ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.1598.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1598/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. ledna 2012 o dovolání obviněného Z. H., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 4 To 354/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 252/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Z. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 2 T 252/2008, byl obviněný Z. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„dne 9. 12. 2003 v B. v notářské kanceláři JUDr. M. M. na K. ulici vylákal společně s osobou vystupující pod falešných jménem J.N., od poškozeného L.R., pod falešnou záminkou poskytnutí půjčky na vyplacení dědického podílu částku 1.500.000,- Kč tak, že obžalovaný Z. H. nejprve kontaktoval v U. H. na základě předchozí známosti L. R., kterému nabídl možnost půjčit muži vystupujícímu pod jménem J. N., bytem B., L., za výhodných podmínek větší částku peněz, kdy za půjčku mělo být ručeno údajně zděděnou nemovitostí v B. na ulici R., kterou měl J. N. pouze pronajatu od skutečného vlastníka Mgr. T.F., přičemž po provedení prohlídky uvedené nemovitosti předložil obžalovaný Z. H. poškozenému L. R. padělané usnesení Městského soudu v Brně vypracované podle usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 25. 9. 2002, č. j. D 170/2002-40, které získal obžalovaný Z. H. od D. B. a dále padělaný výpis z Katastru nemovitostí svědčící nepravdivě o tom, že předmětná nemovitost je ve vlastnictví osoby J. N., kdy na základě uvedených skutečností dne 9. 12. 2003 podepsal poškozený L. R. v notářské kanceláři s osobou vystupující pod falešným jménem J.N., a to v přítomnosti obžalovaného Z. H., smlouvu o půjčce a smlouvu o zřízení zástavního práva, čímž byla L. R. způsobena škoda ve výši 1.500.000,- Kč“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), a padělání
a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Podle §250b odst. 5 tr. zák. mu za tyto trestné činy a za trestný čin úvěrového podvodu podle
§250b odst. 1, odst. 5 tr. zák. ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2008, sp. zn. 1 T 10/2006, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 7. 2009, č. j. 1 To 29/2009-9128, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2010, sp. zn. 11 Tdo 1041/2009, a ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 4. 2010, č. j. 1 To 29/2009-9392, uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let. To za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2008, sp. zn. 1 T 10/2006, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 7. 2009, č. j. 1 To 29/2009-9128, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2010, sp. zn. 11 Tdo 1041/2009, a ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 4. 2010, č. j. 1 To 29/2009-9392, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. obviněného zařadil do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem zprostředkovatelská činnost v trvání čtyř roků. Konečně podle §228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému uložil povinnost nahradit poškozenému L. R., bytem U. H., N., způsobenou škodu ve výši 1.500.000,- Kč.
Obviněný s takovým rozsudkem nesouhlasil a podal proti němu odvolání,
o němž Krajský soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 4 To 354/2010, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o uložených trestech a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově obviněnému uložil:
- za trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a padělání
a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., kterými byl uznán vinným napadeným rozsudkem,
- za sbíhající se trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák. ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2008, sp. zn. 1 T 10/2006, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 7. 2009, č. j. 1 To 29/2009-9128, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2010, sp. zn. 11 Tdo 1041/2009, a ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 4. 2010, č. j. 1 To 29/2009-9392,
- a za sbíhající se přečin lichvy podle §218 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne
1. 9. 2008, sp. zn. 1 T 295/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 8. 1. 2009, sp. zn. 6 To 568/2008, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2010, sp. zn. 11 Tdo 1041/2009 a ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 29. 4. 2010, sp. zn.
6 To 568/2008,
podle §250b odst. 5 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr zák. současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 1 To 29/2009,
a výrok, kterým bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 6 To 568/2008. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. dále obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem zprostředkovatelská činnost v trvání čtyř roků.
Na tomto místě je vhodné zmínit, že v dané věci již Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozhodoval, a to usnesením ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1400/2008, jímž podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 7 To 91/2008, a (jemu předcházející původní) rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 2 T 208/2004, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Proti výše zmíněnému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 4 To 354/2010, podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Petra Kubici dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel nejprve odcitoval znění skutkových podstat trestných činů podvodu
a padělání a pozměňování veřejné listiny a zdůraznil nezbytnost naplnění jejich subjektivní stránky v úmyslné formě zavinění. Následně vyjádřil přesvědčení, že neexistuje žádný přímý ani nepřímý důkaz, kterým by byla prokázána jeho vědomá a úmyslná účast na celé věci. Tvrdil, že provedené dokazování (a tím i skutkové závěry na jeho podkladě přijaté) se týkají pouze objektivní stránky obou trestných činů. Dále již konkrétně zdůraznil, že veškeré blíže nespecifikované důkazy, které mu byly poskytnuté svědkyní D. B., byly v kanceláři volně přístupné různým osobám, které nakonec navštívily obviněného s poptávkou zprostředkování půjčky, že předmětné usnesení Okresního soudu v Hodoníně bylo na nějakou dobu poskytnuto různým dalším pracovníkům bank a že toto usnesení bylo k dispozici také různým rodinným příslušníkům svědkyně D. B. Konečně rozvinul i takovou úvahu, že usnesení Okresního soudu v Hodoníně mohla mít k dispozici k padělání jakákoliv z neztotožněných osob, které se spolu s J. N. podílely na sjednání pronájmu nemovitosti v B., ul. R.
Na základě uvedeného dovolatel dospěl k závěru, že nebyl úplně zjištěn skutkový stav a že přímý úmysl ve vztahu k oběma trestným činům je soudy pouze presumován.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil oba napadené rozsudky, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil současně další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
Státní zástupkyně nejprve poukázala na to, že v navazujícím řízení
(po rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1400/2008) byly ze strany soudu prvého stupně, kterému byla podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, v souladu s ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. odstraněny všechny vytýkané vady. Výrok o dovolatelově vině v celém jeho přisouzeném rozsahu obstojí jak z hlediska správnosti skutkových zjištění, tak i ve způsobu jejich právního posouzení. Podstata přisouzených skutkových okolností dovolatelova jednání podle státní zástupkyně plně odpovídá jednak navazující právní větě o tom, že ke škodě cizího majetku obohatil jiného tím, že uvedl někoho v omyl, čímž byla poškozenému způsobena majetková újma v rozsahu značné škody.
Státní zástupkyně doplnila, že z odpovídající části odůvodnění odsuzujícího rozsudku Městského soudu v Brně je zřejmé, že se nejedná o žádný extrémní rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Není tak pochyb o tom, že se obviněný podvodného jednání za pomoci zfalšovaných úředních listin dopustil, a to způsobem, který nevyvolává žádné pochybnosti o úmyslné formě jeho zavinění.
Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.], vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně napadají pouze rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů a způsob provedení důkazů z jejich strany. Jak již bylo zmíněno výše, dovolatel ve svém podání napadal zásadně způsob hodnocení provedených důkazů soudy nižších instancí, čímž vlastně napadal správnost učiněných skutkových zjištění (nenaplnění subjektivní stránky trestných činů dovozoval především z vlastní úvahy o tom, že předmětný dokument, sloužící jako vzor pro padělání veřejné listiny, mělo k dispozici mnoho známých či neznámých osob, takže se na trestné činnosti mohl podílet kdokoli) a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Pokud by výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle
§265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. ledna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a