ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.790.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 790/2012-64
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. července 2012 o dovolání obviněného T. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 4 To 58/2010, ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 6/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 4 To 58/2010, byl z podnětu odvolání obviněných T. K. a L. D. podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 48 T 6/2009 (ohledně obviněného M. K. z důvodu uvedeného v §261 tr. ř.), kterým byl obviněný T. K. uznán vinným pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, dílem dokonaným v bodech IA/21-23 ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 k §209 odst. 5 tr. zákoníku a byl mu podle §209 odst. 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl obviněný podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, o nároku poškozeného bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. a nově bylo podle §259 odst. 3 tr. ř. (ohledně obviněného T. K.) rozhodnuto tak, že obviněný T. K. byl uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem v bodech I. 21 – 23 ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a byl odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, když pro výkon tohoto trestu odnětí svobody byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, o nároku poškozeného bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. a dále podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc obviněného (a obviněného L. D.) pod body b) 1) – 10) napadeného rozsudku vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 4 To 58/2010, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podaném dovolání poukazuje na to, že „odvolací ani nalézací soud náležitě nezjistily skutkový stav, když byly zamítnuty obžalobou navrhované důkazy. Soud nesprávně stanovil cenu, která byla podkladem pro jeho výrok o škodě, jež měl obviněný způsobit“. Soudu dále vytýká, že neobjasnil, proč dospěl k závěru, že obviněný naplnil skutkovou podstatu tím, že „uvedl příslušné pracovníky v omyl“, když u dílčích útoků se nabízí pojem „využití něčího omylu“ či „zamlčení podstatné skutečnosti“. Podle obviněného rovněž ve vztahu k ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. nebyly v soudním řízení dostatečně prokazovány a zvažovány okolnosti, za kterých byl trestný čin spáchán z pohledu míry zavinění a pohnutky. V souvislosti s otázkou nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu §3 odst. 4 tr. zák. poukazuje na některá judikatorní rozhodnutí a zabývá se hodnocením osoby pachatele ve vztahu k §3 odst. 4 tr. zák. z pohledu stupně nebezpečnosti činu pro společnost, přičemž podle obviněného nebyly takové okolnosti v rozsahu nezbytném pro správné rozhodnutí zjištěny. Soudu v závěru podaného dovolání vytýká nepřesvědčivým způsobem stanovenou výši škody, když tato byla odvozena od ceny nákupní. V návaznosti na tuto argumentaci pak dodává, že u všech zakázek se nejednalo o zakázky fiktivní a je toho názoru, že cena fakturovaných produktů měla být stanovena znalcem, který mohl spolehlivě určit, zda v daném případě došlo k předražení a tudíž způsobení škody. Závěrem podaného dovolání proto navrhl, aby „dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil v celém rozsahu a věc vrátil soudu I. stupně k novému řádnému projednání a rozhodnutí, přičemž věc dle ustanovení §265l odst. 3 tr. ř. přikázal k projednání a rozhodnutí jinému soudu“.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že námitku o způsobu stanovení výše škody uplatnil obviněný již v odvolání a soud druhého stupně se s touto bezezbytku vypořádal a s ohledem na závěry soudem vyslovené, považuje vypracování znaleckého posudku k této otázce za nadbytečné. Ke skutečnosti, že v některých případech obviněný nějaké plnění poskytl a zaplatil za ně uvedla, že tato skutečnost mu umožňovala trestnou činnost zakrývat a pokračovat v jejím páchání po poměrně dlouhou dobu. V souvislosti s námitkou stanovení výše škody včetně daně z přidané hodnoty, která bude poškozené organizaci vrácena finančním úřadem, poukázala státní zástupkyně na vyjádření poškozené organizace, že tato organizace nemohla u žádných přijatých plnění uplatnit odpočet. S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupkyně navrhla dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Předně musí Nejvyšší soud poukázat na to, že obviněný byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a proto veškeré odkazy a polemika v podaném dovolání, která odkazuje na nerespektování ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. (zák. č. 140/1961 Sb., tr. zákon ve znění pozdějších předpisů), je bezpředmětná, neboť obviněný byl uznán vinným a odsouzen podle trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů), přičemž trestní zákoník opustil oproti trestnímu zákonu materiálně-formální pojetí trestného činu a toto nahradil formálním pojetím. Nelze se tedy v případě odsouzení podle trestního zákoníku dovolávat ustanovení trestního zákona, který nebyl v předmětné trestní věci aplikován.
Dále je také potřebné uvést, že námitku ohledně nesprávného postupu při zjišťování výše škody uplatnil obviněný také v řízení před soudem druhého stupně (viz blíže rozsudek soudu druhého stupně str. 35). Soud druhého stupně v odůvodnění svého rozsudku (str. 37) poukázal na nesrovnalosti v rozhodnutí soudu prvního stupně a okolnosti, které k jeho vzniku vedly. Dále však již uvedl, že i přes uvedenou nesrovnalost je zřejmé, že soud prvního stupně při zjišťování výše způsobené škody vycházel z pokynů soudu druhého stupně a důkazy konkretizoval. Z rozhodnutí soudů je podstatný jejich závěr, že „obvinění pouze předstírali, že objednávají a dodávají Hypo stavební spořitelně reklamní služby a další zakázky prostřednictvím mediální agentury obviněného Krajského, uvedené v objednávkách, ačkoliv takové plnění nebylo poskytnuto vůbec nebo jen zčásti, jeho poskytnutí v souladu s objednávkami a fakturami ani neměli v úmyslu, neboť šlo pouze o vylákání peněz pro potřeby obviněných, přičemž Hypo stavební spořitelna fakturované částky zaplatila, neboť jí nebyl znám pravý stav věci“. Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku (str. 38-47) velmi podrobně reagoval na výhrady obviněného ke způsobu zjišťování výše škody a rozvedl, které důkazy v tomto směru považoval za věrohodné a ke kterým nemohl přihlížet (např. 41-44). Pokud by námitky obviněného směřovaly výlučně proti náležitému zjištění skutkového stavu, jak v podaném dovolání obviněný uvádí, pak by takové dovolání bylo nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť jde o námitky skutkové, z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V odůvodnění svého rozsudku Vrchní soud v Praze rovněž reagoval na námitky obviněného k právní kvalifikaci a aplikaci zákonných norem, kdy podrobně na str. 47-49 rozvedl ustanovení §116, §138 tr. zákoníku, mj. také z pohledu aplikovatelnosti trestního zákona či trestního zákoníku (str. 49). Vzhledem k tomu, že soud druhého stupně se velmi podrobně zabýval námitkami obviněného k jím způsobené výši škody a své hodnotící úvahy řádně ve smyslu §125 tr. ř. také odůvodnil, lze souhlasit se závěrem státní zástupkyně o nadbytečnosti znaleckého posudku, tato námitka však v rámci řízení o dovolání je námitkou skutkovou, neboť svědčí pro závěr, že obviněný se neztotožňuje se zjištěným skutkovým stavem (úvod dovolání obviněného) a předkládá vlastní verzi zjištění skutkového stavu věci (stanovení jiné výše škody).
V souvislosti s otázkou zjišťování skutkového stavu věci je vhodné uvést, že zjištěný skutkový stav je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně odpovídají požadavkům ustanovení §125 tr. ř.
Za námitku právní lze s jistou mírou tolerance považovat tu část dovolání, kde obviněný poukazuje na to, že výše škody byla odvozena pouze z ceny nákupní. Dále pak odkazuje na znění §137 tr. zákoníku, který cituje, aby své výhrady specifikoval tak, že soud postupem, který pro vyčíslení způsobené škody zvolil, dospěl nejen k nepřesvědčivému závěru, ale též k závěru, který je v jeho neprospěch. V dalším odstavci ke způsobu zjištěné škody poukazuje na vhodnost stanovení cen prostřednictvím znalce. V této souvislosti musí Nejvyšší soud pouze konstatovat, že z ustanovení §137 tr. zákoníku mj. vyplývá, že „nelze-li takto výši škody zjistit (vychází se z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku v době a místě obvykle prodává), vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav“. Soud druhého stupně v mnoha svých pasážích v předmětném rozsudku poukazuje na to, že měl k dispozici doklady, které prokazovaly výši způsobené škody jednáním obviněného. Zde je potřebné uvést, že sám odvolací soud, který velmi podrobně reagoval na obhajobu obviněného a na mnoha místech korigoval výši způsobené škody ve prospěch obhajoby obviněného mj. také konstatoval (str. 41), že „běžné ceny při svém rozhodnutí nezohledňoval, pouze vzal v úvahu v souladu s obhajobou obviněného nákupní ceny podle dokladů předložených obviněným v poněkud větším rozsahu, než je vzal v úvahu Městský soud“. Z dovolací argumentace obviněného je tedy nepochybné, že primární jeho výhrada v případě škody, kterou měl svým jednáním způsobit, spočívá v tom, že nesouhlasí s její výší tak, jak byla soudem zjištěna a podle jeho mínění byla vypočtena nesprávně a za tím účelem měl být k jejímu objektivnímu zjištění přibrán znalec. Pokud se tak nestalo, jde o pochybení, které vede k jeho (obviněného) závěru, že rozhodnutí soudu je nepřesvědčivé a v neprospěch obviněného. Takto formulovanou námitku je při jisté míře tolerance k odkazu na §137 tr. zákoníku označit s ohledem na argumentaci soudu druhého stupně (např. 38-39) za zjevně neopodstatněnou. Akceptovat nebylo možno ani výhrady obviněného (podrobněji nerozvedené) k otázce „možného uplatnění daně z přidané hodnoty poškozené organizace a tudíž nižší výši škody“. Na tomto místě je potřebné odkázat na závěry soudu prvního stupně (str. 39 rozsudku), ze kterých shodně s úvahami soudu druhého stupně vyplývá, že „Hypo stavební spořitelna u finančního úřadu nenárokovala a neobdržela žádnou platbu DPH k fakturám uváděným v obžalobě“.
V souvislosti s tím, že v rámci dovolání byly obviněným uplatněny obsahově shodné námitky s těmi, které již zazněly v řízení před soudy nižších stupňů, pak musí Nejvyšší soud odkázat na své rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá: „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv.17, C. H. Beck).
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. července 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann