ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.1048.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 1048/2012-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. září 2012 o dovolání obviněného Ing. J. N., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 10 To 103/2012, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 T 231/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 27. 2. 2012, sp. zn. 4 T 231/2011, byl obviněný Ing. J. N. uznán vinným přečinem týrání zvířat podle §302 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a odsouzen podle §302 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na osm měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo jako zvláštní podmínka pro osvědčení se ve zkušební době uloženo, aby nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody H. K. částku 1.000,- Kč.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný přečinu týrání zvířat podle §302 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku dopustil tím, že ve S., okr. S., na silnici před domem dne 1. 11. 2011 v době mezi 10.30 – 10.35 hod. uvázal na provaz jednoletého drsnosrstého středně velkého křížence jezevčíka v hodnotě 1.000,- Kč poškozené H. K. a poté s ním nejméně 3x udeřil o asfaltovou plochu silnice, čímž mu způsobil vnitřní zranění v podobě ruptury levého kaudálního laloku plic o velikosti 1 x 4 cm, výraznou dilataci pravé komory srdeční, rupturu jater, dilataci močového měchýře, které způsobily vykrvácení do dutiny hrudní a břišní, a dále mu způsobil vnitrolební krvácení v plenách mozkových, přičemž tato zranění vedla bezprostředně k jeho smrti.
Označený rozsudek soudu prvního stupně obviněný napadl odvoláním směřujícím proti výroku o vině i trestu. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 10 To 103/2012, bylo podané odvolání podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Následně obviněný podal proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatel nesprávnost právního posouzení skutku spatřoval v tom, že v průběhu trestního stíhání nebylo prokázáno, že by týral zvíře veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, tj. před domem. Vyjádřil přesvědčení, že takovéto zjištění soudu vychází pouze z výpovědi poškozené a jejího přítele. Nebylo potvrzeno ohledáním místa činu orgány činnými v trestním řízení, když v příslušném protokolu se konstatuje, že nebyly nalezeny žádné krevní ani další biologické stopy. Tvrzení, že pes byl ještě před domem živý, se nezakládá na pravdě. Nalézací soud předem zaujal stanovisko, že výpovědi svědků H. K. a P. M. jsou pravdivé, a to i přes jejich zjevné rozdíly jak v rámci přípravného řízení, tak před soudem, a naopak že výpověď obviněného a jeho přítelkyně jsou účelové. Odborné posouzení Státního veterinárního ústavu H. K., o které se opírá odůvodnění nalézacího soudu, nepotvrdilo, jakým způsobem došlo k usmrcení zvířete, zda tomu bylo způsobem popisovaným poškozenou, nebo zda neopatrným zásahem obviněného při odchytu psa došlo k jeho pádu z terasy. Jednoznačně v odborném posouzení nebylo prokázáno, že ke zranění došlo několikerým úderem o tvrdou podložku, nebyla vyloučena možnost, že ke zranění došlo tak, jak událost popisuje obviněný, a ani nelze jednoznačně stanovit okamžik smrti.
Obviněný také vytkl, že nalézací soud se nezabýval určením, zda H. K. je skutečně poškozená. Pes nebyl nikde evidován, nebyl za něj nikým placen povinný poplatek, nebyl podroben veterinárnímu ošetření a ani nebyl nikdy očkován. Je pouze zřejmé, že žil s osobami bydlícími v domě ve S.
Dovolatel nesouhlasil ani se závěrem odvolacího soudu, že v rámci nalézacího řízení byla dodržena ustanovení trestního řádu, neboť jeho obhájce dosud neobdržel ani rozsudek vydaný nalézacím soudem a ani požadovanou protokolaci o hlavním líčení. Dovolatel vznesl dále i námitku proti tomu, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí nevyrovnal s návrhem na výslech zpracovatele odborného posouzení, respektive vůbec tento návrh nereflektoval.
Své dovolání uzavřel v tom smyslu, že sice došlo k usmrcení předmětného psa, avšak ze strany obviněného se rozhodně nejednalo o přímý a ani o nepřímý úmysl. Subjektivní stránkou předmětného přečinu se podle něj soudy nezabývaly. Tím, že nedošlo k prokázání subjektivní stránky, nedošlo ani k naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu týrání zvířat.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 10 To 103/2012, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 27. 2. 2012, sp. zn. 4 T 231/2011, zrušil a aby sám rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání Nejvyššího soudu k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něho východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil téměř výhradně buď námitky procesní, nebo takové, které ve své podstatě směřovaly proti správnosti skutkových zjištění, jež učinil soud prvního stupně a z nichž v napadeném usnesení vycházel soud odvolací. Do první skupiny lze zařadit jak výtku, že nebyla dodržena ustanovení trestního řádu, neboť obhájce obviněného dosud neobdržel ani rozsudek soudu prvního stupně, ani požadovanou protokolaci o hlavním líčení, tak námitku proti nepřipuštění výslechu zpracovatele odborného posouzení. Skutkovou povahu mají naproti tomu výhrady, jimiž dovolatel zpochybňoval správnost hodnocení důkazů s ohledem na ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a vyvozoval, že v průběhu trestního řízení nebylo prokázáno, že by týral zvíře veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, tj. v obci S. na silnici před domem. V této souvislosti polemizoval se správností úsudku soudů o pravdivosti výpovědí poškozené H. K. a jejího přítele svědka P. M. a relativizoval závěry odborného posouzení Státního veterinárního ústavu H. K. Rovněž tak námitka, že soudy nedostatečně objasnily otázku vlastnictví psa, je otázkou skutkovou.
Prostřednictvím posledně uváděných námitek se obviněný primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch – k úmrtí psa nedošlo před domem poškozené H. K. v důsledku přímého fyzického působení obviněného, nýbrž k němu došlo již před tím na zahradě patřící obviněnému, a to v důsledku pádu psa z terasy domu. A následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se činu v podobě zjištěné soudy nedopustil. Takto vytýkané vady mají povahu vad skutkových, nikoli hmotně právních, přičemž nelze než opakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Nejvyšší soud již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04).
Ústavní soud vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.). Co se týče polemiky dovolatele s hodnocením důkazů provedeným ze strany soudů obou stupňů, pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady v projednávané věci dovolací soud neshledal.
Dovolací soud má za to, že soudy požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění svých rozhodnutí dostály. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a výsledky provedeného dokazování a úvahami při hodnocení důkazů (viz zejména strany 3, 4 rozsudku soudu prvního stupně, strany 2, 3 napadeného usnesení odvolacího soudu). Prakticky všechny výhrady obsažené v dovolání obviněného tvořily součást jeho obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly.
K výtkám obviněného je přesto vhodné poznamenat, že vlastnictví k věci, kterou pes podle práva je, se nabývá darováním bez ohledu na to, zda je pes na obecním úřadě přihlášen, resp. zda jsou za něho placeny příslušné poplatky. Sám obviněný přiznával, že si byl vědom, že pes patří k domu, přičemž z výpovědi i jednání H. K. i P. M. je zřejmé, že psa vlastnila prvně jmenovaná. Nadto lze ještě poznamenat, že k naplnění předmětného přečinu se nevyžaduje, aby byl stanoven konkrétní vlastník, respektive poškozený, uvedený trestný čin může být spáchán i na zvířeti, které je opuštěné nebo které ani vlastníka nikdy nemělo, neboť se jedná o zvíře volně žijící.
V otázce samotného merita argumentace užité v dovolání soudy poměrně pečlivě zvažovaly, která ze dvou předkládaných variant jednání obviněného odpovídá objektivně zjištěným skutečnostem, a uzavřely, že varianta původně prezentovaná obviněným (viz č. l. 10, 36) je vyloučena závěrem odborného vyjádření Státního veterinárního ústavu H. K., který konstatoval neporušenost páteře a vazu psa, což byla prvotní uváděná pravděpodobná příčina smrti deklarovaná obviněným, resp. vyloučil i uškrcení psa, což byla další varianta úhynu vyplývající z úředního záznamu na č. l. 25. Naopak závěry tohoto posudku korespondují s dějem tak, jak byl popsaný poškozenou H. K. a svědkem P. M. bezprostředně po činu, totiž že obviněný dotáhl psa B. ještě živého před jejich dům, kde jej opakovanými údery o vozovku zranil tak, že tento zakrátko uhynul. Jestliže obviněný dodatečně přišel s tvrzením, že pes si nezlámal vaz a ani se neuškrtil, nýbrž spadl z terasy a pádem si způsobil zranění, na jehož následky vzápětí uhynul, odvolací soud tuto výpověď zhodnotil jako smyšlenou a vedenou účelovou snahou se vyhnout trestnímu stíhání. Nejvyšší soud nemá důvod tento závěr jakkoliv zpochybňovat, logicky zapadá do výsledků dokazování a je přesvědčivý. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že svědkyně E. K., družka obviněného, v přípravném řízení vyslechnuta nebyla (ze stručného úředního záznamu na č. l. 25 nevyplývá, že by byla svědkyní úhynu psa), výpověď této svědkyně, potvrzující obviněného poslední variantu popisu událostí, je až z hlavního líčení, přičemž však zároveň prohlásila, že „přesně neviděla, jak k tomu došlo“ (č. l. 37).
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že v daném případě není možno usuzovat na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Oba soudy také přesvědčivě vysvětlily, proč neakceptovaly návrh obviněného na doplnění dokazování. Správně zdůraznily, že navržené doplnění dokazování je vedle důkazů již provedených nepodstatné a nadbytečné (strana 4 rozsudku nalézacího soudu, strana 3 napadeného usnesení). Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, to ještě samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Dovolatel, kromě výše uvedených skutkových a procesních námitek zpochybnil i naplnění subjektivní stránky přečinu týrání zvířat podle §302 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, což je námitka, která – byť s ohledem na konkrétní skutečnosti daného případu posuzována se značnou dávkou benevolence – dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňuje.
Přečinu týrání zvířat podle §302 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí, kdo týrá zvíře surovým nebo trýznivým způsobem veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném a způsobí týranému zvířeti takovým činem trvalé následky na zdraví nebo smrt. Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný označený přečin spáchal tím, že týral zvíře surovým způsobem na místě veřejnosti přístupném a způsobil týranému zvířeti takovým činem smrt.
Zavinění (obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu) je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, ale i příčinný vztah mezi jednáním obviněného a jeho následkem. U přečinu týrání zvířat podle §302 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se vyžaduje zavinění ve formě úmyslu, byť jen eventuálního.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý, eventuální [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Naproti tomu z nedbalosti je trestný čin spáchán, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí – nedbalost vědomá [§16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo sice nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl – nedbalost nevědomá [§16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
K okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákoník i zde vyžaduje zavinění úmyslné [§17 písm. a) tr. zákoníku].
Jestliže bylo výše konstatováno, že soudy spolehlivě zjistily skutkový stav věci, jehož podstata záležela v tom, že obviněný dne 1. 11. 2011 kolem 10.30 hod. dotáhl předmětného psa ještě živého před dům poškozené H. K., kde mu opakovanými údery o tvrdou zem způsobil zranění, v jejichž důsledku pes zakrátko uhynul, je zřejmé, že násilné jednání obviněného muselo být vědomé a chtěné, přičemž samotný těžší následek v podobě smrti zvířete se dal vzhledem ke všem okolnostem a způsobu provedení činu minimálně předpokládat, a byl tedy způsoben nejméně z vědomé nedbalosti. Kontext daného děje, konkrétní způsob útoku však svědčí spíše o tom, že i ve vztahu k tomuto následku obviněný věděl, že jej svým jednáním může způsobit, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn, což rovněž svědčí nejméně o úmyslu nepřímém. Námitky obviněného, že se jednalo jen o nedbalostní zavinění v důsledku neodborného odchytu psa na jeho zahradě, nemohly proto obstát. Naplnění ostatních zákonných znaků trestného činu týrání zvířat podle §302 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku obviněný nezpochybnil, a dovolací soud se jimi proto také v tomto rozhodnutí nezabýval; ani o jejich naplnění ale nemá žádných pochybností.
Je tak zjevné, že v dané věci se soudy vypořádaly dostatečně s námitkou, že nebylo prokázáno, že by se skutkový děj stal, tak je popsáno ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Nešlo zde o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného za porušení principu in dubio pro reo a už vůbec nelze tvrdit, že závěr o vině obviněného nemá oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Z výše uvedených důvodů nemohla ani obstát námitka, že skutek obviněného nenaplňuje subjektivní stránku předmětného přečinu.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. září 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková