ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.59.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 59/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. ledna 2012 o dovolání obviněného M. N., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 5 To 163/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 21/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2011, sp. zn. 2 T 21/2011, byl obviněný M. N. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným, že:
„dne 17. 12. 2007 v B. převzal od poškozeného L. R., hotovost 80.000,- Kč společně s plnou mocí od poškozeného s tím, že založí poškozenému spořící účet a peníze současně dne 21. 12. 2007 uloží u společnosti ING, to však neučinil a peníze použil k jinému účelu dle vlastní úvahy, a přes upomínky poškozeného na vrácení peněz mu celou částku dosud dluží“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně posoudil jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), a podle §209 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), za použití §35 odst. 2 tr. zák. za tento trestný čin a za sbíhající se přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným pravomocným trestním příkazem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 17. 5. 2010, č. j. 2 T 215/2010-69, mu uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem, to za současného zrušení výroku o trestu z citovaného trestního příkazu, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit poškozenému L. R. škodu ve výši 80.000,- Kč.
Obviněný s takovým rozsudkem nesouhlasil a podal proti němu odvolání,
o němž Krajský soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 8. 6. 2011, sp. zn.
5 To 163/2011, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle §209 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem, to za současného zrušení výroku o trestu z citovaného trestního příkazu, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Kašpara dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.
Obviněný k prvému z uplatněných dovolacích důvodů uvedl, že svého jednání vůči poškozenému lituje a že následek chce odčinit, dokonce započal se splácením škody, neboť začal pracovat; uložení nepodmíněného trestu by ale mohlo jeho snahu zhatit. Vyjádřil rovněž přesvědčení, že mu byl soudem uložen nepřiměřeně přísný trest, v čemž spatřoval nesprávné právní posouzení věci.
K druhému uplatněnému dovolacímu důvodu obviněný uvedl, že ačkoliv odvolací soud věděl, že část dluhu již poškozenému uhradil, přesto ve svém rozsudku ponechal výrok o náhradě škody bez povšimnutí a beze změny. V této souvislosti namítl, že v rozsudku odvolacího soudu výrok o náhradě škody zcela chybí.
V závěru podání proto dovolatel navrhl (aniž citoval konkrétní zákonné ustanovení), aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) „zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a změnil jej tak, že by mu uložil souhrnný trest odnětí svobody s podmíněným odkladem na zkušební dobu třeba i v delší výměře, příp. aby napadený rozsudek zrušil a vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí“.
Nejvyšší státní zástupce se ke dni rozhodování Nejvyššího soudu k podanému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
První z obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost
hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohly obstát. Dovolatel ve svém podání namítal v podstatě skutkové okolnosti (o snaze uhradit poškozenému škodu, o svém zaměstnání, atd.), tedy okolnosti vztahující se výhradně ke stanovení výše náhrady škody, resp. k výroku, který má svůj podklad ve výroku o vině. Tento výrok však nebyl soudem druhého stupně vůbec přezkoumáván, neboť obviněný odsuzující rozsudek ve výroku o vině a náhradě škody podaným odvoláním vůbec nenapadal. Jestliže podal odvolání toliko do výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, mohl dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně (srov. rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. trest.). Takovou argumentaci obviněného tedy pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Pokud obviněný za nesprávné hmotně právní posouzení skutku považoval uložení nepřiměřeně přísného trestu, pak námitka směřující do správného
či nesprávného vyhodnocení kritérií pro ukládání trestu podle §39 trestního zákoníku
a násl. je irelevantní a pod uplatněný dovolací důvod nepodřaditelná.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Pokud obviněný ve svém podání uplatnil rovněž důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. , je třeba uvést, že na jeho základě lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
K námitkám obviněného, že odvolací soud vůbec výrok o náhradě škody nevyslovil a že tedy v jeho rozhodnutí chybí, Nejvyšší soud dodává, že (jak již bylo rozvedeno shora) odvolání obviněného proti odsuzujícímu rozsudku směřovalo pouze do výroku o trestu napadeného rozsudku soudu prvního stupně, a proto odvolací soud přezkoumával pouze tento oddělitelný výrok a výrokem o vině ani o náhradě škody nepřezkoumával (srov. §254 tř. ř.); jinými slovy vyjádřeno rozhodnutím odvolacího soudu zůstala část výroku rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti obviněného nahradit poškozenému způsobenou škodu nedotčena (byť to odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí ani v jeho odůvodnění výslovně neuvedl). Proto ani tato výhrada obviněného nebyla s to naplnit shora citovaný dovolací důvod.
Pokud by všechny až dosud uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. ledna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a