ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.995.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 995/2012-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. září 2012 o dovolání obviněného M. M. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 3 To 298/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 1 T 249/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 T 249/2011-273, byl obviněný M. M. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku (ad 1) a přečinem maření úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku (ad 2), kterých se dle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
ad 1) dne 08.01.2011 kolem 00:45 hodin u S. d. na náměstí v K., okres Č. K., donutil pokynutím ruky zastavit osobní automobil Škoda Octavia, modré barvy, který řídil poškozený P. Ch.,, otevřel si dveře u spolujezdce a posadil se na sedadlo se slovy: „Drž hubu, neptej se na nic a jeď směrem na K., jestli nechceš, abych ti ublížil.“ a byť byl poškozeným vyzván k vystoupení z vozu, na tuto výzvu nereagoval a donutil jet poškozeného z K. směrem na Č. K., přičemž se jej během cesty dotazoval, zda již měl u hlavy pistoli, a sahal si přitom do kapsy své bundy, což v poškozeném vzbudilo obavu, že by mohl mít v kapse zbraň, v průběhu cesty obžalovaný prohledával interiér vozidla, zpoza řadící páky vzal mobilní telefon zn. Nokia 5800-ExpresMusic, černé barvy, s modrým pruhem, včetně baterie, a z přihrádky u předního spolujezdce multifunkční obrazovku zn. Sencor, dále požadoval po poškozeném peníze a poté co mu poškozený sdělil, že má pouze kreditní kartu, donutil jej zajet ke Komerční bance na H. B. v Č. K. s tím, aby finanční hotovost z karty vybral, k čemuž však nedošlo, jelikož poškozený u bankomatu předstíral, že to nejde, a následně mu obžalovaný přikázal jet do V., kde poškozený zastavil na parkovišti u obchodu Jednota, kde vystoupil a řekl poškozenému, jenž z vozidla rovněž vystoupil, ať jej nesleduje, nebo dopadne špatně, protože má své lidi, kteří čekají za garážemi, a odešel s mobilním telefonem v hodnotě nejméně 2.050,- Kč a multifunkční obrazovkou v hodnotě nejméně 200,- Kč,
ad 2) ačkoli si dne 23.11.2010 v místě pobytu ve V., okres Č. K., převzal do vlastních rukou výzvu k nastoupení trestu odnětí svobody vydanou Okresním soudem v Českém Krumlově dne 19.11.2010, pod sp. zn. 3T 434/2002, v trvání 354 dní, jenž mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 09.12.2004, č.j. 3T 434/2002-316, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23.03.2005, č.j. 3To 70/2005-352, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 12.07.2008, č j. 2 PP 273/2008-71, s termínem nástupu do 13.12.2010 do Věznice v Č. B., v době od 14.12.2010 do 11.01.2011 do výkonu trestu v určené věznici ani jinde nenastoupil, zdržoval se u své matky M. B. ve V., a uvedený trest nastoupil sám až dne 11.01.2011 do Věznice v Č. B.
Obviněný byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán nahradit škodu poškozenému P. Ch. ve výši 200,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově podali obviněný a jeho sestra M. M., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 3 To 298/2012, tak, že podle §256 tr. ř. obě odvolání zamítl.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Václava Růžičky dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukázal na to, jaké skutečnosti uplatnil ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, a vyjádřil názor, že za důkazní situace v posuzované věci měly soudy postupovat dle názorů vyslovených v nálezech Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 154/02 a sp. zn. IV. ÚS 78/02. Rovněž nesouhlasí se způsobem rozhodnutí soudu prvního stupně, který jeho návrh na doplnění dokazování zamítl pro nadbytečnost. Skutková zjištění a způsob hodnocení důkazů soudy dle obviněného zcela zjevně vybočují ze zákonných mezí. Za této situace nemůže být vyloučena přezkumná pravomoc Nejvyššího soudu, neboť v opačném případě by se rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dostala do rozporu s Ústavním pořádkem České republiky, konkrétně právem dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a též s čl. 90 a násl. Ústavy ČR.
Obviněný vyslovuje nesouhlas s tím, jak soud zdůvodnil neprovedení dalšího dokazování výslechem svědka S. G. (z pohledu obhajoby zcela zásadního důkazu), jeho konfrontací s poškozeným P. Ch. (vyslovuje přesvědčení, že by tento podstatným způsobem změnil výpověď v jeho prospěch) či znaleckým posudkem a vyšetřením na detektoru lži (pravdivost jeho výpovědi by byla podpořena důvěryhodnými důkazními prostředky). Postup soudu proto považuje za odporující ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Odvolacímu soudu vytýká, že se nedostatečně vypořádal s jeho odvolacími námitkami. Závěr odvolacího soudu, že nebyly zjištěny procesní vady v řízení předcházejícímu napadenému rozsudku nemůže obstát, neboť porušení zásad spravedlivého procesu a rovného přístupu k opatřování důkazů, jakož i porušení zásady pro hodnocení důkazů, bylo zcela zjevné. Z těchto důvodů, jakož i pro porušení ustanovení trestního řádu, která zabezpečují právo obžalovaného na obhajobu a zajišťují řádné zjištění skutkového stavu věci a na něj navazujícího právního posouzení skutku, obviněný na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 3 To 298/2012, zrušil a uvedenému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat, a současně udělil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 3 To 298/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal obviněný prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují v něm uplatněné dovolací důvody.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S přihlédnutím k takto vymezenému a interpretovanému dovolacímu důvodu, který obviněný uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku, musí Nejvyšší soud konstatovat, že výhrady, které obviněný ve svém dovolání vznesl, jím deklarovaný dovolací důvod nenaplňují. Je tomu tak proto, že veškerá argumentace obviněného v jeho dovolání se soustřeďuje na polemiku se skutkovými závěry obou soudů, resp. s jejich hodnocením provedených důkazů. Obviněný v této části vyjadřuje svůj nesouhlas se závěry, k nimž oba soudy nižších stupňů dospěly, zaujímá své vlastní hodnotící závěry, z nichž vyvozuje vlastní skutkové závěry, které vyjadřují tvrzení, že se trestné činnosti, jak je popsána ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, resp. toliko stran dovoláním napadeného skutku pod bodem 1) výroku o vině, nedopustil, a rovněž zaujímá vlastní hodnotící stanoviska k rozsahu provedeného dokazování a způsobu naložení s jeho důkazními návrhy nalézacím soudem. Oproti požadavku, který plyne z jím uplatněného dovolacího důvodu, tj. vymezit pochybení, která nastala při právním posouzení skutku, jak byl soudem zjištěn, rozvinul obviněný svou argumentaci, která ústí v jím tvrzený závěr o porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Obviněný tak vytýká soudům nikoli porušení ustanovení práva hmotného, nýbrž práva procesního, jímž příslušná (jím citovaná) ustanovení trestního řádu nepochybně jsou.
Přitom pouze zpochybněním hmotně právních závěrů obsažených v napadených rozhodnutích, tzn. zpochybněním soudy užité právní kvalifikace skutku, případně konkrétních znaků trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž je naplněnost skutkové podstaty uvedeného trestného činu v jednání obviněného shledávána ( „proti jinému užil pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci“ – viz tzv. právní věta výroku rozsudku soudu prvního stupně), a to ve vztahu ke skutkovým závěrům vyjádřeným zejm. v tzv. skutkové větě výroku rozsudku, by obviněný naplnil zákonné podmínky dovolacího důvodu upraveného zněním §265i odst. 1 písm. g) tr. ř. (t. j. že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku“ ).
Obsah dovolacích námitek, jimiž obviněný zpochybňuje skutková zjištění vyjádřená v rozsudku soudu prvního stupně, jsou svou povahou po obsahové stránce námitkami odvolacími. S nimi se však (stejně jako námitkami stran právní kvalifikace skutku) dostatečně vypořádal již Krajský soud v Českých Budějovicích, jak o tom svědčí obsah odůvodnění jeho usnesení na str. 3 až 7, kde uvedený odvolací soud jednak reagoval na – obviněným v dovolacím řízení opakovaně uplatněné – výhrady vůči procesnímu postupu nalézacího soudu stran naložení s jeho důkazními návrhy, jednak zcela přesvědčivým způsobem (str. 6) poukazem na konkrétní zjištění o projevech obviněného zjištěných v souvislosti s dříve spáchanou trestnou činností vyložil, proč není jakýchkoli důvodů zpochybňovat způsob vyhodnocení důkazů soudem prvního stupně. Ten se ostatně problematice hodnocení důkazů a vyvrácení tvrzení obhajoby ve zcela dostatečném rozsahu věnoval v odůvodnění svého rozsudku, z něhož je patrné i to, proč se přiklonil k té skupině důkazů, o něž své rozhodnutí o vině obviněného zločinem loupeže opřel. Rozhodnutí obou soudů plně vyhovují požadavkům, které na obsah jejich odůvodnění kladou ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř.
Obviněným namítané nevyužití zásady in dubio pro reo v jeho věci je nutno pokládat rovněž za námitku neopodstatněnou, neboť uvedený princip se při zjištění skutkového stavu věci uplatňuje toliko za situace, že řádnou interpretací poznatků plynoucích z provedeného dokazování nelze spolehlivě rozhodnout mezi různými skutkovými variantami z provedeného dokazování plynoucími a tento stav již nelze zvrátit ani dalším dokazováním. Pouze v těchto případech je možné (a vzhledem k principu presumpce neviny i nutné) vyjít z alternativy pro obviněného příznivější a takto uvedený princip realizovat. Toto konstatování však nemůže znamenat, že by ve všech případech, kdy proti sobě stojí výpovědi obviněného a svědka (poškozeného), příp. skupiny důkazů podporujících tyto v kontrapozici stojící důkazy, mělo být rozhodnuto za užití zásady in dubio pro reo způsobem, jehož se domáhá ve svém dovolání obviněný. Lze ostatně poukázat na to, že stejným způsobem na uvedenou problematiku nahlíží ve své rozhodovací praxi i Ústavní soud, jehož se na podporu svého stanoviska (citací nálezu sp. zn. IV. ÚS 154/02) dovolával obviněný. Nejvyšší soud sdílí názor, že způsob aplikace zásady in dubio reo , jak se jí domáhá obviněný ve svém dovolání, je z výše vyložených důvodů nepřípustná, neboť obdobným způsobem se ostatně vyjádřil Ústavní soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2701/12. V citovaném rozhodnutí, které reagovalo na srovnatelnou procesní/důkazní situací, totiž vyslovil následující závěr: „V situaci, kdy proti sobě stojí tvrzení obžalovaného a tvrzení poškozené, není možné, aby obecné soudy bez dalšího alibisticky vycházely ze zásady in dubio pro reo, jak se stěžovatel snaží svojí argumentací naznačit. Takovým postupem by totiž zcela nepochybně došlo k nepřípustnému sebeomezení obecných soudů při výkonu jejich pravomoci.“
K otázce úplnosti provedeného dokazování je nezbytné uvést, že o jeho rozsahu rozhoduje zásadně ten orgán, který má ve věci rozhodnout, a to s přihlédnutím k tomu, aby splnil požadavek plynoucí z ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tj. „aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti“. Je ve své podstatě notorietou, že příslušný orgán není nikterak vázán důkazními návrhy procesních stran, neboť otázku úplnosti dokazování řeší samostatně, jsa vázán toliko povinností o uplatněných návrzích rozhodnout a vyložit, proč jim vyhověno nebylo. V opačném případě by se rozhodující orgán vystavil nebezpečí důvodného poukazu na jím opomenuté důkazy. Ve věci posuzované o uplatněných důkazních návrzích okresní soud řádně rozhodl (viz zamítnutí důkazních návrhů obhajoby soudem prvního stupně obsažené v protokole o hlavním líčení ze dne 29. 2. 2012 na č. l. 267) a v odůvodnění svého rozsudku (str. 7) vyložil, proč tak učinil. I rozhodnutí odvolacího soudu se ve svém odůvodnění zmiňuje o důkazních návrzích obhajoby, ať již uplatněných v řízení před soudem prvního stupně, tak v řízení odvolacím. I z tohoto pohledu proto rozhodnutí soudů obou stupňů splňují to, co stran jejich odůvodnění zákon požaduje.
Samotné neprovedení důkazů obhajoby soudem nemůže vést k závěru, že tímto postupem došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Jak v otázce určení rozsahu nezbytného dokazování, tak v otázce hodnocení důkazů se totiž realizuje pravomoc soudu a jeho nezávislost. V daných souvislostech lze zmínit např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1556/12, v jehož odůvodnění (ve shodě s dřívějšími rozhodnutími tohoto soudu) odeznělo, že „obecné soudy v zásadě nejsou povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu obžalovaného. Je samozřejmě nezbytné, aby soudy v této souvislosti dostály požadavkům zákona na odůvodnění svého rozhodnutí. Pokud tedy soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v §125 trestného řádu a uvede, o které důkazy své skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil (viz nález sp. zn. IV. ÚS 23/93, publikovaný N 28 SbNU 1/219)“.
Výše uvedené skutečnosti, jdoucí ve své podstatě nad rámec nezbytné reakce dovolacího soudu na dovolání obviněného opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou vyloženy i proto, aby bylo zřejmé, že i argumenty obviněného, jimiž uplatněný dovolací důvod míjí, nejsou způsobilé ke zvrácení napadených rozhodnutí.
Veškeré uvedené skutečnosti, na které lze stran námitek obviněného vůči napadeným rozhodnutím poukázat, svědčí o nikoli hmotně právním, nýbrž skutkovém zpochybnění závěrů soudů nižších stupňů. Tyto poznatky vedou Nejvyšší soud k již uvedenému zjištění, že obviněný se ve svém mimořádném opravném prostředku s uplatněným dovolacím důvodem (ve své argumentaci) míjí. Plyne to z faktu, že dovolatel je nejen povinen v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. odkázat v dovolání na příslušné zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., nýbrž že současně musí obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, vymezit tak, aby skutečně odpovídaly důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální, Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněného nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s ustanovením 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. září 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý
Vypracoval:
JUDr. Ivo Kouřil