ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1190.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1190/2011-64
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. března 2012 dovolání, které podal obviněný Ing. P. K. , nar., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2011, sp. zn. 8 To 112/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 157/2010, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. P. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 3 T 157/2010, byl obviněný Ing. P. K. uznán vinným, že
v období od prosince 2009 do konce září 2010 v B. řádně nepřispíval na výživu své dcery K. Š., nar., ačkoli věděl, že mu tato povinnost vyplývá ze zákona č. 94/1963 Sb. ve znění novel, o rodině a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2008, sp. zn. 44 Co 344/2007, který nabyl právní moci dne 26. 8. 2008, v důsledku čehož a jeho schopností, možností a majetkových poměrů byl schopen a povinen přispívat na její výživu částkou ve výši 2.400,- Kč měsíčně, splatnou vždy do každého 10. dne v měsíci k rukám dcery K. Š., přičemž obviněný na výživném uhradil pouze v únoru 2010 částku 1.000,- Kč, v dubnu 2010 částku 2.000,- Kč a v srpnu 2010 částku 200,- Kč a dceři tak dluží celkem 20.800,- Kč.
Takto zjištěný skutek soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku a obviněného odsoudil podle §196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému uložil povinnost ve zkušební době podle svých sil uhradit dlužné výživné.
Proti tomuto rozsudku obviněný podal odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2011, sp. zn. 8 To 112/2011, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Citované usnesení odvolacího soudu obviněný Ing. P. K. napadl prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný konstatoval, že u trestného činu neplnění vyživovací povinnosti jsou trestní soud i ostatní orgány činné v trestním řízení povinny samy posoudit a určit výši výživného jako předběžnou otázku, a to nezávisle na civilním soudním rozhodnutí. V návaznosti na to vytkl, že prvostupňový soud nevyřešil správně předběžnou otázku, když nevzal v potaz veškerá kritéria pro určení výše výživného, především zcela opominul kritérium dobrých mravů ve smyslu §96 odst. 2 zákona o rodině. Zmíněným kritériem se totiž nesprávně vypořádal z pohledu občanského zákoníku – ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., které stanovuje zákaz výkonu práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy, ačkoliv zákon o rodině je k občanskému zákoníku v pozici speciality. Proto bylo nutno použít ustanovení §96 odst. 2 zákona o rodině. Ani odvolací soud toto pochybení nenapravil. Obviněný upozornil, že ustanovení o přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku je blanketní normou, jejíž obsah je závislý na zákonu o rodině. Úprava výživného a veškerá kritéria obsažená v zákoně o rodině musí být vždy při posuzování, zda byl tento přečin spáchán, zohledněna. Toto žádný ze soudů neučinil.
Co se týče hmotně právního posouzení věci obviněný namítl, že soud prvního stupně špatně vyhodnotil důkazy týkající se jeho životní úrovně i změny potřeb na straně dcery. Podle jeho názoru dcera K. Š. nemůže oprávněně po něm požadovat výživné, neboť takový požadavek by byl v rozporu s dobrými mravy. Prvostupňový soud sice provedl podrobné dokazování, důkazy však nesprávně vyhodnotil a zcela opominul posouzení případného rozporu s dobrými mravy, přičemž ani soud druhého stupně tuto vadu nenapravil. Obviněný shledal nesprávné hmotně právní posouzení věci především v hodnocení důkazů, neboť jmenovaná se chová v rozporu s dobrými mravy. Uvedl, že si je zcela vědom komplikovanosti vzájemných vztahů a respektuje, že rozpor s dobrými mravy u přiznání výživného nemůže založit chování druhého rodiče (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 326/2004), ač je zcela zjevné, že za odcizení dcery vůči otci je zcela zodpovědná matka, která setrvale maří styky dcery s ním a vedla dceru k nenávisti a neúctě vůči jeho osobě. Toto vyplývá z opatrovnických rozsudků založených ve spise nebo znaleckých posudků, které jsou v nich obsaženy. Jedná se o rozsudek Krajského soudu v Brně, sp. zn. 14 Co 145/98, str. 3 (č. l. 234 spisu), rozsudek Městského soudu v Brně, sp. zn. 36 C 51/95, str. 10 (č. l. 247 spisu), vyjádření OSPODU z 31. 5. 2004 (č. l. 261 spisu), rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2004, sp. zn. 22 Nc 94/95 (č. l. 264 spisu) a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. 37 Co 341/2004 (č. l. 270 spisu).
Za stavu, kdy dcera má v současnosti vůči jeho osobě naprostou averzi a jedná ve vztahu k otci v rozporu s dobrými mravy, tak podle obviněného žádný z jejích projevů, jež v podrobnostech popsal, soudy nehodnotily z pohledu kritéria dobrých mravů a nutnosti odepření výživného podle §96 odst. 2 zákona o rodině. Tím prvostupňový soud nesprávně posoudil podstatné okolnosti pro stanovení výše výživného, přičemž ani odvolací soud toto nesprávné hmotně právní posouzení věci nenapravil. Obviněný uzavřel, že postoj jeho dcery vůči němu jej velice mrzí, její hluboká averze a nepřátelství k němu, které on sám nezavinil, odůvodňuje nepřiznání výživného z důvodu rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §96 odst. 2 zákona o rodině, případně podstatné snížení poskytovaného výživného. Současně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 108/2009, kterým bylo takové chování uznáno v rozporu s dobrými mravy.
Dále obviněný uvedl, že se i přes výše popsané skutečnosti snažil výživné podle svých možnosti plnit, a když naznal, že situaci nezvládá, podal dne 24. 3. 2009 návrh na snížení výživného vedený u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 22 P 118/2005. Poté, kdy soud půl roku nic neřešil, byl svou materiální situací donucen platby výživného snížit a platit tak, že na každé složence rozepsal určení částí platby na jednotlivé měsíce, přičemž těmito platbami vždy pokryl celé období. Namítl, že civilní soud jednání od roku 2009 dosud neprovedl, neboť kdyby se tak stalo, nemohlo by ke sporu o výši výživného dojít.
Trestní stíhání obviněný shledal v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, která by nebyla opodstatněná, pokud by civilní soud jednal v přiměřené době a včas. Upozornil, že pokud by bylo výživné již určeno, lépe by respektovalo skutečný stav věci a vztah dcery vůči otci a též jeho majetkovou situaci, přičemž výše by nečinila 3.200,- Kč měsíčně, jak stanovil Krajský soud v Brně v rozsudku sp. zn. 44 Co 344/2007. Ohledně tohoto řízení konstatoval, že rozhodnutí soudů obou stupňů uvádí, že o své povinnosti platit výživné věděl, a to právě ze zmíněného rozsudku. V tomto směru namítl, že tento rozsudek mu nebyl nikdy doručen a dodejka byla pravděpodobně padělána. Dodal, že na č. l. 925 spisu sp. zn. 22 P 118/2005 Městského soudu v Brně (viz příloha s názvem Padělaná obálka) je založena jako důkaz doručení rozsudku prázdná obálka, která nebyla nikdy soudem vystavena, je vytvořena neznámým autorem ani neobsahuje jeho podpis. Zopakoval, že rozsudek mu nebyl doručen a on sám nikoho vyzvedáváním pošty nepověřil, a proto materiálně dosud nenabyl právní moci. Po stížnosti, kterou podal, bylo nejprve vyznačení právní moci na rozsudku zrušeno už po zamítavém usnesení odvolacího soudu (viz jeho stížnost a rozhodnutí soudu), ale posléze - bez jakéhokoliv odůvodnění - bylo vyznačení právní moci znovu obnoveno, a to pouze s jiným datem. Jelikož bylo postupováno vůči jeho osobě ze strany soudu nesprávně, napadl toto vyznačení znovu stížností.
V dovolání obviněný zdůraznil, že prvostupňový soud nesprávně zhodnotil jak jeho majetkovou situaci, která jediná může tvořit materiální základnu pro případné poskytování výživného, tak i odůvodněné potřeby dcery, a toto nesprávné rozhodnutí nenapravil ani odvolací soud. Pokud jde o jeho majetkovou situaci, tak odkázal na svá vyjádření, v nichž blíže poukázal na to, že ohledně nemovitosti a movitých věcí, které jsou jeho vlastnictvím, prakticky nelze získat finanční prostředky, přičemž některé v rozsudku soudu prvního stupně uváděné movité věci nevlastní.
Jak obviněný poznamenal, ztratil práci, intenzivně se ji snažil nalézt, jak o tom vypovídá nejenom výkaz úřadu práce na č. l. 298 spisu. Odmítl tvrzení soudu prvního stupně, že se z potřebných kontaktů omlouval, neboť je z přehledu zřejmé, že sám s pracovním úřadem pravidelně nad rámec obvyklosti komunikoval. Sám iniciativně hledal volná pracovní místa, účastnil se konkurzů a výběrových řízení o kterých informoval úřad práce, a které jsou v jeho přehledu také uvedeny. Z tohoto důvodu označil použití kritéria potencionality příjmů soudy za velmi nepřípadné, neboť přes jeho usilovnou snahu se mu nepodařilo nalézt práci, jež by odpovídala jeho kvalifikaci. Soudy se nevypořádaly ani s faktem, že v předmětné době měl těžce nemocné rodiče, o které se staral. Rovněž vyživuje nezletilé syny L. K. (nar.) a M. K. (nar.) a stará se o svoji přítelkyni L. H., která je na mateřské dovolené a vůči níž má rovněž vyživovací povinnost. Není tak splněna úmyslnost jeho jednání, neboť se své zákonné povinnosti snažil, jak to odpovídalo dané situaci, plnit. Obviněný podotkl, že naproti tomu u dcery lze některé podstatné změny pro přiznání vyživovací povinnosti nalézt. Nesouhlas vyslovil s tím, že se její potřeby podstatně zvýšily nástupem na vysokou školu, neboť zatímco střední škola (Moravské gymnázium) byla soukromou školou a školné činilo 16.000,- Kč ročně, je vysoká škola zdarma. Nelze tedy hovořit o podstatném nárůstu potřeb dcery, přičemž soud zveličuje i růst potřeb v souvislosti s jejím vyšším věkem. Jde původně o dívku sedmnáctiletou, která má dnes devatenáct let, čili nejde o tak závažné zvýšení potřeb. Jako důkaz ke svým tvrzením obviněný poukázal na stížnost ze dne 2. 5. 2011 adresovanou Městskému soudu v Brně proti vyznačení nabytí právní moci u rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 44 Co 344/2007.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení i předcházející rozsudek a současně zrušil všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž zrušením došlo, pozbyla svého podkladu. Dále navrhl, aby dovolací soud podle §265m tr. ř. zprostil jeho osobu obžaloby, eventuálně podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. V následném podání, jež obviněný učinil prostřednictvím obhájce, vyslovil nesouhlas s tím, aby dovolání bylo projednáno v neveřejném zasedání a naopak požádal, aby o něm bylo rozhodnuto ve veřejném zasedání.
Obviněný Ing. P. K. učinil i několik vlastnoručních podání, která označil jako vyjádření k veřejnému zasedání Nejvyššího soudu a doplnění dovolání, v nichž v podrobnostech vznesl výhrady k odsouzení své osoby. Nejvyšší soud rovněž obdržel vyjádření sdružení K 213, subjektu pod označením Justiční spravedlnost a občana A. H., z nichž plyne, že nesouhlasí s odsouzením obviněného a požadují nápravu.
K mimořádnému opravnému prostředku se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Předně shrnul, jak ve věci soudy obou stupňů rozhodly a obviněným uplatněné dovolací námitky.
Státní zástupce konstatoval, že dovolání nelze přisvědčit, neboť argumentace obviněného je v převážné míře opakováním obhajoby v této věci, neboť se především týká jeho osobních a majetkových poměrů a z toho tvrzené neschopnosti hradit přiměřené výživné, ale i údajně nemorálního chování jeho dcery k němu. Poznamenal, že s námitkami uplatněnými v odvolání se dostatečně vypořádal soud druhého stupně, který logicky a v souladu se zákonnými požadavky vysvětlil své stanovisko k obhajobě obviněného a jeho důvody lze uznat za správné a přesvědčivé. Připomněl, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek, a to do značné míry formalizovaný, není určeno k všeobecnému přezkumu trestních věcí, řízení o něm není třetím stupněm trestního řízení ani nějakou příležitostí pro obviněného dosáhnout opakovaného přezkoumání svých námitek, které již přezkoumal soud druhého stupně na základě řádného opravného prostředku. Zdůraznil, že jestliže bylo náležitě provedeno řízení ve druhém stupni není Nejvyšší soud povinen znovu přezkoumávat opakované námitky obviněného jen proto, že ten nesouhlasí s výsledkem řízení o odvolání. Dovolací soud je povolán pouze ke zjištění, zda ve věci je či není dána obviněným specifikovaná vada odpovídající některému z důvodů dovolání vyjmenovaných v §265b tr. ř.
Dále státní zástupce uvedl, že pokud jde o údajné nemorální chování dcery vůči obviněnému, tak dovolatel - na rozdíl od soudů obou stupňů - interpretuje tyto okolnosti zcela jednostranně a přehlíží, že na tom, jak se k němu jeho dcera chová, sám nese velmi zásadní podíl. Podotkl, že z trestního spisu je dostatečně zřejmé, že autoritativním a bezohledným vynucováním soudem upraveného styku se svou dcerou proti její vůli si de facto vyřizoval účty s bývalou manželkou a na skutečné zájmy své dcery prakticky nebral žádné ohledy. Choval se k ní jako k prostředku nátlaku na bývalou manželku, čímž v ní pochopitelně vyvolával stále větší odpor, až její poměr k němu dospěl do stadia, nad nímž se nyní obviněný podivuje, a který prohlašuje za nemorální. Z tohoto pohledu nemůže podle státního zástupce námitka rozporu s dobrými mravy uspět a soudy k ní důvodně nepřihlédly.
Ve vyjádření státní zástupce upozornil, že hodnocení skutkového stavu obviněným ve vztahu k majetkovým a osobním poměrům a možnostem hradit přiměřené výživné, jak je v rámci dovolání předkládá, se zásadně liší od skutkových zjištění učiněných soudem. Pokud obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a své výhrady opírá o odlišnou skutkovou bázi, než ze které soudy činné v této věci vycházely, tak argumentace nenaplňuje deklarovaný důvod dovolání. Jde totiž v zásadě o námitky nikoli hmotně právní, nýbrž skutkové, které nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání upravených v §265b tr. ř.
Podle státního zástupce napadené rozhodnutí soudu druhého stupně ani řízení předcházející netrpí žádnou vadou, jež by bylo nutno cestou dovolání odstranit. S poukazem na popsané skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání, neboť je zjevně neopodstatněné (část námitek není podřaditelná pod žádný z dovolacích důvodů) a rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného Ing. P. K. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Jelikož ustanovení §265d odst. 2 věty první tr. ř. zakotvuje, že obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce , tak v dovolacím řízení nelze přihlížet k vlastnoručním podáním obviněného, byť je označil za doplnění dovolání. Přihlížet není možné ani k vyjádřením, která učinili sdružení K 213, subjekt pod označením Justiční spravedlnost a občan A. H..
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky, jež obviněný prostřednictvím obhájce uplatnil, naplňují jím deklarovaný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je možno aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů jsou irelevantní výhrady obviněného Ing. P. K. , když v podrobnostech konstatuje, že soudy chybně hodnotily důkazy a učinily nesprávná skutková zjištění týkající se majetkových poměrů jeho osoby, spolupráce s úřadem práce a zvýšených potřeb jeho dcery, přičemž s poukazem na tyto tvrzené skutečnosti včetně toho, že má vyživovací povinnost i k dalším v dovolání uvedeným osobám, a že v předmětné době měl těžce nemocné rodiče, o které se staral, zpochybňuje jednak výši výživného, k níž soudy ohledně období prosinec 2009 až konec září 2010 dospěly, jednak schopnost své osoby výživné dceři platit. Primárně skutkovou námitkou je i tvrzení obviněného, že mu nebyl doručen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2008, sp. zn. 44 Co 344/2007. Zmíněné námitky obsahově nenaplňují nejen deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.
Obviněný rovněž v podrobnostech vytýká nesprávné právní posouzení skutku, pokud soudy v rámci předběžné otázky opominuly kritérium dobrých mravů podle §96 odst. 2 zákona o rodině, přičemž s důrazem na chování dcery vůči své osobě dovozuje, že výživné nemělo být přiznáno, popř. jeho výše měla být snížena. Tato námitka obsahově uplatněný dovolací důvod naplňuje. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadené rozhodnutí je zatíženo tvrzenou právní vadou.
Přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce . Z ustanovení §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku plyne, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem .
Ustanovení §85 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen ,,zákon o rodině“), zakotvuje, že vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit . Podle §85 odst. 2 zákona o rodině platí, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů . Podle §96 odst. 1 zákona o rodině platí, že při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i ke schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popř. zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika . Podle §96 odst. 2 zákona o rodině výživné nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy.
Objektem přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku je nárok na výživu, pokud je založen na ustanoveních zákona o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Neplněním povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného se rozumí zaviněné neplacení výživného nebo neposkytování odpovídajícího plnění v naturální formě. Rozumí se tím to, že se oprávněné osobě nedostane všeho, co je obsahem vyživovací povinnosti. Z hlediska trestní odpovědnosti je nerozhodné, zda je oprávněné osobě plněno dobrovolně či na základě výkonu rozhodnutí. Při rozhodování o vině trestným činem zanedbání povinné výživy podle §196 tr. zákoníku soud posuzuje samostatně a jako předběžnou otázku podle §9 odst. 1 tr. ř. rozsah vyživovací povinnosti a může tedy vycházet z jiného rozsahu vyživovací povinnosti, než jaký byl určen pravomocným a dosud nezměněným občanskoprávním rozhodnutím. Soud musí také nezávisle na takovém rozhodnutí řešit otázku, zda vyživovací povinnost nezanikla, zejména v důsledku toho, že oprávněná osoba je sama schopna se živit (§85 odst. 1 zákona o rodině). Za rozhodující je třeba přitom považovat, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem má dítě skutečně možnost se samo živit (srov. č. 10/1977 Sb. rozh. tr.). Dobré mravy, ač jsou zákonným pojmem, nejsou zákonem definovány. Jejich obsah spočívá v obecně platných normách morálky, u kterých je dán obecný zájem jejich respektování. Posouzení konkrétního obsahu pojmu dobré mravy náleží vždy soudci. Dobré mravy je nutné posuzovat s ohledem na daný čas a místo. Přiznání výživného by bylo v rozporu s dobrými mravy tehdy, jestliže by např. manželka opustila manžela, který se převážně na rozvratu manželství nepodílel, kvůli jinému muži a následně žádala výživné manželky, popř. rozvedené manželky. Dále např. rodič neplnil vyživovací povinnost ke svému nezletilému dítěti, dítě zanedbával, popř. týral, a ve stáří by požadoval po svém dítěti výživné apod. (viz M. Hrušková a kolektiv, Zákon o rodině a registrovaném partnerství, komentář, 4. vydání, str. 463-464).
Uváží-li se tato obecná východiska na posuzovaný případ, lze důvodně konstatovat, že Městský soud v Brně (následně v odvolacím řízení Krajský soud v Brně) postupoval v souladu s trestním zákoníkem, pokud skutek uvedený v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku (viz jeho doslovná citace v úvodu tohoto usnesení), který popisuje jednání obviněného Ing. P. K. a je blíže rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, právně kvalifikoval jako přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, neboť úmyslně neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce.
Již soud prvního stupně se v rámci předběžné otázky ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. v odůvodnění rozsudku velmi podrobně zabýval tím, zda u obviněného Ing. P. K. lze s ohledem na znění §85 odst. 2 a §96 odst. 1 zákona o rodině shledat v předmětné době vyživovací povinnost, případně v jaké výši, a to vzhledem k jeho schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům i odůvodněným potřebám oprávněné osoby, kterou byla jeho dcera, jež studovala a nebyla schopna se sama živit. Přitom Městský soud v Brně dospěl k závěru, že oproti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2008, sp. zn. 44 Co 344/2007, který je pravomocný ode dne 26. 8. 2008, došlo k nové skutečnosti, neboť se dne 25. 7. 2010 narodil jeho syn M. K., tj. obviněnému přibyla nová vyživovací povinnost. Naproti tomu shledal, že obviněný nabyl do svého vlastnictví darovací smlouvou nemovitost (podle výpisu z katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu B.– v., LV č. , se jednalo o dům čp. a parcelu o výměře 241 m² v obci Š., č. l. 179 spisu). Rovněž došlo k nárůstu potřeb na straně jeho dcery K. Š., která v mezidobí započala studium na vysoké škole, čímž došlo ke zvýšení jednak nákladů se studiem, jednak jejích potřeb s přihlédnutím k jejímu věku. V této souvislosti prvostupňový soud konstatoval: „Není ani příliš podstatné, že studium pedagogické fakulty neobnáší školné oproti Moravskému gymnáziu ve výši 16.000,- Kč ročně. Studium na vysoké škole přináší zvýšené nároky v podobě učebnic, školních pomůcek a kurzů, rovněž se zcela jistě zvýšily běžné nároky dcery v odvislosti na jejím věku.“ S poukazem na rozvedené skutečnosti soud upravil výši výživného pro potřeby trestního řízení jeho snížením z původních 3.200,- Kč měsíčně podle opatrovnického rozsudku na částku 2.400,- Kč měsíčně, kterou podle jeho názoru byl obviněný schopen a povinen od prosince 2009 do konce září 2010 platit. Za deset měsíců se tudíž jednalo o částku 24.000,- Kč, od níž soud odečetl uhrazené výživné ve výši celkem 3.200,- Kč. Současně byly tyto skutečnosti vyjádřeny v popisu předmětného skutku v rozsudečném výroku o vině.
Prvostupňový soud věnoval náležitou pozornost i tomu, zda přiznání výživného by nebylo v rozporu s dobrými mravy, byť ustanovení §96 odst. 2 zákona o rodině neuvedl a zmínil ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Ostatně o jinak správných úvahách městského soudu svědčí to, když na str. 7 rozhodnutí konstatoval, že o rozpor s dobrými mravy by mohlo jít „např. v situaci vyživované nezletilé osoby, která by se vůči svým rodičům chovala šikanózním způsobem, dopouštěla se na nich trestné činnosti…“ Současně zdůraznil: „Žádné takové skutečnosti u dcery obviněného nelze shledat, a už vůbec ne po dosažení její zletilosti.“ Zde považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ze skutkových zjištění na str. 5 a 6 rozsudku vyplývá, že v daném případě byl negativní vztah dcery k obviněnému jako otci primárně zapříčiněn letitým konfliktem jejích rodičů. Ten se přenášel i do styků obviněného s dcerou, jak se o tom městský soud blíže zmiňuje v odůvodnění rozsudku, a které shledává pro její osobu jako traumatizující a zakládající vytvoření si záporného vztahu k otci. Bez ohledu na to, kdo na celém dlouhotrvajícím konfliktu mezi rodiči měl větší podíl, zda matka nebo otec, byla dcera jeho nuceným účastníkem, v podstatě jako oběť jejich velmi špatných vzájemných vztahů, a tudíž nepřiznání výživného by pro ni byl sekundární postih. Proto není možno akceptovat dovolací námitku, že mělo být aplikováno ustanovení §96 odst. 2 zákona o rodině.
Podle názoru Nejvyššího soudu nelze Městskému soudu v Brně důvodně vytknout, pokud na str. 9 rozsudku shledal v jednání obviněného naplnění obligatorního znaku subjektivní stránky přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, a to v daném případě zavinění ve formě úmyslu přímého ve smyslu znění §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, který zahrnuje všechny podstatné znaky tohoto přečinu, neboť chtěl porušit zájem chráněný trestním zákonem, jímž je nárok na výživu.
Nejvyšší soud konstatuje, že ve věci učiněná skutková zjištění umožňují důvodný závěr, že obviněný Ing. P. K. svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu, jímž byl pravomocně uznán vinným. Správnému právnímu posouzení předmětného skutku, s nímž se v odvolacím řízení důvodně ztotožnil též Krajský soud v Brně, odpovídá ve výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Brně i tzv. právní věta. Právní námitku, která byla obviněným v mimořádném opravném prostředku formálně relevantně uplatněna, tudíž nelze akceptovat.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného Ing. P. K. , neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k