ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.29.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 29/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. ledna 2012 o dovolání obviněného Ing. A. M. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 4 To 70/2011, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 19 T 92/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. A. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 19 T 92/2009, byl obviněný Ing. A. M. uznán vinným jednak trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (nadále tr. zák.), jednak trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák. Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Opavě ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 1 T 2/2009, který mu byl doručen dne 28. 1. 2009, byl odsouzen podle §148 odst. 3 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky a šest měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák., §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávat funkci statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu pěti roků. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Opavě ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 1 T 2/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný výše uvedených trestných činů dopustil tím, že v období let 2004 až 2006 ve V., okres O., jako ředitel a současně osoba pověřená vedením a zastupováním společnosti PROMETAL CZ, s. r. o., se sídlem V., L., s účinností od 31. 5. 2002 registrované u Finančního úřadu v O. jako plátce daně z přidané hodnoty pod daňovým identifikačním číslem, jednak na základě mandátní smlouvy uzavřené dne 1. 4. 2003 mezi ním a obchodní společností (dále jen „společností“) PROMETAL CZ, s. r. o, jednající jednatelkou V. B., jednak jako osoba oprávněná na základě plných mocí ze dne 4. 4. 2003 a ze dne 12. 2. 2006, udělených mu jednatelkou společnosti PROMETAL CZ, s. r. o., V.B. k zastupování v plném rozsahu práv a povinností jednatele této společnosti, ač si byl plně vědom svých povinností vyplývajících zejména z §6 odst. 1, odst. 2, §7 odst. 1, §8 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, §10 odst. 3 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, §21 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, se záměrem vyhnout se daňové povinnosti společnosti PROMETAL CZ, s. r. o., a vylákat výhodu na dani ke škodě České republiky a takto získat pro společnost PROMETAL CZ, s. r. o., neoprávněný prospěch, v jednotlivých daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty neoprávněně snižoval daňovou povinnost společnosti PROMETAL CZ, s. r. o., tak, že neoprávněně uplatňoval odpočet daně z přidané hodnoty (dále též jen „DPH“) na vstupu a z uskutečněných zdanitelných plnění nepřiznával a neodváděl daň z přidané hodnoty na výstupu, a takto správci daně Finančnímu úřadu v O.:
1/ dne 3. 5. 2004 předložil daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíc březen 2004, ve kterém deklaroval nárok společnosti PROMETAL CZ, s. r. o., na nadměrný odpočet DPH ve výši 575.232,- Kč, který byl společnosti PROMETAL CZ, s. r. o., správcem daně skutečně v částce 230.900,- Kč vrácen a v částce 344.332,- Kč přeúčtován na úhradu jiné daňové povinnosti, přičemž zatajil uskutečněné zdanitelné plnění, které tato společnost realizovala jako plátce na základě faktury č. 40013 ze dne 11. 3. 2004 se základem daně ve výši 4.042.173,- Kč pro odběratele S Morava leasing, a. s., ze kterého byla společnost PROMETAL CZ, s. r. o., povinna odvést 22 % DPH ve výši 889.278,10 Kč a při jejímž zohlednění jí vznikla vlastní daňová povinnost ve výši 314.046,- Kč, tedy za toto zdaňovací období zkrátil DPH o částku 314.046,- Kč a vylákal výhodu na DPH ve výši 575.232,- Kč,
2/ dne 27. 7. 2004 předložil daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíc červen 2004, ve kterém deklaroval nárok společnosti PROMETAL CZ, s. r. o., na nadměrný odpočet DPH ve výši 325.448,- Kč, který byl správcem daně skutečně v této výši přeúčtován na úhradu jiné daňové povinnosti, přičemž zatajil uskutečněná zdanitelná plnění, která tato společnost realizovala jako plátce na základě faktur ze dne 17. 6. 2004 se základem daně ve výši 349.530,- Kč, ze dne 28. 6. 2004 se základem daně ve výši 176.899,- Kč, ze dne 2. 7. 2004 se základem daně ve výši 128.050,- Kč, ze dne 2. 7. 2004 se základem daně ve výši 124.814.- Kč, ze dne 2. 7. 2004 se základem daně ve výši 99.180,- Kč, vše pro odběratele R. T. – T. a na základě faktury ze dne 24. 6. 2004 se základem daně ve výši 3.325.000,- Kč pro odběratele Olomoucká obchodní s. r. o., ze kterých byla společnost PROMETAL CZ, s. r. o., povinna odvést 19 % DPH ve výši celkem 798.660,- Kč a při jejichž zohlednění jí vznikla vlastní daňová povinnost ve výši 473.312,- Kč, tedy za toto zdaňovací období zkrátil DPH o částku 473.312,-Kč a vylákal výhodu na DPH ve výši 325.448,- Kč,
dále pak postupoval obdobně pod body 3/ – 22/ přesně specifikovanými v rozsudku soudu prvního stupně. Takto za výše uvedená zdaňovací období let 2004, 2005 a 2006 zkrátil daň z přidané hodnoty o částku v souhrnné výši 2.778.425,- Kč a vylákal výhodu na dani z přidané hodnoty v souhrnné výši 3.114.713,- Kč.
Obviněný napadl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním, ve kterém brojil proti všem jeho výrokům. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 4 To 70/2011, byl k odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku o způsobu výkonu trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen pro výkon trestu do věznice s dozorem. V ostatních výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Následně obviněný podal proti označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě v zákonné lhůtě prostřednictvím obhájkyně dovolání směřující proti výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný zaměřil svoji dovolací argumentaci do čtyř základních oblastí. Prvé dvě námitky vyjadřují jeho přesvědčení, že skutky uvedené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, který byl co do právní kvalifikace potvrzen rozsudkem soudu odvolacího, byly nesprávně podřazeny pod skutkovou podstatu uvedených trestných činů. Ohledně skutkové podstaty trestného činu podle §148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák. údajně zcela ve výroku absentují znaky příslušné skutkové podstaty a obviněný má za to, že je nelze dovodit ani z jiné části rozsudku. Co se týče právní kvalifikace podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., pak obviněný uvedl, že obsah výroku vyjadřuje pouze některé znaky, které obecně definují zkrácení daně, avšak chybí vyjádření konkrétního způsobu jeho zapojení do takového skutku, zejména chybí vyjádření subjektivní stránky a není ani vyjádřen způsob tvrzeného zatajení. Podle dovolatele nelze nijak dovodit úmyslné jednání, natož úmysl přímý, a tento nevyplývá ani z jiné části výroku a není pečlivě odůvodněn ani na jiném místě rozsudku. Z použité dikce lze maximálně dovozovat vědomou nedbalost. Dovolatel poznamenal, že prokázání subjektivní stránky u trestného činu podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. by mohlo být teoreticky dovozeno pouze z výpovědi Ing. K. S., kterou však považuje za zcela nevěrohodnou, proto i v případě tohoto trestného činu chybí prokázání podstatného znaku jeho skutkové podstaty a jeho vyjádření v textu rozsudku.
Zatřetí dovolatel zpochybnil pravdivost některých provedených důkazů, zejména svědectví Ing. K. S., a správnost zjištění skutkového stavu věci, přičemž namítl extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, případně výrokem rozsudku a právní větou. Nadále popíral, že by dal příkaz k úplnému a konečnému vyřazení faktur z evidence, a tvrdil, že bylo prokázáno pouze to, že dal pokyn toliko k jejich přesunutí do dalšího období a dočasnému nezařazení do příslušných daňových přiznání.
Poslední námitkou dovolatel brojil proti údajné nepřiměřenosti uloženého trestu. Podle jeho právního názoru nelze v odůvodnění při ukládání nepodmíněného trestu argumentovat výší způsobené škody, pokud tato sama je již součástí kvalifikované skutkové podstaty, která je spojena s konkrétní trestní sazbou, při které je ovšem možné uložit i trest podmíněný. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba podle obviněného zkoumat, zda zásah do jeho osobní svobody (čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „Listina“), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je s ohledem na délku doby, která uplynula od skutku, ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Obhajoba má za to, že účelu trestu tak, jak je definován v zákoně, nelze v daném případě dosáhnout uloženým nepodmíněným trestem odnětí svobody, který je z hlediska účelu či funkce ve vztahu k dovolateli čirou represí a znamená zcela enormní zásah prakticky do konce jeho životního období; má dokonce za to, že uložený trest je v jeho případě nehumánní. Z výše uvedeného proto dovozoval, že ač se námitka ohledně uloženého trestu jeví být na první pohled mimo dovolací důvody, je možné ji v tomto konkrétním případě uplatnit, neboť v řízení o mimořádném opravném prostředku nelze neposkytnout ochranu jednomu z nejdůležitějších základních práv – to je právu na osobní svobodu jednotlivce. Vzhledem k tomu, že základní práva jsou svou povahou hmotně právní (právo na osobní svobodu, účel trestu), lze tedy tuto námitku nejvýstižněji podřadit pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v alternativě, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Ze všech shora uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 4 To 70/2011, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 19 T 92/2009, zrušil a aby zrušil i všechna další rozhodnutí na tyto shora označené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu, a věc vrátil prvoinstančnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. V závěru dovolání obviněný požádal předsedkyni senátu Nejvyššího soudu o odklad výkonu rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že namítá-li obviněný nesprávnou kvalifikaci jeho jednání podle §148 odst. 2 tr. zák. a ve své argumentaci vychází především z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 853/2003, není tato námitka opodstatněná. Předeslala, že v tomto případě zákon předpokládá u pachatele jednání závažnější povahy než pouhé neoprávněné snížení odvodu v rámci existující povinnosti k platbě, přičemž toto jednání musí mít charakter zvláštního případu podvodu, když za vylákání výhody se považuje fingované předstírání skutečnosti, z níž má vyplývat povinnost státu poskytnout pachateli bezdůvodné plnění, na které nemá podle zákona nárok. Neoprávněné uplatnění nadměrného odpočtu u daně z přidané hodnoty je však daňovou výhodou ve smyslu §148 odst. 2 tr. zák. V daném případě daňová výhoda spočívá v povinnosti státu jako správce daně takový nadměrný odpočet vrátit obviněnému ve formě přeplatku. Obviněný tím, že nadměrný odpočet neoprávněně uplatňoval, předstíral fingované skutečnosti, z nichž měla vyplývat povinnost státu poskytnout neoprávněně určité plnění, a nešlo pouze o to, že by neoprávněně uplatňoval některé osvobození, odpočet nebo snížení daně. Za neopodstatněnou považuje státní zástupkyně i námitku týkající se extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy u jednání obviněného kvalifikovaného podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr zák. Soudy neuznaly obviněného vinným pouze na základě výpovědi svědkyně Ing. K. S., ale vycházely i z dalších důkazů, a to jak listinných (dokladů opatřených od Finančního úřadu v O. a dokladů poskytnutých jednotlivými obchodními partnery společnosti PROMETAL CZ, s. r. o.), tak i dalších svědeckých výpovědí. Z provedených důkazů soudy učinily správný závěr, že obviněný jednal v úmyslu přímém. Další námitka, týkající se nepřiměřenosti uloženého trestu, do rámce uplatněného dovolacího důvodu podle názoru státní zástupkyně nezapadá. Dovolání tak s ohledem k výše uvedenému považovala za zjevně neopodstatněné a navrhla je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že částečně druhá a zejména třetí námitka obviněného míří primárně na zpochybňování správnosti ve své podstatě skutkových zjištění, jež učinil soud prvního stupně a z nichž v napadeném rozsudku vycházel odvolací soud. Právě takovou povahu mají výhrady, kterými ve shodě s již dříve uplatněnými námitkami vytkl soudům nesprávné hodnocení provedených důkazů, zvláště výpovědi svědkyně Ing. K. S., jakožto okolnosti, z níž soudy dovozovaly naplnění subjektivní stránky trestných činů ve formě přímého úmyslu, a dále též jeho výpovědi, pokud nepřijaly jeho obhajobu, že nedal příkaz k úplnému a konečnému vyřazení faktur z evidence. Prostřednictvím takto vymezených výhrad obviněný brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. V souladu s praxí Ústavního soudu tak lze typicky vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04 aj.). O žádnou z těchto situací se však zjevně nejedná.
Z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinily správná skutková zjištění. Z odůvodnění jejich rozsudků vyplývá, že se obhajobou obviněného zevrubně zabývaly a vyložily, jakými úvahami byly vedeny, nepřisvědčily-li jí. Své závěry o vině založily nejen na svědectví obviněné Ing. K. S., nýbrž zejména na nezpochybnitelných listinných důkazech opatřených od Finančního úřadu v O. a jednotlivých obchodních partnerů společnosti PROMETAL CZ, s. r. o., tak i na dalších výpovědích svědků Z. Š., V. B., Ing. K. V. a P. M., přičemž všechny tyto důkazy ve svém souhrnu potvrzovaly pravdivost svědectví Ing. K. S. o tom, že jednoznačně rozhodující slovo ve finančních otázkách měl právě obviněný a bez jeho souhlasu by podobné jednání nebylo vůbec realizovatelné. O jeho přímé zodpovědnosti svědčí i prostý fakt, že obviněný byl podle zjištění nalézacího soudu odpovědný za konečné zpracování daňového přiznání k DPH a jeho podání u správce daně jménem společnosti PROMETAL CZ, s. r. o. V této souvislosti nemůže obstát ani jeho tvrzení, že dal pouze příkaz k dočasnému nezařazování určitých vybraných faktur do evidence, když z provedených důkazů jasně vyplývá, že vyřazené faktury z let 2004 – 2006 nebyly doplněny do dne provádění kontroly, tedy do 29. 6. 2007, přičemž jak neoprávněné snižování daňové povinnosti, tak vylákávání daňových výhod na základě takto zkreslených údajů bylo prokazatelně a opakovaně realizováno, o čemž obviněný nemohl nevědět.
Je tak zjevné, že v tomto případě nešlo o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Okolnost, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě sama o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku. Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání je významná otázka, zda skutkem obviněného, jak byl zjištěn a popsán soudem prvního stupně (a z něhož vycházel při svém hodnocení i soud odvolací), byly naplněny všechny znaky skutkových podstat trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. a rovněž zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák.
Podle zjištění nalézacího soudu je z hlediska skutkového prokázáno, že podstata jednání obviněného spočívala v tom, že ve výše přesně označených měsíčních termínech ve zdaňovacích obdobích let 2004, 2005 a 2006 zkrátil daň z přidané hodnoty o částku v souhrnné výši 2.778.425,- Kč a vylákal výhodu na dani z přidané hodnoty v souhrnné výši 3.114.713,- Kč tím, že v celkem 22 případech, podrobně specifikovaných ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, úmyslně předkládal daňová přiznání k dani z přidané hodnoty za příslušné měsíce, ve kterých jednak zatajoval uskutečněná zdanitelná plnění, takže společnost PROMETAL CZ, s. r. o., odvedla nižší daň z přidané hodnoty, a jednak deklaroval nárok na nadměrný odpočet DPH, který byl této společnosti správcem daně skutečně vrácen, respektive přeúčtováván na úhradu jiných daňových povinností, a to za okolností, kdy nejenže byl formálně zodpovědný za správnost údajů v podaných daňových přiznáních, nýbrž i fakticky naprosto neomezeně rozhodoval o finančních otázkách společnosti, jejímž byl jednatelem, a z titulu této funkce k manipulacím s daňovým účetnictvím dával výslovné pokyny.
Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou povinnou platbu.
Zkrácením daně ve smyslu §148 odst. 1 tr. zák. se rozumí jakékoli jednání pachatele, jednajícího za poplatníka, v důsledku něhož je tomuto vyměřena nižší daň nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde. Zkrácení příslušné povinné platby v uvedeném smyslu lze dosáhnout jak jednáním aktivním (konáním), např. podáním úmyslně zkresleného daňového přiznání, v němž se předstírají vyšší výdaje (náklady) vynaložené na dosažení příjmů a zatajuje se ve skutečnosti dosažený zisk, v důsledku čehož tak dojde k zaplacení daně v nižší částce, než jaká odpovídá zákonu, tak i opomenutím takového konání, ke kterému byl daňový subjekt povinen (§89 odst. 2 tr. zák.), např. úmyslným nepodáním daňového přiznání ze skutečně dosaženého příjmu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 8 Tdo 790/2005).
Při zkrácení daně nebo podobné povinné platby jde zpravidla o zvláštní případ podvodného jednání, jímž se v rozporu se zákonem ovlivňuje daňová či obdobná platební povinnost určitého subjektu tak, že ten v rozporu se skutečností předstírá nižší rozsah této povinnosti nebo předstírá, že takovou povinnost vůbec nemá. Pachatel tedy zfalšuje příslušné výkazy či podklady pro stanovení uvedených povinných plateb, nepořídí je, úmyslně je zkreslí nebo je vůbec nevede, aby tím dosáhl nižšího výpočtu daně či podobné platby nebo aby vůbec zatajil, že má určitou daňovou nebo jinou podobnou povinnost.
Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2 tr. zák. se dopustí, kdo vyláká výhodu na některé z povinných plateb uvedených v odstavci 1.
Za vylákání daňové výhody skutečně nelze považovat pouhé neoprávněné snížení skutečně existující daňové povinnosti, které je zkrácením daně, ale fingované předstírání skutečnosti, z níž má vyplývat povinnost státu poskytnout neoprávněně plnění tomu, kdo zpravidla ani není plátcem příslušné povinné platby, od níž se výhoda odvíjí (podobně jako předchozí alternativa je proto považováno za zvláštní případ podvodu). Smyslem zde totiž je postihnout případy, „kdy pachatel nezkracuje plnění vůči státu, ale naopak od státu daňovou výhodu v podobě peněžní výplaty uvedením nepravdivých tvrzení vyžaduje“. Vylákání výhody na některé povinné platbě lze obecně definovat jako předstírání okolnosti, na základě níž vzniká povinnost státu (resp. jiného příjemce povinné platby) poskytnout plnění subjektu, který podle zákona ve skutečnosti nemá nárok na takové plnění nebo jenž vůbec není plátcem či poplatníkem takové povinné platby (např. daně z přidané hodnoty), ve vztahu k níž je výhoda (poskytované plnění) poskytována. Výhoda je tudíž neoprávněná a může mít konkrétní podobu např. vrácení fingovaného přeplatku na dani (resp. nadměrného odpočtu), vrácení daně, která však ve skutečnosti zaplacena nebyla, apod. (k tomu viz rozhodnutí č. 22/2005-I. Sb. rozh. tr., kde je zároveň vymezen rozdíl mezi zkrácením daně a vylákáním výhody na dani, a to ve vztahu k dani z přidané hodnoty).
Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2 tr. zák. je dokonán tím, že skutečně došlo k vylákání výhody ve výše uvedeném smyslu a rozsahu, tj. pokud příslušná výhoda byla skutečně neoprávněně poskytnuta.
Z hlediska subjektivní stránky se u obou zmíněných skutkových podstat vyžaduje zavinění ve formě úmyslu, přičemž postačí alespoň úmysl eventuální [§4 písm. b) tr. zák.]. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle §4 písm. b) tr. zákoníku].
Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle odst. 3 písm. c) ustanovení §148 tr. zák. se dopustí, kdo způsobí činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 značnou škodu. Škodou značnou se rozumí podle §89 odst. 11 tr. zák. škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč. Způsobení škody ve výši, která dosahuje značné škody, musí být pokryto zaviněním alespoň z nedbalosti [§5 a §6 písm. a) tr. zák.].
Ohledně naplnění znaků trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. dovolatel namítal, že chybí vyjádření konkrétního způsobu jeho zapojení do takového skutku, zejména že chybí vyjádření subjektivní stránky a není vyjádřen způsob tvrzeného zatajení, když samotné zatajení nijak nevyjadřuje a ani nemůže vyjadřovat subjektivní stránku ve formě úmyslu, a dále popíral věrohodnost výpovědi svědkyně Ing. K. S. Posledně uváděnou námitku nelze – jak už bylo výše uvedeno – podřadit pod žádný ze zákonem vymezených důvodů dovolání.
V tomto konkrétním případě je třeba předně uvést, že hodnocení subjektivní stránky pachatele není založeno pouze na dovolatelem zpochybňované výpovědi svědkyně Ing. K. S., nýbrž lze na ni usuzovat prostřednictvím racionální úvahy, plně souladné se zásadou volného hodnocení důkazů, na podkladě zjištění o dalších okolnostech případu, zejména z rozsahu a počtu trestně relevantních útoků, zjištěné systematičnosti trestně relevantního jednání i dlouhodobosti páchání trestné činnosti, a v neposlední řadě ze zodpovědnosti vyplývající z funkce vykonávané obviněným i jeho pravomoci, a to při absenci jakéhokoliv opačného důkazu, či jen indicie (kromě výpovědi samotného obviněného), což ve svém souhrnu podává dostatečný podklad k výroku, že v daném případě nepřichází v úvahu jiná forma zavinění než zavinění ve formě přímého úmyslu.
O zavinění z vědomé nedbalosti zde nelze vážně uvažovat i proto, že nedošlo jen k výjimečnému opomenutí uvedení některé faktury do daňového prohlášení, nýbrž z provedené kontroly (viz svědecká výpověď Z. Š. na č. l. 1047 spisu) bylo zjištěno systematické vedení dvojího účtování, jednoho reálného a druhého pro daňové účely, minimálně po dobu let 2005 a 2006, když všechna tato dílčí jednání mají povahu konání – vyjímání faktur z evidence, respektive dávání příslušných pokynů k takovému postupu, nejednalo se tedy jen o pouhé nevědomé opomenutí, jak by snad chtěl naznačovat dovolatel.
V této souvislosti nemůže obstát ani námitka, že obviněný dal pouze příkaz k dočasnému nezařazování určitých vybraných faktur do evidence, když z provedených důkazů jasně vyplývá, že neoprávněně zařazené, respektive vyřazené faktury z let 2004 až 2006 nebyly vyřazeny, eventuálně chybějící doplněny do dne provádění kontroly, tedy do 29. 6. 2007, v důsledku čehož daňová povinnost nebyla do této doby řádně splněna a naopak na základě takto zkreslených údajů byly vyžádány neoprávněné daňové výhody, o čemž – jak už bylo uvedeno výše – nemohl obviněný nevědět.
Je tedy sice pravdou, že pouhé neodvedení daně bez dalšího nestačí k naplnění všech znaků ani jedné z uvedených skutkových podstat trestného činu podle §148 tr. zák., což ale není posuzovaný případ, protože z popisu skutku jednoznačně vyplývá, že se zde jednalo o promyšlené jednání s cílem uvést správce daně v omyl, a tak (podvodně) mimo jiné zkrátit vlastní daňovou povinnost.
Co se týče namítané absence vyjádření způsobu tvrzeného zatajení a zapojení obviněného do takového skutku, je v rozsudku dostatečně vyjádřeno, že obviněný „veden záměrem vyhnout se daňové povinnosti společnosti PROMETAL CZ, s. r. o., a takto získat pro společnost PROMETAL CZ, s. r. o., neoprávněný prospěch… podával daňová přiznání“, která byla hrubě zkreslená, přičemž soud ve skutkové větě jednoznačně označil jak jednotlivých 22 dílčích útoků tohoto pokračujícího trestného činu, tak charakter zkreslení daňových informací v nich obsažených a rovněž vyjádřil, že takovouto činností obviněného došlo ke „zkrácení daně z přidané hodnoty o částku v souhrnné výši 2.778.425,- Kč“.
Naplnění zbývajících formálních znaků skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. včetně znaků materiálních ve smyslu splnění podmínek použití §88 odst. 1 tr. zák. nebylo v dovolání zpochybňováno, a proto nebylo ani předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Je vhodné pouze dodat, že ani v této otázce nejsou žádné pochybnosti.
V případě trestného činu podle §148 odst. 2, odst. 3 písm. c) pak obviněný namítal, že zcela ve výroku absentují znaky příslušné skutkové podstaty, přičemž je ani nelze dovodit z jiné části rozsudku.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ani tato námitka obviněného není opodstatněná, neboť skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují formální znaky tohoto trestného činu. Obviněný coby osoba odpovědná za společnost PROMETAL CZ, s. r. o., se záměrem vylákat výhodu na dani, podával opakovaně u příslušného finančního úřadu daňová přiznání, ve kterých byly úmyslně odlišně od skutečnosti pozměněny údaje tak, že příslušný správce daně poskytl uvedenému daňovému subjektu neoprávněnou daňovou výhodu v podobě nadměrného odpočtu DPH v souhrnné výši 3.114.713,- Kč, tedy v rozsahu značné škody vyžadované pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák.
Přestože obviněný výslovně ve svém dovolání neuváděl námitku proti chybné aplikaci §88 odst. 1 tr. zák., tedy posouzení materiálního kritéria pro použití kvalifikované skutkové podstaty příslušného trestného činu, lze ji chápat jako implicitně obsaženou v námitce, že absentují všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podle §148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák.
Podle §88 odst. 1 tr. zák. se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Praxe soudů vychází z názoru, že již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, v posuzovaném případě jí je způsobení značné škody, zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě, jak je určován v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák., ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (k tomu viz č. 34/1976 Sb. rozh. tr.). Z toho však též plyne, že nelze spojovat formální znaky trestného činu, které již samy o sobě určují typovou nebezpečnost trestného činu pro společnost, s materiální podmínkou podle §88 odst. 1 tr. zák., která počítá s komplexem všech okolností případu včetně těch, které leží mimo skutkovou podstatu trestného činu.
Z rozsudků soudů obou stupňů je patrné, že soudy se touto otázkou vypořádaly sice poněkud stručně, když nalézací soud pouze konstatoval, že způsobená škoda výrazně překročila hranici značné škody a odvolací soud k této otázce také pouze bez dalšího konstatoval (str. 5 in fine), že došlo k naplnění okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, nicméně s ohledem na prokázané skutečnosti není žádných pochyb, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zcela jistě odůvodňuje aplikaci kvalifikovaných odstavců obou trestných činů, přičemž – jak správně poznamenal již soud odvolací – v důsledku toho, že státní zástupce nepodal odvolání, nemohl být skutek správně překvalifikován již tímto soudem jako přísnější trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 2, 4 tr. zák., v jehož rámci by byl obviněný ohrožen trestem odnětí svobody od pěti do dvanácti let [podle převažující praxe soudů nebylo možné sčítat vylákanou výhodu na povinné platbě podle odst. 2 §148 tr. zák. se zkrácením daně, poplatku nebo podobné povinné platby podle odst. 1 tohoto ustanovení, což již neplatí pro zvlášť přitěžující okolnost podle §148 odst. 3 písm. c) a §148 odst. 4 tr. zák.]; není od věci podotknout, že důvody pro jeho aplikaci z hlediska materiálních kriterií byly i zde nepochybně splněny.
Z těchto závěrů dovolacího soudu vyplývá, že soudy se při právní kvalifikaci skutků nesprávného právního posouzení nedopustily, jelikož skutková zjištění obsažená pod body 1/ - 22/ výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyjadřují všechny zákonné znaky trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. a podle §148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák.
Z obsahu dovolání vyplývá, že jako čtvrtou námitku obviněný prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadenému rozhodnutí ve vztahu k uloženému trestu vytýkal, že soud nedostatečně vyhodnotil v souladu s ustanovením §31 odst. 1 tr. zák. jeho osobní poměry, zejména jeho věk, který považoval za rozhodující při zvažování výše a druhu trestu, dále uplynutí delší doby od spáchání trestných činů, po kterou vedl bezúhonný život, a také to, že při ukládání nepodmíněného trestu soud argumentoval výší způsobené škody, když tato sama je již součástí kvalifikované skutkové podstaty. Trest, který odvolací soud obviněnému uložil, proto považoval za nepřiměřený či nehumánní, neodpovídající účelu ukládání trestů.
Je tudíž zřejmé, že obviněný v rámci takto uplatněného dovolacího důvodu poukazoval výhradně na nedostatky spočívající v tom, jakým způsobem soud hodnotil skutečnosti významné pro ukládání výše a druhu trestu ve smyslu §31 odst. 1 tr. zák. až §34 tr. zák. Takové požadavky však nedopadají na žádný dovolací důvod, neboť námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Nadto je třeba poznamenat, že ani věcně nejsou tyto námitky oprávněné, když je zcela zřejmé, že dosažení určitého věku nemůže být samo o sobě důvodem neukládání nepodmíněných trestů odnětí svobody. Rovněž ani uplynutí – ve skutečnosti nepříliš dlouhé doby od spáchání uvedených trestných činů (čtyři a půl roku) – nemůže vzhledem k společenské nebezpečnosti posuzovaného protiprávního jednání (obviněný byl ohrožen trestem odnětí svobody až na osm let, respektive při správné právní kvalifikaci skutku dokonce až na dvanáct let), páchaného dlouhodobě, promyšleně, tedy v přímém úmyslu, odůvodnit potřebu uložení pouze podmíněného trestu, a to i s ohledem na pokračující nekritický náhled obviněného na trestnou činnost, jíž se dopustil, a fakt, že byl ukládán souhrnný trest za více trestných činů. K pochybení rovněž nedošlo ani v argumentaci výší způsobené škody při stanovení výměry trestů v daném rozpětí příslušné trestní sazby, neboť toto kritérium je adekvátní pro upřesnění konkrétního uloženého trestu v rámci sazby stanovené pouze rámcově [srov. ustanovení §34 písm. j) tr. zák.]. Závěrem Nejvyšší soud konstatuje, že v tomto případě nelze oprávněně tvrdit, že uložený trest je nepřiměřený, nebo dokonce že bylo porušeno některé ze základních lidských práv vyjádřených v Listině, jak to dovozuje obhajoba.
Pakliže odvolací soud shledal, že obviněný svým jednáním naplnil zákonné znaky trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. a podle §148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák., dostatečně a přesvědčivě své právní závěry odůvodnil. Takovému rozhodnutí proto nelze vytýkat, že spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud tudíž zjevně neopodstatněné dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti obviněného o odložení výkonu rozhodnutí, kterou učinil v závěru svého dovolání, poněvadž obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu (§265o odst. 1 tr. ř.). Předsedkyně senátu Nejvyššího soudu též se zřetelem ke způsobu, jakým bylo rozhodnuto o dovolání obviněného, důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. ledna 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková