ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1457.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 1457/2012-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. prosince 2012 o dovolání, které podal obviněný H. Ch. T. , podaném proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 4 To 304/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 2 T 318/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu se dovolání obviněného H. Ch. T. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 2 T 318/2008, byl obviněný H. Ch. T. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, (zák. č. 140/1691 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákon“) spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona.
Toho se podle skutkových zjištění okresního soudu dopustil tím, že:
„že dne 29. 6. 2008 kolem 12.00 hodin společně se S. D. T. , který již byl za toto jednání pravomocně odsouzen, a s dalšími dosud neustanovenými osobami v T. , v ulici J. A. K. napadl nejprve poškozeného M. S. , kterého tahal z vozidla a držel za nohu, další z neustanovených Vietnamců jej ohrožoval mačetou, a to poté, co se obžalovaný H. C. T. pokoušel donutit poškozeného M. S. , aby odešel do nedaleké herny, a následně pak, když na jeho obranu vystoupili J. S. , a J. S. , tyto různě napadali a tohoto jednání se dopustili na veřejné komunikaci.“
Za to mu byl podle §202 odst. 1 tr. zákona uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zákona a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zákona byl obviněnému uložen trest vyhoštění v trvání tří let.
Z podnětu odvolání podaného obviněným T. zrušil Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 4 To 304/2010, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek ve výroku o trestu vyhoštění, jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podal obviněný H. Ch. T. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opřené o ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění dovolání obviněný uvedl, že se neztotožňuje s právním hodnocením skutku. Jak vyplývá ze skutkové věty, jeho jednání spočívalo pouze v tom, že se snažil vytáhnout M. S. z auta do herny. Z toho podle dovolatele nelze dovodit, že by se dopustil veřejně hrubé neslušnosti tím, že by napadl jiného. Je přesvědčen, že tahání někoho za nohu nedosahuje intenzity nutné pro „ napadení“.
Má dále pochybnosti, že i v případě posouzení jeho jednání jako napadení, by bylo možno je označit za výtržnictví. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 224/2002 a sp. zn. 7 Tdo 889/2002, z nichž plyne, že ne každé napadení je nutno považovat za výtržnictví. Obviněný je přesvědčen, že o trestný čin výtržnictví se nemohlo jednat ani v jeho případě, když zde nedošlo k narušení občanského soužití.
Podle obviněného soud nijak nezohlednil, že on sám byl napadán skupinou kolem M. S. a druhý odsouzený poté vystoupil na obranu jeho osoby. Pochybení soudů spatřuje i v tom, že nevzaly v potaz, že celá situace vznikla v důsledku jednání M. S. , který požadoval za půjčku peněz lichvářské úroky a odmítal jeho příteli vrátit automobil, který sloužil jako zástava za tuto půjčku. Co se týče muže s mačetou, který se zapojil do konfliktu, podle názoru dovolatele nebylo prokázáno, že by mezi ním a tímto mužem existovala jakákoliv domluva na společném jednání. Provedené důkazy podle přesvědčení obviněného vedou k závěru, že tento muž přišel na místo činu až v době, kdy už obviněný nijak nejednal a byl naopak cílem útoků.
Rozsudku okresního soudu obviněný vytýká, že skutková věta je značně neurčitá, když obsahuje výrazy jako „tyto různě napadali“. Z takových výrazů nelze dovodit, čeho konkrétně se měl dovolatel dopustit. Taková skutková věta podle mínění dovolatele nesplňuje požadavek nezaměnitelnosti skutku s jiným, když z ní není zřejmé, kdo všechno se činu měl zúčastnit.
Další pochybení spatřuje v tom, že rozhodoval-li odvolací soud za účinnosti trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“), měl aplikovat ust. §12 odst. 2 tr. zákoníku a jednání obviněného posoudit jen jako přestupek, neboť společenská škodlivost jeho jednání nedosáhla takového stupně, aby bylo nutno uplatnit trestní předpisy.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce v písemném vyjádření k podanému dovolání podle §265h odst. 2 tr. řádu konstatoval, že při svém hodnocení správnosti právního posouzení jednání obviněného vycházel ze skutkových závěrů soudů. Má za to, že soudy nepochybily, jestliže jednání obviněného kvalifikovaly jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona spáchaný ve spolupachatelství. Nucení poškozeného k odchodu do blízkého baru taháním poškozeného z vozu, jeho držení za nohu, hrozbu mačetou a další napadání je podle nejvyššího státního zástupce nutno považovat za hrubou neslušnost, neboť šlo o hrubé porušení pravidel občanského soužití. K činu přitom došlo veřejně před příbuznými poškozeného.
Další dovolací námitky týkající se posouzení intenzity jednání obviněného, resp. prokázání existence domluvy na společném jednání s dalšími osobami, považuje za námitky skutkové, nespadající pod žádný dovolací důvod.
Podle nejvyššího státního zástupce skutková věta výroku rozsudku, byť není precizně formulována, z hlediska vyjádření všech zákonných znaků předmětného trestného činu obstojí. Odvolací soud podle něj nepochybil ani tím, pokud neaplikoval §12 odst. 2 tr. zákoníku. Stejnou funkci totiž za účinnosti trestního zákona plnilo ustanovení §3 odst. 1, odst. 2 tr. zákona, které upravovalo společenskou nebezpečnost jako materiální znak trestného činu a zároveň stanovilo její minimální míru.
V závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Současně dal výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. tr. řádu v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné (§265a tr. řádu), bylo podáno oprávněnou osobou (§265d tr. řádu), v zákonné lhůtě a na předepsaném místě (§265e tr. řádu).
Poté se zaměřil na to, zda námitky uplatněné v dovolání obviněného H. Ch. T. lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. řádu, neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou věcného přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek tak, jak byl soudem zjištěn. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu v zásadě nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud ve vztahu k námitkám dovolatele konstatoval, že popis skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně skutečně není perfektní, když mohl výstižněji konkretizovat zjištěné jednání obviněného v souladu s tím, jak je popsáno v odůvodnění rozsudku, aby tak lépe odrážel všechny znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona.
Nicméně tento dílčí nedostatek nebyl důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí. Nejvyšší soud považuje za nutné při přezkumu popisu skutku ve výroku napadeného rozsudku rozlišovat dvě situace. Tou první je případ, kdy ve skutkové větě rozsudku zcela chybí skutečnosti naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Tyto chybějící skutečnosti charakterizující některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu pak nelze nahradit odkazem na odůvodnění rozhodnutí (viz odst. 28 nálezu sp. zn. IV. ÚS 434/07, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 47, na str. 167; sp. zn. IV. ÚS 565/02, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 31, str. 21; a IV. ÚS 182/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 35, str. 273), takový neúplný popis skutku ve výroku je nutno považovat za vadný, resp. nedostatečný, i když by skutková zjištění vedla ke správně zvolené právní kvalifikaci (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1157/2007).
O jinou situaci se ovšem jedná v případě, kdy popis skutku obsahuje všechny základní skutečnosti naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu, avšak jejich popis je poněkud stručný, takže jeho přesvědčivosti by prospělo určité rozvedení nebo specifikace rozhodných skutečností. Nejde tedy o úplnou absenci skutečností naplňujících znaky skutkové podstaty, nýbrž jen o jejich chudší charakteristiku ve skutkové větě (obdobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 8 Tdo 726/2010, resp. usnesení ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 8 Tdo 86/2012).
Tak tomu také bylo v posuzovaném případě, kde intenzita konfliktu a charakteristika napadení je komplexně vylíčena až v odůvodnění rozhodnutí. Z něj (blíže viz str. 6 - 8 odůvodnění rozsudku okresního soudu) plyne, že celé napadení bylo společným jednáním obviněného H. Ch. T. , spoluobviněného S. D. T. , a dalších nejméně dvou osob. Při právním posouzení jednání obviněného T. je tudíž nutno brát zřetel i na jednání dalších tří osob, které se konfliktu účastnily na jeho straně. Je třeba vzít v potaz i to, že celý incident začal právě obviněný H. Ch. T. násilným vytahováním poškozeného M. S. z auta. Nelze přehlížet, že útok vyústil v pouliční bitku za použití zbraní (mačeta, násada na koště) ze strany společníků obviněného, přičemž z charakteru použitých zbraní, zejména v případě mačety lze dovozovat, že nebyly použity náhodou, ale že byly na místo střetu pachateli přineseny cíleně, za účelem posílení jejich převahy v předpokládaném konfliktu. Z obsahu odůvodnění je rovněž více zřejmé, že ,,napadání“ zahrnovalo poměrně intenzivní násilí trvající několik minut a muselo nutně vzbudit na místě (v městské zástavbě v pravé poledne) pozornost. Šlo tedy zjevně o zásadní narušení občanského soužití, nikoliv o nějakou nevýznamnou rozmíšku.
Ze skutkových zjištění, k nimž okresní soud na podkladě hodnocení důkazů v souladu s ust. §2 odst. 6 tr. řádu dospěl, vtělil je do výroku a rozvedl v odůvodnění, lze dospět k jednoznačnému závěru, že znaky trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona byly obviněným H. Ch. T. naplněny. Okresní soud se sice dopustil formálního pochybení v právní větě, když v jednání obviněného shledal naplněn znak „ dopustí se hrubé neslušností“, který je určen pro postih poněkud jiného typu jednání (exhibicionismus, hanobení hrobu, vulgární či oplzlé verbální projevy atp.), zatímco pro postižení jednání obviněného se jeví výstižnější znak „dopustil se výtržnosti“. Oba znaky jsou ovšem alternativní, takže uvedená záměna neměla na právní posouzení jednání obviněného žádný praktický dopad, znaky uvedené skutkové podstaty byly každopádně naplněny. Jednání obviněného naplnilo i znak skutkové podstaty trestného činu výtržnictví „na místě veřejnosti přístupném“, když napadení se obviněný a jeho společníci dopustili v pravé poledne uprostřed městské zástavby. Pokud pak dovolatel poukazoval na judikaturu, která (viz např. č. 40/1977, 44/1990 Sb. rozh. trest.) zdůrazňuje nutnost vážit, zda v konkrétním případě se skutečně jednalo o hrubé narušení zásad občanského soužití, což nemusí být nutně naplněno v případě každého fyzického konfliktu (napadení), pak k tomu Nejvyšší soud uvádí, že v posuzovaném případě nižší soudy opodstatněně dovodily, že znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví byly obviněným naplněny. I když nakonec k závažnějšímu zranění žádného z aktérů konfliktu nedošlo, šlo prokazatelně o konflikt s použitím mnohačetného násilí, pramenící z pohnutek, které nelze označit za omluvitelné, jež okresní soud výstižně označil jako „pěstní právo“ (viz str. 7 rozsudku). Konflikt spočíval v déle trvající intenzivní bitce na frekventovaném místě a v denním čase za použití zbraní, takže nutně musel vyvolat značnou pozornost a pohoršení.
Nejvyšší soud neshledal opodstatněnou ani námitku, že posouzení podle trestního zákoníku by bylo ve smyslu §16 odst. 1 tr. zákona, resp. §2 odst. 1 tr. zákoníku pro pachatele příznivější, neboť by dovolovalo při aplikaci ust. §12 odst. 2 tr. zákoníku posoudit jednání jako přestupek.
Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Jak správně vyzdvihl ve svém vyjádření nejvyšší státní zástupce, prakticky zcela stejnou funkci plnilo v trestním zákoně ust. §3 odst. 2, podle něhož čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.
Nejvyšší soud však sdílí názory obou nižších soudů, že nebezpečnost jednání obviněného pro společnost (resp. jeho škodlivost a závažnost) dosáhly takové míry, že bylo namístě jednání posoudit nikoli jako přestupek, ale jako trestný čin. Pokud pak obviněnému některé skutečnosti polehčovaly (např. jeho dosavadní beztrestnost), soudy k tomu zjevně přihlédly při ukládání trestu. Ten byl uložen při spodní hranici trestní sazby, jeho výkon byl podmíněně odložen na kratší zkušební dobu, takže jej lze chápat jako trest s jasně převažující výchovnou funkcí.
Další námitka dovolatele, podle níž se jeho útok omezil jen na pokus vytáhnout M. S. za nohu z auta, a poté se již jen bránil napadení skupinou osob kolem M. S. , je námitkou směřující nikoli proti právnímu posouzení, ale proti skutkovému zjištění soudů. Obviněný prosazuje vlastní verzi skutkového děje, která je v rozporu s tím, k čemu soudy po zhodnocení důkazů dospěly. Přitom skutkovými námitkami zásadně nelze naplnit deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani žádný jiný z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v ust. §265b tr. řádu (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05). Nicméně i skutkové závěry nižších soudů shledává Nejvyšší soud v posuzovaném případě správné a v souladu se zákonem. Nejvyšší soud v posuzovaném případě nezjistil existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé, jenž výjimečně připouští vztáhnout přezkumnou činnost Nejvyššího soudu i na skutková zjištění nižších soudů. Skutková zjištění nižších soudů týkající se jednání obviněného T. hodnotí Nejvyšší soud jako logická a přesvědčivě vyplývající z provedených důkazů, prostá hodnotící libovůle.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že i když výrok rozsudku nalézacího soudu nelze mít za perfektní, dílčí vady, kterými trpí popis skutku, jsou nepodstatné a jejich případná náprava by na postavení obviněného neměla žádný významnější dopad. Bylo by sice možné například precizovat stávající znění skutkové věty výroku jejím rozvedením o detaily napadení popisované v odůvodnění rozsudku. Bylo by rovněž možno upravit právní větu rozsudku použitím výstižnější alternativy, jak je to zmíněno výše. Případná náprava těchto nedostatků by však vedla k průtahům řízení, které již tak trvalo značnou dobu, přičemž výsledný efekt by byl zcela nepodstatný. Obviněný by byl totiž opět uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona jako v původním rozsudku a byl by mu uložen shodný trest, neboť ani Nejvyšší soud neshledává žádné důvody pro jeho zmírnění.
Ostatně dovolání jako mimořádný opravný prostředek bylo koncipováno nikoli k nápravě jakékoli vady napadeného rozhodnutí, ale jen takových vad, které mají podstatný dopad na správnost napadeného rozhodnutí. To vyplývá jak z omezeného katalogu dovolacích důvodů, tak z podmínek omezujících rozsah, v němž je Nejvyšší soud povinen rozhodnutí přezkoumávat, i ze samotného znění ust. §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu.
Postup podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu je ovšem vázán ještě na další kumulativní podmínku, a sice že řešená otázka není po právní stránce zásadního významu. Tak tomu je podle závěru Nejvyššího soudu v tomto případě. Řešené otázky rozhodně nebyly po právní stránce zásadního významu, šlo o problematiku opakovaně shodně řešenou v konstantní judikatuře, jejíž příklady jsou zmíněny výše.
Proto má Nejvyšší soud i druhou podmínku postupu podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu za splněnou.
IV.
Nejvyšší soud tedy ze shora uvedených důvodů odmítl dovolání obviněného H. Ch. T. podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu.
Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 12. prosince 2012
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr