ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.481.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 481/2012-52
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. června 2012 o dovolání, které podal obviněný M. Z. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 1 To 54/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 10/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 1 T 10/2007, byl obviněný M. Z. uznán vinným pokusem zločinu úvěrového podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, dílem [v bodech 1), 4), 9), 11) až 14), 17), 20), 21) a 23) až 25)] jako pachatel podle §22 odst. 1 tr. zákoníku, dílem [v bodech 2), 3), 5) až 8), 10), 15), 16), 18), 19), 22) a 26) až 36)] jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění popsaných ve výroku předmětného rozsudku spáchal tím, že „jako obchodní zástupce Všeobecné stavební spořitelny Komerční banky, a.s., Bělehradská 128/222, Praha 2 (dále jen VSS KB), Wüstenrot stavební spořitelny, a.s., Janáčkovo nábřeží 41, Praha 5 (dále jen Wüstenrot), dílem sám, dílem po společné domluvě s již odsouzeným Z. H. a dílem po společné domluvě s jednotlivými níže uvedenými odsouzenými či dalšími osobami, jakožto klienty uvedených stavebních spořitelen, sepsal v období od 31. 10. 2002 do 11. 08. 2004 na různých místech republiky 36 žádostí o poskytnutí úvěru či meziúvěru ze stavebního spoření, přičemž k těmto žádostem se souhlasem a vědomím níže uvedených odsouzených a rovněž i bez souhlasu a vědomí dalších klientů stavebních spořitelen, opatřoval různé zfalšované listinné podklady, a to potvrzení o příjmu, daňová přiznání, ručitelské závazky, smlouvy o převodech nemovitostí, výpisy z katastru nemovitostí, potvrzení o ohlášení staveb, ověřovací doklady a doklady o účelovém využití úvěrových prostředků, a to za účelem vylepšení úvěrovým podmínkám neodpovídající zákaznické bonity jednotlivých žadatelů, a na základě těchto i případných dalších legálně zajištěných podkladů obžalovaný inicioval uzavření smluv o poskytnutí úvěru, meziúvěru či překlenovacího úvěru ze stavebního spoření, k němuž následně ve většině případů došlo, a v důsledku takto uzavřených smluv mezi níže uvedenými stavebními spořitelnami a jejich klienty pak došlo k výplatě smluvených finančních prostředků“ , takto postupoval v případech ve výroku o vině specifikovaných, „přičemž jednáním uvedeným pod jednotlivými body tak obžalovaný způsobil škodu ve výši 3.874.499,- Kč (body 2, 7, 13, 16, 17 - 19, 22, 24, 26 - 28, 31 - 33, 36), přičemž jeho další jednání směřovalo ke způsobení škody ve výši 2.320.000,- Kč (body 8, 21, 23, 30)“. Za trestnou činnost popsanou pod body 1) až 30) a za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 15 T 452/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 5 To 449/2006, byl obviněný M. Z. odsouzen podle §211 odst. 6 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1, 2 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající jednak v zákazu podnikání s předmětem zprostředkovatelská činnost v oblasti služeb a obchodu v trvání čtyř let, jednak v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání dvou let.
Současně byl stran obviněného M. Z. zrušen výrok o vině a trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2008, sp. zn. 1 T 10/2006, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 12. 2010, sp. zn. 1 To 60/2008, jakož i výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 15 T 452/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 5 To 449/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §227 tr. ř. bylo ohledně trestné činnosti popsané pod body 31) až 36) rozhodnuto tak, že se trest neukládá.
Citovaným rozsudkem byl dále obviněný M. Z. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby Krajského státního zástupce v Brně ze dne 28. 7. 2006, sp. zn. 2 KZv 16/2005 pro skutky popsané pod body 71) a 72) a dále byl obviněný Z. H. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn téže obžaloby, a to pro skutky popsané pod body 8), 10), 11), 27), 28), 33), 48), 71), 72) a 73).
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný M. Z. (dále jen „obviněný“), rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 1 To 54/2011. Podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku, jímž byl obviněnému uložen společný souhrnný trest. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému za pokus zločinu úvěrového podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku – jeho část popsanou v napadeném rozsudku pod body 1) až 30) a sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 15 T 452/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 5 To 449/2006, podle §211 odst. 6 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněného dále odsoudil k trestu zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu podnikání s předmětem zprostředkovatelská činnost v oblasti služeb a obchodu v trvání čtyř let. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 15 T 452/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2006, sp. zn.. 5 To 449/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že podle ustálené judikatury vyšších soudů může být pachatelem trestného činu úvěrového podvodu kterýkoli z účastníků úvěrové smlouvy. Zdůraznil, že v obecné rovině je možné za účastníka smlouvy považovat toliko subjekt, kterému ze smlouvy plynou určitá práva nebo povinnosti. Podle jeho názoru však odvolací soud pachatelství trestného činu úvěrového podvodu nepřípustně rozšířil i na subjekt, kterému žádná práva ani povinnosti z úvěrové smlouvy nevyplývají. Přitom odkázal na judikaturu Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“), podle níž jednotlivé formální znaky trestných činů úvěrového a pojistného podvodu musejí být s ohledem na subsidiární roli trestní represe a humánní charakter demokratického trestního práva vykládány restriktivně (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1748/08). Argumentoval, že pojem „sjednávat“ je literaturou vykládán spíše jako synonymum „uzavírat“ a že ze skutkových zjištění napadeného rozsudku nevyplývá, že mohl uzavírat úvěrové smlouvy, ať za věřitele či dlužníka. Namítl, že nebyl účastníkem úvěrových smluv ani osobou jednající za dlužníka či věřitele, popř. jejich jménem. Dále se ohradil proti názoru, podle něhož označení jeho osoby jako „obchodní zástupce“ v sobě implicitně zahrnuje skutečnost, že byl osobou jednající za věřitele nebo jeho jménem, resp. byl osobou oprávněnou sjednávat za společnost Všeobecná stavební spořitelna Komerční banky, a.s. a Wüstenrot stavební spořitelna, a.s. příslušné úvěrové smlouvy. Upozornil, že z obecného vymezení povinností obchodního zástupce podle §654 odst. 1 obch. zák. se podává, že předmětem jeho závazku je vyhledávání zájemců o uzavření obchodů, jež jsou vymezeny ve smlouvě, nikoliv oprávnění sjednávat smlouvy. Viz též §654 odst. 3 obch. zák., podle něhož bez udělené plné moci není obchodní zástupce oprávněn jménem zastoupeného uzavírat obchody, cokoli pro něho přijímat nebo činit jiné právní úkony. Výroková část rozsudku soudu prvního stupně žádnou okolnost týkající se udělení plné moci pro jeho osobu neobsahuje, a tedy právní posouzení skutku soudy nižších stupňů nemůže být správné. Shledal, že v daném případě nebyl dán subjekt jako zákonný znak skutkové podstaty daného zločinu. Akcentoval rovněž, že není možné nahradit popis skutku údaji, jak to činí napadené rozhodnutí, tedy údajem „ke škodě“, kdy jde více o hodnocení právní a nikoliv o popis skutku, když absentuje právě popis způsobu vzniku takové škody.
Prohlásil, že odvolací soud došel k nesprávnému závěru ohledně výše jím způsobené škody, jestliže škody způsobené jednotlivými dlužníky z úvěrových smluv k jeho tíži sčítá, ačkoliv není pachatelem a akcesorita případného účastenství brání závěru o pokračování v organizátorství, návodu nebo pomoci. Argumentoval, že pokud došlo k nesprávnému právnímu zhodnocení otázky výše způsobené škody a jiné okolnosti svědčící pro výši uváděné škody nejsou shledány, škoda ve výši podle napadeného rozsudku nevznikla.
Obviněný rovněž poznamenal (za současného vyjádření nesouhlasného stanoviska), že z předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), vydaného v jeho trestní věci pod sp. zn. 6 Tdo 187/2010 lze dovozovat, že při právním hodnocení jeho jednání jako pachatele trestného činu úvěrového podvodu a nikoliv pouze účastníka vyšel Nejvyšší soud ze zjištění, že byl ve smluvním vztahu a působil jako obchodní zástupce Všeobecné stavební spořitelny Komerční banky, a.s. a Wüstenrot stavební spořitelny, a.s. Napadený rozsudek odvolacího soudu pak shledal nesprávným i v tom směru, že uvedený názor nerespektuje. Ačkoliv se z napadeného rozsudku odvolacího soudu podává, že působil jako obchodní zástupce toliko Všeobecné stavební spořitelny Komerční banky, a.s. a Wüstenrot stavební spořitelny, a.s., jsou mu kladeny za vinu útoky č. 3), 5), 16) a 28) podle rozsudku soudu prvního stupně, ve kterých jako věřitel figuruje ČMSS, resp. HYPO, tedy finanční ústavy, s nimiž nebyl v žádném smluvním vztahu. Proto nemohlo z jeho strany při respektování právních závěrů Nejvyššího soudu dojít k pachatelství uvedených útoků. Přitom úvěry v těchto souvislostech poskytnuté činí v souhrnu částku 712.700,- Kč.
Obviněný uzavřel, že není a nemohl být pachatelem ani spolupachatelem pokusu zločinu úvěrového podvodu podle §21 odst. 1, §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, svým jednáním nezpůsobil škodu ve výši podle napadeného rozhodnutí a na základě uvedených okolností nemůže obstát ani úvaha odvolacího soudu stran uloženého trestu.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 1 To 54/2011, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně podle §265o tr. ř. požádal, aby před rozhodnutím o dovolání předseda senátu Nejvyššího soudu odložil nebo přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Konstatoval, že dovolací námitky odpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu, avšak nejsou důvodné. Následně uvedl, že otázkou, zda obviněný jako obchodní zástupce Všeobecné stavební spořitelny Komerční banky, a.s. a Wüstenrot stavební spořitelny, a.s., jednal v postavení speciálního subjektu trestného činu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku, resp. téhož trestného činu podle §250b tr. zákona, se již zabýval Nejvyšší soud při svém dřívějším rozhodování v trestní věci obviněného, konkrétně v usnesení ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 6 Tdo 187/2010, přičemž dospěl ke kategorickému závěru, že obviněný jednal jako pachatel trestného činu úvěrového podvodu. Tento právní názor lze nepochybně vztáhnout i na dílčí útoky popsané pod body 31) až 36) výroku o vině, kterými byl obviněný dovoláním napadenými rozhodnutími nově uznán vinným. Se zřetelem k tomu jsou bezpředmětné též námitky obviněného stran nemožnosti sčítat škody těmito útoky způsobené.
K obviněným zmiňovaným dílčím útokům uvedeným pod body 3), 5), 16) a 28) výroku o vině státní zástupce konstatoval, že odvoláním podaným proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byl ukládán společný trest za pokračování v trestném činu, se nelze účinně domáhat změny výroku o vině v části, která je přejímána z dřívějšího pravomocného rozsudku zrušeného zčásti nebo v celém rozsahu v rámci ukládání společného trestu. Dovoláním přitom v zásadě lze napadat rozhodnutí soudu druhého stupně pouze v tom rozsahu, v jakém byl tento soud povinen a oprávněn přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně. Za této situace je dovolání v části týkající se dílčích výroků pod body 3), 5), 16) a 28) výroku o vině nutno považovat za nepřípustné.
V neposlední řadě státní zástupce shledal, že námitka, podle které údajem „ke škodě“ nemůže být nahrazen popis skutku, je natolik kusá až zmatečná, že – též s přihlédnutím ke značně formalizovanému charakteru dovolání – není způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Pro případ, že obviněný mínil těmito námitkami opakovat svoje odvolací námitky, podle nichž u některých dílčích útoků nebylo uvedeno, zda úvěry byly spláceny, státní zástupce odkázal na argumentaci na str. 19 rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že v tomto směru šlo pouze o případ ne zcela vyčerpávajícího slovního popisu skutku ve výroku o vině, nikoli o případ, kdy by soudy potřebná skutková zjištění neměly vůbec k dispozici.
Státní zástupce uzavřel, že napadená rozhodnutí nejsou zatížena žádnou vadou, která by zakládala dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 1 To 54/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V návaznosti na shora rozvedené Nejvyšší soud konstatuje, že podstatu námitek obviněného lze formálně pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitky (a tedy dovolání jako celek) zjevně neopodstatněné.
Trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu.
Ve stručnosti lze připomenout, že sjednáváním úvěrové smlouvy se rozumí postup při uzavírání úvěrové smlouvy (srov. č. 6/2004-I. Sb. rozh. tr.), včetně všech souvisejících jednání, která uzavírání úvěrové smlouvy provázejí. Sjednávání úvěrové smlouvy totiž nelze chápat zúženě a považovat za ně jen vlastní uzavření úvěrové smlouvy, neboť za její sjednávání je třeba považovat i jednání, které uzavření takové smlouvy předchází, v jehož rámci si strany úvěrové smlouvy poskytují určité údaje a na základě nich vyjadřují svá stanoviska. Trestní odpovědnost podle §211 tr. zákoníku přitom může vzniknout jen v návaznosti na smlouvu o úvěru, a nikoli v návaznosti na jiné smlouvy, jejichž předmětem může být poskytnutí peněžních prostředků. Za nepravdivé se považují údaje, kdy obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé skutečnosti důležité pro uzavření úvěrové smlouvy. Za hrubě zkreslené údaje považujeme takové, které mylně nebo neúplně informují o podstatných a důležitých okolnostech pro uzavření úvěrové smlouvy, což může vést k zásadně nesprávným závěrům o skutečnostech rozhodných pro uzavření úvěrové smlouvy. Podstatné údaje zamlčí ten, kdo neuvede při sjednávání úvěrové smlouvy jakékoli údaje, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro její uzavření, tedy takové údaje, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že úvěrová smlouva by nebyla uzavřena, anebo by sice úvěrová smlouva byla uzavřena, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto údaje zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Jde o úmyslný trestný čin, přičemž úmysl zde nemusí směřovat k způsobení škody, a proto je pachatel trestný i v případě, že např. poskytnutý úvěr řádně splácí a žádná škoda věřiteli nevznikne.
Pachatelem tohoto trestného činu může být především kterýkoli z účastníků úvěrové smlouvy. V praxi jím zpravidla bude dlužník-fyzická osoba, resp. fyzická osoba, která za něj nebo za dlužníka právnickou osobu s budoucím věřitelem sjednává (uzavírá) úvěrovou smlouvu nebo čerpá úvěr. Může to však být i jiná osoba, která se bezprostředně, ale i zprostředkovaně podílí na sjednávání uvěrové smlouvy a v souvislosti s tím uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Osoba, která však straně uvěrové smlouvy pouze opatří potřebné nepravdivé podklady, bude jen pomocníkem ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku za podmínky, že jednání pachatele dospělo alespoň do stadia pokusu (akcesorita účastenství). Přitom je třeba rozlišovat jednak „uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů, popř. zamlčení podstatných údajů“ a jednak opatření nepravdivých podkladů „při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru“, což bude základní kritérium pro rozlišení pachatelství nebo spolupachatelství (§22 a 23 tr. zákoníku) od účastenství (§24 tr. zákoníku). Pokud jde o věřitele-právnickou osobu (banku), přichází v úvahu trestní odpovědnost některé z fyzických osob při sjednávání úvěrové smlouvy, kdy může uvádět některé nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje o podmínkách plnění úvěrové smlouvy nebo může zamlčet některé podstatné údaje ze všeobecných úvěrových podmínek, které jsou součástí úvěrové smlouvy. Jestliže je věřitelem banka jako právnická osoba ve formě akciové společnosti, je třeba vždy zjišťovat, kdo z osob jednajících za věřitele, se konkrétně a jakým způsobem na spáchání trestného činu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku podílel (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. Vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 1904).
Trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku se jako pachatel dopustí i ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje v postavení osoby jednající za věřitele – poskytovatele úvěru (např. doloží úvěrovou smlouvu padělaným písemným prohlášením ručitele ve smyslu §546 obč. zák.). V takovém případě nemůže jít jen o pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) a §211 odst. 1 tr. zákoníku spáchanému dlužníkem, který získal úvěr na základě těchto nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 6 Tdo 1290/2009, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 61/2010, pod č. 1242).
Škodou velkého rozsahu se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující nejméně částky 5,000.000,- Kč.
Na tomto místě Nejvyšší soud ve shodě se státním zástupcem upozorňuje, že otázku, zda obviněný jako obchodní zástupce Všeobecné stavební spořitelny Komerční banky, a.s. a Wüstenrot stavební spořitelny, a.s. jednal v postavení speciálního subjektu trestného činu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku (resp. dříve podle §250b tr. zák.), již Nejvyšší soud zvažoval při svém předchozím rozhodování v trestní věci obviněného. Přitom v usnesení ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 6 Tdo 187/2010, shledal, že za popsané situace lze pojmově vyloučit, aby obviněný trestný čin úvěrového podvodu spáchal jen ve formě účastenství jako pomocník. V odůvodnění citovaného rozhodnutí Nejvyšší soud mj. zdůraznil, že obviněný, ačkoliv měl jako obchodní zástupce stavebních spořitelen hájit jejich zájmy, tj. zajistit, aby byly úvěry žadatelům o úvěr poskytnuty v souladu se všeobecnými úvěrovými podmínkami, svým jednáním uváděl v omyl úvěrové společnosti ohledně podmínek pro poskytnutí úvěru, které ze strany žadatelů ve skutečnosti nebyly splněny, konkrétně, jako zprostředkovatel - obchodní zástupce – obstarával různé falešné doklady osvědčující bonitu dlužníka (žadatele o úvěr). Obviněný tedy nebyl pouze osobou obstarávající nepravdivé podklady za dlužníka úvěrové smlouvy, ale jeho podíl na trestné činnosti je dán tím, že byl oprávněn sepisovat žádosti o poskytnutí úvěru, aktivně vystupoval na straně věřitele, tj. měl zásadní vliv na to, aby k uzavření úvěrové smlouvy ze strany stavební spořitelny se zájemci o poskytnutí úvěru došlo.
Shora předestřené právní závěry prejudikatury Nejvyššího soudu je možno bez výhrad aplikovat též na dílčí útoky popsané pod body 31) až 36) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jimiž byl obviněný nově uznán vinným v posuzované trestní věci. Dovolací argumentaci obviněného, podle níž pachatelem trestného činu úvěrového podnětu může být pouze subjekt, kterému z uzavřené smlouvy plynou určitá práva nebo povinnosti, je tudíž nutno označit za lichou.
Dospěl-li Nejvyšší soud k závěru, že obviněný jednal jako pachatel trestného činu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku, stává se současně bezpředmětnou dovolací námitka obviněného stran nemožnosti sčítat škody jednotlivými dílčími útoky způsobené, neboť tato byla navázána na domnělou kvalifikaci jeho jednání jako účastenství ve formě pomoci na předmětném trestném činu.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti formálně právně relevantní argumentace dovolání.
Pokud se týká obviněným zmiňovaných dílčích útoků popsaných v bodech 3), 5), 16) a 28) výroku o vině rozsudku soudu první instance, je třeba v prvé řadě poznamenat, že odvoláním podaným proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byl ukládán společný trest za pokračování v trestném činu, se nelze účinně domáhat změny výroku o vině v té části, která je přejímána z dřívějšího pravomocného rozsudku zrušeného zčásti nebo v celém rozsahu v rámci ukládání společného trestu. Tato skutková zjištění (a následně i právní kvalifikaci) není odvolací soud oprávněn přezkoumávat, i když je odvolatel výslovně napadá (viz rozhodnutí č. 47/2006 Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na to je nutné uvést, že dovolatel může dovoláním napadat rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat, eventuálně změnit rozhodnutí soudu prvního stupně (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003).
Vzhledem ke všem těmto skutečnostem, když bylo shledáno, že v projednávané věci odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně v části týkající se dílčích útoků podle bodů 3), 5), 16) a 28) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vůbec věcně nepřezkoumával a ani tak učinit nemohl, Nejvyšší soud uzavírá, že proti rozhodnutí soudu druhé instance není dovolání obviněného v části vytýkající vadnost výroků o vině pod body 3), 5), 16) a 28) přípustné.
Nejvyšší soud dále shledal, že námitka obviněného, podle níž údajem „ke škodě“ nemůže být nahrazen popis skutku, pokud se jedná o způsob vzniku škody, pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost. Není možné, aby Nejvyšší soud sám aktivně dovozoval, z jakých konkrétních důvodů obviněný předmětné rozhodnutí napadá. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady rozhodnutí vytýká. K tomu lze dodat, že s otázkou způsobené škody a její výše se soudy nižších stupňů vypořádaly způsobem, jenž je možno akceptovat, přičemž lze odkázat na argumenty rozvedené zvláště na straně 19 rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pokud v dovolání obviněný požádal, aby před rozhodnutím o dovolání předseda senátu Nejvyššího soudu odložil nebo přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. června 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý