ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.783.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 783/2012-44
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. srpna 2012 o dovolání obviněného R. B., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 5 To 68/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 139/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2011, č. j. 92 T 139/2011-786, byli obviněný R. B. a společně s ním i obviněný J. O. (v bodech 1 a 2) uznáni vinnými (ad 1) přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a (ad 2) přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný R. B. (dále jen „obviněný“, případně „dovolatel“) sám pak byl uznán vinným i spácháním zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku (ad 3), zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 alinea první tr. zákoníku (ad 4) a přečinu poškození a ohrožení životního prostředí z nedbalosti podle §294 odst. 1 alinea první tr. zákoníku (ad 5).
Těchto trestných činů se obviněný (a s ním v bodech 1 a 2 obviněný J. O.) dle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že
1. v blíže nezjištěné době od 22.09 hodin dne 23. 10. 2010 do dne 11. 11. 2010, poté, co nezjištěným způsobem získali skříňové motorové vozidlo tovární značky Volkswagen LT 35 2DX0AE bílé barvy, registrační značky …, VIN …, v hodnotě 246.500,- Kč, které bylo v době od 20.00 hodin dne 22. 10. 2010 do 20.00 hodin dne 24. 10. 2010 odcizeno dosud neznámým pachatelem po odstřižení zámku na hlavní bráně z areálu společnosti Bef Home, s.r.o., v obci K., okres Blansko, na blíže nezjištěném místě v B. po předchozí vzájemné domluvě z tohoto vozidla odstranili původní VIN … a nahradili ho novým identifikačním znakem ve formě VIN … patřícímu vozidlu VW LT 32 bílé barvy, které bylo dne 11. 8. 2010 z Francie jako havarované prodané společnosti EURO VRAK, s.r.o., se sídlem v Brně, Hlavní 122, a na základě takto provedeného zásahu bylo toto odcizené vozidlo neoprávněně zaevidováno na základě žádosti ze dne 11. 11. 2010 na Magistrátu města Brna a nově upravený VIN zapsán do technického průkazu č. … a toto vozidlo od jeho získání až do 28. 5. 2011 užívali, přestože věděli, že vozidlo bylo odcizeno a pochází z trestného činu,
2. v době od 21.10 hodin do 22.03 hodin dne 28. 5. 2011 po předchozí vzájemné domluvě přijeli s dodávkovým vozidlem tovární značky Volkswagen LT 35 2DX0AE bílé barvy, VIN …, RZ …, do areálu společnosti AZO, s.r.o., v obci Jinošov 100, okres Třebíč, přinesenými pákovými kleštěmi přestřihli visací zámek na vstupní bráně do areálu, vozidlem vjeli dovnitř, vyrazili dveře do kanceláře, z této odcizili počítač Inter Dual c 2,7 Ghz v hodnotě 11.995,- Kč a dále finanční hotovost ve výši 7.000,- Kč, během pobytu v kanceláři poškodili záznamové zařízení kamerového systému, čtvery dveře a telefonní ústřednu, následně vzali klíče od tankovacího stojanu a poškodili průmyslovou kameru na střeše čerpací stanice a do připravených nádrží na ložné ploše vozidla ze stojanu přečerpali 2.641 litrů motorové nafty a s naftou odjeli, čímž způsobili společnosti A.Z.O., s.r.o., se sídlem Jinošov 100, IČ 46974491, škodu odcizením ve výši 91.807,- Kč a škodu poškozením ve výši 30.000,- Kč, a obžalovaný J. O. se jednání dopustil, přestože byl mimo jiné rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 1T 126/2004 ze dne 19. 3. 2008 odsouzen mimo jiné i pro trestný čin krádeže dle §247 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, který vykonal dne 11. 7. 2009,
3. v době kolem 22.05 hodin dne 28. 5. 2011, bezprostředně po jednání popsaném pod bodem 2, v k. ú. obce J., okres Třebíč, nedaleko areálu společnosti AZO, s.r.o., na silnici II. třídy č. 392 v km 18,797 v mírné levotočivé zatáčce ve směru jízdy P.-J. jako řidič dodávkového vozidla Volkswagen LT 32 DX bílé barvy RZ …, přestože viděl dvě služební motorová vozidla Policie České republiky v civilním provedení označená magnetickými nápisy POLICIE a s výstražným světelným zařízením v provozu, a to vozidlo Audi B-69666 a vozidlo Škoda Octavia Combi B-70731, která mu zahradila cestu s cílem jej zastavit, aby nemohl uniknout z místa spáchání trestného činu poté, co odcizil s obžalovaným J. O. v areálu společnosti AZO, s.r.o., 2.641 litrů motorové nafty, úmyslně zvýšil rychlost, podařilo se mu objet vozidlo Audi, které stálo přímo v jeho jízdní dráze a rychle se blížil k vozidlu Škoda Octavia s cílem do tohoto policejního vozidla narazit, aby tak dále mohli pokračovat v újezdu, a jelikož bylo zřejmé, že nezastaví a má v úmyslu do policejního vozidla narazit a příslušníkům Policie ČR nacházejícím se ve služebním vozidle Škoda Octavia by se již nepodařilo vozidlo bezpečně opustit, řidič vozidla Škoda Octavia zahájil úhybný manévr, pouze díky kterému se podařilo zabránit čelnímu střetu obou vozidel, přesto vozidlo Volkswagen LT v rychlosti cca 40 km/h svou levou přední částí narazilo do levé přední části policejního vozidla Škoda Octavia s osádkou dvou policistů, čímž došlo k poškození levého předního blatníku, nárazníku, levých předních dveří, zavěšení levého předního kola včetně disku a k poškození výstražného zvukového zařízení na služebním vozidle, čímž způsobil Policii České republiky škodu poškozením ve výši 36.530,- Kč,
4. bezprostředně po jednání popsaném pod bodem 3 rozsudku obžalovaný v důsledku této kolize ztratil kontrolu nad vozidlem a sjel z vozovky vpravo do pole, po ujetí asi 100 metrů se vrátil zpět na komunikaci a začal z místa služebního zákroku úmyslně ujíždět směrem k obci J., najel na silnici č. … a značnou rychlostí, na rovných úsecích komunikací dosahující až 130 km/h, a to i v uzavřených obcích, pokračoval ve směru k obci V. B. takovým stylem jízdy, že jel převážně středem vozovky a aniž by se snažil zpomalit či jet na pravé straně vozovky, evidentně ohrozil jednoho protijedoucího řidiče a spolucestující dosud nezjištěného osobního motorového vozidla a jednoho řidiče blíže nezjištěného motocyklu, kteří museli prudce brzdit a najet až ke krajnici a jen díky pohotové reakci obou řidičů nedošlo ke střetu, dále ujížděl směrem na obec K. a dále na obec L., kde opět ohrozil dalšího protijedoucího řidiče a spolucestující dosud neustanoveného automobilu, který úhybným manévrem na krajnici zabránil střetu, dále pokračoval agresivní a bezohlednou jízdou směrem na obec Z., policisté se snažili vozidlo Volkswagen opakovaně předjet a zastavit, aby nedocházelo k ohrožení dalších účastníků silničního provozu, ale při každém z dalších pokusů je obžalovaný vozidlem vytlačil na krajnici a museli prudce brzdit, aby zabránili střetu vozidel, po projetí obcí Z. bylo v době kolem 22.15 hodin ze strany zasahujících policistů přikročeno k použití zbraně a poté dostalo vozidlo Volkswagen LT smyk, několikrát se převrátilo přes střechu a zůstalo ležet na levém boku na silnici II. třídy č. … v km 10,155 v katastru obce Z. ,
5. bezprostředně po jednání popsaném pod bodem 4 došlo při nehodě vozidla Volkswagen LT 32 řízeného obžalovaným z důvodu riskantního způsobu jízdy s přetíženým vozidlem a nedostatečného zajištění nádob s motorovou naftou k úniku asi 1.150 litrů motorové nafty ze dvou 1.000 litrových plastových nádrží s odcizenou naftou, a to přibližně 150 litrů přímo na silnici z plastové nádrže zaklíněné ve vozidle a 1000 litrů nafty z druhé nádrže stejného typu, která byla při nehodě vymrštěna 30 metrů vpravo od krajnice, přičemž se nafta vsákla do orniční vrstvy v trase od silnice až do místa zastavení nádrže, čímž porušil §30 odstavec 8 zákona č. 254/2001 Sb. o vodách, když se místo havárie nachází přímo v ochranném pásmu vodního zdroje Bílá voda, okres Brno-venkov, a muselo být přistoupeno ve smyslu §40 dle zákona č. 254/2001 Sb. o vodách k odtěžení znečištěné zeminy, odstranění kontaminované vegetace a jejich uložení tak, aby nedošlo k dalšímu ohrožení životního prostředí ropnými látkami, zejména povrchové a spodní vody a na ně navázaných živočichů.
Za uvedené trestné činy byl obviněnému R. B. uložen podle §272 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 a ½ (pěti a půl) roku. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti let a podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku i trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu Nokia 6300 s vloženou SIM kartou Vodafone a s vloženou paměťovou kartou microSD 1GB, uloženého v celním skladu Policie ČR na ul. Pražákova v Brně.
Obviněnému J. O. byl za uvedené trestné činy uložen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 a ½ (tři a půl) roku. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
V další části bylo soudem prvního stupně rozhodnuto tak, že oba obvinění byli podle §226 písm. c) trestního řádu zproštěni obžaloby pro skutky popsané ve výrokové části rozsudku pod body 1 až 5 (jedná se o útoky uvedené v žalobním návrhu pod body 2 až 6), jimiž měli odcizením věcí způsobit škodu ve výši celkem 350.511,- Kč a poškozením věcí škodu ve výši 39.760,- Kč, v nichž byl spatřován přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchali obžalovaní.
O uplatněných nárocích na náhradu škody rozhodl soud prvního stupně tak, že
podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázal oba obviněné nahradit poškozené společnosti A.Z.O., s.r.o., se sídlem Jinošov 100, IČ: 46974491, škodu ve výši 58.723,- Kč,
podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních poškozenou společnost Bef Home, s.r.o. se sídlem Kotvrdovice 227, IČ: 25524682,
podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních odkázal se zbytkem uplatněného nároku poškozenou společnost A.Z.O., s.r.o., se sídlem Jinošov 100, IČ: 46974491,
podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních poškozené společnosti Agrospol, s. r. o., se sídlem Jezeřany-Maršovice 302, IČ: 48907651, PROAGRO, spol. s r.o., se sídlem Marefy 140, IČ: 46977295, AGRIA, a. s., se sídlem Nížkovice 74, IČ: 60699175, TOMAS holding, a. s., se sídlem Dražovice 91, IČ: 26947765, a AGROLA, s.r.o., se sídlem Kožušice 28, IČ: 60702087.
O odvoláních, která proti citovanému rozsudku Městského soudu v Brně podali oba obvinění a manželka spoluobviněného L. O., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 5 To 68/2012, tak, že z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek částečně ve výroku, jímž byl obviněnému R. B. uložen trest propadnutí věci, a podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného J. O. a L. O..
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně podal prostřednictvím svého obhájce JUDr. Martina Klima dovolání obviněný R. B., přičemž uplatnil dovolací důvod podle §256b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku, které „směřuje zejména do odsuzujícího výroku soudu I. stupně č. 1. a č. 4“ (část III.), přes deklarovanou vědomost toho (část IV.), že není na místě zpochybňovat závěry soudů „týkající se skutečnosti, že to byl právě obžalovaný, kdo spáchal uvedené činy“, vyjadřuje obviněný své přesvědčení, že „soudy obou stupňů učinily na základě provedených důkazů závěry, které v nich nemají oporu“. Odvolací soud dle obviněného jeho námitky dostatečným způsobem nereflektoval a relevantním způsobem se s nimi nevypořádal. Závěry o jeho vině jednáním pod bodem 4 nemají oporu v provedeném dokazování, důkazy, z nichž soudy vycházejí, netvoří ničím nerušený a uzavřený okruh. Dovolací námitky obviněného dle jeho přesvědčení naplňují po formální i obsahové stránce dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm.l g) tr. ř., neboť „došlo ke zřejmému nesouladu mezi skutkovým stavem a způsobem jeho právního posouzení, čímž je splněn předpoklad pro případný zásah dovolacího soudu do přisouzeného skutkového stavu věci“.
Skutkový stav zjištěný pod bodem 4. napadeného rozsudku (část V.) není dle obviněného způsobilý k podřazení skutku pod danou právní kvalifikaci. Rozsudek je opřen o výpovědi policistů, kteří jsou dle obviněného svědky podjatými již z pouhého faktu, že pro ně to byl pracovní zásah. Stín pochybností je vržen i tím, že jeden z nich vypovídal odlišně od svých kolegů. Soud prvního stupně nevzal v potaz zajištění svědecké výpovědi od řidičů, kteří byli (jednáním obviněného) údajně ohroženi. S odkazem na ustálenou judikaturu „(konkrétně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 1982, sp. zn. 7 To 55/81 a další)“ obviněný namítá, že kvóta (ohrožení nejméně sedmi osob) nebyla v jeho případě dosažena. „Potenciálně ohrožená vozidla nebyla zmapována a neurčitý podklad není použitelný coby plnohodnotné naplnění kvalitativně definované … skutkové podstaty“. Otázka, zda bezprostřední nebezpečí skutečně vzniklo, závisí dle obviněného od posouzení všech konkrétních okolností, tzn. způsobu provedení činu, času, místa a povahy jeho spáchání, zejména i účinnosti prostředků, které pachatel použil ke spáchání činu. K trestní odpovědnosti za trestný čin obecného ohrožení bylo třeba zjistit, kolik lidí bylo ohroženo. Soud prvního stupně přesně nezjistil kolik lidí, a zda vůbec, bylo ohroženo v protisměru, a vadně započetl i všechny policisty, ale také spolupachatele J. O.. K osobám policistů namítá, že tyto (jako osoby bezprostředně ohrožené) „nelze započítávat napříč jednotlivými trestnými činy“, neboť „kvalifikace zločinu obecného ohrožení §272 TZ ve vztahu k osobám policistů, je logicky konzumována zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku“. Odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 6 Tdo 598/2010, dokládá obviněný „povinnost nalézacího soudu precizně zjistit jednotlivé náležitosti dotčené skutkové podstaty“. V návaznosti na přesné a bezpečné zjištění skutkového děje, a to i s přihlédnutím k zásadě „in dubio pro reo“ (počet ohrožených osob, okolnosti, míru skutečného nebezpečí, případnou konzumaci jinou skutkovou podstatou) měl soud buď skutek podřadit pod skutkovou podstatu §272 tr. zákoníku, nebo obviněného zprostit obžaloby a kvalifikovat skutek odlišně, popř. konstatovat, že se skutek nestal.
K výroku pod bodem č. 1 obviněný namítá (část VI.), že nemůže nést zodpovědnost za úpravu VIN-kódu, neboť orgánům činným v trestním řízení se nepodařilo bezpečně zjistit, kým, kdy a jak byla tato úprava provedena. Poukazem na skutečnosti v této části dovolání uvedené (registrování vozidla na manželku spoluobviněného O. a jediná souvislost trestného činu podle §216 tr. zákoníku s touto osobou, vlastnictví vozidla autoservisem, nevyslechnutí původního majitele, distributora, případně dalších uživatelů, neodsouzení obviněného pro podobný trestný čin, atd.) dovozuje, že sice byla prokázána záměna vozu, nicméně nelze soudům přisvědčit v tom, že se tak stalo s jeho vědomím. Za tohoto stavu měly být shledány dostatečné pochybnosti (patrně důvody) k použití zásady ve prospěch obviněného.
Protože dle obviněného došlo ke zřejmému nesouladu mezi zjištěným skutkovým stavem a způsobem jeho právního posouzení, navrhl obviněný, aby vzhledem k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud postupoval ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. a napadené rozhodnutí zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. příslušnému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného s poukazem na interpretaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. zdůraznil, že při hodnocení správnosti hmotně právní kvalifikace je nezbytné zohlednit skutkové závěry, které jsou vyjádřeny ve skutkových větách výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně dále rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.
Ve vztahu k výroku pod bodem 1. státní zástupce uvedl, že soudy po skutkové stránce dovodily, že obviněný věděl, že vozidlo pochází z krádeže, přesto nutně participoval na procesu legalizace vozidla (tj. na jeho zaevidování do Registru silničních vozidel), když byl se spoluobviněným po celou dobu jeho uživatelem. Zjevně je dána i příčinná souvislost mezi jeho jednáním a následkem, neboť obviněný jednal tak, aby původně odcizené vozidlo bylo řádně zaevidováno do citovaného registru, což se také podařilo, čímž nastal, právě v důsledku postupu obviněného, následek předpokládaný skutkovou podstatou. Jednání obviněného bylo zjevně cílené a záměrné, obviněný svůj čin spáchal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zák.. Nevyslechnutí dalších osob (původní majitel, distributor ..) nemělo na popsané závěry žádný vliv. Obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
K výroku pod bodem 4. státní zástupce poukázal na to, že po spáchání jednání vymezených v bodech 2. a 3. se obviněný dopustil jednání, při němž způsobem soudy popsaným ohrozil řidiče dvou automobilů a jejich spolucestující, kteří museli prudce brzdit a najet až ke krajnici, jednoho řidiče motocyklu, jakož i jej pronásledující policisty, které se při snaze ho předjet a zastavil pokusil vytlačit na krajnici. Protože obviněný řídil nestabilní přetížené užitkové vozidlo (s nedostatečně zajištěnými nádobami s 2.641 l nafty), nad nímž ihned po první kolizi s vozidlem Policie České republiky ztratil kontrolu, vysokou, nepovolenou a zcela nepřiměřenou rychlostí zjevně s cílem pokusit se uniknout za každou cenu, přičemž ohrozil pět osob jedoucích v protisměru a dále zasahující policisty, a to nejméně nprap. Martina Komrsku a prap, Petra Přikryla, které se pokusil vytlačit ze silnice, naplnil dle státního zástupce (i s přihlédnutím k dalším jím uvedeným skutečnostem) všechny znaky skutkové podstaty zločinu nebezpečného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zák., neboť jednáním obviněného bylo ohroženo nejméně 7 osob, když soudní praxe nepožaduje jejich identifikaci, ale pouze zjištění počtu nepochybně ohrožených lidí. Závěr o konzumpci tohoto zločinu zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je podle státního zástupce vyloučen, když „zmíněných zločinů se obviněný dopustil dvěma různými skutky, a navíc, i pokud by se jednalo o skutek jediný, tyto zločiny mají zcela rozdílné objekty a postihují různá jednání, tedy jejich jednočinný souběh zásadně není vyloučen“.
Protože podle státního zástupce není možné dovodit naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., navrhl tento podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně státní zástupce udělil souhlas [§265r odst. 1 písm. a), písm. c) tr. ř.] k tomu, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, a to i v případě, že by bylo učiněno jiné než navržené rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 5 To 68/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal obviněný prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Je nutno zmínit, že ačkoli obviněný ve svém dovolání vyjádřil, že jím napadá zejména výroky č. 1 a č. 4. („Dovolání směřuje zejména do odsuzujícího výroku soudu I. stupně č. 1. a č. 4“), z celkového vyznění jeho mimořádného opravného prostředku vyplynulo, že jen ohledně těchto výroků svým dovolání právně relevantně napadl jím označená rozhodnutí. V odůvodnění dovolání (viz výše) jsou totiž obviněným uplatněny námitky toliko ohledně uvedených dvou výroků o jeho vině (pouze ve vztahu k nim proto obviněný splnil požadavek uložený dovolateli v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., tj. uvést, „který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá“ ). Toto konstatování ústí do závěru, že předmětem dovolacího řízení obviněný učinil pouze shora označené výroky napadených rozhodnutí.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují v něm uplatněné dovolací důvody.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S přihlédnutím k těmto teoretickým východiskům bylo přistoupeno k hodnocení dovolání obviněného Nejvyšším soudem.
Pokud se týká námitek, které obviněný uplatnil vůči výroku pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně, pak nezbývá než konstatovat, že žádnou z nich nelze označit za námitku hmotně právní, která by byla způsobilá ke zpochybnění právních závěrů soudů, které učinily při právním posouzení skutku v této části výroku o vině popsaného. Veškerá argumentace obviněného vyjadřuje jeho nesouhlas se skutkovými zjištěními, k nimž soudy dospěly, což plyne z jeho tvrzení, že orgánům činným v trestním řízení se nepodařilo bezpečně zjistit kým, kdy a jak byla úprava VIN-kódu provedena. Toliko cestou zpochybnění skutkových závěrů, resp. i procesní činnosti soudu (způsobu hodnocení důkazů, přístupu k obviněným uplatněné obhajobě) se obviněný snaží dokázat nesprávnost právního posouzení skutku. Zcela zřejmé to je jak vzhledem k argumentům, které obviněný uplatnil již v části IV. svého dovolání, tak vzhledem k vyznění části VI., v níž tvrdí, že měl být realizován princip in dubio pro reo. Všechny výhrady obviněného, které vznesl vůči výroku č. 1., jsou tak procesní povahy, neboť ve své podstatě namítají porušení ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. (v případě vyslovení nesouhlasu se skutkovými závěry soudů), či ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. (v případě námitek vůči hodnocení důkazů).
Pokud obviněný (v úvodu svého dovolání) tvrdí, že „došlo ke zřejmému nesouladu mezi skutkovým stavem a způsobem jeho právního posouzení“, pak toto jeho vyjádření by sice bylo lze vyložit ve smyslu námitky, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku“ , avšak námitky - v dovolání obviněného, části zabývající se bodem 1. rozsudku – již nikterak nekonkretizované. Toliko nad rámec nutného proto Nejvyšší soud (ve shodě se státním zástupcem) uvádí, že skutek soudem prvního stupně ve výroku jeho rozsudku popsaný v dostatečném rozsahu vyjadřuje zákonné znaky přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, který v něm nalézací soud shledal, tj. znaky: „zastíral původ věci získané trestným činem spáchaným na území České republiky a spáchal takový čin ve vztahu k věci ve větší hodnotě“.
Tyto poznatky vedou Nejvyšší soud k závěru, že v části týkající se bodu 1. výroku rozsudku se obviněný s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. evidentně míjí, neboť jím uplatněná argumentace tento dovolací důvod nenaplňuje. Tento závěr dovolacího soudu učiněný k označené části dovolání obviněného (a částečně i k bodu 4. – viz níže) je konzistentní s interpretací obsahu dovolacího důvodu upraveného cit. ustanovením, jak je vykládán zejména Nejvyšším soudem (např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. či v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006), avšak i s oporou v rozhodnutích Ústavního soudu. Z jeho rozhodnutí lze připomenout např. usnesení ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž Ústavní soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ , případně usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Obdobné stanovisko nutno vyjádřit i k té části námitek obviněného vznesené k bodu 4. rozsudku, pokud je jimi vyjadřován nesouhlas se skutkovými závěry, případně postupy, jimiž se soudy k těmto závěrům dobraly. Naopak za námitky, které deklarovaný dovolací důvod formálně naplňují, lze podkládat tvrzení obviněného, že skutek ve výroku rozsudku nalézacího soudu popsaný pod bodem 4. neměl být kvalifikován jako zločin obecného ohrožení podle §272 odst.1 alinea první tr. zákoníku
a) pro nenaplnění jeho zákonných znaků,
b) pro jeho faktickou konzumpci zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Obviněným vyvozovaný závěr o nenaplněnosti zákonných znaků označeného zločinu má svůj základ v tvrzení o nedostatečnosti skutkových zjištění týkajících se jak počtu ohrožených osob (ve smyslu cit. rozhodnutí nejméně sedmi), tak způsobu jejich ohrožení jeho jednáním. Těmto námitkám obviněného (ostatně obsahově shodně uplatněným již v řízení odvolacím) však nelze přisvědčit. Již ze samotné tzv. skutkové věty rozsudku lze zjistit, že nalézací soud vycházel z poznatku o ohrožení dvou posádek (vždy dvoučlenných) blíže nezjištěných motorových vozidel a jednoho motocyklisty, kteří museli prudce brzdit a najet až ke krajnici, jakož i dvoučlenné posádky policejního vozidla, které se snažil vytlačit z vozovky, tj. z ohrožení celkem sedmi osob. Nezjištění konkrétní identifikace ohrožených osob (vyjma policistů) nemůže mít za následek, že by s nimi nemohlo být počítáno v rámci úvah o naplněnosti zákonného znaku objektivní stránky trestného činu vyjádřeného pojmem „lidi“ . Tento závěr je ostatně vyjádřen např. i v komentáři k trestnímu zákoníku [viz Šámal a kol., Trestní zákoník II, Komentář, 1. vydání 2010, C. H. BECK, s. 2532 : „Zpravidla půjde o větší počet lidí ( nejméně sedm ) individuálně neurčených ..“].
Stejně tak není důvod k tomu, aby mezi osoby vydané „v nebezpečí smrti a těžké újmy na zdraví“ nebyli řazeni policisté, kteří tvořili posádku vozidla pronásledující obviněného (k tomu též viz níže). Na ostatní námitky obviněného, které zpochybňovaly důvodnost právní kvalifikace činu tvrzením o nedostatečnosti konkrétních podmínek a způsobu ohrožení jiných účastníků silničního provozu reagoval adekvátním způsobem odvolací soud, který konkrétními údaji o způsobu jízdy obviněného, jak je uvedl na str. 9 svého usnesení, přesvědčivým způsobem doložil správnost právního posouzení skutku soudem prvního stupně. Na příslušnou pasáž odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud odkazuje a ve stručnosti dodává, že ve shodě s tímto hodnocením (jakož i posouzením věci ve vyjádření státního zástupce) sdílí názor, že zcela agresivní způsob jízdy obviněného s vozidlem, nad nímž ztrácel kontrolu, svědčí pro závěr, že označené dodávkové (tedy rozměrnější) přetížené vozidlo řídil zcela nepřiměřenou rychlostí zjevně s cílem pokusit se uniknout za každou cenu, tj. i za cenu vystavení dalších možných uživatelů vozovky obdobnému ohrožení a že k policejnímu zákroku ve formě střelby na kola předmětného vozidla policisté přistoupili z důvodu tomuto dalšímu ohrožení, které již nabylo podoby obecného nebezpečí ve smyslu zákonného znaku §272 odst. 1 tr. zákoníku, zabránit. Zpochybnění právní kvalifikace skutku z tohoto obviněným uplatněného hlediska proto Nejvyšší soud nepřisvědčil.
Druhá obsahová námitka vůči užité právní kvalifikaci je v dovolání obviněného vyjádřena tím, že dle něj (ohrožené) osoby policistů nelze „započítávat napříč jednotlivými trestnými činy“, přičemž „kvalifikace zločinu obecného ohrožení §272 TZ ve vztahu k osobám policistů, je logicky konzumována zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku“. K takto uplatněným výhradám je nezbytné uvést následující:
Obecné konstatování vztažené obviněným k osobám policistů, kteří se na zákroku vůči němu, původně toliko jako pachateli trestného činu popsaného v bodě 2. výroku rozsudku, podíleli, odhlíží od konkrétních zjištění i právní kvalifikace skutků popsaných v bodech 3. a 4. rozsudku. V popise skutku v bodě 3. je totiž explicitně vyjádřeno, že tento útok obviněného směřoval vůči osádce vozidla Škoda Octavia („.. podařilo se mu objet vozidlo Audi, které stálo přímo v jeho jízdní dráze a rychle se blížil k vozidlu Škoda Octavia s cílem do tohoto policejního vozidla narazit, aby tak dále mohli pokračovat v újezdu, a jelikož bylo zřejmé, že nezastaví a má v úmyslu do policejního vozidla narazit a příslušníkům Policie ČR nacházejícím se ve služebním vozidle Škoda Octavia by se již nepodařilo vozidlo bezpečně opustit, řidič vozidla Škoda Octavia zahájil úhybný manévr, pouze díky kterému se podařilo zabránit čelnímu střetu obou vozidel ..“ ), ve vztahu k níž je třeba shledávat naplněnost zákonných znaků zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku vyjádřených v tzv. právní větě ( „užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby a spáchal takový čin se zbraní“ ). Oproti tomu ze skutkového vyjádření obsaženého ve výroku pod bodem 4 ( „.. policisté se snažili vozidlo Volkswagen opakovaně přejet a zastavit .. ale při každém z dalších pokusů je obžalovaný vozidlem vytlačil na krajnici a museli prudce brzdit, aby zabránili střetu vozidel..“ ) a obsahu odůvodnění rozsudku je zřejmé, že tímto jednání obviněného byla ohrožována posádka vozidla Audi B 69666 ve složení nprap. Marian Komrska a prap. Petr Přikryl, tj. osoby odlišné od těch, které se staly předmětem útoku obviněného popsaného v bodě 3 rozsudku. Již z tohoto pohledu je námitka o „prostupování“ (týchž) policistů „napříč jednotlivými trestnými činy“ nepatřičná.
Stejně tak je třeba přistupovat i k požadavku obviněného stran uplatnění tzv. faktické konzumpce. Tento důvod vyloučení konkurence trestných činů se uplatňuje v případech tzv. jednočinného souběhu (konkurence ideální), tj. v případech, kdy jeden skutek de iure je podřazen pod více ustanovení trestního zákona (pod více skutkových podstat konkurujících si trestných činů). Ve věci posuzované je nutno usuzovat (neboť odůvodnění rozsudku takový závěr explicitně nevyjadřuje), že soud prvního stupně mezi skutky popsanými pod body 3. a 4. rozsudku (míněno dvěma procesními skutky de iure) spatřoval souběh reálný. Protože jednání vůči posádce vozidla Audi B-69666 soud nekvalifikoval jako zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, nelze důvodně tvrdit, že užití skutkové podstaty zločinu obecného ohrožení §272 TZ ve vztahu k osobám policistů bylo vyloučeno, neboť logicky bylo konzumováno zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku“. Důvodností takové námitky by bylo nezbytné se zaobírat, pokud by dovoláním napadená rozhodnutí soudů i jednání popsané v bodě 4 rozsudku nalézacího soudu kvalifikovala (současně i) jako zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tj. pokud by jednání pod body 3. a 4. rozsudku byla posouzena jako jeden skutek, stran něhož by byl vysloven právní závěr o ideální konkurenci v podobě uvedených dvou právních kvalifikací.
K otázce jednočinného souběhu zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a zločinu obecného ohrožení podle §272 odst.1 alinea první tr. zákoníku, resp. jeho vyloučení z důvodu faktické konzumpce lze uvést následující skutečnosti:
Obecně se uznává, že „faktická konzumpce, tj. v užším smyslu, vylučuje jednočinným souběh trestných činů, pokud jeden z nich je prostředkem relativně malého významu ve srovnání se základním deliktem cílovým nebo vedlejším, málo významným výsledkem základního deliktu cílového.“ (srov. Vladimír Kratochvíl a kolektiv, Kurs trestního práva, Trestní právo hmotné, Obecná část, 1. vydání 2009, C. H. BECK, str. 344). „Předpoklady faktické konzumpce jsou vytvořeny faktickým průběhem páchání trestné činnosti, tudíž neplynou z poměru konkurujících si skutkových podstat, resp. právních kvalifikací činů pachatele, jako je tomu v případě konzumpce v širším smyslu; R 10/1987-II.“ (tamtéž).
V tomto pojímání by proto muselo být přistupováno k posouzení možností či naopak vyloučení souběhu označených zločinů za situace, že by obviněným uplatněná námitka byla vyložena tak, že jednání pod bodem 4. rozsudku mělo být (společně s jednáním pod bodem 3.) posouzeno jako zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (a jenom tak) a nikoli jako zločin obecného ohrožení podle §272 odst.1 alinea první tr. zákoníku (případně souběh uvedených zločinů).
Uváží-li se časové souvislosti spáchání činů popsaných v bodě 3. a 4. rozsudku a zejména jejich motivační složka (kauzální návaznost na jednání popsané v bodě 2.), tzn. v případě obou zločinů v jednání obviněného projevující se jeho snaha za každou cenu uniknout zadržení zakročujícími policisty z důvodu předcházejícího spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (bod 2.), pak žádný z případně konkurujících si zločinů [možnost užití zákonných znaků zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku na jednání pod bodem 4. nebyla vyloučeno, neboť i posádka vozidla Audi B-69666, vůči níž bylo obviněným postupováno způsobem v rozsudku popsaným, byla obsazena osobami, které splňovaly kriteria úřední osoby ve smyslu ustanovení §127 odst. e) tr zákoníku a „plnily úkoly státu a používaly při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů“ ] nelze označit za takový, jehož právní kvalifikace by byla méně významnou, tzn. toliko kvalifikací prostředečnou nebo výsledečnou. Jinými slovy řečeno, v posuzovaných souvislostech nelze tvrdit, že kvalifikace jednání obviněného v podobě zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku by jako základní, cílová právní kvalifikace činu konzumovala méně významnou kvalifikaci v podobě zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 alinea první tr. zákoníku jako kvalifikaci pouze jen prostředečnou nebo výsledečnou . Již ze samotného faktu, že pachatel trestného činu podle §272 odst. 1 tr. zákoníku je ohrožen trestem odnětí svobody v trvání na tři léta až osm let , což znamená, že jeho spácháním se dopustí zločinu (§14 odst. 3 tr. zákoníku), nasvědčuje závěru, že takový trestný čin (dojde-li k naplnění jeho zákonných znaků) není možno považovat za pouhý „přívažek“ jiného trestného činu. Posouzení jednání pod bodem 4. rozsudku pouze podle kvalifikace §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku by ve své podstatě znamenalo, že by byla (oproti přiznání ochrany zakročujících policistů) odepřena ochrana ustanovením §272 tr. zákoníku poskytovaná konkrétněji nedefinovaným poškozeným, v daném případě dalším účastníkům silničního provozu, kteří byli jednáním obviněného bezprostředně ohroženi na životě a zdraví (vydání v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví ). Zřetelně odlišné objekty trestných činů podle §325 tr. zákoníku (zájem na ochraně nerušeného výkonu pravomoci úřední osoby při plnění úkolů státu nebo společnosti) a podle §272 tr. zákoníku (zájem na ochraně života nebo zdraví lidí nebo zájem na ochraně cizího majetku), společně s faktem, že ustanovení §325 odst. 2 tr. zákoníků vystavuje pachatele tohoto zločinu ohrožením trestem mírnějším ( na šest měsíců až šest let ) než ustanovení §272 odst. 1 tr. zákoníku, společně s vývody, které se vztahují k otázce faktického průběhu páchání trestné činnosti, vedou k závěru, že faktická konzumpce ve smyslu tvrzeném v dovolání obviněného se nemůže uplatnit. Jinak řečeno, jednočinný souběh trestných činů podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a podle §272 odst. 1 alinea první tr. zákoníku by za daných okolností byl možný. Nesprávnosti právního posouzení skutku popsaného v rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 4., tj. v podobě zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, proto ani z tohoto pohledu, tj. obviněným tvrzeného uplatnění faktické konzumpce, nelze přisvědčit.
Všechny dosud uvedené skutečnosti přivedly Nejvyšší soud k poznatku, že veškeré svou povahou hmotně právní námitky obviněného uplatněné v jeho dovolání jsou zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. srpna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý
Vypracoval:
JUDr. Ivo Kouřil