ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.986.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 986/2012-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. listopadu 2012 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného J. Ž., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 9 To 518/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 1 T 39/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 1 T 39/2010, byl obviněný J. Ž. (dále též „obviněný“) uznán vinným (v bodě I.) přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku a (v bodě II.) přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Za tyto přečiny byl obviněný podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen též trest propadnutí věci. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen ještě trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené obchodní společnosti S. ODPADY s. r.o. částku ve výši 3.042,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato společnost se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Citovaným rozsudkem byl dále obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn návrhu na potrestání pro skutek spočívající v tom, že „ve dnech 16. 7. 2009 a 21. 1. 2010 se bez jakékoliv omluvy a bez vážného důvodu úmyslně nedostavil k Okresnímu soudu Plzeň - město v Plzni, Nádražní ul. č. 7, kam byl předvolán jako svědek k hlavnímu líčení konanému v těchto dnech ve věci sp. zn. 5 T 50/2009, ačkoli si osobně dne 30. 06. 2009 převzal předvolání k hlavnímu líčení konanému dne 16. 07. 2009 a dne 30. 12. 2009 si osobně převzal předvolání k hlavnímu líčení konanému dne 21. 01. 2010, přičemž v důsledku jeho nedostavení se k hlavnímu líčení toto muselo být vždy odročeno za účelem zajištění jeho přítomnosti a výslechu, čímž došlo k prodlužování řízení“ , v němž byl spatřován trestný čin pohrdání soudem podle §196b zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“).
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a v jeho neprospěch (proti zprošťujícímu výroku) státní zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň - město, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 9 To 518/2011, jímž tato odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. s tím, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v §265a odst. 2 písm. b) tr. ř., ačkoliv rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku.
Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že své usnesení o zamítnutí odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu výroku odůvodnil Krajský soud v Plzni tak, že nalézací soud správně upozornil na skutečnost, že skutek popsaný v návrhu na potrestání měl být právně posouzen jako přečin pohrdání soudem podle §336 písm. c) tr. zákoníku, jehož znaky naplněny byly (tento závěr odpovídá formálnímu pojetí trestného činu, které je zakotveno v §13 tr. zákoníku). V §12 odst. 2 tr. zákoníku však je definován korektiv v podobě zásady subsidiarity trestní represe, jejíž podstata je v tom, že trestní odpovědnost pachatele a důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých současně nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Při užití zásady ultima ratio dospěl odvolací soud k závěru, že v daném případě nejde o trestný čin. Škodlivost jednání obviněného by měla být srovnatelná s druhou alternativou trestného jednání uvedenou v §336 písm. c) tr. zákoníku, tedy se zmařením hlavního líčení nebo jednání soudu. Přitom hlavní líčení muselo být odročeno proto, že vedle nedostavení se svědka Ž. zde existovaly i další důvody. Navíc bylo na místě nerespektování pokynu soudu řešit nejprve jinými prostředky, např. pokutou nebo předvedením svědka policejními orgány.
Nejvyšší státní zástupce zdůraznil, že s takovým právním posouzením věci nelze souhlasit. Uvedl, že jednáním obviněného byly naplněny znaky přečinu pohrdání soudem podle §336 písm. c) tr. zákoníku, a to v obou jeho alternativách, neboť byl-li dvakrát řádně předvolán jako svědek k hlavnímu líčení (a to jako svědek do té míry významný, že i kvůli jeho nepřítomnosti muselo být jednání soudu odročováno), avšak bez jakékoli omluvy se k soudu nedostavil, jednak tím zcela nepochybně neuposlechl příkaz soudu a jednak jednání soudu zmařil. Podle jeho názoru odvolací soud nesprávně argumentuje tvrzením, že jednání soudu bylo odročováno i z jiných důvodů než kvůli nedostavení se svědka Ž., neboť podle ustálené právní teorie se za zmaření jednání soudu považuje také to, že soud nemohl vykonat všechny úkony, které v jednání vykonat zamýšlel, takže dochází ke zbytečnému odročování a prodlužování řízení. Přitom není nutné dříve postihovat provinilého svědka pořádkovou pokutou či jiným opatřením. Nejvyšší státní zástupce shledal, že v rozporu s posledně uvedeným pravidlem odvolací soud ve svém rozhodnutí předkládá rozšiřující výklad zásady ultima ratio v podobě tvrzení, že bylo na místě nerespektování pokynu soudu řešit nejprve jinými prostředky, např. pokutou nebo předvedením svědka policejními orgány. I z praktického hlediska představuje lpění na takových požadavcích v probíhajícím hlavním líčení pouze oddálení možnosti zákonného postihu nedostavujícího se svědka, nehledě na to, že odvolací soud se nezabýval otázkou vymožitelnosti takové pokuty právě v případě obviněného, který je osobou bez pracovního poměru a oddává se konzumaci drog. Odvolací soud se však zásadně odchýlil také od dosavadního nazírání na aplikaci ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, jak bylo vyjádřeno v několika rozhodnutích Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) (např. v rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo 1224/2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010 či sp. zn. 8 Tdo 126/2011).
Nejvyšší státní zástupce akcentoval, že při aplikaci §12 odst. 2 tr. zákoníku nelze ztrácet ze zřetele, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány takové protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v tomto zákoně, což platí i v tomto případě, jak uvádí sám odvolací soud. Při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti. Kromě toho odvolací soud pomíjí skutečnost, že princip subsidiarity trestní represe míří na ty právní vztahy, jež jsou upraveny normami jiných právních odvětví než trestního práva, v nichž dochází k užití trestního postihu jako krajního opatření (ultima ratio), nepostačují-li k řešení mechanismy základního právního odvětví. Nejvyšší státní zástupce konstatoval, že v daném případě jednání pachatele narušilo pravidla stanovená přímo v normách trestního práva (procesního), a s jiným právním odvětvím nemá žádnou spojitost. I zmiňované teoretické uložení pořádkové pokuty je opatřením podle norem trestního práva, takže neexistuje právní odvětví, vůči němuž by v tomto případě mělo trestní právo působit jako subsidiární prostředek nápravy. Konečně, ani osobní charakteristika tohoto pachatele nesvědčí pro to, že by jeho jednání nemělo být posuzováno jako trestné. Je tudíž zřejmé, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací rozhodly o zprošťujícím výroku v rozporu s platným právem.
Nejvyšší státní zástupce uzavřel, že nalézací soud nesprávně právně posoudil skutek popsaný v návrhu na potrestání ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. ZK 1105/2010, pokud dospěl k závěru, že tento skutek není trestným činem, čímž naplnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. že tuto vadu, ač namítanou odvoláním státního zástupce, soud druhé instance nenapravil, důvodné odvolání zamítl a tím zatížil meritorní rozhodnutí další vadou ve smyslu §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 9 To 518/2011, ve výroku, jímž zamítl odvolání státního zástupce, a rovněž zprošťující výrok z rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 1 T 39/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Plzeň - město věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Přitom pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření obviněného k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné. Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).
V posuzované trestní věci dovolací námitky nejvyššího státního zástupce naplňují druhou alternativu předmětného dovolacího důvodu, jejímž prostřednictvím byl řádně uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz argumentace níže).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Z těchto hledisek je zřejmé, že argumentace obsažená v dovolání nejvyššího státního zástupce odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Jak již bylo konstatováno v dovolání nejvyššího státního zástupce, Krajský soud v Plzni shledal, že skutkem popsaným v návrhu na potrestání byly naplněny (i se zřetelem k formálnímu pojetí trestného činu, které je zakotveno v §13 tr. zákoníku) znaky přečinu pohrdání soudem podle §336 písm. c) tr. zákoníku. Současně však upozornil na to, že v §12 odst. 2 tr. zákoníku je definován korektiv v podobě zásady subsidiarity trestní represe, jejíž podstata je v tom, že trestní odpovědnost pachatele a důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých současně nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Při užití zásady ultima ratio dospěl odvolací soud k závěru, že v daném případě nejde o trestný čin. Škodlivost jednání obviněného by měla být srovnatelná s druhou alternativou trestného jednání uvedenou v §336 písm. c) tr. zákoníku, tedy se zmařením jednání soudu. Přitom hlavní líčení muselo být odročeno proto, že vedle nedostavení se svědka Ž. zde existovaly i další důvody. Navíc bylo na místě nerespektování pokynu soudu řešit nejprve jinými prostředky, např. pokutou nebo předvedením svědka policejními orgány.
Přečinu pohrdání soudem podle §336 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo opakovaně bez dostatečné omluvy neuposlechne příkaz nebo výzvu soudu anebo jednání soudu zmaří.
V návaznosti na to lze přisvědčit názoru jak odvolacího soudu, tak dovolatele, že znaky tohoto přečinu byly naplněny. Ve vztahu k dovolací argumentaci je ale nutno upřesnit, že byly naplněny v první alternativě, tedy opakovaným neuposlechnutím příkazu soudu, nikoli však již v alternativě druhé (opakované zmaření jednání soudu).
Nejvyšší soud totiž ze spisu Okresního soudu Plzeň – město sp. zn. 5 T 50/2009 zjistil, že hlavní líčení původně nařízené na 16. 7. 2009 se nekonalo z důvodů, jež neměly původ v úmyslném opomenutí obviněného [neuposlechnutí příkazu (předvolání) soudu]. V tomto případě tak není možno obviněnému klást za vinu zmaření jednání soudu a nelze mu tudíž přičítat opakované zmaření jednání soudu.
Nejvyššímu státnímu zástupci je však nutno přisvědčit, že předpokladem trestní odpovědnosti pro přečin pohrdání soudem podle §336 písm. c) tr. zákoníku není nutné dříve postihovat provinilého svědka pořádkovou pokutou či jiným opatřením.
Zejména je ovšem třeba nejvyššímu státnímu zástupci přisvědčit, že odvolací soud pochybil při aplikaci §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Trestní zákoník ve svých ustanoveních pamatuje na situace, kdy protiprávní čin vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku (je tudíž trestným činem), nicméně vzhledem k jeho menší závažnosti – škodlivosti lze aplikovat ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a lze hovořit o uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit z hlediska intenzity naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti je tak doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné.
Jak již bylo uvedeno shora, společenskou škodlivost je vždy nezbytné posuzovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, přičemž v tomto směru by měla být v relaci ke znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu hodnocena intenzita naplnění kritérií určujících povahu a závažnost trestného činu, tj. významu chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobu provedení činu a jeho následků, okolností, za kterých byl čin spáchán, osoby pachatele, míry jeho zavinění a jeho pohnutky, záměru nebo cíle (§39 odst. 2 tr. zákoníku), resp. toliko těch z nich, s nimiž počítá příslušná skutková podstata konkrétního trestného činu.
V daných souvislostech je třeba poukázat na zásadní konkrétní okolnosti, jež bylo nutno mít při posuzování věci z hlediska ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku na zřeteli. V první řadě je třeba upozornit na skutečnost, že jednání obviněného (neuposlechnutí příkazu soudu ve druhém případě) mělo za následek zmaření hlavního líčení konaného dne 21. 1. 2010. Dále je třeba zdůraznit, že obviněný byl v daném případě velmi významným svědkem (měl být přímým svědkem skutku, který byl předmětem trestního stíhání), což ostatně vyplynulo i z referátu soudu prvního stupně, který jej jako svědka obesílal. Bez povšimnutí také nelze ponechat skutečnost, že obeslání obviněného jako svědka bylo spojeno s velkými obtížemi (opakovaně se jej nedařilo obeslat, a to ani prostřednictvím policie). V neposlední řadě je třeba uvést, že obviněný byl v souvislosti s předvoláním k hlavnímu líčení konanému dne 21. 1. 2010 (jež převzal dne 30. 12. 2009) výslovně a důrazně soudem upozorněn na skutečnost, že nedostaví-li se k soudu i v tomto případě, vystavuje se nebezpečí trestního stíhání pro trestný čin pohrdání soudem. Tyto skutečnosti hodnoceny v komplexu vedou k závěru, že škodlivost činu obviněného nelze bagatelizovat, že není možné přisvědčit názoru, že by šlo o čin tak nízké škodlivosti, že v něm není možné spatřovat trestný čin, resp. přečin.
V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů, k jejichž ochraně trestní zákon směřuje.
Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu - účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto zákonného ustanovení je účelem trestního řádu upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti. Smyslem trestního řízení je mj. i snaha orgánů činných v trestním řízení zjistit, zda byl spáchán trestný čin, kdo jej spáchal a jak.
S ohledem na okolnosti shora popsané se čin obviněného dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio, resp. subsidiaritu trestní represe, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin.
V důsledku právního názoru, jenž Nejvyšší soud shora vyložil, obviněný měl být v posuzované věci uznán vinným též přečinem pohrdání soudem podle §336 písm. c) tr. zákoníku.
V návaznosti na uvedené se Nejvyšší soud ve smyslu §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. zabýval tím, zda zjištěná vada by mohla zásadně ovlivnit postavení obviněného a zda naznačená právní otázka má po právní stránce zásadní význam .
Z hlediska postavení obviněného je významné posouzení toho, zda by při postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. a v návaznosti na to i podle §265k odst. 1, 2 a §265 l odst. 1, resp. §265m odst. 1 tr. ř. bylo možno dospět závěru, že by mu byl uložen trest zřetelně přísnější, než jak se stalo rozsudkem soudu prvního stupně, ve spojení s usnesením soudu odvolacího.
V daných souvislostech je třeba v první řadě znovu připomenout, že shora citovanými rozhodnutími soudu prvního a druhého stupně byl obviněný odsouzen pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku a přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na devět měsíců se zařazením pro výkon trestu do věznice s dozorem. Již toto zjištění svědčí závěru, že v případě uznání viny trestným činem pohrdání soudem podle §336 písm. c) tr. zákoníku, který je sankcionován v obecné poloze odnětím svobody až na dvě léta nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty, by obviněnému stěží byl uložen trest, který by se vyznačoval zásadně výraznější přísností ve srovnání s trestem dosud uloženým.
Tím spíše je namístě dovodit, že by případné zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí nemohlo podstatně změnit situaci obviněného, jestliže Nejvyšší soud zjistil z hlediska posuzované otázky další významnou okolnost. Jde konkrétně o okolnost, pro kterou by bylo možno činit spolehlivý závěr o splnění podmínek pro postup podle §223 odst. 2 tr. ř., resp. 172 odst. 2 písm. a) tr. ř., tedy zastavení trestního stíhání proto, že trest, k němuž by mohlo trestní stíhání obviněného pro přečin pohrdání soudem podle §336 písm. c) tr. zákoníku vést, je zcela bez významu vedle trestu, který pro jiné činy byl obviněnému již uložen. Z opisu z rejstříku trestů obviněného Nejvyšší soud zjistil, že obviněný byl rozsudkem Okresního soud Plzeň – město ze dne 12. 3. 2012, sp. zn. 1 T 173/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 7 To 186/2012, odsouzen pro trestný čin šíření poplašné zprávy podle §357 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dvacet jedna měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dlužno dodat, že dne 30. 7. 2012 byl stanoven společný způsob výkonu trestu ve vztahu k výše citovanému předcházejícímu odsouzení, a to ve věznici s ostrahou.
Nejvyšší soud tedy učinil závěr, že zjištěná vada by nemohla zásadně ovlivnit postavení obviněného.
Uvedený právní názor Nejvyššího soudu pak není po právní stránce zásadního významu, neboť jde o obvyklý výklad subsidiarity trestní represe (ostatně dovolání výslovně odkazuje na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež se danou problematikou zabývala).
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl, přičemž tak učinil v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. listopadu 2012
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý