ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.543.2012.3
7 Tdo 543/2012-I.-111
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 3. října 2012 v neveřejném zasedání dovolání obviněného Ing. P. M., CSc. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 4 To 67/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 48 T 4/2003, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. P. M., CSc., odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2011, sp. zn. 48 T 4/2003, byl obviněný Ing. P. M., CSc., uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, a to výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo prokuristy obchodních společností a družstev na dobu čtyř let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group se sídlem Praha 1, Templová 747, IČ: 47116617, částku 6.497.685,- Kč na náhradu škody.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 4 To 67/2011, byl rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání obviněného Ing. P. M., CSc., podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 při nezměněných výrocích o vině a náhradě škody rozhodl Vrchní soud v Olomouci tak, že odsoudil obviněného Ing. P. M., CSc., podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na čtyři léta. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil obviněného pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku dále obviněnému uložil trest zákazu činnosti, a to výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo prokuristy obchodních společností a družstev na dobu čtyř let.
Jako zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2010, dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2010 soud posoudil skutek spočívající v tom, že obviněný Ing. P. M., CSc., jako jednatel společnosti MINK s. r. o., se sídlem Praha 4, Na Lysině 7, IČ: 61506923, v úmyslu se obohatit uzavřel dne 7. 3. 1996 pojistnou smlouvu na pojištění motorových vozidel a věcí při přepravě č. ...... na pojistnou částku 41 mil. Kč, když předmětem pojištění bylo jednorázové pojištění přepravy zboží na trase B.-Ch. (U.) s a. s. Moravskoslezská kooperativa, družstevní pojišťovna (nyní Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem Praha 1, Templová 747), přičemž přepravovaným zbožím bylo 909 400 metrů optického vlákna zn. PCS-KP 20, jehož hodnota byla deklarovaná obviněným na částku 40.013.600,- Kč, byť faktická hodnota byla mnohem nižší, a to maximálně 2.182.560,- Kč plus DPH, za tímto účelem obviněný dne 25. 4. 1996 uzavřel smlouvu o přepravě uvedeného zboží s firmou H.-přeprava M. V. a následně dne 15. 5. 1996 v průběhu přepravy na území U. v úseku silnice Š. - V. K., došlo k domluvenému zinscenování dopravní nehody poté, co byl řidič vozidla M. V. P. J. M. a S. A. T. zastaven, za použití násilí byl S. A. T. vytažen z vozidla značky Avia, SPZ ......, kterým byl převoz zboží uskutečňován, toto vozidlo bylo S. A. T. zapáleno a došlo tak ke shoření celého vozidla i s nákladem, a poté bylo jmenovaným (obviněným) tamější policii oznámeno, že došlo k dopravní nehodě a v důsledku nárazu k zahoření vozidla, na tomto tvrzení obviněný Ing. P. M., CSc., setrval i při oznámení pojistné události pojišťovně dne 24. 5. 1996 v B., kdy jím bylo vyžadováno pojistné plnění podle sjednané smlouvy ve výši 40.013.600,- Kč, i když obviněný věděl, že k dopravní nehodě skutečně nedošlo a současně, že hodnota přepravovaného zboží byla mnohem nižší, než původně deklarovaná hodnota při uzavření pojistné smlouvy, takže na základě takto uplatněného nároku bylo pojišťovnou vyplaceno pouze 6.497.688,- Kč a ve zbytku pojistné plnění přes trvající požadavek obviněného nebylo doposud vyplaceno, a tímto jednáním obviněný chtěl způsobit škodu a. s. Moravskoslezská kooperativa, družstevní pojišťovna (nyní Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem Praha 1, Templová 747) ve výši 40.013.600,- Kč.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný Ing. P. M., CSc., (dále zpravidla jen: „obviněný“) prostřednictvím svých obhájců JUDr. Jiřího Teryngla a JUDr. Milana Staňka včas dovolání u příslušného soudu, které má obsahové náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dovolání se opírá o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
Obviněný vznesl řadu námitek, které podřadil pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Především namítl, že soudy obou stupňů postupovaly v rozporu s §2 odst. 6 tr. ř. a porušily jeho právo na obhajobu i princip presumpce neviny. Odvolací soud neprovedl navrhované důkazy s tím, že se jedná o okrajové skutečnosti, přestože tyto důkazy mohly prokázat jinou, pro obviněného příznivější verzi skutkového děje. Soudy přitom považovaly za možný průběh skutkového děje, který se opírá o několikrát změněnou výpověď svědka M. V., která je jediným přímým důkazem a která podle názoru obviněného byla „koupena“. V této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1624/09. Soudy rezignovaly na posouzení hodnověrnosti svědka M. V. i na posouzení věrohodnosti výpovědi tohoto svědka. Naproti tomu negovaly verzi obviněného, kterou měly připustit jako alespoň možnou, což by jeho vinu vyloučilo. Obviněný poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 608/06, podle něhož jakkoliv vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Obecné soudy nemohou rezignovat na posouzení věrohodnosti výpovědi svědka, byť jej obžaloba z nějakého důvodu privileguje. Podle Ústavního soudu tato vada nabývá ústavní relevance tehdy, když má taková výpověď stěžejní význam pro prokázání viny. Takovou úvahu, která vyplývá z pravidel formální logiky se však soudy obou stupňů nezabývaly. Soudy porušily pravidlo in dubio pro reo, které vyplývá z principu presumpce neviny podle §2 odst. 2 tr. ř. Obviněný namítá, že skutková zjištění soudů zůstala neúplná a nebyly hodnoceny důkazy ve prospěch jiné verze skutkového děje než té, která byla tvrzena obžalobou. K tomu obviněný poukazuje na výpovědi svědků M. V., L. G., JUDr. L. D., Ing. L. Ž., Mgr. O. N. a S. A. T. a dále na závěry znaleckých posudků.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvedl, že Vrchní soud v Olomouci mu sice uložil trest odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby, avšak přesto nedodržel kautely vyplývající z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 603/03. Především neměl být zařazen pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Část trestu asi 10 měsíců již vykonal, jeho zdravotní stav je poznamenán věkem, ale také dlouhotrvajícím trestním řízením, a to nejen v této trestní věci. Podle obviněného měla okolnost, že část trestu vykonal, vést Vrchní soud v Olomouci k úvaze o možnosti podmíněného odložení výkonu trestu odnětí svobody.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 4 To 67/2011, zrušil také rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2011, sp. zn. 48 T 4/2003, a dále aby postupoval podle §265 l tr. ř. Vzhledem k okolnostem případu a důvodům dovolání navrhl, aby předseda senátu Krajského soudu v Brně podle §265h odst. 3 tr. ř. předložil spis Nejvyššímu soudu s návrhem na odklad výkonu rozhodnutí nebo přerušení tohoto výkonu a pokud předseda senátu neshledá důvody pro takový postup, navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu postupoval podle §265o odst. 1 tr. ř. a sám odložil nebo přerušil výkon rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce navrhl v písemném vyjádření k dovolání obviněného, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, protože soudy činné ve věci se nedopustily žádného z pochybení, která jsou tvrzena v dovolání. Souhlasil s tím, aby dovolací soud učinil rozhodnutí o dovolání v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a pro případ odlišného stanoviska vyslovil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejprve poukázal na to, že v trestní věci obviněného Krajský soud v Brně již rozhodl rozsudkem ze dne 13. 3. 2009, sp. zn. 48 T 4/2003, resp. po jeho zrušení z podnětu odvolání obviněného, byl obviněný rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 4 To 30/2009, jímž byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Tato rozhodnutí však byla zrušena k dovolání obviněného usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 7 Tdo 149/2010, a věc byla přikázána Krajskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud tímto rozhodnutím soudům nižšího stupně vytkl zejména zásadní rozpor jejich postupu s §2 odst. 5 tr. ř. a uložil jim doplnit dokazování. Současně poukázal na nutnost vzít v úvahu délku řízení při případném rozhodování o trestu.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že Krajský soud v Brně provedl doplnění dokazování podle pokynů Nejvyššího soudu, přičemž v závěru hlavního líčení před vyhlášením odsuzujícího rozsudku neměli ani obviněný ani státní zástupce žádné návrhy na doplnění dokazování. Obviněný přiložil k odvolání další listiny, které byly Vrchním soudem v Olomouci při veřejném zasedání přečteny a dále navrhl výslech svědků Ing. J. K., CSc. a Mgr. B. J., jejichž provedení odvolací soud shledal nadbytečným. Nejvyšší státní zástupce poukázal na to, že odvolací soud ve větší míře než soud prvního stupně vzal v úvahu dobu, která uplynula od spáchání skutku (i když trestní stíhání obviněného bylo zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 26. 7. 2002) a uložil obviněnému trest odnětí svobody pod dolní hranicí zákonem stanovené trestní sazby.
Základem argumentace obviněného jsou námitky proti procesu dokazování, obviněný především nesouhlasí s hodnocením důkazů, které provedly soudy obou stupňů. Nejvyšší státní zástupce zdůraznil, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani přezkoumávání správnosti provedeného dokazování. Z dikce uplatněného důvodu dovolání vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva a nikoli nesprávnost z provádění důkazů, jejich hodnocení nebo vyvozování skutkových závěrů, které jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti námitek dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného není ani dán extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů, který by výjimečně umožňoval připustit zásah do skutkových zjištění.
Nejvyšší státní zástupce v závěru této části dovolání uvedl, že pokud obviněný prosazuje vlastní verzi skutkového děje v důsledku odlišného hodnocení provedených důkazů, není možno mu přisvědčit, resp. je nutno konstatovat, že argumentace obviněného se míjí nejen s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale i s ostatními dovolacími důvody, byť neuplatněnými.
Obviněný opírá další důvod dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a namítá, že mu byl uložen nepřiměřený trest odnětí svobody. S touto argumentací se nejvyšší státní zástupce neztotožňuje z důvodů vyložených již shora s tím, že soudní praxe výslovně nepožaduje, aby v obdobných věcech musel být podmíněně odložen výkon trestu odnětí svobody, jak namítá obviněný.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících částech tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Protože obviněný podal ve své trestní věci znovu dovolání, když v předcházejícím dovolacím řízení vedeném pod sp. zn. 7 Tdo 149/2010 Nejvyšší soud shledal dovolání důvodným, přezkoumal nyní jen tu část řízení, které následovalo po vyhlášení usnesení ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 7 Tdo 149/2010. Při přezkoumání zjistil, že soud prvního stupně se řídil podle §265s odst. 1 tr. ř. pokyny dovolacího soudu i právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí, které Nejvyšší soud podrobně uvedl na str. 22 až 23 zmíněného usnesení. Po doplnění dokazování hodnotil provedené důkazy podle §2 odst. 6 tr. ř. Postupoval obezřetně při hodnocení výpovědi svědka M. V., jak mu dovolací soud uložil, podrobně vyslechl svědka S. A. T. i svědkyni Mgr. O. N.
Provedl též požadované konfrontace, provedl důkaz protokoly o výsleších svědků z U. a provedl důkaz znaleckým posudkem o tom, zda byla či nikoliv vyloučena iniciace požáru vozidla AVIA, tehdejší SPZ ..........; v důsledku nárazu zapnutého naftového topení na překážku nebo následkem poruchy naftového topení. V odůvodnění rozsudku podrobně vyložil, jaká skutková zjištění učinil z provedených důkazů a ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. odůvodnil jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Nejvyšší soud je v řízení o dovolání vázán zákonným vymezením dovolacích důvodů a tím, v jakých skutečnostech obviněný spatřuje naplnění konkrétního dovolacího důvodu. Obviněný v dovolání neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by skutková zjištění soudů nenaplňovala znaky zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku. Obviněný zaměřil obsáhlou argumentaci za nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost dokazování, porušení pravidla in dubio pro reo a na námitky, že provedené důkazy nemohou být podkladem výroku o vině. Domáhá se tedy revize skutkových zjištění a přezkoumání správnosti provedeného dokazování. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy a nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem. Nejvyšší soud neshledal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a učiněnými právními závěry.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Obviněný namítá, že mu byl uložen nepřiměřený trest a že neměl být zařazen pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Nepřiměřenost trestu nelze podřadit pod tento dovolací důvod vzhledem k jeho zákonnému vymezení. Na základě tohoto dovolacího důvodu lze namítat jen pochybení spočívající v uložení takového trestu, který zákon nepřipouští anebo uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin. Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až 42 trestního zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Obviněný svou argumentaci opírá o nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 603/03. Ústavní soud v dalším nálezu sp. zn. I. ÚS 554/04 dospěl k závěru, že zároveň s otázkou spravedlivého procesu a jeho dílčí součástí, jíž je právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, je třeba zkoumat otázku, jaké důsledky má porušení svou povahou procesních základních práv ve sféře základních práv stěžovatele, která jsou svou povahou hmotně právní. Jde-li o uložení trestu odnětí svobody, je třeba zároveň zkoumat, zda zásah do osobní svobody stěžovatele garantované článkem 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, obecně ústavním pořádkem předvídaným v článku 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (obdobně též nález sp. zn. I. ÚS 603/06). Časový horizont toho, kdy se účastníkovi řízení dostává konečného rozhodnutí ve věci, je neoddělitelnou součástí celkové spravedlnosti řízení. Z ústavněprávního hlediska je proto významné posouzení přiměřenosti vztahu mezi veřejným zájmem vymezeným v trestním zákoně, účelem trestu a základními právy obviněného, a to zejména práva, aby o jeho vině či nevině a trestu bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě, a práva na osobní svobodu. Uvedený veřejný zájem ovšem nepůsobí absolutně, stejně tak nelze absolutizovat základní práva stěžovatele. Proto je třeba hledat vztah přiměřené a spravedlivé rovnováhy mezi omezením základních práv jednotlivce a veřejným zájmem.
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že Vrchní soud v Olomouci při ukládání trestu přihlédl k příslušným nálezům Ústavního soudu i k závěru Nejvyššího soudu v jeho usnesení ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 7 Tdo 149/2010, který považoval předtím uložený trest odnětí svobody v trvání šesti let spojený s trestem zákazu činnosti ve výměře čtyř let za nepřiměřený, a to s přihlédnutím k ústavnímu principu proporcionality trestu (srov. str. 22 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 7 Tdo 149/2010).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo ve svém celku podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Dovolání proto odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, které konal za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. října 2012
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek