ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.830.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 830/2012-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. července 2012 o dovolání obviněného M. A., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 4 To 777/2011, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 20 T 200/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. A. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 25. 7. 2011, sp. zn. 20 T 200/2010, byl obviněný M. A. uznán vinným návodem přečinu krádeže podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku a přečinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §214 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na 16 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 36 měsíců. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného A. N.. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný M. A. odsouzen k povinnosti zaplatit na náhradě škody společně a nerozdílně se spoluobviněným A. N. poškozeným: Mysliveckému sdružení H. D., se sídlem D., částku 15.300,- Kč a Mysliveckému sdružení T., se sídlem D., Č., částku 12.700,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. soud Myslivecké sdružení H. D. a Myslivecké sdružení T. odkázal se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině pod bodem 1) rozsudku nalézacího soudu se obviněný návodu přečinu krádeže podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku dopustil tím, že
1) v přesně nezjištěné době v měsíci květnu 2010 v obci V. B., vědomě a v úmyslu navedl ke krádeži obviněného A. N. tím, že mu označil místo možného odcizení kachňat kachny divoké březňačky s upřesněním, že v obci L., okres S., v areálu Mysliveckého sdružení H. D., u rybníka „Žděný“, již kachňata jsou a o tyto by měl zájem, načež obviněný A. N. tyto kachny odcizil a předal za úplatu obviněnému M. A., čímž způsobil A. N. Mysliveckému sdružení H. D. škodu odcizením v celkové výši nejméně 15.300,- Kč;
podle skutkových zjištění po bodem 2) výroku o vině tohoto rozsudku se přečinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku dopustil tím, že
2) v době od 18.00 hodin dne 30. 5. 2010 do 12.00 hodin dne 31. 5. 2010 v obci V. B. v areálu místního zemědělského družstva odkoupil za úplatu 7.500,- Kč 200 ks kachňat kachny polodivoké (stáří čtyř týdnů), které v katastrálním území obce K., okres S., z volně přístupného oploceného výběhu u rybníka „Velké jezero“ odcizil obviněný A. N., a to i přesto, že věděl, že odcizená kachňata byla získána trestným činem.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli oba obvinění odvoláními směřujícími proti výrokům o vině i všem na něj navazujícím výrokům. Z podnětu odvolání obviněného M. A. byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 4 To 777/2011, podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušen ve výroku o trestu tohoto obviněného se týkajícího a ve výroku o náhradě škody, jímž byl obviněný M. A. zavázán povinností společně a nerozdílně s obviněným A. N. odškodnit Myslivecké sdružení T. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný M. A. byl při nezměněném výroku o vině návodem přečinu krádeže podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku a přečinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku odsouzen podle §205 odst. 1 tr. zákoníku za užití §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši sto denních sazeb po 500,- Kč, v celkové výši 50.000,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na pět měsíců. Odvolání obviněného A. N. bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Obviněný M. A. podal proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 4 To 777/2011, prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání směřující proti výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný v textu dovolání konkrétně napadl způsob, jakým se oba soudy vypořádaly s rozpornými výpověďmi spoluobviněného A. N., zpochybnil i pravdivost výpovědi svědka P. Š. a zejména podotkl, že soudy obou stupňů se měly důkladněji zabývat pohnutkou jeho údajného jednání. Za dané situace bylo podle názoru dovolatele nutno dospět k závěru, že jakýkoliv motiv na jeho straně k takovémuto jednání byl vyloučen. Má vlastní rozsáhlý chov kachen, tudíž nemá zapotřebí opatřovat si jakýmkoliv jiným nezákonným způsobem další kachny, navíc ještě odlišného druhu. Zdůraznil, že takovéto míšení různých druhů kachen z různých chovů je z profesionálního hlediska naprosto nepřijatelné, neefektivní a vzniká velké riziko pramenící z neznalosti zdravotního stavu takto chovaných odcizených kachen. Neměl naprosto žádné informace týkající se jejich očkování apod., to by mohlo ve skutečnosti představovat vážnou hrozbu pro celý jeho chov.
Brojil také proti správnosti právní kvalifikace skutku popsaného pod bodem 2) skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, když uvedl, že pokud bylo jednání pod bodem 1) týkající se jeho osoby právně kvalifikováno jako návod k trestnému činu krádeže, je zarážející, že v případě druhého ze skutků kladených mu za vinu, ačkoli soudy vycházely z týchž důkazů a svědeckých výpovědí, kvalifikovaly takřka identické skutkové okolnosti odlišně. Jediný rozdíl mezi skutky popsanými pod body 1) a 2) rozsudku nalézacího soudu přitom podle dovolatele spočívá v tom, že oproti skutku pod bodem 1) vytipoval místo krádeže sám její pachatel A. N. Pokud by to však měl být skutečně dovolatel, kdo byl objednatelem dalších kachních mláďat a za tímto účelem kontaktoval spoluobviněného A. N., potom by podle jeho mínění z hmotně právního hlediska nutně musel hrát opět roli návodce, jenž spoluobviněného A. N. svým dotazem a explicitně projeveným zájmem o kachňata přímo či nepřímo přiměl a ponoukal k další krádeži a tím v něm vyvolal rozhodnutí tento čin spáchat pod vidinou dalšího slíbeného zisku. Na závěr dovolání obviněný namítl existenci extrémního nesouladu, který spatřoval „v rozporech mezi provedenými důkazy, na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními popsanými ve skutkové větě výroku o vině spolu s odpovídajícími pasážemi odůvodnění rozsudku okresního soudu na straně jedné a z nich vyvozenými právními závěry na straně druhé“, které podle názoru dovolatele neodstranil ani soud druhého stupně v řízení o odvolání, byť správně konstatoval nezákonnost použití důkazu v podobě záznamu o provozu telekomunikačního provozu.
Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 25. 7. 2011, sp. zn. 20 T 200/2010, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 4 To 777/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu, a aby Okresnímu soudu ve Strakonicích přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání dovolacího soudu k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Ze znění tohoto ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva Nejvyšším soudem.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 a odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně také platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil z větší části námitky, které ve své podstatě směřovaly proti správnosti skutkových zjištění, jež učinil soud prvního stupně a z nichž v napadeném rozsudku vycházel odvolací soud. Právě takovou povahu mají jeho výhrady proti způsobu, jímž se soudy vypořádaly s rozpornými výpověďmi spoluobviněného A. N., jak hodnotily pravdivost výpovědi svědka P. Š. i jakým způsobem posoudily jeho námitku neexistence motivu ke spáchání uvedených přečinů z jeho strany.
V této části dovolání obviněný fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se činů v podobě zjištěné soudy nedopustil. Takto vytýkané vady mají povahu vad skutkových, nikoli hmotně právních, přičemž nelze než opakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Nejvyšší soud již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04).
Ústavní soud vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.). Co se týče polemiky dovolatele s hodnocením důkazů provedeným ze strany soudů obou stupňů, pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady v projednávané věci dovolací soud neshledal. Dovoláními tvrzený výrazný či dokonce extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy totiž nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem.
Soud prvního stupně založil svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na pečlivém rozboru provedených důkazů a v odůvodnění rozhodnutí svůj postup v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. řádně vyložil a odůvodnil. Při hodnocení důkazů postupoval podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a své závěry přesvědčivě odůvodnil (viz strany 6 – 8 rozsudku). Prokázání výše uvedených skutkových okolností obou přečinů obviněného nalézací soud opřel o prvotní výpověď podanou k objasňovaným skutkům spoluobviněným A. N., který v této výpovědi velmi podrobně a se znalostmi detailů provedení, kterými mohl disponovat pouze skutečný pachatel krádeží, popsal, za jakých okolností a jakým způsobem se dopustil obou skutků pokračujícího přečinu krádeže. Spontánně uvedl jako objednatele a návodce prvního skutku osobu dovolatele, který mu dokonce označil místo činu, a v případě druhého skutku přiznal, že po telefonickém kontaktu s obviněným M. A., který projevil znovu zájem o kachňata, mu již sám kachňata nabídl, neboť věděl o místě, kde se nacházejí, a odcizená kachňata spoluobviněnému následně prodal (č. l. 18). V daném případě je významné, že ze specifického charakteru předmětu krádeže lze usuzovat, že pachatel nemohl odcizit předmětnou drůbež pro svoji potřebu, nýbrž pro potřeby někoho, kdo se prodejem kachňat ve větším množství zabývá, což odpovídá právě oboru podnikatelské činnosti dovolatele. Oba soudy proto hodnotily jako logickou a smysluplnou prvotní výpověď obviněného A. N. a naopak jako účelově pozměněnou jeho pozdější výpověď, v níž uváděl, že spoluobviněného M. A. záměrně nepravdivě obvinil, aby se mu pomstil za to, že tento měl udržovat vztah s jeho družkou M. B. Tento stěžejní důkaz je pak podporován i výpověďmi svědků J. L. a P. Š. a protokoly o ohledání míst činů. Odvolací soud nepochybil, shledal-li v této části rozsudek soudu prvního stupně správným, jak uvedl v podrobnostech na stranách 6 – 8 odůvodnění svého rozsudku, a vystavil-li na nich své rozhodnutí.
Jediná právně relevantní námitka, odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu spočívá ve zpochybnění správnosti právní kvalifikace skutku popsaného bod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Je však dlužno dodat, že se jednak jedná o parafrázi námitky uplatňované již v rámci odvolacího řízení, a jednak argumentace dovolatele směřuje k přísnější kvalifikaci uvedeného skutku, jejíž akceptaci ze strany Nejvyššího soudu brání zásada zákazu reformationis in peius obsažená v ustanovení §265p odst. 1 tr. ř. i v případě, že by skutečně k pochybení v tomto směru došlo, což však Nejvyšší soud – jak níže rozvedeno – neshledal.
Přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou a čin spáchá vloupáním.
Podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je účastníkem - návodcem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu, kdo úmyslně vzbudil v jiném rozhodnutí spáchat trestný čin.
Přečin podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchá, kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině jinou osobou, nebo jako odměna za něj.
Objektem trestného činu podílnictví je zde cizí majetek. Předmětem tohoto trestného činu je cizí věc nebo jiná majetková hodnota získaná trestným činem nebo jako odměna za takový trestný čin. Podle §134 tr. zákoníku se za věc považují mj. také živá zvířata, tedy i kachňata. Podílnictví napomáhá tomu, aby byl zachován stav vytvořený základním (hlavním) trestným činem (tj. předchozím, na který podílnictví navazuje).
Objektivní stránka u podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spočívá v úmyslném jednání pachatele, který na sebe nebo jiného převede věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky. Koupě takové věci je typickým příkladem „převodu věci na sebe“. Získání trestným činem znamená jakékoli opatření věci nebo jiné majetkové hodnoty na základě trestného činu. Věc nebo jiná majetková hodnota musí být získána trestným činem jiné osoby než podílníka. V daném případě se jednalo o trestný čin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku odsouzeného A. N., který byl spáchán v katastrálním území obce K., tedy na území České republiky.
Subjektivní stránka trestného činu podílnictví podle §214 tr. zákoníku vyžaduje úmysl pachatele. Postačí však i úmysl eventuální [§15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku]. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, u eventuálního úmyslu pak postačuje, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. V tomto konkrétním případě se však zcela evidentně jednalo o variantu první, tedy úmysl přímý.
Pokud dovolatel brojil proti správné kvalifikaci přečinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pak Nejvyšší soud konstatuje, že ze skutkové věty popsané pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je zjevné, že všechny uvedené znaky tohoto přečinu byly prokazatelně jednáním obviněného naplněny, když odkoupil za částku 7.500,- Kč 200 ks kachňat kachny polodivoké (stáří čtyř týdnů), které prodejce, spoluobviněný A. N., před tím odcizil z volně přístupného oploceného výběhu u rybníka „Velké jezero“, přičemž obviněný M. A. věděl, že odcizená kachňata byla získána krádeží a tedy trestným činem.
Jestliže obviněný ve svém dovolání namítal, že by dříve popsaný skutek pod bodem 2) měl být posouzen shodně jako skutek popsaný pod bodem 1) výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu jako návod přečinu krádeže, pak Nejvyšší soud konstatuje, že předmětem právní kvalifikace je vždy popsaný a skutkově stabilizovaný děj, který se podařilo během trestního řízení prokázat bez rozumných pochybností. V uvedeném případě byly prokázané skutkové okolnosti pod bodem 2) vyjádřeny konkrétní již uvedenou skutkovou větou rozsudku. Ačkoliv – jak ostatně konstatoval již odvolací soud – by bylo možno uvažovat podle výsledků dokazování (nikoliv však podle skutkových zjištění vyjádřených v tzv. skutkové větě odpovídajícího výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně) i u druhého ze žalovaných skutků jako o návodu, popř. pomoci k trestnému činu krádeže, odvolací soud vysvětlil, proč k uvedenému nepřistoupil. Jeho závěry považuje Nejvyšší soud za správné, když i odvolací soud byl vázán zásadou zákazu reformationis in peius v případě rozhodování o odvolání podaném výlučně obviněným. Zákon v ustanovení §259 odst. 4 tr. ř. totiž stanoví, že v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného; ve výroku o náhradě škody tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody.
Právní nauka ale i praxe soudů vychází z předpokladu, že účastenství na trestném činu krádeže coby obecná forma trestné součinnosti je považováno na typově závažnější jednání než taková zvláštní forma trestné součinnosti, již představuje podílnictví, vztahující se a navazující na tento trestný čin. Pokud by snad obviněný sledoval záměr, že posouzení činů jako pokračování v návodu k přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku je pro něj příznivější než jejich posouzení jako reálný souběh dvou v napadených rozhodnutích uvedených přečinů, nelze s ním jednoznačně souhlasit. Na celkové vyznění právního posouzení dílčích skutků nelze zjednodušeně nahlížet tak, že reálný souběh znamená za každých okolností méně příznivou situaci, jelikož vedle existence dvou trestných činů a nutnosti ukládat úhrnný trest nutno vzít v úvahu též fakt přitěžující okolnosti uvedené v ustanovení §42 písm. n) tr. zákoníku. Nelze totiž pominout, že legální definice pokračování v trestném činu obsažená v ustanovení §116 tr. zákoníku obsahuje zákonné znaky, které dokládají, že pokračování v trestném činu je či může být závažnější než jeho případné opakování, což dokládá především požadavek subjektivní souvislosti, tj. postupného uskutečňování jednotného záměru, který zde musí být již na počátku pokračování v trestném činu, při prvním jeho dílčím útoku. Neméně významné je také připomenout, že škody způsobené pokračováním v trestném činu se sčítají. To má u trestných činů, u nichž znakem skutkové podstaty je škoda na majetku, významná nejen z hlediska naplnění jak základní skutkové podstaty, tak i okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, ale promítá se i do úvah o druhu a výměře trestu, aniž by to samo o sobě ovlivnilo právní kvalifikaci. Jinými slovy, je rozdíl, zda přečinem krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku bude způsobena škoda pohybující se na dolní hranici rozpětí relevantního pro škodu nikoli nepatrnou či naopak na horní hranici tohoto rozpětí. V těchto souvislostech by pak přicházela v úvahu přitěžující okolnost uvedená v ustanovení §42 písm. k) tr. zákoníku [coby určitý protipól přitěžující okolnosti podle §42 odst. 1 písm. n) tr. zákoníku]. V posuzovaném případě příznivějšímu posouzení činů jako návod k přečinu krádeže podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku a přečin podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku odpovídaly nejen dopady této právní kvalifikace co do úvah o výši způsobené škody [ta byla dovolatelem coby účastníkem na trestném činu způsobena jen skutkem pod bodem 1)], ale jednoznačně též rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody, k níž nelze - na rozdíl od pachatele či účastníka na trestném činu - zavázat podílníka. Nadto nelze nedodat, že je zcela zřejmé, že ani případná změna právního posouzení v tom smyslu, že by byly dílčí útoky kvalifikovány jako pokračování v návodu k přečinu krádeže podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku (popř. jako návod k tomuto přečinu a pomoc podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k tomuto přečinu) by se zřetelem k druhu a výměře uloženého trestu (peněžitý trest v celkové výši 50.000,- Kč) nemohla zásadně ovlivnit postavení obviněného.
Užitá kvalifikace odpovídá popisu skutku, jak byl zachycen ve skutkové větě rozsudku pod bodem 2), který soudy považovaly za nepochybně prokázaný. Soudy proto postupovaly správně a použitou právní kvalifikaci lze akceptovat, když prokazatelně zjištěný a ve skutkové větě jednoznačně popsaný skutek odkoupení odcizených kachňat obviněným (za situace, kdy tento musel věděl, že pachatel tyto získal jejich odcizením a tedy trestnou činností) posoudily jako přečin podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Jiná případná pochybení při právní kvalifikaci uvedených trestných činů obviněný neuvedl, a dovolací soud je proto nezkoumal, když ostatně o naplnění všech znaků obou trestných činů, jimiž byl obviněný M. A. uznán vinným, nemá Nejvyšší soud žádných pochybností, protože řádně prokázané skutkové okolnosti vyjádřené odpovídajícím způsobem ve skutkových větách pod body 1) i 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně naplňují všechny znaky příslušných trestných činů a jejich právní kvalifikace evidentně nevykazuje ani žádná jiná pochybení.
Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. července 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková