ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.297.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 297/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. března 2012 o dovolání obviněného A. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. 9 To 475/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 131/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. K. odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. 3 T 131/2011, uznal obviněného A. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že:
„poté, co dne 23. 11. 2010 při svém osobním jednání na Nejvyšším státním zastupitelství v Brně na ulici J. se státním zástupcem JUDr. S. P. v úmyslu domoci se příjezdu Policie ČR, tomuto vytrhl spisový materiál
sp. zn. 1 NZN 2845/2010 a natrhl jeho obal, aby mohl policii telefonicky sdělit,
že napadl státního zástupce a dále dva dny poté písemně sdělil nadřízenému S.P., že tomuto „za jiných okolností a na jiné půdě, by jiná osoba navodila nutnost pořízení nové zubní protézy“,
dne 10. 12. 2010 písemně odeslal z emailové adresy a adresoval na podatelnu Nejvyššího státního zastupitelství v Brně podání, stylizované jako výzvu státní zástupkyni JUDr. B. K., které tímto sdělil, že „vyhledávám občany v ČR nebo mimo ČR, kteří věří, že nespravedlnost ohrožuje životy jedinců nebo společnosti. Tak je požádám, aby se postaraly o pachatele tvého postavení a tvého typu. Jelikož jsem přesvědčen o tom, že osoby tvého typu by neměly mít možnost dožít
se přirozené smrti“, kdy takto jednal v úmyslu docílit přehodnocení stanoviska Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve věci vedené pod sp. zn. 1 NZN 2845/2010, které vyřizovala právě JUDr. B. K. – státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně“.
Takto popsané jednání obviněného soud posoudil jako přečin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a podle §326 odst. 1 trestního zákoníku mu uložil trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil
na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. 9 To 475/2011, tak, že je podle
§256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. Pěvy Skýbové dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný úvodem svého podání konstatoval, o jaké důkazy opřely soudy nižších stupňů svá rozhodnutí, a uvedl, že odvolací soud nesplnil svoji přezkumnou povinnost. Následně se snažil vysvětlit motiv svého jednání tak, že je člověkem, který se nespokojí s ledabylým šetřením věcí a jde si důsledně za svým, protože jeho podání nejsou vyřizována objektivně a správně. Z toho důvodu dochází osobně na různé úřady
a zajímá se o stav prověřování. Jestliže je mu některým z pracovníků poskytnuta informace, o které se následně dozví, že je nepravdivá, pak trvá na řádném prošetření věci. Dále připustil, že jeho jazykové vyjadřování může leckdy působit podivně
či nemístně, vliv na to však měl jeho dlouhodobý pobyt v K. Některé jeho slovní či písemné projevy tudíž nelze brát vážně, protože nijak neprokazují úmysl někomu ublížit nebo vyhrožovat.
Obviněný se dále domníval, že oba postižení státní zástupci činní u Nejvyššího státního zastupitelství jsou osobami s letitou praxí, za svůj profesní život jistě jednali s řadou osob, přičemž jeho chování se rozhodně nevymykalo běžnému chování jiných stěžovatelů. Jeho jednání proto není s to naplnit znaky skutkové podstaty přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu, a to ani po stránce subjektivní, ani po stránce objektivní. V době, kdy s JUDr. B. K. i s JUDr. S. P. jednal, bylo již v meritu věci rozhodnuto a jeho trestní oznámení odloženo. Trval na tom, že nikomu nevyhrožoval a že jeho písemná podání nemohla v nikom vzbudit obavy, že by své řečnické obraty uskutečnil. Své jednání nepovažoval za natolik škodlivé, aby šlo o trestný čin.
Obviněný dále uvedl, že na Nejvyšším státním zastupitelství podával trestní oznámení na státní zástupkyni JUDr. B. K. z důvodu ztráty spisového materiálu. Spisovou značku tohoto oznámení mu však nikdo nechtěl sdělit, a to ani když se opakovaně na Nejvyšší státní zastupitelství dostavoval. Své trestní stíhání označil
za účelové, činnost policie považoval za nezákonnou, trestní oznámení na státní zástupkyni bylo „účelově vypuštěno a jeho výroky nezákonně propojeny“.
Dovolání obviněný uzavřel tvrzením, že své trestní stíhání považuje za šikanu, že na něho byl činěn psychický nátlak, celý proces proběhl v rozporu s trestním právem a že podstata jím oznámené věci byla účelově potlačena a vypuštěna z vyšetřování. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil obě napadená rozhodnutí a podle §265 l tr. ř. přikázal věc soudu prvního stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce práva vyjádřit se k podanému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. nevyužil. Prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství pouze vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl
za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Některé námitky dovolatele, které ve svém podání uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Jde především o ty výhrady, které napadají rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů a způsob hodnocení důkazů z jejich strany (zejména hodnocení formulací v emailu zaslaném poškozené státní zástupkyni s tvrzením, že několik jeho slovních vyjádření bylo účelově propojeno, nebo tvrzením, že jeho trestní stíhání je projevem šikany orgánů činných v trestním řízení vůči jeho osobě). Tím ovšem primárně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že zmíněné vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Lze tak uzavřít, že všechny doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání jako celek odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatel však v části svého podání uplatnil také výhrady, které lze považovat za relevantní. Tak tomu bylo tehdy, pokud zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným, pokud namítal, že výrazy, které vůči oběma státním zástupcům použil, nelze považovat za výhrůžky, a tvrdil že se z jeho strany nejednalo o chování společensky škodlivé (se zdůrazňováním toho, že vlivem svého pobytu v cizině občas používá nemístná slovní spojení či nevhodné výrazy). Nejvyšší soud však současně shledal, že tyto výhrady jsou zjevně neopodstatněné.
K uvedené problematice je zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví, nebo způsobením značné škody v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby .
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné ty znaky jmenovaného přečinu, které spočívají v tom, že obviněný jinému vyhrožoval usmrcením a ublížením na zdraví v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby .
Vyhrožování ve smyslu §326 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku je psychické působení na vůli člověka. Výhrůžka může směřovat nejen proti úřední osobě, ale i proti jiné osobě. Nemusí však být přednesena v přítomnosti úřední osoby anebo jiné osoby, proti které směřuje, pokud si je pachatel vědom toho, že se úřední osoba o výhrůžce dozví. Musí však být prostředkem působení na výkon pravomoci úřední osoby nebo pachatel musí jednat v pohnutce postihnout úřední osobu za to, jak svou pravomoc vykonala či vykonává (srov. Šámal. P., a kol. Komentář. Trestní zákoník II., 1. vydání 2010, C. H. Beck, str. 2861).
Ve smyslu §127 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku je třeba za úřední osobu považovat státního zástupce.
Vyžaduje-li skutková podstata posuzovaného přečinu úmyslné zavinění pachatele, je třeba uvést, že podle §15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, pokud pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý), nebo podle odst. 1 písm. b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).
Pokud obviněný ve svém podání zpochybnil naplnění subjektivní stránky předmětného přečinu podle §326 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, pak je zapotřebí akcentovat, že jeho přímý úmysl jednoznačně vyplývá ze skutkových zjištění formulovaných v tzv. skutkové větě napadeného rozsudku soudu prvního stupně, tedy že „dne 10. 12. 2010 písemně odeslal z emailové adresy a adresoval na podatelnu Nejvyššího státního zastupitelství v Brně podání, stylizované jako výzvu státní zástupkyni JUDr. B. K.“ s blíže citovaným obsahem. Soudy nižších instancí rovněž zjistily, že obsahem tohoto emailu byly mimo jiné výhrůžky, jimiž dával této státní zástupkyni najevo, že je schopen způsobit jí „nepříjemnost“, a jimiž ji chtěl „potrestat“ za její stanovisko v jeho věci, případně ji donutit, aby své závěry ještě přehodnotila.
Soud prvního stupně k tomu v odůvodnění svého rozhodnutí dodal, že „… v dané chvíli není ani výrazně podstatné, že de facto státní zástupkyně již vůči obviněnému v době přijetí jeho podání nevykonávala žádnou formální činnost, když jej vyrozuměla o tom, že jeho další obsahově shodná podání NSZ nebude přezkoumávat. Tímto opatřením, při dohledové činnosti v podstatě srovnatelným s pravomocným rozhodnutím soudu, nekončí ochrana úřední osoby. Obviněný se totiž i poté na poškozené domáhal přehodnotit její stanovisko tak, aby opět začala brát jeho žádosti a stížnosti vážně a řešila jeho nespokojenost s postupem VSZ v Olomouci v rámci úkonů trestního řízení“ (srov. stranu 5 rozsudku). Na straně 7 rozsudku pak ve vztahu
k „vyhrožování“ ze strany obviněného tento soud uvedl, že „… B. K. se … dozvídá z jeho písemného podání rovněž o tom, že by mohl sehnat jiné osoby, které by zařídily to, že by se nedožila přirozené smrti. Obtížně lze toto vyjádření chápat jinak, než jako možnou fyzickou likvidaci. Poškozená pak musela být znejistěna v tom, zda obviněný skutečně v důsledku ignorace své osoby ze strany NSZ neudrží nervy na uzdě a není schopen zprostředkovat jiné osoby k fyzickému útoku. Když o něm z jeho podání mohla zjistit pouze to, že dlouhou dobu žil v zahraničí, takže není vyloučeno, že odsud by se mu skutečně mohlo dostat zákeřné pomoci“.
Odvolací soud se s takovým závěrem nalézacího soudu – byť jen s maximální stručností – ztotožnil (srov. stranu 2 odůvodnění jeho usnesení).
Soudy nižších stupňů tedy považovaly hrozby obviněného za nebezpečnou výhrůžku ve smyslu ustanovení §326 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, prostřednictvím které zamýšlel psychicky působit na poškozenou státní zástupkyni. Takovému jejich závěru nelze nic zásadního vytknout.
V návaznosti na námitky obviněného uplatněné již v předchozích stadiích trestního řízení (opětovně i v dovolacím řízení) se již soud prvého stupně ve svém rozhodnutí zabýval otázkou, zda intenzita jednání pachatele byla natolik vysoká, aby se jednalo o trestný čin, resp. přečin.
K tomu Nejvyšší soud (zase jen v obecné rovině) připomíná, že podle nového trestního zákoníku, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2010 a podle něhož byl posouzen čin obviněného, je trestným činem jen protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1
trestního zákoníku). Společenská škodlivost ovšem není zákonným (formálním) znakem trestného činu, protože má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku. Proto také trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, takže ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. V závislosti
na konkrétních skutkových okolnostech je přitom třeba existenci společenské škodlivosti vyvozovat zejména z povahy a rozsahu zásahu pachatele do chráněných zájmů, takže je zde odůvodněn závěr o uplatnění trestní odpovědnosti vůči němu
a trestněprávních důsledků s ní spojených (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, publikované pod č. T 1378. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, Praha 2011, sešit 75).
V posuzované věci soud prvního stupně zjistil, že obviněný navštívil Nejvyšší státní zastupitelství mnohokrát, jednání probíhala bezkonfliktně, stejně tak i první setkání poškozené s obviněným proběhlo zcela standardně. Ovšem po několika měsících se situace změnila, obviněný nejprve projevil agresivní chování ve vztahu
ke státnímu zástupci JUDr. S. P. (blíže je toto jednání popsáno v návětí skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, viz shora). Dva dny po tomto incidentu adresoval email státnímu zástupci, ve kterém uvedl, že „sdělil nadřízenému S. P., že tomuto „za jiných okolností a na jiné půdě, by jiná osoba navodila nutnost pořízení nové zubní protézy“. Následně obviněný odeslal emailem dopis poškozené JUDr. B. K., ve kterém opětovně poměrně agresivním a nevybíravým způsobem sděloval, že „osoby tvého typu by neměly mít možnost dožít se přirozené smrti“. V kontextu všech těchto událostí není pochyb o tom, že výhrůžky obviněného mohla poškozená vnímat jako reálné ohrožení své osoby. Šlo jednoznačně o výhrůžky, které byly způsobilé vzbudit v ní obavy o její zdraví, a také vzhledem k předchozímu incidentu obviněného s JUDr. S. P. mohla skutečně nabýt přesvědčení, že obviněný je schopný splnit to, čím vyhrožoval.
Jak správně konstatoval již soud prvního stupně, orgány činné v trestním řízení sice mají být připraveny na to, že existují osoby, které je zahlcují množstvím přípisů
i podání, ve kterých se ne vždy vyjadřují nevybíravým způsobem. V této konkrétní věci však jednání dovolatele překročilo únosnou míru. Výhrůžky obviněného, které vtělil
do svých přípisů adresovaných poškozené, vybočují ze všech oprávnění, která mu demokratický systém přiznává, a rozhodně ohrožují zájem státu na ochraně nerušeného výkonu pravomoci úřední osoby.
Nejvyšší soud z těchto jen stručně uvedených důvodů shledal, že soudy použitá právní kvalifikace jednání obviněného jako přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku je správná. Proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a