ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.948.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 948/2012-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. září 2012 o dovolání, které podal obviněný J. R. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 14 To 112/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 2 T 18/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. 2 T 18/2007, byl obviněný J. R. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „společně s J. R. , který již byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 6. 1. 2009, č. j. 2 T 18/2007-339, v době od 16. 5. 2005 do 14. 6. 2005 v Ch. , okres Ústí nad Orlicí, jako jednatelé společnosti Rotrac, s. r. o., Brno, odebrali od společnosti Kögel, a. s., Choceň na základě šesti faktur ze dne 16. 5. 2005 s datem splatnosti 15. 6. 2005 v částce 1.022.035,70 Kč (33.898.36 eur), ze dne 27. 5. 2005 s datem splatnosti 26. 6. 2005 v částce 885.320,51 Kč (29.017,39 eur), ze dne 3. 6. 2005 s datem splatnosti 3. 7. 2005 v částce 903.461,69 Kč (29.940,74 eur), ze dne 9. 6. 2005 s datem splatnosti 9. 7. 2005 v částce 247.221,56 Kč (8.222,90 eur), ze dne 10. 6. 2005 s datem splatnosti 10. 7. 2005 v částce 814.866,80 Kč (27.162,23 eur), č. 2500377 ze dne 14. 6. 2005 s datem splatnosti 14. 7. 2005, v částce 370.585,64 Kč (12.334,35 eur) předem objednané zboží, přestože věděli, že nebudou moci své závazky řádně a včas plnit, neboť v té době neměli na účtu dostatek finančních prostředků a vzápětí firmu prodali jiné osobě, odebrané zboží neuhradili s výjimkou zaplacené zálohy ve výši 10.365 eur a společnosti Kögel, a. s., Dvořisko, Choceň tak způsobili celkovou škodu ve výši 3.928.777,- Kč, to je 130.211 eur“.
Za tento zločin a za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), za který byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 5 T 143/2006, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 4 To 531/2006, a dále za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., za který byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 2 T 325/2004, byl obviněný podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu tří let a dále v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 5 T 143/2006, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 4 To 531/2006, a výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 2 T 325/2004, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na zrušené výroky o trestu navazující, pokud zrušením pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Kögel, a. s., transformovaná na Trailer, a. s., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 14 To 112/2012, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že sice byl spolu s odsouzeným R. jednatelem společnosti, avšak že jediným jejím společníkem byl odsouzený R. , a tudíž rozhodovací pravomoc, mj. o tom, komu a kdy se zaplatí za zboží či služby, popř. komu se nezaplatí vůbec, byla na odsouzeném R. Prohlásil, že odsouzený R. se sám rozhodl, že svůj obchodní podíl převede na někoho jiného. Obchodní podíl totiž převádí společník a nikdo jiný, přičemž je-li ve společnosti jediný společník, při převodu jeho podílu je ve své podstatě na nabyvatele obchodního podílu převedena celá společnost. Jiný způsob je vyloučen (viz příslušná ustanovení obchodního zákoníku). V této souvislosti vytkl nalézacímu soudu, že ve výroku o vině rozsudku uvedl : „... a vzápětí firmu prodali jiné osobě, ...“ a odvolacímu soudu, že takto vadný rozsudek potvrdil.
Dále upozornil, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 2 T 325/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 7 To 417/2007, byl uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., za který mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let. Rozsudek nabyl právní moci dne 18. 10. 2007. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 5 T 143/2006, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 4 To 531/2006, pak byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., za což mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let se zkušební dobou tří let a trest zákazu činnosti v trvání tří let. Rozsudek nabyl právní moci dne 9. 1. 2007. Zkušební doba z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 5 T 143/2006, mu uplynula dne 9. 1. 2010. Zdůraznil, že podle §83 odst. 4 tr. zákoníku měl soud do jednoho roku od uplynutí zkušební doby rozhodnout, zdali se osvědčil. Pokud tak neučinil, má se za to, že se osvědčil. Konstatoval, že z uvedeného je evidentní, že ke dni vyhlášení rozsudku nalézacího soudu v posuzované trestní věci (dne 19. 3. 2012) měl veškeré tresty, k nimž soud ukládal trest souhrnný, vykonány, případně u něho nastala fikce osvědčení se.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dál jen „Nejvyšší soud“), zrušil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. 2 T 18/2007, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 14 To 112/2012, a aby zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí jeho trestní věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Připomněl, že soudy obou stupňů již rozhodly o vině a trestu obviněného rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 2 T 18/2007, jímž byl obviněný uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a byl mu uložen souhrnný trest, a následně usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. 14 To 139/2009, jímž bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítnuto. Tato rozhodnutí napadl obviněný dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 6 Tdo 162/2010, podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Trestní řízení však bylo v danou dobu vedeno proti obviněnému ve smyslu §302 tr. ř. jako proti uprchlému, přičemž posléze, když byl zadržen, byla k jeho návrhu usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 23. 1. 2012, sp. zn. 2 T 18/2007, podle §306a odst. 2 tr. ř. zmíněná rozhodnutí zrušena a ve věci bylo znovu rozhodnuto shora popsaným způsobem.
Státní zástupce konstatoval, že v rozsahu, v jakém směřuje proti výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (jenž je vyjma aplikace aktuálně účinné právní normy shodný s výrokem vysloveným Okresním soudem v Ústí nad Orlicí v rozhodnutí ze dne 6. 1. 2009), je dovolací argumentace obviněného opakováním námitek uplatněných obviněným již v dříve podaném dovolání, z jehož podnětu Nejvyšší soud věc přezkoumal a tvrzení obviněného shledal zjevně neopodstatněným. Na citované rozhodnutí dovolacího soudu proto plně odkázal.
Následně státní zástupce prohlásil, že jiné závěry však bude namístě dovodit ve vztahu k argumentaci obviněného napadající výrok o trestu, resp. správnost ukládání souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku (což je možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod), neboť jednak související tvrzení nebyla v předchozím dovolání zařazena a navíc vzhledem k plynutí času mohly být rozhodné podmínky změněny. Shledal, že obviněnému lze přisvědčit, že soudy obou stupňů byly povinny se před rozhodnutím o souhrnném trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zaobírat jako otázkou předběžnou (§9 odst. 1 tr. ř.) první negativní podmínkou ukládání tohoto trestu podle §43 odst. 4 tr. zákoníku, tedy zda je možné k trestům dříve uloženým za sbíhající se trestnou činnost přihlížet, a tudíž posoudit možnosti aplikace §50 odst. 2 tr. zák. a §60 odst. 2 tr. zák., resp. obdobně §83 odst. 3 tr. zákoníku stran těchto dříve uložených trestů. Soud prvního stupně však takový postup nerealizoval, čímž se dopustil nesprávnosti v jiném hmotně právním posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž jeho pochybení nenapravil ani soud odvolací. Nelze tak vyloučit (s přihlédnutím ke skutečnostem, v podstatě shodně stran předchozích odsouzení konstatovaných obviněným v dovolání i soudem prvního stupně), že byly ve výroku o souhrnném trestu zohledněny i tresty, k nimž již přihlíženo být nemohlo.
Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] stran obviněného zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, aby zrušil i všechna rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (s tím, že má za to, že nápravu je možné uložit pouze odvolacímu soudu) a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové - pobočce v Pardubicích k novému projednání a rozhodnutí. Současně, pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu, vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 14 To 112/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují zčásti, a to pokud jde o výrok o vině, primárně právě do oblasti skutkové (procesní). Obviněný totiž v tomto směru soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, když prosazuje vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že veškeré rozhodnutí ohledně zaplacení či nezaplacení za zboží nebo služby činil spoluobviněný J. R. , který rovněž uzavřel smlouvu o převodu obchodního podílu). Ve vztahu k předmětnému výroku pak až sekundárně - z uvedených skutkových (procesních) výhrad - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Takto však nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Pro úplnost je možné ještě konstatovat, to ve vztahu k námitce obviněného stran prodeje obchodní společnosti Rotrac, s. r. o., Brno, že i tato námitka primárně pomíjí skutková zjištění soudů nižších stupňů. Je pochopitelně nesporné, že obchodní podíl (velmi zjednodušeně řečeno společnost) může prodat pouze vlastník tohoto obchodního podílu, tedy společník. Současně je ovšem nutno zdůraznit, že prodej je a v posuzovaném případě také byl určitý proces, přičemž vlastní uzavření smlouvy o prodeji obchodního podílu je (bylo) jeho finální fází. Na tomto procesu se může podílet nejen pouze společník, nýbrž i další osoby. V daném případě takovou osobou byl právě obviněný, který podle zjištění soudů nižších stupňů byl velmi aktivní – získal zájemce (kupce). Jestliže tedy soud prvního stupně ve skutkové větě výroku o vině uvedl „... a vzápětí firmu prodali jiné osobě, ...“ , pak se zřetelem k uvedenému nejde o pochybení, nýbrž o vyjádření zjištěného faktu, že i obviněný se procesu prodeje zúčastnil.
Ve vztahu k výroku o vině je tedy dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Nad tento rámec Nejvyšší soud k otázce viny v první řadě připomíná, že zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, působí-li takovým činem značnou škodu.
Omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popřípadě došlo za méně výhodných podmínek.
Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožování majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda. Zákonný znak „obohacení jiného“ je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob (viz rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.).
Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku, tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk, tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu. Za značnou škodu se v souladu §138 odst. 1 tr. zákoníku považuje škoda ve výši nejméně 500.000,- Kč.
Po subjektivní stránce vyžaduje trestný čin podvodu (v základní skutkové podstatě) úmysl. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
V návaznosti na skutečnosti shora stručně rozvedené Nejvyšší soud (ve shodě se závěry svého usnesení ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 6 Tdo 162/2010, jež bylo v dané trestní věci vydáno dříve, než byla k návrhu obviněného podaném ve smyslu §306a odst. 2 tr. ř. zrušena původní pravomocná meritorní rozhodnutí soudů nižších stupňů) konstatuje, že nalézací ani odvolací soud nepostupoval v rozporu s trestním zákonem, když jednání obviněného posoudil jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Pokud obviněný (společně se spoluobviněným R. ) jménem společnosti Rotrac, s. r. o. (jako její jednatel) odebral od společnosti Kögel, a. s., zboží, přičemž předstíral, že za objednané a odebrané zboží bude ve sjednaných lhůtách splatnosti zaplaceno, ačkoliv již při odběru zboží věděl, že vzhledem k nedostatku finančních prostředků nebude společnost Rotrac, s. r. o., schopna své závazky řádně a včas splnit, pak osoby, které s ním jednaly za společnost Kögel, a. s., resp. jejím jménem, a které byly oprávněny provádět za tuto společnost majetkové dispozice, tímto svým jednáním vědomě uvedl v omyl a současně jim podstatnou skutečnost (nepříznivou finanční situaci společnosti Rotrac, s. r. o., a její neschopnost řádně plnit přijaté závazky) vědomě zamlčel. Navíc zamlčel i další podstatnou skutečnost, a to, že v daném období, kdy došlo k odběru a fakturaci zboží, již probíhala jednání o převodu společnosti Rotrac, s. r. o. na jinou osobu. V příčinné souvislosti s tímto podvodným jednáním obviněného (a spoluobviněného R. ) došlo ke škodě na majetku poškozené společnosti Kögel, a. s., ve výši 3.928.777,- Kč (naplňující znak značná škoda ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku) a k obohacení obviněného a spoluobviněného R.
Nutno dodat, že obviněným namítaná skutečnost, že jediným společníkem společnosti Rotrac, s. r. o., byl spoluobviněný R. , a že tudíž pouze jemu (spoluobviněnému R. ) náležela rozhodovací pravomoc, nemá v kontextu skutkových zjištění soudů dříve ve věci činných žádnou relevanci.
Z popsaných skutkových okolností současně plyne také úmyslné zavinění obviněného (a spoluobviněného R. ) ve formě (společného) úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, zahrnující všechny znaky objektivní stránky uvedeného zločinu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Je totiž zjevné, že obviněný (společně se spoluobviněným R. ) vědomě, záměrně, cíleně uvedl popsaným způsobem jiného v omyl, resp. mu zamlčel podstatnou skutečnost, a to právě proto, aby k jeho škodě získal neoprávněný majetkový prospěch.
V daných souvislostech je na místě připomenout, že k subjektivní stránce trestného činu podvodu se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 269/2005, v němž mj. judikoval, že k naplnění zákonných znaků subjektivní stránky u trestného činu podvodu postačí, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době vzniku pohledávky jednal s vědomím, že tento svůj závazek v dohodnutém termínu nebude moci splnit a že v tomto směru své věřitele uvádí v omyl (srov. k tomu přiměřeně č. 54/1967, č. 15/1969, č. 57/1978-III. a č. 56/1994 Sb. rozh. tr.).
Lze proto uzavřít, že mezi právními závěry soudů nižších stupňů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
K dovolací argumentaci obviněného vytýkající nesplnění zákonných podmínek pro ukládání souhrnného trestu, kterou lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně podřadit, pak Nejvyšší soud poznamenává následující.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. V rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů nebo vyznamenání, trest ztráty vojenské hodnosti, trest propadnutí majetku nebo trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším.
Podle §43 odst. 4 tr. zákoníku se ustanovení o souhrnném trestu neužije, jestliže dřívější odsouzení je takové povahy, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen, nebo jestliže byl dřívější odsuzující rozsudek vydán soudem jiného členského státu Evropské unie.
Podle §74 odst. 1 tr. zákoníku platí, že do doby výkonu trestu zákazu činnosti se nezapočítává doba výkonu trestu odnětí svobody; započítává se však doba, po kterou bylo pachateli před právní mocí rozsudku oprávnění k činnosti, která je předmětem zákazu, v souvislosti s trestným činem odňato podle jiného právního předpisu nebo na základě opatření orgánu veřejné moci nesměl již tuto činnost vykonávat. Přitom v odstavci 2 citovaného zákonného ustanovení je stanoveno, že byl-li trest zákazu činnosti vykonán, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen.
Podle §83 odst. 1 tr. zákoníku jestliže podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se trest vykoná. Výjimečně může soud vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného ponechat podmíněné odsouzení v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu, a
a) stanovit nad odsouzeným dohled,
b) přiměřeně prodloužit zkušební dobu, ne však o více než dvě léta, přičemž nesmí překročit horní hranici zkušební doby stanovené v §82 odst. 1, nebo
c) stanovit dosud neuložená přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uvedené v §48 odst. 4 směřující k tomu, aby vedl řádný život.
Z ustanovení §83 odst. 3 tr. zákoníku se potom podává, že neučinil-li soud do jednoho roku od uplynutí zkušební doby rozhodnutí podle odstavce 1, aniž na tom měl podmíněně odsouzený vinu, má se za to, že se podmíněně odsouzený osvědčil.
Podle §83 odst. 4 tr. zákoníku bylo-li vysloveno, že se podmíněně odsouzený osvědčil, anebo má-li se za to, že se osvědčil, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen.
V souladu s §105 odst. 5 tr. zákoníku bylo-li pachateli uloženo více trestů vedle sebe, nelze odsouzení zahladit, pokud neuplyne doba pro zahlazení toho trestu, k jehož zahlazení tento zákon stanoví dobu nejdelší. Podle §105 odst. 6 tr. zákoníku potom platí, že ustanovení odstavce 5 se užije přiměřeně též na případ, kdy pachateli bylo uloženo vedle sebe více trestů, u kterých může podle tohoto zákona nastat účinek, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen.
Nejvyšší soud ve shodě se státním zástupcem shledává, že nalézací soud byl povinen se před rozhodnutím o souhrnném trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zaobírat jako otázkou předběžnou (§9 odst. 1 tr. ř.) rovněž negativní podmínkou ukládání tohoto trestu podle §43 odst. 4 tr. zákoníku v tom smyslu, zda je možné k dřívějším odsouzením (konkrétně k rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 5 T 143/2006, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 4 To 531/2006, a k rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 2 T 325/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 7 To 417/2007) přihlížet. Byl tak povinen stran těchto odsouzení posoudit možnosti aplikace §74 odst. 2 tr. zákoníku, resp. §83 odst. 3, 4 tr. zákoníku (v prvním případě se zřetelem k ustanovení §105 odst. 5, 6 tr. zákoníku). Soud prvního stupně však takto při ukládání souhrnného trestu nepostupoval, přičemž odvolací soud jeho pochybení nenapravil.
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 5 T 143/2006, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 4 To 531/2006, byl obviněnému za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 3 tr. zák. uložen jednak trest odnětí svobody ve výměře dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, jednak trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu tří let. Zmíněná rozhodnutí nabyla právní moci dne 9. 1. 2007.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 2 T 325/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 7 To 417/2007, pak byl obviněnému za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let. Tato rozhodnutí nabyla právní moci dne 18. 10. 2007.
Nejvyšší soud z předloženého spisového materiálu zjistil, že původní trestní řízení bylo proti obviněnému vedeno jako proti uprchlému, když soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že obviněný se trestnímu řízení vyhýbá pobytem v cizině [viz usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 2 T 18/2007 (na č. l . 335 spisu), resp. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. 14 To 139/2009 (na č. l . 363 a 364 spisu)].
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 2 T 18/2007, byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Za tento trestný čin a dále za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 3 tr. zák., za který byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 5 T 143/2006, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 4 To 531/2006, a dále za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., za který byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 2 T 325/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 7 To 417/2007, byl obviněný podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu tří let a v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 5 T 143/2006, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 4 To 531/2006, a výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 2 T 325/2004, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na zrušené výroky o trestu navazující, pokud zrušením pozbyla podkladu. V neposlední řadě bylo rozhodnuto o nároku poškozené společnosti Kögel, a. s., na náhradu škody (viz č. l . 339 až 341 spisu).
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. 14 To 139/2009, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl (viz č. l . 370 až 374).
Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 2 T 18/2007, pak bylo rozhodnuto o zápočtech trestů. Do trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech byl započten trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech, uložený rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 5 T 143/2006, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 4 To 531/2006, vykonaný v době od 9. 1. 2007 do 5. 8. 2009. Do trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel byl započten trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel uložený rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 2 T 325/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 7 To 417/2007, vykonaný v době od 18. 10. 2007 do 5. 8. 2009.
Důvody, pro které se proti obviněnému vedlo trestní řízení jako proti uprchlému, pominuly teprve po pravomocném odsouzení obviněného, konkrétně dne 19. 12. 2011, kdy byl obviněný zadržen a dodán do výkonu trestu (viz č. l . 432, 440 a 441 spisu). Následně byl usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 23. 1. 2012, sp. zn. 2 T 18/2007, podle §306a odst. 2 tr. ř. ohledně obviněného zrušen původní rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 2 T 18/2007, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. 14 To 139/2009 [výrok I)], přičemž současně bylo podle §68 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o vzetí obviněného do vazby z důvodu podle §67 písm. a) tr. ř. [výrok II)] (viz č. l . 458 spisu). Na podkladě usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 23. 1. 2012, sp. zn. 2 T 18/2007, jež nabylo právní moci dne 23. 1. 2012 ve výroku I) a dne 1. 2. 2012 ve výroku II) byl dne 23. 1. 2012 obviněný převeden z výkonu trestu odnětí svobody do vazby (viz č. l . 460 spisu).
Následně Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. 2 T 18/2007, znovu rozhodl o vině a trestu obviněného (jak je uvedeno shora), přičemž Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 14 To 112/2012, odvolání obviněného podané proti tomuto rozsudku podle §256 tr. ř. zamítl.
V návaznosti na skutečnosti výše rozvedené Nejvyšší soud konstatuje, že již ke dni 19. 3. 2012, kdy byl vyhlášen rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp. zn. 2 T 18/2007, měl obviněný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let, jenž mu byl jako jediný trest uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 2 T 325/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 7 To 417/2007, vykonaný. Stran tohoto odsouzení tudíž bylo nutno již v této době na obviněného hledět se zřetelem k ustanovení §74 odst. 2 tr. zákoníku, jako by nebyl odsouzen.
Také pokud se jedná o trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu tří let z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 5 T 143/2006, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 4 To 531/2006, lze učinit závěr, že tento měl obviněný již ke dni 19. 3. 2012 vykonán.
Za klíčové pro úvahy o aplikaci §43 odst. 4 tr. zákoníku ohledně rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 5 T 143/2006, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 4 To 531/2006, je však třeba v posuzovaném případě označit ustanovení §105 odst. 6 tr. zákoníku, ve spojení s §105 odst. 5 tr. zákoníku, neboť rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 5 T 143/2006, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 4 To 531/2006, bylo pachateli uloženo vedle sebe více trestů, u kterých může podle tohoto zákona nastat účinek, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen. Vedle již zmíněného trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu tří let byl obviněnému uložen trest odnětí svobody ve výměře dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Zkušební doba tohoto podmíněného trestu běžela ode dne 9. 1. 2007 (od právní moci obou rozhodnutí) do dne 5. 8. 2009 (kdy nabyly právní moci rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 2 T 18/2007, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. 14 To 139/2009, na jejichž základě byl podle §35 odst. 2 tr. zákona zrušen mj. též výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 5 T 143/2006, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 4 To 531/2006) a dále potom od 23. 1. 2012 [kdy nabyl právní moci výrok I) usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 23. 1. 2012, sp. zn. 2 T 18/2007, kterým byl podle §306a odst. 2 tr. ř. ohledně obviněného zrušen právě rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 2 T 18/2007, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. 14 To 139/2009].
Z uvedeného je zřejmé, že v době vyhlášení rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. 2 T 18/2007, ani v době vynesení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 14 To 112/2012, obviněnému ještě neuplynula tříletá zkušební doba podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 5 T 143/2006, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 4 To 531/2006. S ohledem na §83 odst. 1, 3, 4 tr. zákoníku a §105 odst. 5, 6 tr. zákoníku tak nebylo možno ve smyslu §43 odst. 4 tr. zákoníku učinit závěr, že dřívější odsouzení rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 5 T 143/2006, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 4 To 531/2006, je takové povahy, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že souhrnný trest byl obviněnému nesprávně uložen i za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 2 T 325/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 7 To 417/2007, neboť k tomuto odsouzení nemohlo být, jak již shora uvedeno, se zřetelem k ustanovení §43 odst. 4 tr. zákoníku přihlíženo.
V návaznosti na uvedené se Nejvyšší soud ve smyslu §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. zabýval tím, zda zjištěná vada by mohla zásadně ovlivnit postavení obviněného, popř. zda právní otázka ukládání souhrnného trestu má po právní stránce zásadní význam .
Z hlediska postavení obviněného je významné posouzení toho, zda by při postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. a v návaznosti na to i podle §265k odst. 1, 2 a §265 l odst. 1, resp. §265m odst. 1 tr. ř. bylo možno dospět závěru, že by mu byl uložen trest zřetelně mírnější, než jak se stalo rozsudkem soudu prvního stupně, ve spojení s usnesením soudu odvolacího.
V tomto směru lze konstatovat, že i v případě nápravy zjištěné vady výroku o trestu by obviněnému byl stále podle §43 odst. 2 tr. zákoníku ukládán souhrnný trest za dva závažné trestné činy, a to za zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 3 tr. zák. Za tyto dva trestné činy zákon shodně stanoví trest odnětí svobody v sazbě od dvou do osmi let, tedy trest ve srovnání s trestem stanoveným za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. (odnětí svobody až na dvě léta nebo peněžitý trest) výrazně přísnější. Trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí je tudíž podstatně méně závažným deliktem. Skutečnost, že souhrnný trest neměl být ukládán též za tento trestný čin, by tak již z tohoto hlediska nemohla mít na volbu druhu a výměry trestu, resp. trestů, zásadní vliv. Nutno pak hodnotit také konkrétní okolnosti výše zmíněných závažných trestných činů, zvláště výši způsobené škody – zločinem podvodu byla způsobena škoda téměř čtyři miliony korun a trestným činem zpronevěry škoda přesahující jeden milion korun. Přehlédnout nelze ani vyšší míru zavinění podmíněnou nejzávažnější formou zavinění. Nelze tak důvodně předpokládat, že by obviněnému v případě zásahu Nejvyššího soudu do pravomocných rozhodnutí soudů dříve ve věci činných byl ukládán trest zřetelně mírnější, než jak se stalo rozsudkem soudu nalézacího, ve spojení s usnesením soudu odvolacího. Nadto je možné poznamenat, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného také z toho hlediska, že trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 2 T 325/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 7 To 417/2007, který byl beze změny přejat do rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. 2 T 18/2007, měl obviněný, jak již shora uvedeno, ke dni vyhlášení tohoto rozhodnutí vykonaný (což ostatně platí i pro trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu tří let, jenž byl beze změny přejat z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 5 T 143/2006, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 4 To 531/2006).
Uvedený právní názor Nejvyššího soudu týkající se ukládání souhrnného trestu současně není po právní stránce zásadního významu, neboť jde o otázku přímo řešenou trestním zákoníkem.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž tak učinil v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. září 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý