ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.386.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 386/2012-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. dubna 2012 o dovolání, které podala obviněná S. K. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 5 To 176/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 6 T 52/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné S. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 4. 2011, sp. zn. 6 T 52/2011, byla obviněná S. K. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dle skutkových zjištění učiněných soudem dopustila tím, že dne 20. 2. 2010 kolem 03.00 hod. v P. , V. , v klubu V. , se snažila vytrhnout R. Š. , když odcházel z tanečního parketu sako, které nesl přes ruku, až jej roztrhla a když se jí to nepodařilo, vytáhla z levé vnitřní kapsy saka koženou peněženku hnědé barvy v hodnotě 200,- Kč s finanční hotovostí 400,- Kč, OP a kartičkou VZP ke škodě poškozeného, poté jí poškozený peněženku vzal, zavolal ochranku a byla zadržena. Za uvedený přečin byl obviněné uložen podle §205 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku obviněná podala, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze, a to usnesením ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 5 To 176/2011, kterým odvolání obviněné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 podala obviněná prostřednictvím svého obhájce JUDr. Radko Chudoby dovolání (které k výzvě soudu doplnila podáním ze dne 12. 3. 2012), přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. s tím, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněné v hlavním líčení a ve veřejném zasedání.
Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedla, že při svém prvním výslechu byla v natolik podnapilém stavu, že vůbec neměla být vyslýchána, neboť se nacházela ve stavu zmenšené příčetnosti, ne-li ve stavu zcela nepříčetném. Dále namítla, že nebyla bez svého zavinění vyslechnuta ani soudy obou stupňů, o čemž svědčí i potvrzení od lékaře, a tím jí bylo odepřeno právo na zákonného soudce a právo na řádný proces a spravedlivý proces. Z těchto důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozsudek Obvodního soudu v Praze (zřejmě míněn shora citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 6 T 52/2011) a usnesení Městského soudu v Praze zrušil.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) pouze tak, že uvedl, že se k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat a že výslovně souhlasí, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněné je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které po doplnění splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti.
Nejvyšší soud v návaznosti na uvedené konstatuje, že dovolací argumentaci obviněné lze v určité části označit z pohledu jí uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. za formálně právně relevantní, jde však o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Nejprve je třeba uvést, že tvrzení obviněné, že byla při svém prvním výslechu v natolik podnapilém stavu, že neměla být vůbec vyslýchána, nelze pod zmíněný dovolací důvod vůbec podřadit, neboť nejde o tvrzení vztahující se ke konání hlavního líčení či veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněné. Navíc z obsahu spisového materiálu jednoznačně vyplývá, že taková námitka obviněné nemá ani reálný základ, když obviněná se sice nacházela v podnapilém stavu v době činu, jež jí je kladen za vinu (jak vyplývá zejména z výpovědi svědka M. K. , nicméně k jejímu výslechu v přípravném řízení došlo až devět hodin po činu (tedy 20. 2. 2011 v 12.02 hod.), když v mezidobí byla obviněná vyšetřena ve Fakultní nemocnici Na Bulovce v Praze (viz zpráva na č. l. 5 spisu), kdy vyšetřující lékař uvedeného dne v 06.25 hod. konstatoval, že je schopna policejních úkonů. Navíc ani sama obviněná při svém výslechu neuvedla žádnou skutečnost, ze které by mohlo být dovozeno, že nebyla schopna výpovědi, že by ještě v době výslechu byla pod významnějším vlivem alkoholu. Pod obviněnou uplatněný dovolací důvod pak nelze podřadit ani tvrzení, že jí bylo odepřeno právo na zákonného soudce, když navíc toto tvrzení obviněná nijak blíže neupřesnila, takže jej jako zcela neurčité ani nelze postupem dovolacího soudu přezkoumat.
Zbývající námitky obviněné, že neměla možnost se k věci vyjádřit, když jak soud prvního stupně tak soud odvolací ve věci rozhodly v její nepřítomnosti, lze sice pod jí uplatněný dovolací důvod podřadit, nicméně dovolací soud je neshledal důvodnými.
Pokud jde o námitku, že obviněná neměla možnost se k věci vyjádřit u hlavního líčení před soudem prvního stupně, je třeba uvést, že podle §202 odst. 2 tr. ř. se může hlavní líčení provést v nepřítomnosti obviněného jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného a přitom jsou splněny další podmínky, zmíněným zákonným ustanovením stanovené (zejména že obviněnému byla řádně doručena obžaloba a byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán, a že obviněný byl o skutku, který je předmětem obžaloby, už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování). Ustanovení §202 odst. 4 tr. ř. potom stanoví, v jakých případech nelze hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného konat, i kdyby podmínky uvedené v §202 odst. 2 tr. ř. byly jinak splněny.
Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci byly respektovány všechny zákonem vyžadované předpoklady pro konání hlavního líčení dne 4. 4. 201 v nepřítomnosti obviněné.
Především je třeba vzít v úvahu, že v předmětné věci bylo vedeno proti obviněné zkrácené přípravné řízení ve smyslu ustanovení §179a a násl. tr. ř., v důsledku čehož byly povinnosti policejního orgánu při skončení přípravného řízení do jisté míry modifikovány (zejména se neuplatnilo ustanovení §166 tr. ř. ohledně umožnění obviněné prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování). Nicméně ustanovení §179b odst. 3 tr. ř. bylo dodrženo, když obviněné bylo dne 20. 2. 2011 v 11.50 hod. sděleno, ze spáchání jakého skutku je podezřelá a jaký trestný čin je v tomto skutku spatřován. Byla rovněž podrobně poučena o svých právech, mimo jiné o právu k věci i prováděným důkazům se vyjádřit, zvolit si obhájce, navrhovat důkazy sloužící k obhajobě, a rovněž o právu nahlížet do spisu (viz č. l. 8 spisu). Následně pak byla týž den v 12.02 hod. vyslechnuta, přičemž jak je rozvedeno shora, v době výslechu nebyly její schopnosti k věci se vyjádřit nijak sníženy. Z protokolu o výslechu obviněné na č. l. 7 až 9 spisu vyplývá, že obviněná (tehdy v postavení podezřelé) poté, co byla bezprostředně před výslechem poučena o svých právech, výslovně uvedla, že tomuto poučení porozuměla a že ve věci chce a bude vypovídat. Poté se obviněná vyjádřila poměrně podrobně ke svým osobním a zdravotním poměrům a rovněž i ke skutku, ze kterého byla podezřelá, když uvedla, že se jej nedopustila a k věci nechce nic dalšího uvést. Lze tedy uzavřít, že obviněná si jednak byla již v přípravném řízení vědoma svých práv, a jednak že orgánům činným v trestním řízení bylo od počátku známo její stanovisko k projednávané věci.
Dále je třeba zmínit, že z doručenky založené na č. l. 28 spisu vyplývá, že obviněná byla k hlavnímu líčení nařízenému na den 4. 4. 2011, řádně a včas předvolána, když toto předvolání spolu s návrhem na potrestání, převzala osobně dne 7. 3. 2011, tedy čtyři týdny před datem konání hlavního líčení. Z uvedeného je zřejmé, že Obvodní soud pro Prahu 2 konal předmětné hlavní líčení v nepřítomnosti obviněné za splnění všech zákonných podmínek. Nelze přehlédnout, že v okamžiku konání hlavního líčení neměl zmíněný soud k dispozici žádnou omluvu obviněné, ze které by vyplývalo, že tato je neschopna se hlavního líčení z vážných důvodů zúčastnit, ani žádné její vyjádření v tom smyslu, že by na své účasti u hlavního líčení trvala. Za tohoto stavu nelze obvodnímu soudu vytýkat postup, který zvolil, tj. že konal hlavní líčení v nepřítomnosti obviněné. V tomto případě k zásahu do práva obviněné na osobní přítomnost v hlavním líčení, garantovanému rovněž v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, nedošlo. Nelze přehlédnout, že obviněná teprve v rámci svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně uvedla poprvé své tvrzení o řádné omluvě, když tuto měla učinit prostřednictvím L. B. , přičemž však neupřesnila, jakým způsobem k této omluvě mělo vlastně dojít (zda písemně, osobně či telefonicky apod.). Takové tvrzení je v rozporu s výsledky šetření u uvedeného soudu, dle kterého (viz č. l. 55 p.v. spisu) obvodní soud neeviduje žádnou omluvu obviněné. Rovněž pak nelze přehlédnout rozpornost tvrzení obviněné, která v odvolání založeném na č. l. 52 spisu uvádí, že se nemohla hlavního líčení zúčastnit pro nemoc spočívající ve vysokých horečkách a průjmech, ovšem současně přikládá lékařskou právu, ze které vyplývá pouze to, že 6. 4. 2011 (tedy dva dny po hlavním líčení) navštívila chirurgickou ambulanci Fakultní Thomayerovy nemocnice s tím, že před třemi dny (tedy den před hlavním líčením) upadla na kole a narazila si levé rameno. Z uvedené lékařské zprávy pak nevyplývá nic, co by bránilo obviněné v účasti u hlavního líčení dne 4. 4. 2011. Lze tedy uzavřít, že v této části je dovolání obviněné nedůvodné, neboť soud prvního stupně konal hlavní líčení v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu.
K poslední námitce obviněné stran toho, že jí nebylo umožněno ani vyjádřit se k věci před odvolacím soudem lze uvést následující. Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mj. ve veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít především porušením ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., neboť jde prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného dovolacího důvodu může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl k takovému veřejnému zasedání obviněného předvolat (a nikoliv pouze vyrozumět) a tím dal najevo, že v nepřítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. Konečně, s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny, je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26/2004, pod č. T 621).
Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny, jak bylo již výše naznačeno, v ustanovení §263 tr. ř. Toto ustanovení je v procesním smyslu speciální pro řízení u odvolacího soudu, a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání. Logický výklad (argumentum a contrario) shora citovaného ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu, lze veřejné zasedání odvolacího soudu zásadně konat v jeho nepřítomnosti. V posuzovaném případě je přitom nepochybné, že obviněná v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu ve vazbě ani ve výkonu trestu nebyla. Z tohoto hlediska nebyla její účast u uvedeného jednání podmíněna zněním §263 odst. 4 tr. ř.
Z dikce ustanovení §263 tr. ř. dále plyne, že s citovanou výjimkou jím nejsou podmínky přípravy veřejného zasedání o odvolání odchylně stanoveny, a proto se použije obecné ustanovení §233 tr. ř.
Podle §233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.
Lze tedy konstatovat (viz též přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04), že současná právní úprava obsažená v ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. umožňuje, aby obviněný byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozuměn (nevyžaduje se vždy předvolání), přičemž za dodržení této podmínky a se zřetelem ke skutečnostem uvedeným v souvislosti s ustanovením §263 odst. 4 tr. ř. je možné konat veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného (§234 tr. ř.).
Pokud byl obviněný odvolacím soudem o veřejném zasedání ve smyslu §233 odst. 1 tr. ř. pouze vyrozuměn, dává soud najevo, že nepovažuje přítomnost obviněného při veřejném zasedání za nutnou a uvažuje i s alternativou konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti. Jestliže se obviněný v tomto případě k veřejnému zasedání nedostaví a svou neúčast řádně neomluví , pak nelze mít za to, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002).
V daném případě sice není zcela zřejmé, zda odvolací soud obviněnou o konání veřejného zasedání nařízeného na den 28. 7. 2011 předvolal či toliko vyrozumíval, neboť z referátu na č. l. 57 až 58 spisu není dostatečně jasné, jaký vzor (podle Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 20. 4. 2004, č. j. 20/2004–Org. o vydání vzorů "tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř." doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení) byl obviněné zaslán, přičemž tato skutečnost se nedá blíže zjistit ani z vrácené doručenky (neboť tato ve spisu není založena, takže není ani zřejmé, kdy a jakým způsobem se obviněná o termínu veřejného zasedání před odvolacím soudem dověděla), nicméně nutno zdůraznit, že obviněná se k veřejnému zasedání dne 28. 7. 2011 osobně dostavila, přičemž za přítomnosti svědka M. K. , který byl k tomuto jednání odvolacím soudem předvolán, prohlásila mimo jiné, že žádnou lékařskou zprávu o svém onemocnění v době hlavního líčení nemá (viz výše) a následně bylo veřejné zasedání odročeno na 6. 9. 2011 za účelem zachování lhůty k přípravě u obviněné ve smyslu ustanovení §233 odst. 2 tr. ř. (podle tohoto zákonného ustanovení stanoví předseda senátu den veřejného zasedání tak, aby osobě, která k veřejnému zasedání dala svým návrhem podnět, osobě, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obhájci nebo zmocněnci těchto osob, jakož i státnímu zástupci zbývala od doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo od vyrozumění o něm, alespoň pětidenní lhůta k přípravě, přičemž zkrácení této lhůty je možné jen se souhlasem toho, v jehož zájmu je lhůta dána). Z uvedeného je tak jednoznačně zřejmé, že obviněná si byla vědoma toho, že odvolací soud bude v průběhu odvolacího řízení vyslýchat výše jmenovaného svědka, a dále to, že obviněné byla zachována její obhajovací práva, když původně nařízené veřejné zasedání, k němuž se obviněná dostavila, bylo odročeno výlučně za účelem umožnění obviněné v zákonem stanovené lhůtě se k tomuto jednání řádně připravit. Obviněná rovněž vzala termín odročeného veřejného zasedání na vědomí a nežádala nového obeslání, nicméně následně se k odročenému veřejnému zasedání dne 6. 9. 2011 nedostavila, přičemž se neomluvila ani nepožádala o jeho odročení s tím, že by chtěla být jeho průběhu osobně přítomna. Za této situace pak odvolací soud ve věci jednal, vyslechl svědka M. K. a vyhlásil usnesení, kterým odvolání obviněné zamítl. Důvody své neúčasti u tohoto veřejného zasedání obviněná nakonec nesdělila soudu ani následně, ostatně jej nepojala rovněž ani do svého mimořádného opravného prostředku.
Nejvyšší soud v této souvislosti v první řadě poukazuje na okolnosti již rozvedené shora, a to že odvolací soud obviněnou o konání odročeného veřejného zasedání řádně a včas vyrozuměl, že odvolacímu soudu nebyla v době předcházející vyhlášení jeho usnesení doručena žádná omluva ospravedlňující neúčast obviněné u předmětného veřejného zasedání a nestalo se tak ani dodatečně (nakonec důvod, pro který se obviněná nedostavila k odročenému veřejnému zasedání není znám ani Nejvyššímu soudu, když obviněná toliko bez dalšího upřesnění namítala, že nebyla bez svého zavinění soudy obou stupňů vyslechnuta).
Nejvyšší soud považuje za potřebné akcentovat i další skutečnosti vyplývající z předloženého trestního spisu. Zejména shledává důležitým poznamenat, že z obsahu výpovědi svědka M. K. je zřejmé, že šlo pouze o podpůrný důkaz, který nepřinesl ve věci žádné nové či odlišné poznatky a na podkladě vyhodnocení tohoto důkazu nedošlo k jakékoliv změně skutkových zjištění, jež byly učiněny již před provedením tohoto důkazu v rozsudku soudu prvního stupně. Uvedený svědek totiž v podstatě pouze potvrdil, že obviněná a poškozený byli účastníky konfliktu, v němž šlo o bundu, která nakonec byla roztržena, a že oba byli pod vlivem alkoholu. Za těchto okolností pak odvolací soud vyšel při svém rozhodování v podstatě plně ze skutkových zjištění nalézacího soudu, pro něž byly rozhodné důkazy provedené v hlavním líčení. Postupem odvolacího soudu, kdy v nepřítomnosti obviněné sice provedl u veřejného zasedání dokazování výslechem jmenovaného svědka, nicméně šlo toliko o důkaz podpůrný jak je rozvedeno výše, a navíc v situaci, kdy obviněné byl záměr odvolacího soudu na výslech svědka znám z předchozího odročeného veřejného zasedání, proto nedošlo k zásahu do práva obviněné na projednání věci v její přítomnosti (viz obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 18/2007).
Lze tedy uzavřít, že odvolací soud zcela v souladu s podmínkami stanovenými trestním řádem konal veřejné zasedání dne 6. 9. 2011 v nepřítomnosti obviněné.
Nejvyšší soud se zabýval nepřítomností obviněné ve veřejném zasedání uvedeného dne i z toho hlediska, zda nedošlo k porušení ústavně garantovaného práva na projednání věci v její přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod (dále „Listiny“) a dále jejích práv zajištěných čl. 6 odst. 1, 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“). Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je totiž i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tuto dikci nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, má mít v rámci práva na soudní a jinou ochranu možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne. Musí mu být reálně umožněno, aby se jednání mohl účastnit, vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena (k tomu přiměřeně srovnej např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 238/2000, II. ÚS 145/2002 aj.).
S takovým výkladem čl. 38 odst. 2 Listiny není v rozporu, že v konkrétních ustanoveních trestního řádu, který zmíněné ústavní právo obviněného blíže rozvádí, jsou odlišně stanoveny podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení a za nichž může být provedeno veřejné zasedání. Důležité je, aby konáním těchto jednání v nepřítomnosti obviněného nebylo soudní řízení dotčeno jako celek v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů a standardů spravedlivého procesu. Tento předpoklad byl v posuzované věci naplněn a postup obou soudů nebyl nekorektní. Obviněná svoji neúčast u hlavního líčení neomluvila ani včas ani řádně, stejně tak neomluvila ani svoji neúčast u odročeného veřejného zasedání před odvolacím soudem. Postup odvolacího soudu, který nejprve odročil veřejné zasedání, k němuž se obviněná dostavila, byl naopak veden snahou zajistit obviněné všechna její obhajovací práva a dodržet zákonem stanovenou lhůtu k přípravě. Postup obou soudů, pokud nakonec za výše popsaných okolností jednaly v nepřítomnosti obviněné, tedy nepředstavoval nepřijatelný zásah do zmíněného práva obviněné; soudy k němu měly zákonný podklad a soudní řízení jako celek nepozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že konkrétní okolnosti dovolovaly učinit závěr, že věc lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněné.
Z těchto důvodů a se zřetelem k výše vymezeným podmínkám konání hlavního líčení a veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněné, nelze dovodit, že by ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněné v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, v němž byl projednáván její řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku soudu prvního stupně, a že obviněná byla zbavena svého práva vyplývajícího ze shora citovaného článku Listiny. Nejvyšší soud proto nemohl přiznat argumentaci dovolání vztahující se ke zmíněnému dovolacímu důvodu žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. dubna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý
Vypracoval:
JUDr. Ivo Lajda