ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1277.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 1277/2012-16
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. října 2012 o dovolání, které podal obviněný R. Š. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 11 To 238/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 50/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 T 50/2012, byl obviněný R. Š. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal společně se spoluobviněným L. H. tím, že „po vzájemné dohodě dne 25. 1. 2012 ve 21.35 hodin v Hradci Králové společně bez povolení přelezli 3,5 metru vysoký drátěný plot objektu samostatného oddělení výkonu trestu odnětí svobody s dohledem Pouchov Vazební věznice Hradec Králové a z místa utekli, přesto, že v té době L. H. ve věznici vykonával na základě usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. Nt 443/2006, které nabylo právní moci dne 22. 6. 2006, nepodmíněný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 4 T 22/2004, který nabyl právní moci dne 25. 8. 2004 a R. Š. na základě usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. Nt 455/2011, které nabylo právní moci dne 22. 9. 2011, vykonával nepodmíněný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku Místku ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 3 T 50/2010, který nabyl právní moci dne 18. 6. 2010, a zdržovali se tak neoprávněně na neznámém místě L. H. až do 16.30 hod. dne 4. 2. 2012, kdy byl zadržen a následně dodán do výkonu trestu a R. Š. až do 02.00 hod. dne 26. 2. 2012, kdy byl zadržen a následně dodán do výkonu trestu“. Za tento přečin byl obviněný R. Š. podle §337 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného L. H.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění R. Š. a L. H., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 11 To 238/2012, jímž podle §256 tr. ř. tato odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný R. Š. (dále jen „obviněný“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí o druhu trestu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že nesprávné právní posouzení skutku souvisí mj. s nesprávným skutkovým zjištěním odvolacího soudu. Soudu druhého stupně vytkl, že se ztotožnil s názorem nalézacího soudu v tom smyslu, že je mu třeba opětovně uložit nepodmíněný trest odnětí svobody, aniž by se podrobněji zabýval motivy a okolnostmi, které ho vedly k opuštění objektu samostatného oddělení výkonu trestu odnětí svobody s dohledem bez povolení a k útěku do bydliště k dětem a psychicky nemocné družce. Poznamenal, že závěry odvolacího soudu v tomto směru se opírají o výpověď svědka F., jehož svědectví bylo z hlediska posouzení motivu a okolností, za kterých byl přečin spáchán, plné nejasností a pouhých osobních domněnek, a tedy absolutně nepřesvědčivé. Dále namítl, že jiného nesprávně hmotně právního posouzení se odvolací soud dopustil při zvažování možnosti uložit mu peněžitý trest, když tento trest neakceptoval s odůvodněním, že nemá oporu v zákoně. Vyjádřil přesvědčení, že takový závěr je v rozporu s §337 odst. 3 tr. zákoníku. Pokud jde o posouzení podmínek pro uložení peněžitého trestu, podotkl, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí zcela zbytečně vypořádával s podmínkami podle §67 odst. 1 tr. zákoníku. Stran podmínek §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku potom soud druhého stupně, zejména jde-li o osobu pachatele a jeho poměry, tvrdil, že se hodnotí především dosavadní způsob života pachatele, možnost jeho nápravy apod. s tím, že toto ustanovení bude svědčit zejména pro dosud bezúhonné pachatele. V této souvislosti se obviněný pozastavil nad otázkou, kdo je to bezúhonný pachatel a jak může dosud bezúhonný pachatel utéci z vězení. Namítl, že odvolací soud se vůbec nezabýval jeho osobou, resp. že při úvahách o podmínce podle §67 odst. 3 tr. zákoníku nezkoumal jeho motiv. Jestliže odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zpochybnil jeho možnost splatit peněžitý trest, pak taková úvaha je podle něho právně irelevantní, neboť odvolací soud žádné důkazy, které by ho vedly k tomuto závěru, neprováděl a ani prvoinstanční soud, i když byl peněžitý trest obhajobou navrhován, se vůbec touto otázkou nezabýval.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení zrušil a aby Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal věc v potřebném rozsahu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 11 To 238/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Dále je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněný neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného směřující proti uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody a prosazující závěr, že v jeho případě bylo namístě uložení toliko trestu peněžitého, pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř. podřadit.
Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na přečin, jímž byl uznán vinným.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. října 2012
Předseda senátu
JUDr. Vladimír Veselý