ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.818.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 818/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. července 2012 o dovolání obviněného D. E. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 13 To 40/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 119/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. E. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 2 T 119/2011, uznal obviněného D. E. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že:
„1) dne 6. 9. 2010 dal M. N. výpověď z bytu na adrese P., ul. G., který na základě nájemní smlouvy ze dne 13. 7. 2010 užívala v rozporu s ustanovením §711 odst. 2 písm. b) občanského zákoníku, dne 30. 10. 2010 odmontoval a odvezl vchodové dveře od bytu, tímto M. N. znemožnil nadále byt užívat, a poté byt pronajal další osobě,
2) od 31. 10. 2010 nevydal M. N. nábytek, elektroniku a ledničku (věci specifikované a ohodnocené odborným vyjádřením č. 863/211 ze dne 19. 5. 2011 znalce Ing. M. K.) v celkové hodnotě 23.680,- Kč, věci si ponechal, a poté je přenechal k užívání novým nájemníkům bytu na adrese P., G.“ .
Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval v bodě 1) jako přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 trestního zákoníku a v bodě 2) jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za což mu podle §208 odst. 2 trestního zákoníku s přihlédnutím k §43 odst. 1 trestního zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho a půl roku.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl rozsudkem ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 13 To 40/2012, tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o vině pod bodem 2) a v celém výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému za přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 trestního zákoníku, ohledně něhož výrok pod bodem 1) zůstal v napadeném rozsudku nedotčen, uložil podle §208 odst. 2 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Dalším výrokem pak odvolací soud podle §257 odst. 1 písm. b) a §222 odst. 2 tr. ř. skutek popsaný pod bodem 2) výroku o vině napadeného rozsudku postoupil Magistrátu města P., k případnému posouzení jako přestupek.
Obviněný podal proti tomuto rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím obhájce JUDr. Ervína Perthena dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
V první části obsáhlého podání dovolatel uplatnil námitky vztahující se k jednání popsanému pod bodem 1) výroku o vině napadeného rozsudku, přičemž jeho skutkové větě vytkl, že pro část jednání, která byla specifikována jako „odmontování a odvezení dveří“, nebylo zahájeno trestní stíhání. Namítl, že ve věci probíhalo tzv. zkrácené přípravné řízení a jemu při sdělení podezření nic takového kladeno za vinu nebylo. Posléze podaný návrh na potrestání pak bez nového usnesení o zahájení trestního stíhání nově formuloval skutek tak, že měl „odmontovat dveře od bytu“. Takové jednání však podle jeho názoru nelze posuzovat jako totožné jednání, a to vzhledem k rozdílnému následku, ke kterému vede neplatná výpověď z nájmu bytu a nový pronájem bytu jiným nájemníkům na straně jedné a odmontování dveří na straně druhé.
Obviněný dále v obecné rovině formuloval teoretické úvahy týkající se totožnosti skutku a v té souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) pod sp. zn. 2 Tzf 2/73, 4 Tdo 886/2011 a 8 Tdo 474/2009. Své úvahy shrnul tvrzením, že „odmontování a odvezení dveří“ nepředstavuje ani shodné jednání ani shodný následek s civilní věcí podání neplatné výpovědi. Zatímco následkem neplatné výpovědi může být iniciace civilně právního sporu o neplatnost výpovědi, pak následek odmontování a odvezení dveří z bytu je zcela odlišný.
V další části svého podání dovolatel uvedl, že samotným podáním výpovědi z nájmu bytu není možné spáchat trestný čin. Poškozená navíc v bytě ještě dva měsíce po podání výpovědi bydlela, proto k žádnému zásahu do jejího práva k bytu nemohlo dojít. Pokud by s výpovědí nesouhlasila, mohla podat žalobu na určení její neplatnosti. Sama navíc byt nakonec opustila a předala klíče. Trestní soud podle jeho názoru právně hodnotil uzavřenou nájemní smlouvu a platnost výpovědi, ačkoliv se jedná o civilní záležitost a plně se uplatní princip ultima ratio. Navíc z ustanovení §711 odst. 5 občanského zákoníku plyne, že nájemce není povinen byt vyklidit, pokud podá ve lhůtě žalobu na určení neplatnosti výpovědi a řízení není ukončeno pravomocným rozhodnutím soudu. Pokud nájemce žalobu nepodá, pak platí právní domněnka, že výpověď je platná. Byt byl navíc pronajat až poté, když poškozená nájemkyně odevzdala klíče, což považoval za jednoznačný projev její vůle směřující k opuštění bytu.
Obviněný dále namítal, že časový úsek, kdy se byt poškozené nacházel bez dveří, trval pouhých cca 30 minut, že poté byly vsazeny jiné dveře, že poškozené nabízel náhradní ubytování, že chtěl zajistit svůj majetek před případným poškozením, apod.
V další části dovolání obviněný soudům vytkl některé procesní chyby, zejména opomíjení argumentů obhajoby a nevypořádání se s nimi. Součástí práva na spravedlivý proces je přitom vypořádání se se všemi námitkami, rozsudek musí být přesvědčivý a přezkoumatelný, soudy se nesmí dopouštět libovůle.
Závěrem svého podání dovolatel znovu připomněl, že soudy nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio a zdůraznil, že trestní právo nenahrazuje soukromoprávní prostředky. Odkázal přitom na nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 69/06 a I. ÚS 4/04 a rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 486/2010, kde je uvedeno, že je nepřijatelné, aby trestním postihem jednoho účastníka soukromoprávního vztahu byla nahrazována nezbytná míra opatrnosti druhého účastníka při ochraně vlastních práv a majetkových zájmů.
S ohledem na uvedené námitky obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů a aby podle §265m tr. ř. sám rozhodl rozsudkem a zprostil jej obžaloby.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
První námitce obviněného týkající se totožnosti skutku státní zástupkyně nepřisvědčila. Poukázala na ustanovení §314b odst. 1 věta druhá tr. ř., podle něhož se ve věci, v níž bylo konáno zkrácené přípravné řízení, zahajuje trestní stíhání tím, že návrh státního zástupce na potrestání byl doručen soudu. Z toho plyne, že účinky zahájení trestního stíhání v tomto případě nastávají až podáním návrhu na potrestání soudu a doručením návrhu na potrestání soudu se podezřelý stává obviněným. Usnesení o zahájení trestního stíhání se u zkráceného přípravného řízení nevydává, jeho povahu má návrh státního zástupce na potrestání a soud je popisem skutku v něm uvedeným vázán. Proto v posuzovaném případě soud totožnost skutku zachoval.
Ani další námitky obviněného státní zástupkyně neshledala důvodnými. Uvedla, že pro posouzení protiprávnosti jednání obviněného je podstatné, zda v době posuzovaného skutku již platně zanikl právní důvod k užívání bytu. Tuto otázku správně řešil zejména odvolací soud jako otázku předběžnou ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. (např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 232/2003, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2003, sv. 24, č. T 572). Odvolací soud také poukázal na ustanovení §685 odst. 3 občanského zákoníku, podle něhož nájem bytu je chráněn a pronajímatel jej může vypovědět jen z důvodů stanovených v zákoně. Podle ustanovení §710 odst. 2 občanského zákoníku platí, že v písemné výpovědi musí být stanovena lhůta, kdy má nájem skončit. Tato lhůta nesmí být kratší než tři měsíce a musí skončit ke konci kalendářního měsíce. Výpovědní lhůta začíná běžet prvním dnem měsíce následujícího po měsíci, v němž byla výpověď doručena druhému účastníkovi. V případě neplacení nájemného nájemníkem bytu je podle ustanovení §711 odst. 2 písm. b) občanského zákoníku pronajímatel oprávněn vypovědět nájem z bytu za situace, kdy nájemce nezaplatí nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu ve výši odpovídající trojnásobku měsíčního nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu.
Státní zástupkyně proto považovala závěry odvolacího soudu za správné. I tento soud na základě dokazování provedeného soudem prvního stupně zjistil, že poškozená byla oprávněnou nájemkyní předmětného bytu, a proto jednáním obviněného došlo k zásahu do jejích práv chráněných trestním zákoníkem. Obviněný jako pronajímatel bytu se sice mohl domáhat oprávněné úhrady nájemného, ale způsob, jaký zvolil, nelze považovat za správný a odpovídající zákonu. Pokud poté, co zjistil, že v bytě se nachází poškozená se svými dětmi, odvezl vstupní dveře bez jakékoli náhrady a vzniklou situaci nehodlal nijak řešit, dopustil se přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 trestního zákoníku, neboť neoprávněným způsobem bránil poškozené v užívání předmětného bytu.
Z těchto důvodů státní zástupkyně v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a současně souhlasila s tím, aby takové rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřila souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [ §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Z logiky věci je třeba zmínit nejprve dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Na jeho základě lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný tento dovolací důvod uplatnil v jeho druhé alternativě, když uvedl, že v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku,
ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto hlediska prakticky všechny námitky, které obviněný v dovolání uplatnil, bylo možno pod citovaný dovolací důvodu podřadit. Nejvyšší soud však současně shledal, že jde o výhrady zjevně neopodstatněné.
Jestliže dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku tvrdil, že pro skutek popsaný jako „odmontování a odvezení dveří“ nebylo zahájeno trestní stíhání, protože mu nebylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, nelze takovému tvrzení přisvědčit. Pro posouzení této okolnosti je totiž významné (jak správně uvedla již státní zástupkyně ve svém vyjádření), že v dané věci bylo vedeno tzv. zkrácené přípravné řízení. Již od této skutečnosti se odvíjí řada dalších zákonných konsekvencí, se kterými jsou dovolací námitky obviněného v naprostém rozporu a postrádají opodstatnění. Předně je rozhodující, že ve zkráceném přípravném řízení je trestní stíhání zahájeno až doručením návrhu na potrestání soudu prvního stupně (srov. ustanovení §314b tr. ř.), přičemž tímto okamžikem se také podezřelý stává obviněným. Usnesení o zahájení trestního stíhání se u tzv. zkráceného přípravného řízení nevydává, jeho povahu má návrh státního zástupce na potrestání a soud je popisem skutku v něm uvedeným vázán. Už z těchto důvodů nemůže být sporu, že v posuzované věci byla totožnost skutku zachována.
Jak vyplývá z obsahu trestního spisu, návrh na potrestání byl Okresnímu soudu v Pardubicích doručen dne 5. 8. 2011, přičemž jednání, kterého se měl obviněný dopustit, bylo v jeho bodě 1) popsáno tak, že „dne 6. 9. 2010 dal M. N. výpověď z bytu na adrese P., ul. G., který na základě nájemní smlouvy ze dne 13. 7. 2010 užívala v rozporu s ustanovením §711 odst. 2 písm. b) občanského zákoníku, dne 30. 10. 2010 odmontoval a odvezl vchodové dveře do bytu, tímto M.N. znemožnil nadále byt užívat, a poté byt pronajal další osobě“. Takto formulovaná skutková věta se naprosto shoduje se skutkovou větou uvedenou v rozsudku soudu prvního stupně (viz shora). Proto také další výhrady obviněného týkající se problematiky totožnosti skutku nelze považovat za případné.
K dalším námitkám obviněného vztahujícím se k otázce právní kvalifikace posuzovaného skutku je třeba alespoň v obecné rovině uvést, že přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 trestního zákoníku se dopustí, kdo oprávněné osobě v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru neoprávněně brání .
Objektem tohoto přečinu je zájem na ochraně nerušeného užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru oprávněnou osobou. Neoprávněným bráněním v užívání bytu se rozumí jakýkoliv neoprávněný zásah do práva oprávněné osoby, který jí znemožňuje nebo podstatně ztěžuje řádně a obvyklým způsobem byt užívat. Podle praxe soudů může být představován např. též znemožňováním vstupu do bytu výměnou zámku (k tomu srov. rozhodnutí č. 8/1999 Sb. rozh. trest.).
Spáchání uvedeného přečinu je podmíněno skutkovým zjištěním, že poškozený byl oprávněn byt užívat a že pachatel mu v tom bránil neoprávněně. Tuto otázku je třeba vyřešit jako otázku předběžnou ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 232/2003).
Obviněný v této souvislosti namítal, že soudy se nemístně zabývaly posuzováním právní otázky týkající se platnosti podané výpovědi, když jde o otázku z oblasti soukromého práva, a současně se domáhal toho, aby vzhledem k zásadě subsidiarity trestní represe a k principu ultima ratio celá věc nebyla řešena prostředky trestního práva.
Podle §9 odst. 1 tr. ř. platí, že orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného.
Předběžnou otázkou se rozumí taková otázka, která sama není předmětem prováděného řízení, avšak její vyřešení je předpokladem rozhodnutí o vlastním předmětu řízení. Poněvadž vyřešení takové otázky musí předcházet rozhodnutí o předmětu trestního řízení, nazývají se tyto otázky předběžnými či prejudiciálními. Předběžnými mohou být otázky procesní , otázky hmotněprávní z oboru trestního práva nebo i jiného odvětví práva . Předběžné otázky posuzují orgány činné v trestním řízení, až na některé výjimky, zásadně samostatně. Nikdy však nemohou řešit samostatně předběžné otázky týkající se osobního stavu, o nichž se rozhoduje v řízení ve věcech občanskoprávních.
Jak na to správně poukázala již státní zástupkyně, pro posouzení protiprávnosti jednání obviněného je podstatné, zda v době posuzovaného skutku již poškozené platně zanikl právní důvod k užívání bytu. S touto předběžnou otázkou se přiléhavě vypořádal především soud druhé instance, jenž poukázal na ustanovení §685 odst. 3, §710 odst. 2 a §711 odst. 2 písm. b) občanského zákoníku (jejich citaci srov. shora). Jestliže i tento soud na základě dokazování provedeného již soudem prvního stupně zjistil, že poškozená byla dne 30. 10. 2010 stále ještě oprávněnou nájemkyní předmětného bytu, obviněný výše popsaným jednáním zasáhl do jejích práv chráněných trestním zákoníkem. Jako pronajímatel bytu se sice mohl domáhat oprávněné úhrady nájemného, ale způsob, jaký zvolil, byl nesprávný a neodpovídal zákonu. Pokud totiž poté, co poškodil vstupní dveře bytu, zjistil, že v bytě se nachází poškozená se svými nezletilými dětmi, poškozené dveře odvezl bez jakékoli náhrady a vzniklou situaci (neuzavřený byt) nehodlal nijak řešit, naplnil všechny zákonné znaky přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 trestního zákoníku, neboť neoprávněným způsobem bránil poškozené v užívání bytu.
Pokud obviněný v souvislosti s uvedenou právní kvalifikací uplatnil námitku porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio, je zapotřebí uvést, že zásada subsidiarity trestní represe je jednou ze základních zásad trestního práva vyžadující, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je považováno za „ultima ratio“ , tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Plyne z něho, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Proto prostředky trestní represe nesmějí sloužit k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. Z tohoto principu vyplývá, že ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. II. ÚS 372/03, I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01, I. ÚS 69/06 apod.).
Podle trestního zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (srov. jeho §13 odst. 1). Podle jeho §12 odst. 2 však také platí, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu tedy není zákonným znakem trestného činu, má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené v naposledy citovaném ustanovení představuje materiální korektiv, který se musí vztahovat nejen ke znakům trestného činu, ale i k trestněprávním důsledkům vztahujícím se k trestní odpovědnosti. Hledisko společenské škodlivosti tak má povahu interpretačního pravidla, které napomáhá zákonnou skutkovou podstatu konkrétního trestného činu i jeho formální znaky vyložit podle jejich smyslu a napomoci tak odlišit trestné činy od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy.
V této souvislosti je vhodné dodat, že trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů záměrně nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v úvahu, na orgánech činných v trestním řízení (tedy v konečné fázi na rozhodnutí soudu). Ačkoliv zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý, nelze vyloučit, že z určitých závažných důvodů je třeba učinit závěr, že naopak jde o případ společensky škodlivý jen do té míry, že postačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, a že proto není důvodu uplatňovat trestní represi. Právě proto, že se v takovém případě jedná o situaci zásadním způsobem ovlivňující trestní odpovědnost pachatele činu (který jinak vykazuje znaky uvedené v §13 odst. 1 trestního zákoníku), je povinností soudu existenci takových závažných důvodů náležitě a přesvědčivě odůvodnit.
Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ je třeba konstatovat, že už soudy obou stupňů dospěly k závěru, že v dané věci došlo k natolik závažnému zásahu do právem chráněného zájmu, že již bylo třeba na obviněného působit trestněprávními normami. Významné totiž je, že obviněný přes zjištění, že v pronajatém bytě se nachází poškozená se svými nezletilými dětmi, vstupní dveře do tohoto bytu, které předtím poškodil, vysadil z pantů a odvezl (údajně kvůli jejich opravě). Takto vzniklou situaci přitom nehodlal žádným způsobem řešit, místo činu opustil a vrátil se zpět až po určité době a na výzvu zakročujících příslušníků Policie ČR. Byli to však tito policisté (J. Š. a P. J.), kteří poškozené poskytli pomoc, vyhledali v domě vhodné náhradní dveře vedoucí do chodby nižších pater a jimi nahradili původní vchodové dveře do bytu.
Takové jednání obviněného odvolací soud považoval za svého druhu sankci vůči poškozené a právně nepodloženou snahu o zajištění jejího vystěhování. Obviněný se po vysazení vchodových dveří do bytu, které předtím poškodil, vůbec nezajímal o bezpečnost vystresované poškozené (srov. výpovědi zasahujících policistů) a jejích dětí, které by zůstaly v otevřeném bytě přes noc. Především to jsou okolnosti, které znemožňovaly soudům obou stupňů učinit závěr, že by s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio bylo možno věc vyřešit pouze prostředky občanského či správního práva. Trestněprávní postih obviněného je proto zcela namístě.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. července 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a