ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.363.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 363/2012-16
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. března 2012 o dovolání obviněného J. M. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 2 To 158/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 1 T 244/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 1 T 244/2010, byl obviněný J. M. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a byl mu uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 100 hodin a trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že obviněný dne 19. 12. 2010 kolem 14.45 hod. řídil po městě Š. osobní vozidlo značky Dacia Sandero registrační značky ........ přesto, že byl rozhodnutím Městského úřadu Šumperk, odborem dopravy ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 74409/2009 DOP/MAKO-708, které nabylo právní moci dne 5. 1. 2010, postižen za přestupky na úseku dopravy, za které mu byly uloženy pokuta ve výši 25.000,-Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na 12 měsíců se započetím lhůty ode dne nabytí právní moci rozhodnutí.
O odvolání obviněného J. M. rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 2 To 158/2011, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a odvolací soud zamítl jeho odvolání, aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že soudy obou stupňů se důsledně nezabývaly otázkou, zda obviněný přečin spáchal úmyslně, když neučinily skutkové zjištění, že obsah rozhodnutí Městského úřadu v Šumperku ze dne 2. 12. 2009 byl obviněnému znám a tato otázka nebyla ani předmětem dokazování, přičemž nebyla zjišťována ani ve výslechu podezřelého. Názor odvolacího soudu v tom smyslu, že bylo v zájmu odvolatele, aby si na adrese, kterou Městskému úřadu v Šumperku uvedl pro účely doručování, vyzvedával poštu a pokud tak nečinil, šlo o důsledky jeho vlastní nedbalosti, považuje obviněný za nesprávný, když takto nelze presumovat jeho vědomost o obsahu předmětného úředního rozhodnutí a nelze takto směšovat prvky nedbalostního a úmyslného zavinění. Obdobně je nutno odmítnout i argument odvolacího soudu, že bylo v jeho zájmu přesvědčit se dotazem na Městský úřad v Šumperku, na jakou dobu mu byl zákaz řízení motorových vozidel vysloven. Poznamenal, že u hlavního líčení nehovořil o zákazu řízení motorových vozidel, nýbrž o tzv. vybodování, které má z hlediska vlastního oprávnění řídit motorové vozidla stejný důsledek jako úřadem uložený zákaz řízení motorových vozidel, takže ani jeho vyjadřování v předchozích fázích řízení nemuselo odpovídat přesné zákonné terminologii. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. 2 To 158/2011 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že především neodpovídá skutečnosti tvrzení dovolatele, že soudy neučinily žádné zjištění o tom, zda obsah rozhodnutí Městského soudu v Šumperku ze dne 2. 12. 2009 byl dovolateli znám. Naopak již soud prvního stupně konstatoval, že obviněný měl předmětné rozhodnutí k dispozici a musel si tedy být vědom uloženého zákazu řízení, což ostatně připustil i ve své výpovědi, kterou učinil v postavení podezřelého v přípravném řízení. Konstatoval to následně i soud odvolací. Tato skutková zjištění jsou dostatečná k závěru o existenci úmyslného zavinění na straně dovolatele. Pokud odvolací soud vyslovil ve svém rozhodnutí některé z dovolatelem zdůrazňovaných formulací, pak tato podmíněně vyslovená tvrzení nic nemění na tom, že soudy učinily skutkové zjištění o tom, že dovolatel obsah předmětného správního rozhodnutí znal. Pokud se dovolatel toto zjištění pokouší zpochybnit na základě vlastní interpretace svých vyjádření v předchozích fázích řízení, pak jde o námitky primárně skutkové, které neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu. Státní zástupce dále uvedl, že pokud obviněný skutečně nerozlišoval, zda zákaz řízení je důsledkem původního „vybodování“, ke kterému došlo v březnu 2009 (oznámení o něm ovšem dovolatel převzal až 7. 10. 2009) nebo důsledkem pozdějšího rozhodnutí MÚ Šumperk o spáchání přestupků, pak takovýto omyl dovolatele o tom, které úřední rozhodnutí svým jednáním maří, by byl z hlediska trestní odpovědnosti odvolatele irelevantní. Pokud dovolatel svoje dovolání opřel též o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neuvedl k němu žádnou bližší argumentaci a především nespecifikoval, o kterou z jeho navzájem se vylučujících variant mínil své dovolání opřít. K uvedenému dovolacímu důvodu proto přihlížet v dovolacím řízení nelze. Státní zástupce pak závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, přičemž výslovně souhlasil s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné /§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř./, bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.) a bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./. Vykazuje rovněž zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Obviněný označil jako dovolací důvod především ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomu je třeba v obecné rovině zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle citovaného zákonného ustanovení je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku (a případně rozveden v jeho odůvodnění), a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že dovolatelem namítané vady nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přestože dovolatel formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení případu, jeho dovolací námitky, jež jsou blíže rozvedeny shora, směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. V dovolání ve skutečnosti není obsažena jediná námitka směřující proti vadné právní kvalifikaci činu obviněného, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů. Dovolatel soudům obou stupňů vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo v důsledku nesprávného hodnocení provedeného dokazování (tj. že soudy především nesprávně vyhodnotily výpověď samotného obviněného stran jeho vědomosti o uloženém trestu zákazu řízení motorových vozidel). Ač tedy formálně namítá rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry, jež soudy z něj učinily, ve skutečnosti však napadá ve věci učiněná skutková zjištění a postup soudů při jejich zjišťování. Své námitky totiž dovolatel staví na popření skutkových zjištění, jež ve věci ohledně jeho pachatelství a průběhu skutkového děje učinily oba nižší soudy (zejména na popření skutečnosti, že si byl vědom shora uvedeného trestu zákazu řízení všech motorových vozidel). Až následně (sekundárně) z uvedených skutkových námitek směřujících k odlišnému skutkovému stavu vyvozuje obviněný závěr o „nesprávném posouzení skutku“. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován zejména v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Nutno tedy uzavřít, že námitky, které dovolatel v rámci dovolání uplatnil, jsou z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (i případných dovolacích důvodů dalších) irelevantní a dovolací soud není oprávněn se jimi zabývat.
Jen pro úplnost tak lze nad rámec dovolacího řízení dodat, že z obsahu spisu je zřejmé, že soudy skutečně učinily jednoznačný závěr o tom, že obviněný věděl, že mu byl uložen trest zákazu řízení motorových vozidel, který skončí až 5. 1. 2011. Tento svůj skutkový závěr opřely o konkrétní zjištění, učiněné na základě provedených důkazů a to zejména vlastní výpovědi obviněného z přípravného řízení (viz str. 7-8 spisu). V této výpovědi obviněný (tehdy v procesním postavení podezřelého) výslovně uvedl, že od 5. 1. 2010 má Městským úřadem v Šumperku vysloven zákaz řízení motorových vozidel, přičemž tento zákaz má až do 5. 1. 2011. O tomto zákazu ví a dodržoval jej až do den výslechu (tedy do 19. 12. 2010). Dále vyslovil lítost nad projednávanou událostí s tím, že po celou dobu trestu zákaz řízení dodržoval a jen pár týdnů před vypršením trestu ve stresu usedl za volant. Zmínil rovněž, že 17. 12. 2010 úspěšně složil zkoušku v autoškole, aby od ledna už nic nebránilo vrácení jeho řidičského průkazu. Již z tohoto vyjádření je zřejmé, že obviněný se nemohl domnívat, že by nesměl řídit motorová vozidla v důsledku tzv. vybodování, neboť v takovém případě by neměl žádný důvod opakovaně zmiňovat právě datum 5. 1. 2011, odpovídající konci uloženého trestu zákazu řízení. Soud prvního stupně tedy nepochybil, pokud uzavřel, že obžalovaný si musel být vědom, že mu byl správním orgánem uložen trest zákazu řízení motorových vozidel (viz str. 3 písemného vyhotovení rozsudku). Ze stejného skutkového zjištění pak ve svém rozhodnutí vyšel i odvolací soud, a pokud v závěru odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl i své úvahy, zdůrazněné dovolatelem v podaném dovolání, učinil tak skutečně nad rámec svého závěru, že obhajoba obviněného v tom směru, že se domníval, že nesmí řídit vozidlo, protože byl tzv. vybodován, byla vyvrácena. Lze tedy uzavřít, že skutková zjištění učiněná soudy v této věci jsou odpovídající obsahu provedených důkazů a v tomto směru lze na rozhodnutí obou soudů v podrobnostech odkázat.
Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však, jak je rozvedeno výše, v posuzované trestní věci nejedná.
Dále považuje Nejvyšší soud, byť opět nad rámec dovolacího řízení, podotknout, že i samotné řízení motorového vozidla řidičem, který je tzv. „vybodován“ lze podřadit pod skutkovou podstatu přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Uvedeného přečinu se totiž dopustí, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu. Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném výkonu rozhodnutí soudů a dalších orgánů veřejné moci, a to v tomto konkrétním případě na výkonu rozhodnutí, jimiž byla určitá činnost zakázána nebo bylo odňato oprávnění k jejímu výkonu.
Odborná literatura k naznačené problematice mj. uvádí, že podle převažujícího názoru je příkladem „odnětí příslušného oprávnění podle jiného právního předpisu” odnětí řidičského oprávnění na základě dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení porušení povinností stanovených zákonem podle §123a a násl. zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“) (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 2911).
Nejvyšší soud konstatuje, že s tímto právním závěrem se ztotožnilo též Trestní kolegium Nejvyššího soudu, když dne 27. 10. 2010 přijalo pod sp. zn. Tpjn 302/2010 stanovisko, podle něhož za „odnětí příslušného oprávnění podle jiného právního předpisu“ ve smyslu §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku je třeba považovat i pozbytí řidičského oprávnění u řidiče, který v bodovém hodnocení dosáhl 12 bodů, a v důsledku toho mu bylo doručeno obecním úřadem obce s rozšířenou působností oznámení a výzva podle §123c odst. 3 zákona o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, k odevzdání řidičského průkazu a mezinárodního řidičského průkazu, resp. v případě podání námitek proti provedenému záznamu, kterým bylo dosaženo celkového počtu 12 bodů, bylo pravomocně rozhodnuto tímto obecním úřadem podle §123f odst. 3 zákona o silničním provozu o zamítnutí námitek řidiče, neboť je neshledal odůvodněné. V důsledku toho, pokud pachatel řídí motorové vozidlo i poté, co mu bylo takto řidičské oprávnění odňato rozhodnutím příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností, naplňuje znaky trestného činu (přečinu) maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku.“
Dále je třeba přisvědčit vyjádření státního zástupce v tom směru, že za situace, kdy obviněný sice formálně uplatnil rovněž dovolací důvod odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., avšak nijak blíže tento dovolací důvod nerozvedl a neupřesnil ani, které z možných variant uvedeného dovolacího důvodu se domáhá, nelze k této části dovolání přihlížet. Opět pro úplnost lze dodat, že ze znění zmíněného zákonného ustanovení vyplývá, že tento dovolací důvod má dvě alternativy: I) první spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí – tato alternativa ovšem na případ obviněného nedopadá, neboť procesními podmínkami je myšlen postup upravený např. v §235 tr. ř., avšak v případě obviněného bylo jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem meritorně projednáno, II) druhá alternativa pak spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. přičemž v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. – uvedená alternativa sice by tedy na případ obviněného mohla dopadat, ovšem pouze v případě, pokud by byl shledán naplněným dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jenž obviněný ve svém dovolání formálně uplatnil.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by se mohl dále zabývat přezkoumáním vlastního napadeného rozhodnutí a řízení jemu předcházejícího ve smyslu §265i odst. 3 až 5 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil zmíněné rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý
Vypracoval:
JUDr. Ivo Lajda