ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.800.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 800/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. srpna 2012 o dovolání obviněného B. S. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 11 To 601/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 1 T 181/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného B. S. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 29. 9. 2011, sp. zn. 1 T 181/2010, uznal obviněného B. S. (dále převážně jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným, že:
1) společně s odsouzeným T. A., M.Č. a M. Š. dne 18. 6. 2010 kolem 23:30 hod. v J., okr. P., před spoluobčany v prostoru před restaurací R. b. ve veřejném prostranství ve značně podnapilém stavu po drobném vzájemném konfliktu nejprve slovně napadli M.L. G. H., který se je snažil okřiknout, a poté ho fyzicky napadli, strkali do něho, srazili ho na zem, kde do něho tloukli pěstmi a kopali do něho, čímž mu způsobili drobnější poranění spočívající zejména v modřinách a oděrkách na kolenou,
2) společně s odsouzeným M. Č. dne 18. 6. 2010 kolem 23:30 hod. v J., okr. P. před restaurací R. b. krátce po předchozím konfliktu s M.L. G. H. napadli hlídku Městské policie Č. ve složení strážník J. J. a strážník B. K. tak, že když je tito při prověřování incidentu, k němuž byli přivolání, perlustrovali, začali je ve snaze vyhnout se dalšímu zákroku proti nim vedenému nevhodně slovně napadat a přes opětovné výzvy k uklidnění tyto slovní výpady stupňovali a posléze do nich začali strkat, přičemž proti nim muselo být použito donucovacího prostředku, obušku, na což reagovali dalšími fyzickými útoky, kdy srazili na zem strážníka J. J., jemuž se následně s pomocí strážníka B. K. podařilo oba hmaty a chvaty, jakož i dalšími prostředky zdolat a uklidnit, přičemž oba utrpěli drobnější poranění“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně posoudil v bodech 1) a 2) jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku a v bodě 2) též jako přečin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku, za což mu podle §325 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků.
Proti takovému rozhodnutí podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 11 To 601/2011, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Hartmanna dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel namítl, že skutky, jak byly v původním řízení soudem prvního stupně zjištěny, byly nesprávně kvalifikovány jako určité trestné činy, ačkoli nešlo o žádné trestné činy, ale maximálně o přestupky. Rozsudku vytkl rovněž nesprávné hmotně právní posouzení, zejména nesprávné posouzení toho, zda se v jeho případě opravdu jedná o činy natolik společensky škodlivé, aby proti němu bylo nutné použít trestněprávní represi. Soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily jeho jednání a nevypořádaly se se všemi okolnostmi důležitými pro rozhodnutí. Tvrdil také, že při zjišťování skutkového stavu došlo k porušení zásady spravedlivého procesu, neboť skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a postrádají obsahovou spojitost s těmito důkazy.
Ve vztahu k přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku obviněný namítl, že jeho jednáním nebyly naplněny základní znaky skutkové podstaty, zejména objektivní stránka a objekt trestného činu. V této souvislosti uvedl, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že potyčku s poškozeným M. L. G. H. neinicioval a konfliktu se aktivně neúčastnil, vnímání svědků navíc bylo vzhledem k účasti většího počtu lidí zkresleno, jednotliví svědci nerozlišovali, kdo se konfliktu aktivně účastnil a kdo se snažil jednotlivé aktéry uklidnit. Svou účast na tomto incidentu nepovažoval za prokázanou. V této souvislosti připustil, že dovolací soud se nemůže zabývat skutkovými námitkami, současně však uvedl, že se nepodařilo objasnit, natož prokázat, zda se do útoku vůči poškozenému vůbec zapojil a jakým způsobem.
Dovolatel soudům dále vytkl, že nereflektovaly ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) týkající se přečinu výtržnictví, a citoval závěry rozhodnutí tohoto soudu pod sp. zn. 3 Tz 208/2001, podle kterých mj. za uvedený trestný čin nelze považovat jakékoli fyzické napadení jiného. Následně se zabýval vlastním hodnocením jednotlivých skutkových zjištění (zejména jednáním poškozeného M. L. G. H., rolemi jednotlivých obviněných, minimálními následky potyčky, svým nízkým věkem a bezúhonností, tím, že se konflikt odehrál v nočních hodinách před třemi osobami, že nedošlo k žádné škodě na majetku, apod.) a uzavřel, že jeho jednáním nedošlo k narušení veřejného pořádku ani k zasažení objektu trestného činu.
Podle názoru obviněného jde z hlediska ustanovení §12 odst. 2 trestního zákoníku o hraniční případ odlišení trestného činu výtržnictví a přestupku proti veřejnému pořádku podle §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Má-li být nějaké jednání pokládáno za výtržnost, musí se určitým výraznějším způsobem dotýkat veřejného pořádku jako hodnoty, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců. Ne každé napadení, k němuž dojde na místě veřejnosti přístupném, lze považovat za výtržnictví (odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 224/2002). Základním zásadám trestního práva také odporuje to, že soudy neposoudily, jakou měrou se každý z obviněných osobně účastnil na postiženém jednání.
Ve vztahu k výroku o vině přečinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku obviněný znovu zhodnotil důkazní situaci a dospěl k závěru, že ani v tomto bodě soudy dostatečně nezohlednily společenskou škodlivost jeho jednání (§12 odst. 2 trestního zákoníku). Citoval závěry z rozhodnutí 22/1966 Sb. rozh. trest., které vymezuje pojem násilí a v němž se uvádí, že uchopení napadeného za oděv a zacloumání jím samo o sobě napadením není. Tvrdil, že z provedeného dokazování nevyplývá, jaké jeho jednání mělo být kvalifikováno jako užití násilí.
V závěrečné časti dovolání obviněný rozvedl obecné zásady dokazování a hodnocení důkazů v trestním řízení, odkázal v této souvislosti na judikaturu Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“) a zdůraznil zásadu presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo. Je přesvědčen, že v napadených rozhodnutích nebyly tyto stěžejní zásady trestního řízení dodrženy, rozhodnutí se zakládají na nejméně příznivém výkladu provedených důkazů a na předpokládaných skutečnostech, které z provedených důkazů vůbec nevyplývají.
S ohledem na uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí v celém rozsahu a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, příp. aby ve věci sám rozhodl rozsudkem a podle §226 písm. b) tr. ř. jej zprostil obžaloby.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Státní zástupce nejprve rekapituloval dovolací námitky obviněného, přičemž konstatoval, že značná část těchto námitek formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Jedná se o námitky, kterými dovolatel na podkladě vlastního hodnocení důkazů dovozoval, že se vytýkaného jednání vůbec nedopustil, popř. se snažil bagatelizovat intenzitu tohoto jednání. Z těchto skutkových námitek nelze dovodit ani existenci tzv. extrémního rozporu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, obviněný se v podstatě domáhal pouze toho, aby provedené důkazy (zejména výpovědi obviněných a svědků) byly hodnoceny jiným způsobem, který by vyhovoval jeho představám. Uplatněnému dovolacímu důvodu pak neodpovídají ani výklady týkající se procesních zásad presumpce neviny a zásady in dubio pro reo.
Další námitky obviněného považoval státní zástupce za relevantní, zároveň však zdůraznil, že je třeba vycházet ze zjištěného skutkového stavu. V obecné rovině přisvědčil obviněnému v tom, že každé fyzické napadení občana, i když k němu došlo veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí naplňovat skutkovou podstatu přečinu výtržnictví. V předmětné trestní věci však obvinění postupně fyzicky napadli celkem tři osoby, přičemž jejich fyzické útoky byly razantní, trvaly delší dobu a v případě útoku pod bodem 1) výroku o vině již svými skutkovými okolnostmi hraničilo se spácháním pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku nebo dokonce těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku. Takovéto intenzivní až brutální napadení jiného občana, kterého se obvinění navíc dopustili ze zcela malicherné pohnutky (po předchozím okřiknutí poškozeným) proto považoval za výtržnost ve smyslu ustanovení §358 odst. 1 trestního zákoníku.
K narušení veřejného pořádku a tím pádem k zasažení objektu trestného činu výtržnictví došlo již samotným svévolným fyzickým napadením jiných občanů ze strany obviněných. K naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu přitom není nutné, aby jednání obviněného mělo tak závažné následky, jak se naznačuje v textu dovolání. Obviněný se navíc výtržnického jednání účastnil naprosto rovnocenným způsobem jako ostatní obvinění.
Pokud jde o skutek pod bodem 2) napadeného rozsudku, státní zástupce uvedl, že podle skutkových zjištění se jednání dovolatele a původně spoluobviněného M. Č. v žádném případě neomezilo na pouhé zacloumání poškozenými J. J. a B. K., nýbrž spočívalo v tom, že (všichni) obvinění do strážníků strkali a J. J. povalili na zem. Takovéto fyzické útoky nepochybně byly násilím vykonaným vůči tělům napadených. Námitky obviněného proti právní kvalifikaci skutku podle §325 trestního zákoníku tedy fakticky vycházejí pouze z jeho vlastních skutkových konstrukcí.
Státní zástupce dále uvedl, že neobstojí ani odkazy dovolatele na zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 trestního zákoníku, resp. na nedostatek společenské škodlivosti činu. Trestní zákoník neurčuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu. Proto platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku a který je v něm označen za trestný, je trestným činem. V obecné rovině tedy lze považovat takový čin vždy za společensky škodlivý. Opačný závěr stran zjištění nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž
z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi. V takovém případě by tedy konkrétní čin z hlediska závažnosti neodpovídal ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům příslušné právní kvalifikace (srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 5 Tdo 17/2011).
Z těchto důvodů státní zástupce považoval námitky obviněného za zjevně neopodstatněné, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jakéhokoli jiného, nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst.1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku,
ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Velká část námitek obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemůže obstát. Jde především o ty výhrady, jimiž dovolatel napadal převážně rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů, způsob provedení důkazů z jejich strany a správnost učiněných skutkových zjištění (konkrétně když namítal, že potyčku neinicioval, že se jí aktivně neúčastnil, že vnímání svědků bylo zkresleno, že soudy nepostupovaly řádně podle ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., že nebyl správně zjištěn skutkový stav, že jeho vina nebyla prokázána, apod.). Uvedenými námitkami se obviněný primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Lze tak shrnout, že všechny až dosud zmíněné vady, které obviněný napadenému usnesení a jemu předcházejícímu rozsudku vytýkal, měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že tak jimi neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, aj.).
Pokud by obviněný uplatnil pouze takové výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnou jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Další námitky, které obviněný ve svém podání uplatnil, již Nejvyšší soud považoval za relevantní. Současně však shledal, že jsou zjevně neopodstatněné.
K tomu je zapotřebí uvést, že trestný čin (přečin) výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku spáchá, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.
Citované ustanovení chrání klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Zpravidla jsou výtržnictvím ohroženy i další zájmy, zejména zdraví lidí, cizí majetek, čest a důstojnost lidí apod. (tzv. sekundární objekt trestného činu). Jednání zde má dvě formy, a to hrubou neslušnost a výtržnost. Konkrétní jednání může naplňovat obě tyto formy, které se někdy překrývají. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (srov. rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh. trest.).
Hrubou neslušností je jednání, jímž jsou hrubě porušována pravidla občanského soužití a zásady občanské morálky (z příkladů výslovně v §358 zmíněných jde o hanobení hrobu, historické nebo kulturní památky, o hrubé rušení přípravy a průběhu organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí). Jako další příklady je možno uvést hrubý útok na čest a vážnost občana (např. vulgární nadávky, oplzlé řeči, urážky skutkem).
Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.). Na druhé straně každé fyzické napadení občana, i když se ho pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle §358 (srov. rozhodnutí č. 40/1977 Sb. rozh. trest.).
Při posuzování činů výtržnické povahy je nutné z hlediska §358 zejména: a) uvážit intenzitu, rysy a průběh útoku (slovní či jiné, nebezpečnější projevy), b) posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán (na pracovišti, na ulici, v restauraci, na shromáždění občanů, dále denní či noční doba, počet pachatelů), c) zjišťovat pohnutku činu (arogance vůči ostatním občanům, vyprovokování), d) zhodnotit následky (poranění osob, poškození věcí), e) zhodnotit osobu pachatele (dosavadní způsob života, povahové vlastnosti, kriminální minulost); k tomu srov. rozhodnutí č. 4/1976 Sb. rozh. trest.
Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný svým jednáním v konkrétním případě naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu, jenž je mu kladen za vinu, je rozhodující skutek popsaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního či druhého stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění.
Nemenší význam ovšem má i navazující tzv. právní věta výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, z níž se podává, že soud považoval za naplněné znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku spočívající v tom, že obviněný se dopustil veřejně a na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného.
S ohledem na předestřená teoretická východiska Nejvyšší soud shledal, že oba soudy nižších stupňů se všemi okolnostmi incidentu řádně zabývaly. Dospěly přitom k závěru, že k incidentu došlo jak na místě veřejnosti přístupném (v prostoru před restaurací), tak veřejně (bylo mu přítomno několik dalších lidí, hostů restaurace) tím způsobem, že dovolatel společně s již pravomocně odsouzenými T. A., M. Č. a M. Š. v podnapilém stavu po drobném vzájemném konfliktu nejprve slovně zaútočili na poškozeného, poté ho fyzicky napadli, strkali do něho, srazili ho na zem, tloukli ho pěstmi a kopali do něho. Při takovém skutkovém zjištění nemůže být pochyb o tom, že všichni obvinění (včetně dovolatele) se dopustili trestného činu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku.
K bodu 2) napadeného rozsudku soudu prvního stupně obviněný uplatnil jedinou relevantní námitku, totiž že není jasné, jaké jeho jednání je kvalifikováno jako „užití násilí“ ve smyslu předmětné skutkové podstaty. K této výhradě je nutné konstatovat, že ze skutkových zjištění soudů obou nižších instancí vyplynulo, že krátce po předchozím konfliktu s poškozeným dovolatel se spoluobviněným M. Č. napadli hlídku Městské policie tak, že nejprve nevhodně slovně oba strážníky napadali, tyto slovní výpady stupňovali a posléze do strážníků začali strkat. Z výpovědí strážníka Městské policie J. J. a obviněného M. Č. vyplynulo, že v době, kdy tento spoluobviněný srazil jednoho ze strážníků k zemi, přiběhl z boku dovolatel B. S. a srazil jej k zemi, přičemž celá situace se několikrát opakovala; dovolatel jej také povalil na betonovou lavičku, takže strážník nakonec musel použít donucovacího prostředku (obušku). Z provedeného dokazování je tak zřejmé, že oba spoluobvinění M. Č. i B. S. užili násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby a pro tento výkon. Při takovém skutkovém zjištění musel i Nejvyšší soud považovat zvolenou právní kvalifikaci jako trestného činu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku za přiléhavou.
Pokud dovolatel v závěru svého podání ve vztahu k oběma skutkům a s odkazem na ustanovení §12 odst. 2 trestního zákoníku uplatnil námitku porušení zásady ultima ratio, je zapotřebí uvést, že zásada subsidiarity trestní represe je jednou ze základních zásad trestního práva. Tato zásada vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je považováno za „ultima ratio“ , tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Plyne z něho, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Proto prostředky trestní represe nesmějí sloužit k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny (srov. k tomu například nález Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 372/03, I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01, I. ÚS 69/06).
Při aplikaci těchto východisek na daný případ je třeba ve shodě s oběma soudy nižších stupňů učinit závěr, že zjištěné jednání obviněného dosáhlo již takové intenzity, že nepostačovalo, aby na něj bylo působeno pouze prostředky jiných právních odvětví, zejména práva správního. Je třeba znovu zdůraznit, že skupina opilých spoluobviněných bezdůvodně napadla (nejprve slovně a poté i hrubě fyzicky) poškozeného a jejich jednání dosáhlo takové intenzity, že na ně reagovali další přítomní nejprve uklidňováním útočníků, posléze jejich odtrháváním od poškozeného a nakonec přivoláním Městské policie. Obvinění navíc ani na samotný příjezd strážníků Městské policie nereagovali zklidněním nebo respektem, oba strážníky dokonce fyzicky napadli. Už z těchto důvodů není možné považovat trestně právní represi za nadbytečnou a z pohledu právního státu za nepřípustnou.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného B. S. jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. srpna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a