ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.238.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 238/2012-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. března 2012 o dovolání nejvyššího státního zástupce , podaném v neprospěch obviněného Ing. V. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 4 To 372/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 277/2010, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují :
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 4 To 372/2011, a to ve výroku, kterým bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného proti výroku, kterým byl obviněný zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin útisku podle §237 tr. zák.,
a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 19. 9. 2011, č. j. 1 T 277/2010-774, kterým byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin útisku podle §237 tr. zák.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Prostějově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 4 To 372/2011, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání okresního státního zástupce v Prostějově podané v neprospěch obviněného Ing. V. K. proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 19. 9. 2011, č. j. 1 T 277/2010-774, kterým byl obviněný zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. pro skutek obžalobou kvalifikovaný jako trestný čin útisku podle §237 tr. zák. a dále zproštěn obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podle §237 tr. zák.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 4 To 372/2011, a to výroku, kterým byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin útisku podle §237 tr. zák., podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného dovolání, a to s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podaném dovolání poukazuje nejvyšší státní zástupce na tu skutečnost, že nelze souhlasit se závěry soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil také soud odvolací, že skutek, pro který byl obviněný zproštěn podle §226 písm. b) tr. ř. , není trestným činem, když podle soudu prvního stupně nebyly naplněny znaky trestného činu útisku z hlediska formálního i z hlediska míry společenské škodlivosti. Dovolatel poukazuje na to, že zákonným znakem objektivní stránky trestného činu útisku je závislost. V této souvislosti pak poukazuje např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 1096/2008 (č. 46/2009 Sb. rozh. tr.), které se vyjadřuje ke vztahu závislosti mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Podle dovolatele právě toto rozhodnutí mělo být soudy nižších soudů aplikováno na trestní věc obviněného, ve které bylo podáno dovolání, neboť poškození byli na obviněném existenčně závislí, neboť jim zajišťoval pravidelné vyplácení měsíční mzdy. Vzhledem k tomu, že jednání obviněného bylo kvalifikováno podle zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, měly se soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobněji zabývat jednáním obviněného z hledisek uvedených v §3 odst. 2, 4 tr. zák. V další části dovolání poukazuje na rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr., které mělo být rovněž bráno v úvahu, neboť obviněný se protiprávního jednání dopouštěl po dobu několika měsíců vůči dvěma osobám ve více útocích, a proto nelze mít stupeň nebezpečnosti činu pro společnost za nepatrný ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. S ohledem na uvedené skutečnosti nejvyšší státní zástupce konstatoval, že pokud obviněný nutil poškozené jako zaměstnance společnosti k tomu, aby se fakticky vzdali podstatné části svých nároků vyplývajících z pracovního poměru ve prospěch společnosti, pak je, zneužívaje jejich závislosti vyplývající z pracovního poměru, nutil k tomu, aby něco konali a opomenuli a takovým jednáním naplnil znaky trestného činu podle §237 tr. zák. Závěrem podaného dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení v celém rozsahu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně ve zprošťujícím výroku podle §226 písm. b) tr. ř. a Okresnímu soudu v Prostějově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno nejvyšším státním zástupcem jako osobou oprávněnou podle [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda dovolatelem vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky, týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění, učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Soud prvního stupně na základě hodnocení důkazů po provedeném dokazování dospěl k závěru, že obviněný „v době od 1. 11. 2008 do 30. 8. 2009 v P. jako jednatel společnosti STV TRANS, s. r. o., se sídlem Prostějov, Za Brněnskou ulicí 4292, který vykonával práva a povinnosti zaměstnavatele při vyplácení mezd a stravného a zahraničního stravného (dále jen „stravné“) zaměstnancům společnosti vykonávajícím práci řidičů mezinárodní kamionové dopravy, vědom si a zneužívaje jejich podřízeného postavení, obav o ztrátu zaměstnání a existenční závislosti na vyplácené mzdě, nevyplácel jim stravné, na které měli nárok, a nutil je, aby svým podpisem přesto stvrdili převzetí stravného a aby příslušné částky nepožadovali, a to pod pohrůžkou, že jim nebude vyplacena ani mzda, a takto od zaměstnanců podpis požadoval nebo k podpisu údajného převzetí stravného za níže uvedené kalendářní měsíce donutil
- J. D., a to za listopad 2008 v částce 25.237,- Kč, za prosinec 2008 v částce 10.412,- Kč, za leden 2009 v částce 7.559,50 Kč, za únor 2009 v částce 16.544,- Kč, za březen 2009 v částce 26.980,38 Kč, za duben v částce 31.434,90 Kč, za květen 2009 v částce 18.105,78 Kč a za červen 2009 v částce 13.031,- Kč, celkem v částce 149.304,56 Kč,
- R. A., a to za listopad 2008 v částce 21.910,- Kč, za prosinec 2008 v částce 19.555,- Kč, za únor 2009 v částce 11.798,- Kč, za březen 2009 v částce 27.679,40 Kč, za duben 2009 v částce 9.909,20 Kč a za květen 2009 v částce 19.581,38 Kč, celkem 110.432,98 Kč se uvedeného jednání popsaného v obžalobě státního zástupce a kvalifikované podle §237 tr. zák. jako trestný čin útisku sice dopustil, avšak uvedené jednání nenaplňuje všechny zákonné znaky trestného činu útisku.
Okresní soud v Prostějově v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že po provedeném dokazování dospěl k závěru, že byť v daném případě byl skutek prokázán, nenaplňuje všechny zákonné znaky trestného činu útisku podle §237 tr. zák., neboť byť obviněný jiného nutil, aby něco konal a opominul, nezneužil jejich závislosti, neboť poškození, byť byli v pracovním poměru, měli vysokou potenciální možnost najít jiné zaměstnání, bránit se např. žalobou v občanskoprávním řízení, obrátit se na inspektorát práce. V souvislosti s provedenými důkazy a jejich hodnocením rozvádí soud na str. 7-8 svého rozsudku úvahy ke znakům trestného činu útisku podle §237 tr. zák. V rámci hodnotících úvah zmiňuje soud prvního stupně mj. také rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 11 Tdo 55/2008, a dále také zmínil tu skutečnost, že poškozený J. D. na základě souhlasu obviněného obdržel v lednu 2009 od zaměstnavatele půjčku, aby vyřešil hrozící zásah exekutora, poškozený R. A. vzápětí našel stejné zaměstnání ve stejném oboru. Mj. také tyto skutečnosti vedly soud prvního stupně k závěru, že není dána dostatečně vysoká míra závislosti uvedených dvou poškozených na obviněném.
„Závislost“ je formálním znakem trestného činu podle §237 tr. zák. a vzhledem k okolnostem jeho uplatnění v dovolání, lze takovou námitku považovat za právně relevantní. Ve své podstatě však dovolatel soudu prvního stupně vytýká, že právě zmíněný znak závislosti v dané konkrétní věci byl posuzován pouze z pohledu okolností vyznívajících ve prospěch obviněného, aniž by bylo bráno v úvahu rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 46/2009 Sb. rozh. tr. Uvedená skutečnost by mohla vzbuzovat zdání výhrad státního zástupce do oblasti skutkových zjištění, avšak to pouze za situace, pokud by shora zmíněné rozhodnutí zásadním způsobem se nevyjadřovalo právě k znaku trestného činu útisku – závislosti. Na tomto místě je potřebné uvést, že soud prvního stupně se snažil dostát svým povinnostem při odůvodnění svého rozsudku ve smyslu §125 tr. ř. oproti rozhodnutí soudu odvolacího, který na námitky státního zástupce rozvedené v odvolání, blíže nereagoval a odkázal pouze na argumentaci soudu prvního stupně, jako podrobnou a přiléhavou.
Shora již bylo poukázáno na skutečnosti, které vedly soud prvního stupně k závěru, že obviněný nezneužil závislosti poškozených. Soud prvního stupně na str. 7 svého rozsudku poukazuje na to, že nelze bezezbytku na danou trestní věc aplikovat názor vyslovený na str. 1590 Trestního zákoníku, autorů Šámal a kolektiv, C. H. Beck 2010, kde je uváděno, že za stav závislosti je nutno označovat i vztah zaměstnavatele a zaměstnance, přičemž soud prvního stupně poukazuje také na nezbytnost zabývat se mírou závislosti zaměstnance, jak např. dovodil z již zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 11 Tdo 55/2008. Z rozhodnutí č. 46/2009 Sb. rozh. tr. vyplývá, že „závislost je stav, v němž se osoba nemůže svobodně rozhodovat vzhledem k tomu, že je v určitém směru odkázána na pachatele (např. vztah žáka a učitele, dlužníka a věřitele, osoby vychovávané a vychovávající apod.). Za takovou situaci je třeba považovat i vztah zaměstnance a jeho zaměstnavatele“. Lze souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že i v případě tohoto druhu vztahu je třeba se zabývat mírou závislosti. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že J. D. na základě souhlasu obviněného obdržel v lednu 2009 od zaměstnavatele půjčku, aby vyřešil hrozící zásah exekutora, poškozený R. A. vzápětí našel stejné zaměstnání ve stejném oboru, poškození nebyli vedeni v evidenci nezaměstnaných, ze zprávy Úřadu práce v Prostějově vyplývá, že nezaměstnanost se pohybovala v rozmezí od 4 do 7,5%, a své zájmy mohli poškození hájit mj. také žalobou občanskoprávní či se obrátit na inspektorát práce, a tudíž tyto skutečnosti vedly soud prvního stupně k závěru, že není dána dostatečně vysoká míra závislosti uvedených dvou poškozených na obviněném. V souvislosti se vztahem „závislosti“ soud prvního stupně přehlíží skutečnosti, které zmínil na str. 6-7 svého rozsudku k osobám M. V. či F. F., kteří vypovídali obdobně jako poškození, tj. podepsali převzetí stravného pod hrozbou ztráty zaměstnání či nevyplacení mzdy. Další skutečností, kterou nebylo možno přehlédnout, je pak doba, po kterou takto měl podle zjištění soudu obviněný jednat vůči poškozeným. Soud prvního stupně nezpochybňuje v tomto směru podanou obžalobu, resp. v odůvodnění svého rozsudku k jednání obviněného vůči poškozeným D. a R. A. tuto žádným způsobem nemodifikuje, tudíž jednání se měl obviněný dopouštět od listopadu 2008 do května (resp. června) 2009. Byť škoda není zákonným znakem trestného činu, pro který byla na obviněného podána obžaloba, bylo nezbytné brát v úvahu i tuto skutečnost, a to zejména k době, po kterou se obviněný měl protiprávního jednání dopouštět. Za situace (i v případě prokázání kratší doby), kdy obviněný po dobu několika měsíců nutí zaměstnance, aby svým podpisem stvrdili převzetí stravného, na které měli nárok a příslušné částky jim nevyplácel, přičemž tyto částky ve svém součtu přesáhly celkem 200.000,- Kč, pak lze stěží akceptovat závěr, že se tak nedělo při vědomí „zneužití závislosti“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný nutil poškozené k jednání, které bylo popsáno v podané obžalobě, ale nezneužil jejich závislosti. Již shora bylo poukázáno na to, že v úvahu nebyla brána doba takového jednání obviněného, kontext výpovědí dalších svědků, celková částka apod. Soud prvního stupně se zaměřil na okolnosti, které mu vyplývaly ze zprávy úřadu práce. Poukázal sice na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 11 Tdo 55/2008, a z tohoto dovodil, že „závislost mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem“ bude nutno posuzovat mj. také s ohledem na to, jaké bude spojení do nového místa výkonu práce, zdravotní omezení apod. Uvedenou závislost je však třeba spatřovat i v širších souvislostech, neboť již shora zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 11 Tdo 55/2008, řešilo podstatně jednoznačnější situaci a obviněný v uvedené trestní věci byl uznán vinným. V předmětné trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově byla v základu z pohledu „závislosti“ podceněna doba protiprávního jednání obviněného. Pokud by úvahy soudu prvního stupně o tom, že nebylo zneužito závislosti poškozených, byly správné, např. s ohledem na odkaz na zprávu úřadu práce, naskýtá se otázka, proč již po prvním měsíci takového jednání obviněného poškození zaměstnání neopustili (např. proto, že u stejného zaměstnavatele byl zaměstnán i další rodinný příslušník a odchodem jednoho by mohly vyvstat problémy i pro druhého, otázka okamžitého zaměstnání v místě bydliště apod., naskýtá se otázka, proč si po dobu několika měsíců nechali vyplácet poškození částku nižší než jim náležela – nebylo to z toho důvodu, že měli obavu, aby jiné místo sehnali, mohli zaplatit dluhy apod.). V dané trestní věci se pak zejména doba protiprávního jednání obviněného vůči poškozeným jeví jako podstatná z hlediska vymezení pojmu „závislosti“ ve smyslu znaku trestného činu útisku podle §237 tr. zák.
Na tomto místě je pak potřebné uvést, že odkaz soudu na podání občanskoprávní žaloby poškozenými o úhradu příslušné mzdy, či možnost obrátit se na oblastní inspektorát práce je z pohledu zmíněného nálezu Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 4/2004) či rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 8 Tdo 876/2010, nepřípadný.
Vzhledem k tomu, že námitku odvolatele bylo možno označit za právně relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu, postupoval Nejvyšší soud tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 4 To 372/2011, a to ve výroku, kterým bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného proti výroku, kterým byl obviněný zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin útisku podle §237 tr. zák., a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 19. 9. 2011, č. j. 1 T 277/2010-774, kterým byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin útisku podle §237 tr. zák. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil Nejvyšší soud všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Prostějově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž podle §265s odst. 1 tr. ř. orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann