ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.1534.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1534/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. ledna 2012 o dovolání obviněného V. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 7 To 364/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 217/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 17 T 217/2010, byl obviněný V. Š. uznán vinným v bodech I., II. zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění tam popsaných dopustil tím, že
I. jakožto osoba samostatně výdělečně činná, s místem podnikání V., H., ačkoliv si byl vědom, že vzhledem ke své finanční situaci, dřívějším nesplaceným závazkům, nebude schopen svým dalším závazkům řádně dostát, uzavřel smlouvy o dílo na dodávku výplní stavebních otvorů (plastových oken, dveří a doplňků), kteréžto smlouvy pak nesplnil a ani jejich splnění nemohl v době jednání s níže uvedenými poškozenými reálně podle smluvních podmínek předpokládat, což věděl, když jednotlivé poškozené předem neinformoval o reálné nemožnosti řádně plnit uzavřené smlouvy o dílo, peníze použil pro vlastní blíže nezjištěné účely, a konkrétně uzavřel celkem v devatenácti případech, v rozsudku popsaných pod body 1. až 19., postupně s různými poškozenými smlouvy sjednané poprvé dne 16. 1. 2009 a naposledy dne 1. 2. 2010, v nichž byl stanoven termín dodání díla do doby určené pro zaplacení zálohy, a na základě nichž poté vyinkasoval v hotovosti proti příjmovému dokladu zálohu přesně v jednotlivých případech uvedenou. Celkem tak uvedeným způsobem od různých poškozených vylákal a jako škodu způsobil v částce 820.000,- Kč,
II. jako osoba samostatně výdělečně činná, s místem podnikání V., H., ačkoliv si byl vědom, že vzhledem ke své finanční situaci nebude schopen svému závazku řádně dostát a ani to neměl v úmyslu, uzavřel dne 16. 6. 2008 v B., okres V. jako nájemce Smlouvu o nájmu s poškozenou Obcí B., se sídlem B., zastoupenou starostou obce Mgr. J. H., s předmětem nájmu budovou v areálu bývalých kasáren v B., a to za účelem provozování skladu zboží a materiálu pro výrobu plastových vrat, oken a dveří, kdy cena nájmu byla sjednána na 11.000,- Kč měsíčně splatných na bankovní účet obce, kdy od počátku neměl v úmyslu toto uhradit, a skutečně ani přes veškeré výzvy – osobní a telefonické – ze strany starosty obce a jeho přísliby, žádné nájemné neuhradil, smlouvu nevypověděl, a za období od 15. 6. 2008 do 28. 2. 2010 dluží částku 225.500,- Kč, která je škodou, jíž způsobil poškozené obci B.
Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Brně z podnětu odvolání, které obviněný podal proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně, rozsudkem ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 7 To 364/2011, podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. uvedený rozsudek zrušil ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově obviněného odsoudil podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců. Pro výkon tohoto trestu obviněného zařadil podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice s dozorem. Jinak ponechal uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně beze změny.
Obviněný uvedený rozsudek odvolacího soudu prostřednictvím obhájce napadl dovoláním podaným s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, neboť v jeho případě nebyly naplněny subjektivní ani objektivní znaky trestného činu, kterým byl uznán vinným. Obviněný poukázal na to, že již před rokem 2009 dlouhodobě v dané oblasti úspěšně podnikal, pokud nastal v jeho finančním toku výpadek, tento byl způsoben dodavatelem plastových výplní a jinými okolnostmi. Dovolatel však byl schopen při patřičné znalosti ekonomické situace a podnikatelského prostředí v daném sektoru, tento výpadek překonat, a všechny objednávky, u nichž vybral zálohy, řádně splnit. Neměl proto v úmyslu uvádět poškozené v omyl nebo jim zamlčovat podstatné skutečnosti. Obviněný dále namítl, že soud prvního stupně neprovedl důkazy jím navrhované k prokázání jeho tvrzení, a spokojil se pouze s důkazy, které měl v dané situaci již k dispozici, např. s výpovědí svědkyně O. V. Dovolatel (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 5 Tdo 547/2010) připustil, že v určité fázi svého podnikání spoléhal na budoucí, ne zcela jistou událost, kterou mělo být poskytnutí nebankovního úvěru ve výši dva miliony korun, nicméně této v budoucnosti nejisté události předcházely objektivní překážky na straně obviněného. Obviněný dále vyloučil, že by jiného uvedl v omyl, neboť o takovém omylu v době, kdy sebe nebo jiného obohacoval, nevěděl. Rovněž nepředstíral okolnosti, jež se neslučují s faktickým stavem věci, ani omylu jiného žádným způsobem nevyužil. Pokud soudy kvalifikovaly jeho jednání jako zločin podvodu, došlo k nesprávnému právnímu posouzení, protože byla kriminalizována běžná obchodní činnost. Podle obviněného též byla uložením a výkonem nepodmíněného trestu odnětí svobody znemožněna možnost nápravy existujícího stavu, když v případě uložení jiného druhu trestu by byl schopen vzniklou škodu uhradit.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak napadený rozsudek odvolacího soudu, tak řízení, které mu předcházelo, včetně rozsudku soudu prvního stupně.
Ačkoli byl opis dovolání obviněného doručen Nejvyššímu státnímu zastupitelství, to své případné písemné stanovisko Nejvyššímu soudu do dne konání neveřejného zasedání nezaslalo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Poté posuzoval, zda argumenty obviněného lze podřadit pod jím označený dovolací důvod, neboť jen dovolání, které je opřeno o některý ze zákonem vymezených důvodů, lze podrobit věcnému posouzení.
Za splnění výše uvedených podmínek Nejvyšší soud posuzoval, zda obviněným uplatněné argumenty dopadají na jím označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž lze dovolání opřít, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, tj. že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Uvedená dikce svědčí o tom, že z tohoto dovolacího důvodu není možné přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních, a Nejvyššímu soudu nepřísluší.
S odkazem na tato kritéria významná pro řádné uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je se zřetelem na obsah podaného dovolání nutné též zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Jak z obsahu podaného dovolání plyne, obviněný v části svých výhrad uplatnil námitky, které s uvedeným dovolacím důvodem, ale ani žádným jiným, ve smyslu §265b tr. ř., nekorespondují, protože jimi obviněný vytýkal nedostatky ve skutkových zjištěních zejména proto, že se nespokojil s tím, na základě jakých důkazů soudy skutkový děj vymezily. Brojil především proti tomu, že soudy své závěry o jeho vině dovozovaly mimo jiné i na podkladě výpovědi svědkyně O. V. Nejvyšší soud správnost napadených rozhodnutí nepřezkoumával. Jen pro úplnost však považuje za vhodné zdůraznit, že způsob, jímž především soud prvního stupně posuzoval věrohodnost výpovědi svědkyně O. V., nevzbuzuje žádné pochybnosti, neboť tento soud se především této okolnosti pečlivě věnoval a dostatečně srozumitelně, jasně a přesvědčivě vyložil, na základě jakých skutečností a úvah dospěl k závěru o věrohodnosti výpovědi nejenom jmenované svědkyně, ale i všech dalších důkazů, o něž své rozhodnutí opřel. Odvolací soud se touto otázkou rovněž zabýval a postup soudu prvního stupně z hledisek §2 odst. 5, 6 tr. ř. přezkoumával. Oba soudy své závěry logicky a srozumitelně vysvětlily. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů ohledně této okolnosti bylo učiněno v souladu se všemi zákonnými postupy a pravidly, a nevykazuje žádné známky libovůle ani jednostranného či neodpovědného posuzování, a proto Nejvyšší soud neshledal důvody pro extrémní nesoulad mezi skutkovým zjištěním a právním posouzení věci. Na podkladě především obsahu rozsudku soudu prvního stupně (viz strana 8-11), je nutné zdůraznit, že nalézací soud zkoumal i finanční situaci obviněného, a to zejména k době, kdy byly jednotlivé dílčí útoky páchány. Lze konstatovat, že věnoval potřebnou pozornost rozhodným skutečnostem, z nichž dovodil, že stav finančních prostředků obviněného reálně neumožňoval, aby v době uzavření smluv s jednotlivými poškozenými předpokládal, že je schopen dostát svým závazkům. Skutková zjištění obsažená ve výrokové části tak mají potřebný podklad v provedeném dokazování.
Obviněný v dovolání relevantně s označeným dovolacím důvodem poukazoval na nedostatky právní povahy, za něž lze považovat výhrady týkající se subjektivní stránky a naplnění znaku uvedení jiného v omyl. Z pohledu těchto výhrad, které na označený dovolací důvod dopadají, Nejvyšší soud zkoumal, zda bylo dovolání opodstatněné.
Zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu.
V projednávané věci lze podle skutkových zjištění, jak je soud prvního stupně pod body I. 1. až 19. a II. popsal, učinit závěr, že obviněný uváděl poškozené zde jmenované v omyl, event. využil jejich omylu, tím, že v době, kdy smlouvy s poškozenými uzavíral, nemohl předpokládat, že splní své závazky plynoucí pro něj z předmětných smluv, a to vzhledem ke své špatné finanční situaci. Soudy dovodily, že obviněný se činu dopustil v nepřímém úmyslu.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu podvodu, které spočívají v tom, že pachatel „ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak značnou škodu“. Je patrné, že soudy vycházely z toho, že obviněný naplnil z možných alternativních znaků jeho podobu v „uvedení v omyl jiného“ a v „zamlčení podstatné skutečnosti“.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí na straně 11 a 12 na základě objasněných skutečností rozvedl své úvahy vyúsťující v závěr o naplnění jak znaku uvedení v omyl, tak i nepřímého úmyslu, v němž obviněný jednal. Lze pro stručnost jen připomenout, že tento soud poukázal na obsah komunikace mezi obviněným a jeho dodavateli (výrobci oken), a zejména zdůraznil, že doložené listiny nevypovídají o náhlé a neočekávané události, k níž by v důsledku neplnění povinností ze strany dodavatelů došlo. Problém, který v této souvislosti nastal, spočíval jedině v nedostatku finančních prostředků a rozhodné výši dluhů na straně obviněného, který nebyl schopen postupně hradit jakékoliv své finanční povinnosti. Obviněný tak jednal na úkor poškozených, kteří s ním uvedené smlouvy sepsali v představě, že je solventní a schopen svým závazkům dostát. Neměli podstatnou představu o problémech v podnikání obviněného, a proto byli uvedeni v omyl, resp. jim byly zamlčeny podstatné skutečnosti, které byly rozhodné pro sepsání uvedených smluv. Soud dovodil úmysl nepřímý, neboť obviněný vzhledem ke svým poměrům věděl, že může porušit zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ jeho porušení s tím byl srozuměn.
Odvolací soud, který se s uvedenými závěry soudu prvního stupně ztotožnil, na straně 7 odůvodnění rozsudku uvedl, že i když obviněný po celou dobu vyvíjel různé typy aktivit k tomu, aby finanční prostředky získal, případně získal další zakázky, jednal tak přesto, že věděl, že obdržené zálohy inkasované od poškozených nebude schopen vyúčtovat, event. vrátit při dodržení smluvně převzatých závazků.
Nejvyšší soud s ohledem na obsah podaného dovolání a soudy obou stupňů uvedená zjištění připomíná, že omylem je rozpor mezi představou a skutečností. O omyl jde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. O znak „uvedení v omyl jiného“se jedná v případě, když pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Tento znak předpokládá, že pachatel sám jiné osobě předkládá okolnosti, jež jsou v rozporu se skutečností. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci (srov. přim. rozhodnutí č. 57/1978 a č. 46/1981 Sb. rozh. tr.). „Podstatné skutečnosti zamlčí“ ten, kdo neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, popř. jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 47/2002 Sb. rozh. tr.). Důležité je zamlčení podstatných skutečností pachatelem, a proto zde není třeba prokazovat, že si je druhá strana, mohla zjistit, resp. že pokud by jí byly uvedené podstatné skutečnosti známé, nejednala by tím způsobem, kterým v posuzovaném případě jednala.
Mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný, škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem čtyři osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená. Kromě pachatele může jít u ostatních osob také o právnické osoby. Má-li být trestný čin podvodu spáchán s využitím omylu (nebo neznalosti všech podstatných skutečností) právnické osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení (viz rozhodnutí č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.).
K subjektivní stránce, proti níž obviněný v dovolání též brojil, je třeba uvést, že podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je trestný čin spáchán v přímém úmyslu, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku v nepřímém úmyslu, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn, je též rozhodné, že k naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém. Podle §15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákoníkem.
Vzhledem k tomu, že soudy ve svých rozhodnutích dospěly k závěru, že obviněný spáchal čin v nepřímém úmyslu, který dovodily z toho, že věděl, že nemá v rozhodném období vytvořeny finanční podmínky proto, aby mohl splnit své závazky, považuje Nejvyšší soud s ohledem na výsledky provedeného dokazování za nutné zdůraznit okolnosti vztahující se k finančním poměrům obviněného. Obviněný v lednu 2009 navázal obchodní styk s polskou firmou Okna Rabień Sp. z o. o. Z vyjádření této společnosti (č. l. 86) plyne, že první objednávky byly obviněným zaslány dne 15. 1. 2009. Na základě jeho požadavku byla okna vyrobená, avšak obviněný dne 3. 3. 2009 zrušil smlouvu, i přesto, že k výrobě jím požadovaných oken došlo, a tato si v části nepřevzal. Obviněný nikdy firmě Okna Rabień nezaslal žádné cenové nabídky, pouze složil v lednu 2009 stálou zálohu ve výši 1000 euro. Pokud chtěl uvedený dodavatel s obviněným komunikovat, obviněný neodpovídal na telefonáty ani jiné formy komunikace. Cenu již vyrobených oken nikdy neuhradil. Vedle této cizozemské společnosti měl obviněný obchodní kontakt v průběhu května 2008 do října 2008 s firmou V. P. – K. ž., V., přičemž této firmě nezaplatil faktury v době jejich splatnosti, ani nikdy později, a proto byla spolupráce ukončena v měsíci říjnu 2008 v důsledku nezaplaceného dluhu ve výši 45.110,- Kč (č. l. 196). Dalším obchodním partnerem obviněného byla společnost R. S., p., s. – ž., B., s níž spolupracoval v období od července 2008 do října 2009, avšak spolupráce byla ukončena z důvodu neplacení pohledávek obviněným, který tak neuhradil celkem částku 82.206,- Kč (č. l. 221).
Z uvedeného je tedy patrné, že obviněný v době, kdy sjednával smlouvy s poškozenými, v jednotlivých případech již věděl, že dodavatelům, kteří pro něj zajišťovali služby, dluží vysoké částky přesahující jeho schopnost je platit. Přestože mu byly některé zakázky dodány, poškozeným je podle smluvních podmínek nepředal, neboť neměl finanční prostředky na to, aby mohl zakázku realizovat. Z obsahu celého spisového materiálu je zřejmé, že poškození v předmětné věci nebyli jedinými zákazníky, s nimiž obviněný měl sjednané smlouvy. Pokud mu byla zejména okna dodaná (např. počátkem roku 2009 od společnosti Okna Rabień), přenechal je zřejmě jiným svým zákazníkům na to, aby pokryl další smluvní vztahy, které uzavřel, neboť pro svou platební nekázeň neměl dostatek výrobků pro splnění všech nasmlouvaných zakázek. V průběhu roku 2009 žádné další obchodní kontakty, na jejichž základě by mohl závazky ve vztahu k poškozeným (viz body I. 1. až 19.) realizovat, již nenavázal.
O insolventnosti obviněného v době, po níž se trestného jednání, které mu je kladeno za vinu, dopouštěl, svědčí kromě již uvedeného, z obsahu spisu i další skutečnosti. Zejména se jedná o rozhodnutí týkající se mnoha exekucí, které byly proti obviněnému vedeny. Lze tak z obsahu spisu poukázat na usnesení Okresního soudu ve Vyškově, kterými byly nařízeny exekuce proti obviněnému ze dne 4. 2. 2008 na částky 113.235,98 Kč a 31.327,09 Kč, ze dne 9. 7. 2007 pro částku 33.611,- Kč, ze dne 18. 9. 2007 pro částku 21.072,- Kč, ze dne 4. 12. 2007 pro částku 18.179,40 Kč, ze dne 22. 1. 2008 pro částku 9.441,- Kč, ze dne 30. 1. 2008 pro částku 792.198,- Kč, ze dne 19. 8. 2008 pro částku 5.204,- Kč, ze dne 26. 8. 2008 pro částku 1.270,- Kč, ze dne 2. 4. 2008 pro částku 150.000,- Kč, ze dne 11. 4. 2008 pro částku 180.990,- Kč, ze dne 27. 5. 2008 pro částku 18.468,80 Kč, ze dne 9. 10. 2008 pro částku 2.000,- Kč, ze dne 7. 11. 2008 pro částku 6.522,- Kč, ze dne 14. 11. 2008 pro částku 60.000,- Kč, ze dne 15. 1. 2009 pro částku 4.444,- Kč, ze dne 30. 3. 2009 pro částku 30.763,- Kč, ze dne 21. 5. 2009 pro částku 4.444,- Kč, ze dne 7. 8. 2009 pro částku 37.620,- Kč a ze dne 7. 8. 2009 pro částku 24.375,- Kč (č. l. 328-357). Usneseními Okresního soudu ve Vyškově byly nařízeny také výkony rozhodnutí přikázáním pohledávky, a to ze dne 18. 8. 2009 pro částku 10.000,- Kč, a prodejem movitých věcí ze dne 7. 3. 2008 pro částku 143.795,- Kč, ze dne 18. 8. 2008 pro částku 62.541,- Kč a ze dne 29. 5. 2007 pro částku 7.409,- Kč.
Rozhodnutím Městského úřadu ve V., obecním živnostenským úřadem ze dne 8. 10. 2009 bylo podle §58 odst. 3 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, obviněnému pozastaveno provozování živností, a to do doby splnění podmínek stanovených živnostenským zákonem. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 4. 11. 2009 (č. l. 438).
Z uvedených skutečností, a dále z těch, které zmínily již soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí, je zřejmé, že obviněný v době, kdy uzavíral předmětné smlouvy s poškozenými, byl po hmotné stránce ve stavu, kdy nebyl schopen jakkoli dostát svým závazkům a tyto plnit, protože, nejenže neměl finanční prostředky, ale měl i velké dluhy, které nebyl schopen jakkoli uhradit, a za této situace nemohl ani odpovědně předpokládat možnost poskytnutí legálního úvěru. Lze totiž z rozvedených skutečností dovodit, že finanční situace obviněného byla špatná již od roku 2007, kdy byly nařízeny na obviněného exekuce z důvodu jeho platební neschopnosti, přičemž tato situace se prohlubovala v průběhu roku 2008, když posléze v roce 2009 se rozvinula plně, a tudíž i v návaznosti na tuto jeho situaci bylo obviněnému pozastaveno provozování živnosti.
Vedle toho, co bylo nyní zmíněno, a podle čeho na nepřímý úmysl obviněného a naplnění znaku, že poškozené uvedl v nepřímém úmyslu v omyl, usuzovaly soudy obou stupňů, Nejvyšší soud poukazuje i na další skutečnosti, jež v uvedených souvislostech zvažoval. Pokud obviněný v dovolání tvrdil, že jen v důsledku vedení trestního stíhání nebyl schopen svým závazkům dostát, byla tato jeho obhajoba vyloučena též i jeho vlastním postojem. Jak se ve věci podává, usnesením Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Územní odbor Služby kriminální policie a vyšetřování, Oddělení hospodářské kriminality, bylo trestní stíhání proti obviněnému zahájeno dne 17. 3. 2010 (č. l. 1). Obviněný však nereagoval na předvolání policie, a proto Okresní soud ve Znojmě vydal dne 7. 7. 2010 podle §69 odst. 1 tr. ř. příkaz k jeho zatčení (č. l. 24). Pobyt obviněného však nebyl vypátrán, a proto podle §303 odst. 2 tr. ř. bylo ode dne 29. 10. 2010 trestní řízení proti obviněnému vedeno jako proti uprchlému (č. l. 27). Pobyt obviněného byl zjištěn a následně byl obviněný zatčen až dne 22. 2. 2011 (č. l. 795). Usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 17 T 217/2010, bylo rozhodnuto o tom, že se obviněný podle §68 odst. 1 tr. ř. bere do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. ř. (č. l. 805). I z těchto procesních postupů orgánů činných v trestním řízení je zřejmé, že obviněný nejenže nebyl objektivně schopen jakkoliv svým závazkům dostát, ale ani v průběhu trestního řízení nečinil žádné kroky k tomu, aby své dluhy platil, naopak s vyšetřujícími orgány nespolupracoval. Nelze proto skutečnost, že závazky vůči poškozeným neuhradil, svádět na to, že byl vzat do vazby, neboť do té se dostal tím, že se trestnímu stíhání vyhýbal.
Ze všech těchto skutkových zjištění plyne, že pokud obviněný uzavřel s poškozenými uvedenými v rozsudku v bodech I. 1. až 19. a II. předmětné smlouvy, přičemž od všech devatenácti poškozených inkasoval zálohu v různé výši a následně dílo nedodal, ani nevrátil zálohu, event. neplatil nájem, k němuž se zavázal, ač nemovitost užíval, činil tak za situace, kdy věděl, že na splnění uvedených smluvních závazků nemá finanční prostředky ani předpoklady, jak tyto do budoucna získat. Tyto okolnosti byly obviněnému známy již v době, kdy všechny smlouvy, jak jsou ve výroku rozsudku uvedeny, sjednával. Když obviněný s poškozenými uzavíral smlouvy o dílo na montáž oken, a na základě toho od nich inkasoval zálohy, byl si vědom toho, že tyto peníze nebudou použity na zakoupení materiálu, který se následně měl na základě smlouvy o dílo instalovat. Obviněný ze všech těchto důvodů poškozené uvedl v omyl tím, že jim zatajil podstatné skutečnosti spočívající v tom, že jeho finanční situace byla špatná, že zálohy, které od nich obdrží, budou použity k uhrazení jeho jiných závazků, a tak již v době, kdy s nimi smlouvy uzavíral, věděl, že je nebude schopen splnit. Finanční prostředky, které obviněný popsaným podvodným způsobem od poškozených vylákal, použil pro své účely, a tedy uvedeným trestným jednáním se na úkor poškozených obohatil.
Nejvyšší soud, který se s uvedenými závěry obou soudů ztotožnil, ve vztahu k relevantně uplatněné námitce obviněného ohledně porušení principu „ultima ratio“, považuje za vhodné uvést, že uvedená zásada je vyjádřena v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle této zásady je nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01, I. ÚS 69/06).
S ohledem na to, že pro právní posouzení, a tedy i z hledisek shora uvedeného obecného právního principu, je určující popis skutku, jak byl na podkladě výsledků provedeného dokazování soudy nižších stupňů zjištěn, je v daném případě významné, že skutková zjištění nepochybně svědčí o naplnění veškerých znaků skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, jak soudy obou stupňů správně ze všech uvedených skutečností určily.
Takto zjištěné okolnosti svědčí o tom, že činnost, na jejímž základě obviněný poškozeným škodu způsobil, vychází z pravidel obchodního styku, neboť vztah poškozených a obviněného byl založen smlouvami podle obchodního práva. Proto také poškození na podkladě uvedené smlouvy a v souladu s jejich podmínkami obviněnému hradili částky, k nimž se smluvně zavázali. Pokud však jde o jednání, jehož se obviněný dopustil a jež mu je kladeno za vinu, tedy to, že uzavřel dohodu s poškozenými, ač věděl, že on své závazky nesplní, resp. byl srozuměn s tím, že je splnit nemůže, poškozené uvedl v omyl, aby od nich uvedené finanční prostředky vylákal. Tím poškozeným způsobil škodu, a takové jednání již stojí zcela mimo rámec obchodně právních vztahů. Obviněný totiž mimo tuto soukromoprávní sféru porušil společenský zájem na ochraně vlastnictví a současně tímto jednáním naplnil všechny znaky uvedeného zločinu, a to nejen v jeho základní, ale i v kvalifikované podobě. Zjištěné skutečnosti plně svědčí o tom, že byly splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, a to přesto, že se čin odvíjel v rámci obchodněprávních vztahů, jichž obviněný pro svůj prospěch zneužil. Jde o kriminální čin, na nějž je nezbytné použít prostředky trestního práva, včetně trestní represe, jak bylo napadenými rozhodnutími správně a zcela v souladu se zákonem rozhodnuto.
S ohledem na všechny výše rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud v souladu s tím, jak se s těmito otázkami již vypořádaly soudy nižších stupňů, shledal, že obviněný se uvedeného zločinu dopustil v nepřímém úmyslu, a naplnil tudíž všechny jeho znaky podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že soudy v dovoláním napadených rozhodnutích v potřebné míře rozvedly všechny důležité skutečnosti, a jejich závěry jsou správné, Nejvyšší soud dovolání obviněného posoudil jako zjevně neopodstatněné a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. ho odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. ledna 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová