ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.987.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 987/2012-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. září 2012 o dovolání obviněného P. N. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2012, č. j. 10 To 97/2012-131, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 11/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2012, č. j. 10 To 97/2012-131, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. 2. 2012, č. j. 6 T 11/2012-105. Tímto rozsudkem byl obviněný P. N. uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §353 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.
Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. a má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a dále, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Namítá, že se soudy nevypořádaly se stěžejním znakem skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, tedy zda mohl vzbudit důvodnou obavu vůči osobě, která pronesené výhrůžce nebyla přítomna. Za zásadní pochybení považuje, že byl odsouzen proto, že měl výhrůžky sdělovat matce poškozené. Avšak v popisu skutku není vyjádřeno, jak se poškozená o výhrůžce obviněného dozvěděla. Vyjadřuje se rovněž k otázce následných návštěv u známých a příbuzných poškozené. V této souvislosti se zmiňuje o tom, že do péče poškozené byla svěřena jejich dcera, a proto je nucen poškozenou kontaktovat. Za nesprávné považuje i právní hodnocení v otázce uloženého trestu. Podle názoru obviněného soud postupoval v rozporu s pravidly uvedenými v ustanovení §38 tr. zákoníku, přičemž uložený trest pokládá za nepřiměřeně přísný. Tvrdí dále, že skutková zjištění jsou v extrémním nepoměru s přijatým právním hodnocením, přičemž na podporu tohoto svého tvrzení odkazuje na judikaturu Ústavního soudu. Argumentuje tím, že popis skutku a právní závěry soudu nemají oporu v provedeném dokazování. K otázce vulgárních zpráv konstatuje, že tyto nebyly výhružné, a soud pochybil, pokud z nich dovodil, že byly způsobilé vzbudit důvodnou obavu u poškozené. Vytýká soudům, že nesprávně hodnotily především výpověď matky poškozené H. V., kterou označil za nevěrohodnou. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2012, č. j. 10 To 97/2012-131, jakož i rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. 2. 2012, č. j. 6 T 11/2012-105, zrušil a věc vrátil k novému projednání. V závěru dovolání obviněný požádal Nejvyšší soud, aby podle §265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o odložení výkonu trestu odnětí svobody.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Je zjevné, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Těžiště námitek obviněného spočívá v tom, že vzhledem k nenaplnění zákonného znaku skutkové podstaty „vzbudit důvodnou obavu“, se nemohl přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku dopustit. Tuto námitku Nejvyšší soud shledal jako právně relevantně uplatněnou k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K argumentaci obviněného Nejvyšší soud uvádí následující:
Ustálená judikatura důvodnou obavou rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Důvodná obava však nemusí vzniknout. Zda je vyhrožování způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu, je třeba posoudit se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména k povaze vyhrůžky, k fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozeného, k jejich vzájemnému vztahu aj. Podobně se posuzuje, zda bylo vyhrožování doprovázeno chováním, které ilustrovalo odhodlání pachatele výhrůžky splnit. Nevyžaduje se, aby ten, jemuž je vyhrožováno, byl přítomen. Stačí, když je výhrůžka adresována poškozenému takovým způsobem, že pachatel si je vědom toho, že se poškozený o ní dozví, např. prostřednictvím další osoby, telefonicky, dopisem apod. (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001,1032 s.). Jestli hrozby mohly vzbudit u poškozené důvodnou obavu, nejsou v tomto směru bez významu údaje o předchozích odsouzeních obviněného, zejména se zaměřením na to, za jakých okolností se jich obviněný v minulosti dopustil (srov. 38/1971-II. Sb. rozh. tr.).
Podle popisu skutku se obviněný přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku měl dopustit tím, že „dne 20. 5. 2011 v době kolem 19:00 hod. v H. K. v ulici P. J. před domem čp. ..., poté, co po dobu asi 14 předchozích dnů zasílal poškozené M. V., vulgární SMS zprávy, zazvonil u domu rodičů poškozené a při předání fotografií matce poškozené H. V. sdělil: „Vyřiďte jí, že ji srazím autem“, následně z místa odjel a začal objíždět příbuzné a známé poškozené, aby zjistil, kde se poškozená právě zdržuje, a vzbudil tak důvodnou obavu u poškozené M. V. s ohledem na to, že již v minulosti byl za obdobné jednání vůči poškozené odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 5 T 116/2008 ze dne 22. 7. 2008, když byl uznán vinným mj. pro trestné činy násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zákona a vydírání podle §235 odst. 1 tr. zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, který vykonal dne 21. 4. 2010“.
Z tzv. skutkové věty výroku o vině je tedy patrné, že obviněný nejprve 14 dní adresoval poškozené vulgární SMS zprávy. Jak uvedl soud prvního stupně na str. 4 odůvodnění rozsudku, v jedné z těchto zpráv obviněný uvedl: „Mám tě po krk“. Není pochyb, že povaha těchto SMS zpráv byla pak umocněna tím, že zazvonil u domu rodičů poškozené, kdy matce poškozené H. V. sdělil: „Vyřiďte jí, že ji srazím autem“. Vzhledem k předchozím odsouzením obviněného (obviněný byl 14x soudně trestán), zvláště však k odsouzení obviněného za obdobné jednání vůči poškozené, kdy uložený trest odnětí svobody v trvání dvou roků za trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zákona a za trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zákona vykonal dne 21. 4. 2010, jde nepochybně o výhrůžky, které byly způsobilé vyvolat důvodnou obavu. Jak vyplývá ze shora uvedené judikatury, není rozhodné, zda výhrůžce, která byla pronesena před matkou poškozené, byla poškozená přítomna. To, že směřovala vůči poškozené M. V., bylo zcela spolehlivě v provedeném dokazování zjištěno. Nasvědčuje tomu nejen svědectví matky poškozené H. V., o jejíž věrohodnosti neměly soudy nejmenší pochybnosti, ale také to, že není sporu, že adresátem SMS zpráv byla poškozená M. V. Jak vyplývá z konkrétních okolností případu, poškozená subjektivně újmu pociťovala, neboť i poté, co obviněný odjel z místa domu rodičů, začal objíždět příbuzné a známé poškozené, aby zjistil, kde se poškozená právě zdržuje. O tom, že ji obviněný intenzivně vyhledává, se dozvídala z SMS zpráv, které jí příbuzní a známí posílali. Za účelové lze rovněž pokládat tvrzení obviněného ohledně jejich nezletilé dcery. Žádný ze svědků totiž nepotvrdil, že by obviněný v uvedený den se intenzivně zajímal o dceru poškozené. Pokud navštívil bydliště poškozené, bylo to proto, že si hodlal vyzvednout nějaké věci. Jak soud prvního stupně uvedl na str. 2 rozsudku, nešlo o věci osobní potřeby, které by akutně potřeboval, ale o různé staré elektrosoučástky, přičemž ze strany obviněného šlo výlučně o záměrné vyhledávání kontaktu s poškozenou a následné její shánění po dalších lidech. Lze proto shrnout, že se zřetelem ke konkrétním okolnostem případu je třeba dospět k závěru, že výhrůžky obviněného byly způsobilé u poškozené vzbudit důvodnou obavu z újmy na zdraví. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud shledal právní kvalifikaci skutku jako přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku správnou a námitky obviněného za neopodstatněné.
Pokud jde o tvrzení obviněného k extrémnímu nepoměru mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením skutku, takové pochybení Nejvyšší soud v rozhodnutích soudů nižších stupňů nezjistil. Dále pokládá Nejvyšší soud za potřebné dodat, že žádné ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. neuvádí jako dovolací důvod tzv. „extrémní nesoulad“, a to ani jako obsahovou součást zmíněného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nutno dodat, že problematiku tzv. „extrémního nesouladu“ nelze aplikovat na trestní věc obviněného, kdy část jeho argumentace spočívá v tom, že obviněný nesouhlasí s hodnocením důkazů, které vyústilo v předmětný zjištěný skutkový stav a následné právní posouzení zjištěného skutkového stavu. Tak, jak je skutek popsán, vykazuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, přičemž hodnocení důkazů bylo provedeno způsobem odpovídajícím ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a úvahy soudů k hodnocení důkazů odpovídají plně §125 odst. 1 tr. ř. Další námitky, které v dovolání uplatnil, jsou nejen z pohledu uplatněného dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale i z pohledu zbývajících dovolacích důvodů právně irelevantní. To platí i o námitce uplatněné ve vztahu k §38 tr. zákoníku. Její podstata spočívá v uložení trestu odnětí svobody, který obviněný považuje za nepřiměřeně přísný. Pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 a §41 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu však nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). S ohledem na uvedené skutečnosti by byly v této části dovolání námitky obviněného důvodem pro odmítnutí jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Vzhledem k právně relevantním způsobem uplatněné námitce obviněného k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání obviněného P. N. odmítl jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Před rozhodnutím o dovolání Nejvyšší soud neshledal důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř., proto o přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, nerozhodoval. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, aniž věc musel meritorně přezkoumávat ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. září 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann