ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1659.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1659/2011-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. ledna 2012 o dovolání obviněného H. V. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 4 To 228/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 1 T 235/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 4 To 228/2011, byl podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušen z podnětu odvolání obviněného rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 17. 3. 2011, č. j. 1 T 235/2010-300, kterým byl obviněný uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a o nároku poškozených bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř, a to pouze ve výroku o náhradě škody, kterým byla obviněnému stanovena povinnost uhradit poškozenému V. M. škodu ve výši 69.867,- Kč.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 4 To 228/2011, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je podle mínění obviněného dán tím, že v rozhodnutí odvolacího soudu chybí výrok, kterým soud druhého stupně postupoval podle §256 tr. ř. a odvolání obviněného zamítl. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukázal na to, že v daném případě nebylo bezpečně prokázáno, že by jeho úmysl směřoval ke způsobení ublížení na zdraví poškozeného. Připouští sice, že pokud dříve boxoval a měl poškozenému způsobit újmu na zdraví úmyslně, pak by nevolil facku, ale volil by jistě silnou ránu pěstí – přičemž s touto skutečností se soud prvního stupně dostatečně nevypořádal ve smyslu subjektivní stránky trestného činu. V další části svého dovolání popisuje konflikt, který se odehrál mezi obviněným a poškozeným a vyjadřuje se k jednotlivým částem znaleckého posudku, který podle jeho mínění není objektivní, neboť pokud by se mělo vycházet např. ze znalcem uváděné síly, kterou vedl v případě facky na tvář poškozeného, „nemohl by poškozený spadnout toporně vzad, ale doslova by odletěl po směru takové rány“. Ze skutečnosti, že poškozený upadl zcela jiným směrem, než by upadl v důsledku silné rány, svědčí podle něj pro závěr, že „facka nedosahovala intenzity rány, která by sama o sobě odmrštila poškozeného, a která by sama o sobě způsobila jeho pád“. Rovněž nesouhlasí s tím, že by vedl úder vůči poškozenému na hlavu ve snaze hlavu poškozeného jakkoli poškodit, naopak podle jeho mínění poliček – facka je „v našich zeměpisných šířkách na denním pořádku, sice zabolí, ale trvale neublíží a nelze jej srovnávat např. s úderem vedeným např. židlí či hozením sekery“. Podle jeho mínění mělo být jeho jednání hodnoceno jako vědomá nedbalost a nikoli nepřímý úmysl, a proto měly soudy pečlivě zvažovat, zda jeho jednáním nebyly naplněny znaky §146a odst. 1, 2 tr. zákoníku. V další části svého dovolání zpochybňuje uložený trest odnětí svobody, který považuje za nepřiměřeně přísný, kdy nebylo dostatečně vzato v úvahu, že vedl doposud řádný život, svého jednání upřímně lituje, rodině poškozeného se omluvil, kdy se zapříčinil o odstranění škodlivých následků trestného činu. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené rozhodnutí soudu druhého stupně, ale také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a Okresnímu soudu ve Znojmě věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, ev. sám ve věci rozhodl a obviněného obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil.
Státní zástupce se k dovolání obviněného ke dni konání neveřejného zasedání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán v případě, že „v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný“. V této souvislosti je potřebné upozornit obviněného na tu skutečnost, že odvolací soud se zabýval jeho odvoláním, a také z podnětu jeho odvolání napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o náhradě škody, kterým byla obviněnému stanovena povinnost poškozenému V. M. uhradit škodu ve výši 69.867,- Kč. Také ze samotného odůvodnění je patrno, že soud druhého stupně se zabýval veškerými výroky rozsudku soudu prvního stupně a na str. 2 svého odůvodnění uvedl, že „ z těchto důvodů odvolací soud podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné…“. Dále je vhodné uvést, že pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně, ve zbytku ho již nezamítá, takže v tomto směru, tj. co do zamítnutí neúspěšné části opravného prostředku, nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně (srov. NS 17/2002- T 417 , NS 20/2003- T 486 a NS 23/2003- T 531 ). Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že daný dovolací důvod nebyl naplněn.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Z podaného dovolání je zřejmé, že obviněný nesouhlasí se závěry znaleckého posudku ani úvahami soudů v rámci hodnocení provedených důkazů. K otázce skutkového stavu je vhodné uvést, že zjištěný skutkový stav je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Ze skutkového zjištění je nepochybné, že obviněný poškozeného napadl a udeřil jej otevřenou dlaní. V tomto směru je pak konstatování soudu prvního stupně na str. 5 odůvodnění jeho rozsudku, že „je nerozhodné, zda byl úder veden pěstí nebo otevřenou dlaní, nebo zda byl poškozený opilý…“, nesprávnou formulací myšlenek soudu ke skutkovému zjištění, neboť pokud soud po provedeném dokazování a hodnocení důkazů dospěl k závěru, že obviněný udeřil poškozeného otevřenou dlaní, pak je uvedený závěr také třeba opřít o skutková zjištění. Na tomto místě sám obviněný uvedl (viz str. 3 odůvodnění rozsudku), že dal poškozenému facku. Z hlediska subjektivní stránky je nutno obviněnému připomenout, že sám charakterizoval jednání poškozeného jako jednání osoby hodně podnapilé, když ho chtěl poškozený udeřit, uhnul se mu a lehce ho udeřil, rovněž si byl vědom nejen své fyzické převahy, ale také rozdílnosti vah. Tyto skutečnosti s tím, kde ke konfliktu došlo, do které části těla poškozeného byl úder obviněného veden (viz dále úvahy soudu prvního stupně), vedou k jednoznačnému závěru o úmyslu obviněného ve smyslu §15 písm. b) tr. zákoníku. Nelze akceptovat názor vyslovený obviněným, že jeho jednání mělo být kvalifikováno ve smyslu §16 písm. a) tr. zákoníku, neboť již jen z toho, že byl poškozený hodně opilý (jak sám obviněný uvádí) a obviněný jej při své váze a trénovanosti udeřil, byť jak se sám hájí „uštědřením políčku, facky v našich zeměpisných šířkách“, běžným způsobem, tyto okolnosti vylučují možnost „bez přiměřených důvodů spoléhat, že porušení nebo ohrožení zdraví nezpůsobí“. Závěry soudu prvního stupně o právní kvalifikaci jednání obviněného podle §145 odst. 1 tr. zákoníku je pak třeba označit za správné.
Pokud obviněný v dovolání poukazuje na nepřiměřenost uloženého trestu, musí Nejvyšší soud konstatovat, že takto koncipované námitky dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují (srov. roz. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Uvedenou námitku by nebylo možno akceptovat ani v případě, že by obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť ten je dán pouze v případě, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněnému byl ukládán úhrnný trest za nejpřísněji trestný čin podle §145 odst. 1 tr. zákoníku (úhrnný trest) v trvání čtyř a půl roku, když z dikce zákona je patrno, že obviněnému bylo možno uložit trest odnětí svobody v rámci trestní sazby od tří do deseti let. Byl-li obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, je nepochybné, že se jedná o takový druh trestu, který uvedené ustanovení zákona, kterým byl uznán vinným, umožňuje obviněnému uložit a současně se jedná o trest, který je uložen v dolní polovině trestní sazby. Pokud by tedy dovolání bylo podáno např. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že jde o trest nepřiměřeně přísný, jak tomu bylo ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak by muselo být takové dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Vzhledem k tomu, že pouze námitku obviněného k otázce úmyslu a nedbalosti bylo možno s vyšší mírou tolerance označit za právně relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu, odmítl Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. ledna 2012
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu