ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.676.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 676/2012-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. června 2012 o dovolání obviněného P. B., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 2012, č. j. 7 To 11/2012-173, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 80 T 158/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 2012, č. j. 7 To 11/2012-173, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 12. 2011, č. j. 80 T 158/2011-137. Tímto rozsudkem byl obviněný P. B. uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za tento zločin mu byl podle §325 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let.
Dovolaní obviněný opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Namítá, že soudy nepřihlížely ke skutečnostem, které uváděl, a odmítly provést celou řadu důkazů, které by mohly jeho čin osvětlit a prokázat. Setrvává na tom, že ve výpovědích policistů jsou rozpory a že na základě jejich výpovědí a kamerového záznamu není dokazování úplné. Vytýká soudům, že odmítly provést výpověď jeho spolujezdkyně G. P. Odmítnutí provedení důkazů, které by mohly svědčit v jeho prospěch, považuje za porušení jeho práva na spravedlivý proces. Je rovněž přesvědčen, že nedošlo k užití vozidla jako zbraně. Oba policisté stáli mimo jízdní dráhu vozidla, aktivním jednáním vozidlem na policisty nijak nenajížděl. Policista Barabáš vypověděl, že si není vědom toho, že by do něj vozidlo jakkoliv narazilo. Podle jeho názoru, ani policista Závodný nebyl ohrožen vozidlem jako takovým, jelikož na něj vozidlo nenajíždělo, ani jej za sebou nikterak netáhlo. Právní kvalifikaci skutku podle §325 odst. 2 tr. zákoníku proto považuje za nesprávnou. S ohledem na uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Protože první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí), obviněný nijak nezdůvodnil, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tento dovolací důvod obviněný uplatnil pouze ve své druhé alternativě, tedy že prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v dané věci pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první části nebyl důvod. Tento dovolací důvod (v části první) má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí. Odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Za této situace není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky obviněného uvedené v odvolání za nedůvodné. Tím, že odvolací soud postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž byla podána odvolání, je zřejmé že odvolání obviněného podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že konkrétními námitkami obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nenaplnil.
Uplatnil-li obviněný prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba uvést, že podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Z výše uvedeného je zřejmé, že jakékoliv námitky týkající se zjištěného skutkového stavu nemohou v řízení o dovolání obstát. Nejvyšší soud je skutkovým zjištěním učiněným soudy nižších instancí vázán a není oprávněn jej nijak měnit nebo do něj zasahovat. Byly-li obviněným vzneseny námitky stran skutkového stavu věci, Nejvyšší soud je přesvědčen, že provedené dokazování bylo v dané věci úplné, nevyvolávající žádné pochybnosti o tom, že skutkový stav byl spolehlivě zjištěn. Důkazy shromážděné v dané věci, zejména výpovědi policistů ve spojitosti se záznamem kamerového systému umožnily učinit spolehlivý závěr o vině obviněného. Přesvědčivě se s uvedenými důkazy vypořádal soud prvního stupně na str. 3 – 7 svého rozsudku, přičemž s ohledem na nepochybný skutkový stav je logické, že výslech G. P. by byl nadbytečný.
Namítá-li obviněný, že nemohl spáchat zločin násilí proti úřední osobě podle §325 tr. zákoníku se zbraní (odst. 2 písm. a), a to z důvodu rozmístění policistů kolem jeho vozidla, jde již o námitku právně relevantní povahy, Nejvyšší soud však této jeho námitce nemohl přisvědčit.
Dlouhodobě ustálená judikatura považuje situaci, kdy řidič motorového vozidla, který v úmyslu donutit policistu, který jej zastavuje, aby uskočil, tedy v úmyslu zabránit provedení silniční kontroly a vytvořit si možnost útěku, najíždí jedoucím automobilem zvýšenou rychlostí proti policistovi, za násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, a to se zbraní ve smyslu §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (srov. č. 36/1976-I. Sb. rozh. tr.).
V konkrétní věci se soud prvního stupně dostatečně zabýval okolností rozmístění policistů kolem vozidla obviněného. Jak je patrno ze str. 6 rozsudku, osobní automobil obviněného byl doslova policisty obstoupen, obviněný tedy neměl jinou možnost, než pokud se hodlal silniční kontrole vyhnout, aby k útěku využil osobní automobil. Při tomto manévru se razantně rozjel, čímž způsobil, že dveře vozidla narazily do prap. Petra Barabáše a začaly se zavírat na nstržm. Jiřího Závodného, který byl v té době nakloněn do vozidla a chtěl užít donucovací prostředky, z obavy o svůj život a zdraví však musel od služebního zákroku upustit a od vozidla uskočit. Jak se skutkový děj odehrál, je popsáno v tzv. skutkové větě výroku o vině následovně:
„ dne 5. 11. 2010 kolem 23:50 hodin ve F.-M., na čerpací stanici ÖMV, poté, co zde byl, po předchozím ujetí hlídce Policie České republiky, která jej předepsaným způsobem vyzvala k zastavení z důvodu spáchání dopravního přestupku, vypátrán a osloven policisty Policie České republiky ve služebním stejnokroji, ohrozil zdraví a život zakročujících policistů Policie České republik, Krajského ředitelství Frýdek-Místek, nstržm. Jiřího Závodného a prap. Petra Barabáše, neboť poté, co opakovaně neuposlechl výzvy policisty nstržm. Jiřího Závodného: „Jménem zákona vystupte z vozidla, předložte doklady a dbejte pokynů policie“, s následnou výstrahou, že bude proti němu užito donucovacích prostředků, nastartoval motorové vozidlo Fiat Coupe RZ ...., razantně se rozjel vpřed a z místa ujel za situace, kdy nstržm. Jiří Závodný stál u levého středového sloupku tohoto motorového vozidla v otevřených dveřích řidiče, byl nakloněn do vozidla a chtěl užít donucovací prostředky a prap. Petr Barabáš stál u vozidla před otevřenými dveřmi řidiče, načež při rozjezdu dveře vozidla narazily do prap. Petra Barabáše, začaly se zavírat na nstržm. Jiřího Závodného, který z obavy o svůj život a zdraví musel od služebního zákroku upustit a od vozidla uskočit, a P. B. takto jednal s vědomím polohy zakročujících policistů a s vědomím účinků rozjetého vozidla na zakročující policisty proto, aby zabránil dokončení služebního zákroku, kdy ke zranění policistů nedošlo pouze z důvodu jejich rychlého obranného jednání“. Není sporu, že jednání, které je popsáno ve skutkové větě nevyvolává žádné pochybnosti o tom, že obviněný se dopustil zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 tr. zákoníku se zbraní (odst. 2), neboť takto hodlal zabránit provedení silniční kontroly policistou. U tohoto trestného činu totiž není podstatné, jakým způsobem na výkon pravomoci úřední osoby v úmyslu zabránit ve výkonu její pravomoci působil, ale že k tomu automobil jako zbraň užil. A o tom není v dané věci pochyb. Všichni policisté potvrdili, že rozjezd vozidla byl razantní, rychlý a agresivní a ani poté se už policistům obviněného nepodařilo dostihnout. Nutno dodat, že obviněný v jízdě pokračoval i přesto, že do otevřených dveří byl přivřen policista Závodný. Jde jednoznačně o okolnost, která potvrzuje skutečnost, že útok vůči úřední osobě byl veden se zbraní – automobilem. Pokud obviněný v dovolání konstruuje jiný skutkový stav, je zjevné, že se snaží zmírnit svoji účast na spáchání trestného činu (a je zřejmé, že zcela opomíjí skutečnost, že by se mohl dopustit i pokusu tohoto zločinu). Nicméně, opakuje-li obviněný námitky, které se staly předmětem přezkumu soudů nižší stupňů, je třeba poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Uvedený postup přicházel v úvahu, a proto Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud nemá žádné výhrady k právní kvalifikaci skutku podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a pokud jde o užití násilí proti úřední osobě se zbraní podle §325 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, nepovažuje za nutné se blíže k argumentaci soudů nižší stupňů vyjadřovat, protože ji pokládá za naprosto vyčerpávající. Lze proto v podrobnostech odkázat na str. 6 – 7 rozsudku soudu prvního stupně a na str. 3 – 4 usnesení odvolacího soudu.
Vzhledem ke skutečnostem shora uvedeným Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. června 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann