ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.310.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 310/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. března 2012 o dovolání obviněného M. B., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 10. 2011, sp. zn. 11 To 287/2011, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 2 T 53/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 16. 5. 2011, sp. zn. 2 T 53/2011, byl obviněný M. B. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 3 tr. zákoníku a odsouzen podle §143 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku, §74 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Krajské pobočce pro K. kraj, H., H. K., částku 162.318,- Kč.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 3 tr. zákoníku dopustil tím, že:
dne 18. 11. 2010 v 05.15 hodin na silnici I. třídy v katastru obce O., okr. J., jako řidič motorového vozidla zn. Volkswagen Multivan, porušil ustanovení §4 písm. a), §17 odst. 3, odst. 5 písm. c) [nesprávně uvedeno odst. 4 písm. c)] a §18 odst. 1, 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, protože nepřizpůsobil jednak rychlost jízdy pravidlům silničního provozu, jednak svým schopnostem a situaci v silničním provozu a dále v této rychlosti riskantně a nebezpečně předjížděl autobus zn. Setra S 315, řidiče O. H. s nejméně 20 cestujícími, a to v době, kdy v protisměru přijíždělo nákladní vozidlo, jehož řidič, aby zabránil čelnímu střetu, musel intenzivně brzdit a vyjet zcela na krajnici vozovky ke svodidlům a řidič autobusu, aby zabránil střetu mezi vozidlem obviněného a nákladním vozidlem, byl nucen s autobusem uhnout na pravou krajnici, kde v té době stálo nouzově odstavené neoznačené vozidlo zn. Ford Escort, se stojícím řidičem J. G., kterého uhýbající autobus srazil, přičemž mu byla způsobena zranění – mnohočetná krvácející poranění měkkých tkání a orgánů dutiny břišní, zejména pak pánevních struktur, na jejichž následky téhož dne zemřel.
Označený rozsudek soudu prvního stupně obviněný napadl odvoláním směřujícím proti výroku o vině i trestu. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 10. 2011, sp. zn. 11 To 287/2011, bylo podané odvolání podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Následně obviněný podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel nesprávnost právního posouzení skutku spatřoval v tom, že nebyla prokázána „míra jeho zavinění ke všem znakům skutkové podstaty přečinu“, kterým byl uznán vinným. Znovu reprodukoval podstatný obsah znaleckého posudku z oboru silniční dopravy znalce Ing. P. Š., o jehož závěry se opíraly soudy obou stupňů, a zdůraznil, že již v odvolacím řízení poukazoval na to, že okresní soud nesprávně zhodnotil provedené důkazy. Nechal si vypracovat vlastní znalecký posudek z oboru silniční dopravy Ing. L. K., který jeho tvrzení podporuje, neboť podle jeho závěrů, opírajících se o analýzu tachografického kotoučku autobusu Setra, vyplývá, že řidič autobusu zvyšoval rychlost autobusu i v době, kdy byl dovolatelem předjížděn. Z toho obviněný vyvozoval, že toto zjištění má vliv na míru jeho zavinění, protože je otázkou, zda mohl předpokládat, že řidič autobusu bude svou rychlost dále zvyšovat a tím výrazně prodlouží dráhu na jeho předjetí. Odvolací soud se však touto argumentací nikterak nezabýval, pouze konstatoval, že v rámci odvolacího řízení předložil znalecký posudek z oboru dopravy. Obviněný měl za to, že v jeho případě je „výrazný“ rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy a že bylo porušeno právo na spravedlivý proces. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství nevyužila svého oprávnění a k dovolání se věcně nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil z větší části námitky, které ve své podstatě směřovaly proti správnosti skutkových zjištění, jež učinil soud prvního stupně a z nichž v napadeném usnesení vycházel odvolací soud. Právě takovou povahu mají jeho výhrady, že soudy obou stupňů opřely závěr o jeho vině o variantu označenou jako „a“ ve znaleckém posudku Ing. P. Š., ačkoliv znalecký posudek obsahoval i variantu „b“, vycházející z jeho obhajoby, podle níž by příčinou dopravní nehody byl především pohyb řidiče odstaveného vozidla. Do stejné kategorie nutno zahrnout i výtky, že se odvolací soud nezabýval a nevypořádal se závěry nově předloženého znaleckého posudku Ing. L. K., podle nichž měla na míru jeho zavinění vliv okolnost, že řidič autobusu zvyšoval rychlost vozidla i v době, kdy je obviněný předjížděl, čímž výrazně prodloužil dráhu potřebou na předjetí autobusu.
V této části dovolání obviněný fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se činu v podobě zjištěné soudy nedopustil. Takto vytýkané vady mají povahu vad skutkových, nikoli hmotně právních, přičemž nelze než opakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Nejvyšší soud již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04).
Ústavní soud vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.). Co se týče polemiky dovolatele s hodnocením důkazů provedeným ze strany soudů obou stupňů, pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady v projednávané věci dovolací soud neshledal. Dovoláními tvrzený výrazný či dokonce extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy totiž nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem.
Právo na spravedlivý proces, jehož ochrany se obviněný domáhal, se projevuje zejména prostřednictvím zásad zakotvených v ustanovení §2 tr. ř., a to zejména v jeho odstavcích 5 a 6. Podle ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Podle zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však nesmí být projevem libovůle orgánů činných v trestním řízení, důkazní postup je nezbytné vždy vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Tento požadavek je vtělen do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.), popř. usnesení (§134 odst. 2 tr. ř.). Z odůvodnění musí být patrné, o které důkazy soud opřel svá skutková zjištění, jak se vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny a trestu.
Podle dovolacího soudu těmto požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí soudy dostály. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a výsledky provedeného dokazování a úvahami při hodnocení důkazů (viz strany 3, 4 rozsudku soudu prvního stupně, strany 2 až 3 napadeného usnesení odvolacího soudu). Výhrady obsažené v dovolání obviněného tvořily v převážné části součást jeho obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly.
Jak vyplývá z obsahu podaného dovolání, obviněný v něm za viníka dopravní nehody označil řidiče autobusu. Konkrétně brojil proti tomu, že odvolací soud se nezabýval vyjádřením znalce Ing. L. K., který provedl analýzu tachografického kotoučku autobusu a zjistil výrazné prodloužení dráhy na jeho předjetí z důvodu zvyšování rychlosti autobusu v okamžiku, kdy jej předjížděl. Obviněný kladl otázku, zda mohl předpokládat, že řidič autobusu bude rychlost vozidla dále zvyšovat a tím výrazně prodlouží dráhu potřebnou na předjetí. Vytýkal, že touto argumentací se odvolací soud nikterak nezabýval a v odůvodnění pouze konstatoval, že v odvolacím řízení předložil znalecký posudek z oboru dopravy vypracovaný dalším znalcem.
Předně je třeba říci, že se v případě „znaleckého posudku“ Ing. L. K. striktně posuzováno nejedná o další znalecký posudek, neboť tento nesplňuje všechny formální náležitosti, které na takový důkazní prostředek trestní řád klade v ustanovení §110a; chybí v něm doložka znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku. Bez doplnění této náležitosti s ním nebylo možno zacházet jako se znaleckým posudkem, nýbrž pouze jen jako s listinným důkazem. Za druhé je významné poznamenat, že tento důkaz nebyl pominut, byť z protokolu o veřejném zasedání odvolacího soudu to není patrné. Ze zvukového záznamu veřejného zasedání odvolacího soudu ze dne 11. 10. 2011 Nejvyšší soud však zjistil, že nově předloženým důkazním prostředkem se odvolací soud zabýval, a v odůvodnění napadeného usnesení byl proto opodstatněně zmíněn. To, že odvolací soud na jeho základě nezměnil názor na výsledky hodnocení důkazů provedených před soudem prvního stupně a skutková zjištění tohoto soudu označil za správná, je otázka volného hodnocení důkazů, kterou nepřísluší dovolacímu soudu posuzovat.
Nejvyšší soud naopak s ohledem na odůvodnění napadených rozhodnutí považuje za nutné zdůraznit, že soudy opřely svůj závěr o vině obviněného o důkazy, jež podrobně ve svých rozhodnutích rozvedly, a vysvětlily dostatečně přesvědčivě, na základě jakých skutečností dospěly k tomu, že se obviněný činu dopustil, jakož i k tomu, že považují jeho obhajobu za vyvrácenou. Soudy skutková zjištění opřely především o výpovědi většiny svědků, jmenovitě řidiče autobusu O. H., svědka M. K., řidiče vozidla jedoucího za vozidlem obviněného, a cestujících z předjížděného autobusu, svědků P. B., M. T., P. T. a D. K. Z výše uvedených svědeckých výpovědí vyplynulo, že v době, kdy obviněný začal předjíždět, už bylo možno vidět protijedoucí kamion a bylo zřejmé, že vozidlo obviněného nemá dostatek místa ani času k provedení bezpečného předjetí, takže svým manévrem způsobil nebezpečnou dopravní situaci, kterou řešili řidiči předjížděného autobusu a protijedoucího nákladního vozu tak, že uhnuli se svými vozidly směrem doprava k okraji vozovky, kde však autobus zachytil muže pohybujícího se bez reflexní vesty u nouzově odstaveného neosvětleného vozidla. Výpovědi svědků byly podkladem i pro znalecký posudek znalce Ing. P. Š. a jeho závěrů obsažených pod variantou označenou „a“. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že v daném případě není možno usuzovat na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, to ještě samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání byly, byť posuzováno s jistou benevolencí, relevantně uplatněny námitky zpochybňující „prokázání míry zavinění ke znakům skutkové podstaty přečinu“, jímž byl obviněný uznán vinným.
Přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 3 tr. zákoníku se (mimo jiné) dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt a čin spáchal proto, že hrubě porušil zákony o bezpečnosti dopravy.
Jedná se o poruchový trestný čin, proto pro naplnění jeho objektivní stránky je třeba, aby smrt poškozeného nastala, pouhé nebezpečí smrti nestačí. Z hlediska subjektivního se vyžaduje nedbalost.
Zavinění (obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu) je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, ale i příčinný vztah mezi jednáním obviněného a jeho následkem. Trestní zákoník vymezuje nedbalostní zavinění, o něž tu jde, při neexistenci volní složky pomocí složky vědění, která tu buď je, nebo není. Trestní zákoník rozlišuje nedbalost vědomou a nedbalost nevědomou. Trestný čin je spáchán z nedbalosti vědomé podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Z nedbalosti nevědomé podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je spáchán, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
V kontextu s dovolacími námitkami je potřebné v obecné rovině uvést, že při zjišťování zavinění u přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 tr. zákoníku spáchaného účastníkem silničního provozu při dopravní nehodě je nutno objasnit okolnosti, zda byla či nebyla dodržena pravidla o provozu na pozemních komunikacích stanovená právním předpisem, tj. zákonem č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o silničním provozu). Z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za způsobený následek je rozhodné, zda pachatel současně věděl nebo vědět mohl a měl, že porušením pravidel silničního provozu bude jednat takovým způsobem a za takových okolností, že tím může vyvolat následek uvedený ve zvláštní části trestního zákoníku, tj. v konkrétním případě smrt jiného. Jedině v takovém případě by totiž bylo možno dovodit jeho nedbalostní zavinění ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku. Lze připomenout, že při určování hranice okolností, jež řidič může či nemůže předvídat, je zapotřebí vycházet z existujících objektivních okolností vyplývajících z určité dopravní situace, která může být určena celou řadou faktorů (určitým místem, povahou pozemní komunikace, vlastnostmi vozidla, chování ostatních účastníků silničního provozu, povětrnostními podmínkami apod.), přičemž tyto okolnosti řidič vnímá svými smysly a může je pak hodnotit podle svých řidičských znalostí i dalších subjektivních dispozic. Z hlediska nedbalostního zavinění to znamená, že kromě míry povinné (objektivní) opatrnosti vyplývající z ustanovení pravidel silničního provozu existuje i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je řidič schopen vynaložit v konkrétním případě. Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele a jednak okolnosti konkrétního případu. Přitom o zavinění z nedbalosti může jít jen tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (srov. např. č. 43/2002 Sb. rozh. tr.).
Důležité je v daných souvislostech také zmínit, že pokud při vzniku smrtelného následku spolupůsobilo více příčin (jednání pachatele a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který jednáním pachatele nastal. V kontextu posuzovaného případu je významné východisko obsažené v judikatuře soudů, podle něhož pokud při vzniku následku uvedeného v §143 tr. zákoníku spolupůsobilo vícero příčin, je třeba hodnotit každou příčinu z hlediska jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání pachatele nastal. Jednání každého pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. č. 72/1971 Sb. rozh. tr.).
Podstata jednání obviněného spočívala podle zjištění soudů v tom, že dne 18. 11. 2010 v 05.15 hodin jako řidič motorového vozidla zn. Volkswagen Multivan nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem a situaci v silničním provozu a dále v této rychlosti riskantně a nebezpečně předjížděl ve stejném směru jeho jízdy jedoucí autobus zn. Setra S 315 řidiče O. H. s nejméně 20 cestujícími, a to v době, kdy v protisměru přijíždělo nákladní vozidlo, jehož řidič, aby zabránil čelnímu střetu, musel intenzivně brzdit a vyjet zcela na krajnici vozovky ke svodidlům a řidič autobusu, aby zabránil střetu mezi vozidlem obviněného a nákladním vozidlem, byl nucen s autobusem uhnout na pravou krajnici, kde v té době stálo nouzově odstavené neoznačené vozidlo se stojícím řidičem J. G., kterého uhýbající autobus srazil, přičemž ten na následky utrpěného zranění téhož dne zemřel. Soudy uzavřely, že obviněný tak porušil ustanovení §4 písm. a), §17 odst. 3, odst. 5 písm. c) [odvolací soud v odůvodnění dodal i ustanovení §17 odst. 5 písm. a), b)] a §18 odst. 1, 3 zákona o silničním provozu, tedy že řízení motorového vozidla nevěnoval dostatečnou pozornost, nepřizpůsobil svoje chování, způsob jízdy a rychlost jízdy konkrétním výhledovým poměrům, které nepochybně, jak uvedl i v rámci odvolacího řízení, v místě pozdější dopravní nehody dobře znal.
Dovolací soud pokládá za relevantní připomenout, že povinnosti řidičů při předjíždění vymezuje ustanovení §17 zákona o silničním provozu. Podle §17 odst. 3 tohoto zákona řidič, který se po předjetí zařazuje před vozidlo, které předjel, musí dávat znamení o změně směru jízdy a nesmí ohrozit ani omezit řidiče vozidla, které předjel. Podle §17 odst. 5 tohoto zákona řidič nesmí předjíždět, nemá-li před sebe rozhled na takovou vzdálenost, která je nutná k bezpečnému předjetí [písm. a)], jestliže by se nemohl bezpečně zařadit před vozidlo nebo vozidla, která hodlá předjet [písm. b)], jestliže by ohrozil nebo omezil protijedoucí řidiče nebo ohrozil jiné účastníky provozu [písm. c)]. Podle §2 písm. l ) citovaného zákona nesmět ohrozit znamená povinnost řidiče počínat si tak, aby jinému účastníku provozu na pozemních komunikacích nevzniklo žádné nebezpečí, a nesmět omezit znamená podle písm. m) tohoto ustanovení povinnost řidiče počínat si tak, aby jinému účastníku provozu na pozemních komunikacích nijak nepřekážel. Podle §18 odst. 1 tohoto zákona rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled.
V předmětné věci byla existence příčinného vztahu mezi jednáním obviněného a smrtí poškozeného soudy spolehlivě zjištěna (k tomu např. rozhodnutí č. 37/1975, 20/1981, 21/1981 Sb. rozh. tr. aj.). Přestože je zřejmé, že jednání poškozeného tvoří pouze jeden článek řetězu příčin posuzované tragické události, z průběhu děje plyne, že bez jeho působení by k usmrcení poškozeného J. G. nedošlo, a tudíž je možné v jeho jednání, kterým porušil citovaná ustanovení zákona o silničním provozu, spatřovat jednu z příčin smrtícího následku. Jak bylo již dříve poznamenáno, pro přičítání viny není rozhodující, zda v daném případě ke vzniku následku - smrti poškozeného - přispělo jednání i dalších osob. K výhradám obsaženým v dovolání je na místě uvést, že z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu se podává, že soud reagoval na obhajobu obviněného, že započal předjížděcí manévr v době, kdy před sebou žádné vozidlo neviděl, a že vinu na způsobeném následku měl řidič autobusu, který při předjíždění začal zvyšovat rychlost, a jednoznačně odmítl názor obviněného, že na způsobeném následku nenese zavinění (strana 3). Zvláště pak v této souvislosti zdůraznil povinnost vyplývající z ustanovení §18 odst. 1 zákona o silničním provozu, podle něhož řidič smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Správně uvedl, že „na řidiči se vyžaduje, aby přizpůsobil rychlost jízdy takovým okolnostem, které může předvídat, včetně požadavku tuto rychlost jízdy přizpůsobit svým schopnostem, a s tím spojený předjížděcí manévr podřídit hlediskům uvedeným v ustanovení §17 odst. 5 písm. a), b), c) zákona o silničním provozu [odvolací soud zřejmě nesprávně uvedl §5 písm. a), b), c)], což obviněný zjevně nerespektoval. Soudy obou stupňů správně vyhodnotily, že obviněný z nevědomé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 1 písm. b) tr. zák. způsobil poškozenému smrt proto, že porušil povinnosti uvedené v ustanovení §4 písm. a), §17 odst. 3, odst. 5 písm. c) [a též písm. a), b)] a §18 odst. 1, 3 zákona o silničním provozu a své závěry náležitě a přesvědčivě zdůvodnily.
Námitky obviněného, že „nebyla prokázána míra jeho zavinění“, nemohly obstát. Naplnění ostatních zákonných znaků obviněný nezpochybnil, a dovolací soud se jimi proto také nezabýval.
Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. března 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková