ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.1582.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1582/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. ledna 2012 o dovolání obviněného K.R., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 7 To 74/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 7/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného K. R. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 5 T 7/2011, byl obviněný K. R. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„dne 15. 12. 2010 kolem 20:00 hod. v H., část K., S. ulice navštívil poškozenou A.V., kterou se záměrem získat peníze fyzicky napadl, opakovaně ji tloukl pěstmi do pravé strany obličeje, šroubovákem s pracovní částí o délce 65 mm ji bodal do zadní části hlavy a když poškozená spadla na zem, do levé poloviny obličeje ji jednak bodal šroubovákem a jednak velkou silou zasazoval údery žehličkou, a tímto jednáním jí způsobil šest bodných ran na hlavě vzadu, čtyři bodné rány u levého ušního boltce, osm bodných ran v obličeji, probodnutí levého ušního boltce, probodnutí hltanu a dvě bodné ranky na pravém zápěstí, dále mnohočetné tržné rány, krevní výrony a oděrky na různých místech na hlavě a horních končetinách, zlomeniny obličejových kostí, porušení levé zevní krkavice a jejich větví, rozhmoždění žvýkacích svalů, odštípnutí zevní desky temenní kosti, odlomení levého rohu jazylky, krvácení do mozkových plen, mozkových komor, pohmoždění spánkového laloku mozku a další zranění zjištěná pitvou, v důsledku čehož poškozená zemřela na následky zevního krvácení a vdechnutí krve při mnohočetných tržných a bodných poranění v oblasti hlavy, následně ji odcizil peněženku s finanční částkou 900,- Kč a mobilní telefon značky Nokia 3510i, z místa činu odešel a ještě tutéž noc odcizené peníze použil na nákup drog a prohrál v automatech a zcizený telefon po vyjmutí SIM karty směnil za injekční stříkačku“.
Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako zločin vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i), j) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), a podle §140 odst. 3 trestního zákoníku za použití §54 odst. 1, 2 trestního zákoníku mu uložil výjimečný trest odnětí svobody v trvání dvacet čtyři let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 7 To 74/2011, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce Mgr. Tomáše Kubína proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b písm. l ) a g) tr. ř., aniž přitom v dalším textu rozlišil, který z použitých argumentů chce pod ten který dovolací důvod podřadit.
Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku poukazoval na údajnou nesprávnost znaleckých posudků z oboru psychiatrie a psychologie a nesouhlasil s jejich závěry. Oba posudky podrobně rozebral a vytkl jim zejména to, že označují jeho resocializační prognózu za krajně ztíženou. Poukazoval na své komplikované rodinné zázemí, na selhání výchovy v rodině a následně ve škole. Odkazoval na dřívější diagnostickou zprávu etopedky a na skutečnost, že jeho vývoj by mohl doznat zlepšení, pokud by na něho bylo adekvátně institucionálně působeno. Znaleckému posudku z oboru psychiatrie vytknul nesprávné závěry stran motivace jednání, jež je mu kladeno za vinu. V tomto směru označil skutkový stav za nesprávně a neúplně zjištěný a z toho důvodu navrhl při konání hlavního líčení zpracování nového znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie. Soud však tento návrh na doplnění dokazování zamítl.
Námitky dovolatele dále směřovaly do výroku o trestu, který považoval za nepřiměřeně přísný. Domníval se, že bylo na místě ukládat trest v rozmezí od patnácti do dvaceti let, který by považoval za dostačující. Protože nesouhlasil se závěry znalkyně z oboru psychologie, že jeho náprava je zvlášť ztížena, nepovažoval za naplněnou podmínku §54 odst. 2 trestního zákoníku. Podle jeho názoru mělo být více přihlédnuto k tomu, že je velice mladý a dosud nebyl trestně stíhán za jakoukoli násilnou trestnou činnost.
Konečně dovolatel poukázal na stanovisko Ústavního soudu, podle kterého ze základních zásad dokazování vyplývá požadavek na kritické hodnocení všech důkazů, včetně znaleckého posudku.
Vzhledem k uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) přezkoumal napadené rozhodnutí, podle §265k tr. ř. je zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání do dne rozhodování Nejvyššího soudu ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Jak již bylo uvedeno, obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Z logiky věci je zapotřebí zmínit nejprve druhý z nich, který je procesním dovolacím důvodem obsahujícím dvě alternativy. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze totiž dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z obsahu podání je zřejmé, že tento dovolací důvod obviněný uplatnil v jeho druhé alternativě, neboť tvrdil, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato alternativa by v dané věci mohla být naplněna pouze ze předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo hmotně právními vadami v citovaném důvodu dovolání předpokládanými.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně napadají pouze rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů, způsob hodnocení důkazů z jejich strany a výši uloženého trestu. Obviněný ve svém podání v podstatě nesouhlasil s rozsahem provedeného dokazování a především se závěry, které vyplynuly ze znaleckých posudků z oboru psychiatrie a psychologie. V dovolání, stejně jako před soudy nižších stupňů se domáhal opakovaného provedení znaleckých posudků a snažil se prosadit vlastní náhled na otázky zkoumané ve znaleckých posudcích. Polemizoval se závěry soudních znalců a vyzdvihoval několik let starou diagnostickou zprávu etopedky. Tato zpráva však sloužila pouze jako podklad při zpracování napadených znaleckých posudků. Je tak zřejmé, že všechny tyto námitky obviněného vyúsťují v nepřípustný požadavek přehodnocení skutkových zjištění Nejvyšším soudem.
Pokud jde o námitky směřující do výroku o trestu, ani ty nemohou obstát. Ačkoliv trestní řád v jistých přesně stanovených případech připouští námitky dotýkající se druhu, příp. výměry trestu [srov. §265b odst. 1, písm. h) tr. ř.], namítaná nepřiměřená přísnost trestu nespadá pod žádný z dovolacích důvodů (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. trest.). Nápravy nesprávného vyhodnocení kritérií pro ukládání trestů stanovených §39, §41 a §42 trestního zákoníku se prostřednictvím dovolání domáhat nelze. Nejvyšší soud mimo to doplňuje, že soudy nižších stupňů, zejména soud prvého stupně podrobně rozvedl, z jakých důvodů a na základě jakých hledisek přistoupil k uložení výjimečného trestu, přičemž shledal dokonce naplnění obou podmínek stanovených v §54 odst. 2 trestního zákoníku (tedy nejen podmínku „obzvláště ztížené nápravy obviněného“, se kterou odvolatel nesouhlasil).
Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Pokud by výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. ledna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a