ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.815.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 815/2012-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. srpna 2012 o dovolání obviněného A. K., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 9 To 50/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 2 T 182/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 2 T 182/2011, byl obviněný A. K. uznán vinným jednak přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
Podle popsaných skutkových zjištění tyto přečiny spáchal tak, že společně s obviněnými J. K., M. K., J. K., a S. K., v době kolem 18:50 hod. dne 24. 5. 2011, kdy poškozený R. Š., který řídil motorové vozidlo tovární značky Škoda Felicia modré barvy, a ve vozidle spolu s ním cestovala jeho přítelkyně Z. S., projížděl po silnici obcí C., ve směru z obce Č. na obec K., tohoto zablokovali a znemožnili mu další jízdu, a to tím způsobem, že jej nejprve předjelo motorové vozidlo tovární zn. Škoda Felicia modré barvy, které řídil S. K., kdy ve vozidle jako spolujezdec byl J. K., před vozidlem prudce zabrzdili, čímž donutili R. Š. zastavit své vozidlo a následně do jeho vozidla zezadu narazilo druhé motorové vozidlo tovární značky Škoda Felicia červené barvy, které řídil J. K., vedle něj na místě spolujezdce seděl A. K. ml. a vzadu seděl M. K., kdy takto zabránili Š. v odjezdu, po tomto všichni vystoupili z vozidel a začali R. Š. nejprve slovně napadat, přičemž mu vyhrožovali smrtí, následně S. K. rukou rozbil levé přední okno ve dveřích vozidla na místě R. Š., dveře následně otevřel J. K., který je páčil, dále si pak otevřeli zadní dveře, kde nalezli baseballovou pálku, se kterou pak S. K. začal poškozovat R. Š. vozidlo, přičemž J. K. a M. K. měli v ruce nože, mezitím ostatní fyzicky napadali údery pěstí poškozeného Š., kterému neustále vyhrožovali zabitím a snažili se jej vytáhnout z vozidla, během této doby spolujezdkyně Š. Z. S. opustila vozidlo a snažila se sehnat pomoc, krátce nato se na místo dostavil A. K., otec A., J., S. a J. a strýc M. K., který zabránil v dalším napadání R. Š., tito nasedli do svých vozidel, z místa odjeli, čímž tím způsobili R. Š. drobné zranění spočívající v řezných ranách na levém předloktí o délce 6 cm, tržné ráně na levém zápěstí o délce 3 cm, odřeninách na kolenech a v obličeji, které mu byly jednorázově ošetřeny v Nemocnici K., a svým jednáním v poškozeném vzbudili důvodnou obavu o jeho život a zdraví, a na vozidle způsobili škodu ve výši 4.886,- Kč.
Za tyto přečiny byl obviněný A. K. odsouzen podle §353 odst. 2, §43 odst. 1, §60 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku k úhrnnému trestu domácího vězení v trvání dvou roků. Podle §61 odst. 1 tr. zákoníku mu byl, pro případ zmaření výkonu tohoto trestu, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců. Týmž rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestech spoluobviněných J. K., M. K., J. K. a S. K. Dále byla všem obviněným podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost k náhradě škody.
Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění A. K., J. K., J. K. a S. K. odvolání, z jejichž podnětu Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 9 To 50/2012, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně ohledně těchto obviněných částečně zrušil, a to ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněných výrocích o vině a náhradě škody znovu rozhodl tak, že obviněnému A. K. (jakož i každému z jmenovaných odvolatelů) uložil podle §353 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1, §60 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku účinného do 30. 11. 2011 úhrnný trest domácího vězení v trvání dvou roků. Pro případ, že by výkon tohoto trestu byl zmařen, stanovil podle §61 odst. 1 tr. zákoníku účinného do 30. 11. 2011 náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.
Obviněný A. K. prostřednictvím obhájce Mgr. Ing. Pavla Bezoušky podal proti tomuto rozsudku odvolacího soudu z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. Soudům nižších stupňů vytkl, že nevymezily konkrétně jeho účast na trestném jednání ostatních spoluobviněných, a to, že jim byl postaven na roveň přesto, že jeho jednání nebylo jakkoli závadné. Dovolatel především brojil proti tomu, že byl zahrnut do skupiny obviněných, ač se na jejich jednání vůbec nepodílel, neboť se na místo činu dostavil až s otcem a přijel situaci uklidnit. Pro tuto svou argumentaci poukázal na výpověď poškozeného, z jejíhož obsahu jednoznačně neplyne, zda on byl osobou, která se spolu s ostatními obviněnými inkriminovaného jednání dopustila. Výpověď svědkyně Z. S., jež je jediným důkazem, který jej usvědčoval, nepovažoval za věrohodnou a vyslovil k ní pochybnosti, neboť jmenovaná měla podle něj zájem svědčit ve prospěch svého přítele, který má s rodinou K. problémy. Dovolatel proto soudům vytkl porušení zásady in dubio pro reo, neboť nebylo prokázáno, zda na místě samém vůbec byl, když v napadených rozhodnutích není přesně vymezeno, jakého konkrétního jednání se měl dopustit, a komu a jak měl vyhrožovat. Poukázal též na to, že se po svém propuštění z výkonu trestu odnětí svobody snaží chovat řádně a zapojit se do společenského života, založil rodinu s přítelkyní, spolupracuje s probační a mediační službou.
V závěru dovolání obviněný A. K. navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí ve vztahu k jeho osobě zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k řádnému objasnění účasti dovolatele na projednávaném činu.
Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného doručen dne 27. 6. 2012, Nejvyššímu soudu sdělilo, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací §265c tr. ř. nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., že bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat pouze z důvodů taxativně vymezených v ustanovení 265b tr. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda byl obviněným zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněn v souladu se zákonnými podmínkami.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto stanovených mezí této právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, tj. otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Proto nelze dovozovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení s poukazem na nesprávná skutková zjištění nebo na nesouhlas s hodnocením důkazů. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů však nestačí, neboť dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003). Nejvyšší soud je v rámci svého přezkumu povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, a teprve v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud z obsahu podaného dovolání shledal, že obviněný v něm sice konstatoval důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tř. ř., avšak ve skutečnosti jej podložil námitkami, jejichž těžištěm je tvrzení, že se činu, kterým byl uznán vinným, nedopustil, protože nebyl přítomen ve vozidle s ostatními spoluobviněnými, ale přijel až později se svým otcem. Pokud soudy učinily závěr o jeho vině, neztotožnil se s ním a brojil proti němu výhradami o nevěrohodnosti důkazů, o něž soudy svůj závěr o jeho vině opřely.
Z uvedeného je patrné, že obviněný v dovolání rozvedenými námitkami dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil, protože nesměřoval proti právnímu posouzení nebo jiným otázkám majícím hmotně právní charakter, nýbrž svou argumentaci postavil výlučně na tom, že se skutku, jímž byl uznán vinným a jenž byl popsán ve skutkovém zjištění soudu prvního stupně, nedopustil. Tím obviněný v podstatě nabídl vlastní interpretaci skutkového děje zcela odlišnou od skutkových zjištění, která ve věci učinil soud druhého stupně. Nejvyšší soud proto shledal, že námitky obviněného podřazené pod označený dovolací důvod stojí mimo rámec pravidel zákonem daných nejenom pro uvedený dovolací důvod, ale též jakýkoliv jiný dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Neexistuje proto zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).
Průlomem do právě uvedených zásad by mohl být toliko extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. zjištění, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). O extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci se jedná tehdy, jsou-li prokázána zcela zjevná extrémní pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, což však nastává jen za situace, když je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
V posuzované věci však Nejvyšší soud s ohledem na obsah spisového materiálu i obsah odůvodnění napadených rozhodnutí existenci extrémního nesouladu neshledal. Pro stručnost lze jen poukázat na popis skutkových zjištění, z nichž jednoznačně vyplývá, že obviněný byl členem posádky vozidla Škoda Felicia červené barvy, neboť seděl na místě spolujezdce a byl také tím, kdo z tohoto vozidla vystoupil (srovnej výraz „všichni“). Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozsudku uvedenou skutečností zabýval a uvedl, na podkladě kterých důkazů zjistil průběh skutkového děje. Aktivní účast obviněného a jeho přítomnost na místě incidentu v době jeho průběhu je prokazována nejen výpovědí svědkyně Z. S., ale rovněž i daktyloskopickými stopami nalezenými na různých částech automobilu poškozeného (viz str. 5 až 7 rozsudku). Skutková zjištění soudu prvního stupně, jakož i správnost aplikovaných procesních postupů a použité právní kvalifikace následně, po věcném přezkoumání rozsudku nalézacího soudu a řízení, jež jeho vydání předcházelo, potvrdil také odvolací soud (viz str. 5 až 7 jeho rozsudku). Způsob, jakým obecné soudy, zejména soud prvního stupně, zhodnotily provedené důkazy a na jejich podkladě vyslovily své skutkové a následně i právní závěry, přitom nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010), a proto ani Nejvyšší soud neměl důvod o jejich správnosti pochybovat.
Za situace, kdy nebyla naplněna obecná kritéria vymezující dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný A. K. v dovolání uplatnil výhrady, které nejen na označený, ale ani na žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. nedopadají. Nejvyšší soud proto na základě shora rozvedených skutečností dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného než zákonem uvedeného dovolacího důvodu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. srpna 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová