ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.1036.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 1036/2012-15
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. září 2012 o dovolání obviněného J. V., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 3 To 206/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 T 9/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 2. 2012, sp. zn. 7 T 9/2012, uznal obviněného J. V. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným, že:
„ačkoliv mu byla dne 12. 8. 2011 řádně do vlastních rukou doručena výzva k nastoupení trestu odnětí svobody z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. 72 T 140/2010, který nabyl právní moci dne 16. 6. 2011, a kterým byl odsouzen pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. e) trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, kdy ve výzvě mu bylo stanoveno místo nástupu trestu odnětí svobody ve věznici v Ostravě s termínem nástupu do jednoho týdne od doručení výzvy v době od 8 do 16 hodin,
přesto v období od 20. 8. 2011 do 7. 12. 2011 do Věznice Ostrava úmyslně nenastoupil do výkonu trestu odnětí svobody, přičemž v nástupu do výkonu trestu odnětí svobody mu nebránila žádná závažná překážka, přičemž do výkonu trestu odnětí svobody byl dodán na základě příkazu k dodání do výkonu trestu policejním orgánem dne 7. 12. 2011 v 18:30 hodin“.
Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. e) trestního zákoníku, za což mu podle §337 odst. 1 trestního zákoníku uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě rozhodl usnesením ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 3 To 206/2012, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Jiřího Čaply podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V úvodu svého podání dovolatel deklaroval, že vinu kteréhokoli obviněného je nutné prokázat vždy a bez ohledu na jeho trestní minulost. V jeho případě byl uznán vinným a odsouzen bez ohledu na obhajobu, která nebyla ničím vyvrácena, a bylo pominuto vše, co svědčilo v jeho prospěch. Domníval se proto, že takovým postupem byl zkrácen na svých právech a bylo mu upřeno právo na spravedlivý proces.
Obviněný zopakoval, že jeho zdravotní stav mu neumožňoval nástup do výkonu trestu odnětí svobody. Soudy se při dokazování spokojily toliko s přečtením listinných důkazů, přičemž však on sám zdravotní dokumentaci zpochybnil a tvrdil, že se v mezidobí podrobil ještě dalším lékařským zákrokům, o kterých jeho ošetřující lékařka nebyla informována. Z tohoto důvodu navrhoval výslech lékařky MUDr. R. B, soudy však jeho návrh na doplnění dokazování zamítly a pouze přečetly záznam o podaném vysvětlení této lékařky. Takový postup soudů považoval za nesprávný.
Dovolatel dále namítl, že soud druhého stupně se nezabýval další jeho výhradou, že mu nebyla řádně doručena výzva k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody. Konstatoval, že v některých případech může docházet k administrativním pochybením spočívajícím v tom, že není odeslána část listin. K takové chybě prý došlo i v jeho případě.
V závěru svého podání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k tr. ř. zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc tomuto soudu přikázal, aby ji znovu projednal a rozhodl, a přitom byl vázán právním názorem Nejvyššího soudu. Alternativně pak navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil také rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší státní zástupce svého práva vyjádřit se k podanému dovolání ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. nevyužil a prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství pouze vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Zároveň vyjádřil souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání i ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku,
ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil
a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně napadají pouze rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů a způsob hodnocení důkazů z jejich strany. Jak již bylo zmíněno výše, dovolatel ve svém podání primárně namítal, že v nástupu do výkonu trestu odnětí svobody mu bránil jeho zdravotní stav, že jeho zdravotní dokumentace není úplná a chybí v ní záznamy o dalších lékařských ošetřeních, nesouhlasil s procesním postupem soudů obou stupňů, které zamítly jeho návrhy na doplnění dokazování, a dokonce zpochybnil, že mu byla výzva k nástupu do výkonu trestu doručena. V důsledku toho se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Pokud by výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti
a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. září 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a