ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1214.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 1214/2012-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. listopadu 2012 o dovolání, které podal obviněný J. H. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. 67 To 344/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 76/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 52 T 76/2011, byl obviněný J. H. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „dne 11. 2. 2008 v P. , ul. S. přesvědčil svoji matku B. H. , aby podepsala advokátovi společnosti APALEX s.r.o, v Praze 1, Klimentská ul., kam ji odvezl, „smlouvu o zřízení zástavního práva“ k její nemovitosti - domu v P. , S. jako záruku za úvěr ve výši 2.700.000,- Kč od společnosti APALEX s.r.o., jímž chtěl financovat svou podnikatelskou činnost ve společnosti YUKI Polska, konkrétně nákup zboží z Číny, zároveň se zavázal úvěr splatit do 15. 10. 2008, ač mu muselo být zřejmé, a to zejména s ohledem na povahu jeho postavení ve společnosti YUKI Polska, finanční situaci v této společnosti a výši svých příjmů, že nebude schopen úvěr splatit tak, jak se ve smlouvě zavázal, o svém faktickém postavení ve společnosti YUKI Polska, účelu úvěru a faktu, že splácení úvěru není nijak zajištěno, však poškozenou nijak neinformoval a naopak ji utvrzoval v tom, že je společníkem uvedené společnosti a úspěšným podnikatelem, neseznámil ji ani s výší splátek a s podmínkami splácení úvěru, přičemž při znalosti uvedených skutečností by poškozená se zástavou nesouhlasila; takto získané finanční prostředky, které byly zaslány na jeho účet u UniCredit Bank, následně použil na tvrzený účel toliko v části úvěru odpovídající částce cca 740.000,- Kč, dále 290.000,- Kč použil na zaplacení smluvních úroků za měsíce březen-červen 2008, zatímco zbylé finanční prostředky použil především pro svoji potřebu, poté již ani smluvní úrok nesplácel, a neuhradil ani žádnou část jistiny, proto následně OS pro Prahu 4 na návrh spol. APALEX s.r.o. vydal usnesení sp. zn. 28 C 134/2009 ze dne 29. 1. 2010 o nařízení prodeje zástavy ve vlastnictví B. H. “. Podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. byl obviněný odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvanácti měsíců. Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 9 T 148/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené B. H. částku ve výši 2.700.000,- Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byla jmenovaná poškozená se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. 67 To 344/2011, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že z popisu předmětného skutku v rozsudku nalézacího soudu nevyplývá naplnění objektivních znaků trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., neboť zde absentuje jakýkoliv popis jednání, kterým by poškozenou uvedl v omyl. Prohlásil, že skutečnost, že požádá či přesvědčí třetí osobu, aby se mu zaručila za úvěr, ještě nezakládá objektivní stránku daného trestného činu, když z výrazu „přesvědčil“ není zřejmé, že by měl uvést nepravdu. Podle něho se z popisu skutku nepodává ani skutečnost, že by využil něčího omylu nebo podstatné skutečnosti zamlčel a že by poškozené vznikla značná škoda (že by se hodnota jejího majetku snížila o částku v této výši). Uvedl, že poškozené ještě nemohla být škoda způsobena, jestliže tzv. skutková věta konstatuje, že je teprve nařízen soudní prodej nemovitosti. Škoda by jí vznikla až v okamžiku, kdy by byla její nemovitost prodána další osobě, což se nestalo. Dodal, že za vznik škody v trestněprávním smyslu nelze považovat pouhé zřízení zástavního práva s tím, že takový závěr nijak nepočítá s možností, že by poskytnutý úvěr nakonec uhradil. Rovněž konstatoval, že na základě popisu skutku nelze dospět k závěru o úmyslné formě jeho zavinění. Vyslovil názor, že formulace skutkové věty „ač mu muselo být zřejmé, že nebude schopen úvěr splatit“ zakládá pouze nedbalostní formu zavinění. Přitom zdůraznil, že pro úmyslnou formu zavinění je nutné skutek popsat tak, že mu skutečnosti o nemožnosti pozdějšího splacení úvěru byly známy. V neposlední řadě namítl, že v trestním řízení nebyla ctěna zásada ultima ratio. Podle jeho slov poškozená jednala liknavě, když se nezajímala o to, jaký úvěr a v jaké výši svým majetkem zajišťuje, a tudíž jí škoda vznikla pouze v důsledku jejího nedbalého přístupu ke svému majetku. Podotkl, že poškozená se svého nároku může domáhat v občanskoprávním řízení. Vyjádřil přesvědčení, že ze shora uvedeného vyplývá, že napadené usnesení je nezákonné, jelikož předmětný skutek nemůže být trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Odvolací soud tak měl napadený rozsudek zrušit a buď rozhodnout tak, že ho zprostí obžaloby, nebo měl věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uzavřel, že v návaznosti na výrok o vině je v rozporu se zákonem i výrok o trestu, neboť nebyl-li dán kvalifikační znak podle §209 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, nemohla být dána ani hranice trestu pro takovouto kvalifikovanou okolnost a výrok o trestu je v rozporu z trestní sazbou uvedenou v odst. 1 citovaného zákonného ustanovení.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil a poté, aby buď sám rozhodl o jeho zproštění obžaloby ve smyslu §226 písm. a) tr. ř., nebo věc vrátil soudu druhého stupně k dalšímu řízení. Současně požádal, aby mu dovolací soud ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. do svého rozhodnutí odložil výkon trestu odnětí svobody.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že obviněný v rámci své dovolací argumentace nejprve zpochybňuje hmotně právní závěry soudů činných dříve ve věci, týkající se znaku objektivní stránky skutkové podstaty zmíněného trestného činu, totiž uvedení v omyl, resp. vůbec týkající se existence některé z alternativ podvodného jednání ve smyslu §250 odst. 1 tr. zák. Jak ovšem vyplývá ze skutkových zjištění učiněných soudy činnými dříve ve věci, jimiž je Nejvyšší soud při přezkumu správnosti vyslovené hmotně právní kvalifikace v zásadě vázán, obviněný přesvědčil svoji matku, poškozenou B. H. , aby poskytla svoji nemovitost jako zástavu na úvěr, jenž si sjednal. Poškozené přitom nepravdivě sdělil, že je úspěšným podnikatelem a potřebuje peníze na další obchody se společností YUKI Polska, a pravdivě jí neuvedl, že nebude schopen úvěr splatit ani jeho splácení není jinak zajištěno a že nemá ve skutečnosti ve společnosti YUKI Polska takové postavení, jaké naznačuje. Získané finanční prostředky následně obviněný v majoritním rozsahu použil pro svoji potřebu, přičemž uhradil pouze část úroků, na jistině potom ničeho. Jak bylo rovněž konstatováno, poškozená, pokud by byla plně obeznámena s popsanými skutečnostmi, na uzavření zástavní smlouvy by nepřistoupila. Státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že jednání obviněného je nutné posoudit jako podvodné jednání ve smyslu §250 odst. 1 tr. zák., a to ve variantě uvedení jiného v omyl, neboť sdělil poškozené nepravdivé skutečnosti, jimž poškozená uvěřila a v návaznosti na to, v omylu vyvolaném obviněným, provedla majetkovou dispozici spočívající ve sjednání zástavní smlouvy. Dodal, že pokud obviněný vytrhuje z kontextu skutkové věty slovo „přesvědčil“, lze akceptovat, že samotné přesvědčení či přemluvení k uzavření smlouvy jako podvodné jednání, a tedy jako trestný čin patrně vyhodnotit nelze, ovšem obviněný poškozenou přesvědčil ke vstupu do smluvního vztahu za užití zejména nepravdivých informací, které měly pro postup poškozené rozhodující význam, což je typově zcela odlišné jednání, které již trestněprávní relevance nabývá.
Dále státní zástupce poznamenal, že obviněnému nelze přisvědčit, pokud tvrdí, že škoda ještě nevznikla, neboť prodej nemovitosti poškozené byl teprve nařízen. Upozornil, že škoda se chápe jako újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná penězi (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha. C. H. Beck, 2009, s. 1259). Pokud jde o majetkovou sféru poškozené B. H. , je zřejmé, že zatímco do skutkového děje vstupovala s tím, že součástí jejího majetku je určitá nemovitost s obvyklou cenou (podle znaleckého posudku) 5.850.000,- Kč, v důsledku zaviněného (viz dále) jednání obviněného, resp. jako následek tohoto jednání, zůstala zmíněná nemovitost zatížena zástavním právem, které se vztahovalo k úvěru, jenž jeho přímý dlužník (obviněný) nehradil a ani toho nebyl schopen, ve výši 2,700.000,- Kč s příslušenstvím. Popsaný stav je nutné hodnotit jako již nastalou újmu v majetkové sféře poškozené, neboť jestliže její nemovitost byla před útokem obviněného prodejná za 5,850.000,- Kč, je zřejmé, že již po útoku její hodnota byla o nejméně 2,700.000,- Kč nižší. Jestliže obviněný naznačil, že soudy nižších stupňů se nevypořádaly s tím, jak by byla celá situace hodnocena, pokud by nyní úvěr uhradil, je třeba doplnit, že tak skutečně neučinily. Současně ovšem z ničeho, zejména ze zjištěného majetkového stavu obviněného, nevyplývá, že by se tak snad mělo stát a zejména je třeba uvést, že obviněný již spáchal trestný čin podvodu podle §250 tr. zák., když všechny znaky jeho skutkové podstaty byly naplněny, a tedy pokud by nyní provedl nějaké platby, jednalo by se toliko o náhradu škody a nikoli o úkon, jenž by mohl změnit právní posouzení skutku. Ani v daném rozsahu proto není možné dovolání obviněného přisvědčit.
Státní zástupce odmítl rovněž dovolací námitku zpochybňující formu zavinění s tím, že gramatickému výkladu obviněného není možné přisvědčit. Trestný čin je spáchán v nepřímém úmyslu, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.]. Jak je zřejmé z učiněných skutkových závěrů, obviněný věděl, že nebude schopen úvěr splatit a přesto realizoval své jednání, tedy musel být srozuměn se vznikem zcela zřejmého následku v podobě zejména uplatnění zástavního práva ze strany úvěrového věřitele. Popis skutkového děje ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně v tom smyslu, zda obsahuje vazbu „obviněnému bylo zřejmé“ nebo „obviněnému bylo jasné“ je potom v zásadě irelevantní.
K výhradě obviněného, že poškozená jednala liknavě a nesvědomitě, v důsledku čehož měla být v řízení aplikována zásada ultima ratio, státní zástupce uvedl s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, že o podvodné jednání ve smyslu §250 tr. zák. jde i v případě, jestliže poškozený je schopen prověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas, přičemž je třeba vzít v úvahu, že poškozený nemá uloženou povinnost v obdobných případech provádět zmíněné ověření, byť lze takový postup považovat za obezřetný a obvyklý. Navíc, poškozená B. H. patrně stěží mohla plně ověřit úspěšnost podnikání obviněného a jeho finanční situaci a v daném rozsahu tak byla odkázána zejména na informace předložené obviněným, které přitom byly zcela cíleně nepravdivé a uvedly ji v omyl. K aplikaci zásady ultima ratio, a tedy k vyloučení možnosti trestní represe v předmětné věci tak není žádný důvod.
Pokud obviněný s odkazem na §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tvrdí, že mu byl uložen trest mimo zákonnou sazbu uvedenou v §250 odst. 1 tr. zák., je podle státního zástupce nutno mít na paměti, že obviněný byl v souladu se zákonem uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., přičemž uložený trest se nachází v rámci trestní sazby v něm stanovené. Ani k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. proto nedošlo.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby předmětný opravný prostředek byl v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] odmítnut podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání. V neposlední řadě konstatoval, že s ohledem na uvedené není dán ani důvod k obviněným požadovanému postupu podle §265o odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. 67 To 344/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Z těchto hledisek lze konstatovat, že dovolací argumentace obviněného směřující proti výroku o vině je formálně podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a takovým činem způsobí značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popřípadě došlo za méně výhodných podmínek.
V návaznosti na skutečnosti shora stručně rozvedené Nejvyšší soud konstatuje, že neobstojí námitka obviněného, podle níž absentuje jeho podvodné jednání (jako součást objektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák.).
Ze skutkových zjištění učiněných soudy činnými dříve ve věci totiž plyne, že obviněný přesvědčil svoji matku, poškozenou B. H. , aby poskytla svoji nemovitost jako zástavu za úvěr (jenž si sjednal) tím, že jí nepravdivě sdělil, že je úspěšným podnikatelem, nepravdivě ji informoval o svém postavení ve společnosti YUKI Polska i finanční situaci této společnosti, a zatajil jí, že nebude schopen úvěr splatit a že jeho splácení není nijak zajištěno a neseznámil ji ani s podmínkami splácení tohoto úvěru. Jak bylo rovněž zjištěno, poškozená, pokud by byla plně obeznámena s popsanými skutečnostmi, na uzavření zástavní smlouvy by nepřistoupila. Získané finanční prostředky obviněný následně použil na tvrzený účel (podnikání) pouze v menší části, v převážné míře je užil pro svoji potřebu, přičemž uhradil pouze část úroků.
Je tedy zjevné, že obviněný vědomě a záměrně poškozenou svým jednáním uvedl v omyl a současně jí podstatné skutečnosti zamlčel. Jeho jednání je proto nutné posoudit jako podvodné ve smyslu §250 odst. 1 tr. zák.
Pro úplnost je k výše uvedené námitce obviněného na místě dodat, že obviněný vytrhuje z kontextu skutkové věty slovo „přesvědčil“, ovšem, jak na to přiléhavě upozornil státní zástupce, poškozenou přesvědčil ke vstupu do smluvního vztahu právě užitím nepravdivých informací a zamlčením skutečností, které měly pro postup poškozené rozhodující význam, což je typově zcela odlišné jednání, které již trestněprávní relevance nabývá.
V příčinné souvislosti s tímto podvodným jednáním obviněného došlo především k jeho obohacení.
Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožování majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda. Zákonný znak „obohacení jiného“ je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob (viz rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.).
Nemůže přitom obstát námitka obviněného, že poškozené ještě nemohla být škoda způsobena, jestliže tzv. skutková věta konstatuje, že je teprve nařízen soudní prodej nemovitosti, s tím, že škoda by jí vznikla až v okamžiku, kdy by byla její nemovitost prodána další osobě, což se nestalo, přičemž za vznik škody v trestněprávním smyslu nelze považovat pouhé zřízení zástavního práva.
Škoda se obecně chápe jako újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného, je objektivně vyjádřitelná penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především peněz. Jde o zmenšení majetku, tedy úbytek hospodářské hodnoty, příp. též o ušlý zisk, tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu. Škoda může být spatřována též v nedůvodném zatížení cizího majetku určitými povinnostmi. Za škodu tedy lze považovat i zatížení cizího majetku takovými náklady, které by, nebýt zaviněného protiprávního jednání, nevznikly.
V kontextu uvedených skutečností se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem státního zástupce a ve shodě s ním uvádí, že pokud jde o majetkovou sféru poškozené B. H. , je zřejmé, že zatímco do skutkového děje vstupovala s tím, že součástí jejího majetku je určitá nemovitost s obvyklou cenou (podle znaleckého posudku) 5.850.000,- Kč, v důsledku zaviněného jednání obviněného, resp. jako následek tohoto jednání, zůstala zmíněná nemovitost zatížena zástavním právem, které se vztahovalo k úvěru, jenž jeho přímý dlužník (obviněný) nehradil a ani toho nebyl schopen, ve výši 2.700.000,- Kč s příslušenstvím. Popsaný stav je nutné hodnotit jako již nastalou újmu v majetkové sféře poškozené, neboť jestliže její nemovitost byla před útokem obviněného prodejná za 5.850.000,- Kč, je zřejmé, že již po útoku její hodnota byla o nejméně 2.700.000,- Kč nižší.
Je skutečností, že ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně nebyla výše škody explicitně vyjádřena, je však dostatečně zřejmá ze soudy zjištěných rozhodných skutkových okolností. Nelze tedy souhlasit s obviněným, že v daném případě škoda nevznikla, neboť soudy vycházejí z opačného závěru, že poškozené škoda vznikla a v jaké výši se tak stalo.
Je tedy nutno učinit závěr, že obviněný svým úmyslným podvodným jednáním způsobil na cizím majetku škodu podstatně převyšující částku 500.000,- Kč, tudíž značnou škodu ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák.
Bezpředmětná je v souvislosti s otázkou škody argumentace obviněného možností, že by poskytnutý úvěr nakonec uhradil. Pokud by obviněný nyní provedl nějaké platby (ať již poškozené či na úhradu úvěru poměrně dlouhou dobu po jeho splatnosti), jednalo by se toliko o náhradu škody a nikoli o úkon, jenž by mohl změnit právní posouzení skutku. Obviněný totiž již naplnil všechny znaky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Tento čin byl dokonán obohacením ať již obviněného či jiného subjektu a způsobením škody na majetku poškozené.
Po subjektivní stránce vyžaduje trestný čin podvodu (v základní skutkové podstatě) úmysl. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u eventuálního úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C.H.Beck, 2004, s. 47 - 52).
Nutno pak konstatovat, že ze soudy zjištěných skutkových okolností úmyslné zavinění obviněného [minimálně podle §4 písm. b) tr. zák.], zahrnující všechny znaky objektivní stránky uvedeného zločinu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem, dostatečně zřetelně vyplývá. Je totiž zjevné, že obviněný vědomě, záměrně, cíleně uvedl popsaným způsobem jiného v omyl, resp. mu zamlčel podstatnou skutečnost, a to právě proto, aby se obohatil, přičemž byl přinejmenším srozuměn s tím, že se tak stane ke škodě cizího majetku. Jak správně uvedl státní zástupce, z učiněných skutkových závěrů je zřejmé, že obviněný věděl, že nebude schopen úvěr splatit a přesto realizoval své jednání, tedy musel být srozuměn se vznikem zcela zřejmého následku v podobě zejména uplatnění zástavního práva a způsobení výše specifikované škody. To je z hlediska uvedené problematiky podstatné a takto je třeba vykládat popis skutkového děje ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně v kontextu toho, jak byl podrobně rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.
Pro úplnost je možné ještě dodat, že již s ohledem na obviněným úmyslně způsobený následek (účinek), jenž představoval škodu několikanásobně převyšující spodní hranici značné škody ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák., nelze ani uvažovat, že by jednání obviněného nevykazovalo příslušný stupeň nebezpečnosti pro společnost ve smyslu §3 odst. 2, 4 tr. zák., resp. - z hlediska kvalifikované skutkové podstaty - ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák.
Za dané situace obstojí závěr soudů nižších stupňů, podle něhož obviněný spáchal dokonaný trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Pokud obviněný namítl, že v posuzované trestní věci došlo k porušení principu subsidiarity trestní represe, pak Nejvyšší soud uvádí, že tento princip nelze zpochybňovat, to však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů.
V návaznosti na to je třeba zdůraznit, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně. Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce.
Smyslem trestního řízení je mj. i snaha orgánů činných v trestním řízení zjistit, zda byl spáchán trestný čin, kdo jej spáchal a jak. Při této činnosti by orgány činné v trestním řízení měly usilovat, aby ani jediný trestný čin nezůstal utajen a aby se tak žádný z pachatelů nevyhnul trestní odpovědnosti (srov. Šámal, P., Trestní řád, Komentář, I. díl, 5. doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck 2005, s. 4). Samotné trestní řízení je významnou zárukou zachovávání zákonnosti, neboť v jeho rámci jsou stíháni ti, kteří porušili zákon spácháním trestného činu. To posiluje právní vědomí veřejnosti, že trestný čin a jeho pachatel nezůstanou utajeni, že je volán k trestní zodpovědnosti, přičemž trestní řízení je současně zaměřeno i na zjišťování a odstraňování příčin trestné činnosti. Vlastní odhalování trestných činů, stíhání a spravedlivé potrestání pachatelů je spolehlivou zárukou umožňující předcházet a zamezovat trestné činnosti.
Nejvyšší soud k tomu dodává, že skutek obviněného vykazuje známky trestné činnosti majetkového charakteru, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetku (majetkových práv). Nutno zdůraznit, že z hlediska obviněného bylo podstatou popsaného případu jeho úmyslné protiprávní jednání, které zásadním způsobem vybočilo z rámce běžných soukromoprávních vztahů, a proto je zcela důvodné užití prostředků trestněprávní represe. Jinak řečeno, s ohledem na okolnosti shora popsané se čin obviněného dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio, resp. subsidiaritu trestní represe, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem tak, že jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin. Dodat lze, že podle výslovné zákonné úpravy obsažené v ustanovení §1 tr. zák. je účelem trestního zákona, jehož lze dosáhnout též ukládáním a výkonem trestů (§2 tr. zák.), mj. ochrana práv a oprávněných zájmů fyzických osob. Trestní zákon tudíž umožňuje vyvodit trestní odpovědnost i za účelem ochrany subjektivních práv fyzických osob soukromoprávní povahy. Nutno proto konstatovat, že za stavu, kdy obviněný svým jednáním popsaným v rozsudku nalézacího soudu naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (včetně materiální stránky), nelze na toto jeho jednání pohlížet pouze jako na soukromoprávní delikt.
K námitce obviněného, že v případě soukromoprávního vztahu je třeba trvat na tom, aby na ochranu svých majetkových zájmů dbali především samotní účastníci takového vztahu, je třeba především zdůraznit, že vždy je nutno hodnotit konkrétní okolnosti konkrétního případu. Přiléhavě také státní zástupce odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, podle něhož o podvodné jednání ve smyslu §250 tr. zák. jde i v případě, jestliže poškozený je schopen prověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas, přičemž je třeba vzít v úvahu, že poškozený nemá uloženou povinnost v obdobných případech provádět zmíněné ověření, byť lze takový postup považovat za obezřetný a obvyklý. Navíc, poškozená B. H. byla případně schopna zjistit technické okolnosti splácení úvěru (výši splátek, podmínky splácení apod.), ale stěží mohla plně ověřit úspěšnost podnikání obviněného a jeho finanční situaci a v daném rozsahu tak byla odkázána zejména na informace předložené obviněným, které přitom byly zcela cíleně nepravdivé, dílem jí byly obviněným podstatné skutečnosti zamlčeny. Zejména je ovšem v daném případě nezbytné věc posuzovat z pohledu situace poškozené - matky obviněného. Její vztah k obviněnému de facto naprosto zásadním způsobem limitoval její schopnost včas rozpoznat skutečnou povahu jeho jednání. Ani uvedená námitka proto neobstojí.
Nejvyšší soud se tak neztotožnil s argumentací obviněného, že jeho jednání nemělo podléhat trestní represi.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti formálně právně relevantní argumentace dovolání obviněného.
Dále je třeba poznamenat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům a se zřetelem k faktu, že námitky obviněného proti výroku o vině Nejvyšší soud posoudil jako zjevně neopodstatněné, přičemž obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, nebyly dovolacími námitkami brojícími proti uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.) věcně naplněny.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Pokud v dovolání obviněný požádal o odklad výkonu trestu odnětí svobody, jenž mu byl uložen napadeným rozhodnutím, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý