ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.835.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 835/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. července 2012 o dovolání obviněného M. D., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 6 To 779/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 4 T 20/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 4 T 20/2010, byl obviněný M. D. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
- dne 10. 11. 2009 kolem 16.00 hodin v Ú., V. v kanceláři odcizil fotoaparát zn. Olympus v hodnotě 1.100,- Kč ke škodě PSJ, a. s., J., J.,
- dne 16. 1. 2010 kolem 17.10 hodin v Ú., ul. B., v obchodním centru F., v prodejně G. O., odcizil volně vystavené brýle zn. Emporio Armani 9474 VFZ velikost 5216 černé barvy v hodnotě 5.499,- Kč ke škodě Fotex Česká republika, s. r. o., M., P.,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 11. 2007 pod sp. zn. 5 T 160/2003, který nabyl právní moci dne 16. 1. 2008, byl uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák. a podle §37 tr. zák. bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák. s přihlédnutím k rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 9. 2004 pod sp. zn. 5 T 67/2004, který nabyl právní moci dne 27. 11. 2004.
Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací usnesením ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 6 To 779/2010, podle §256 tr. ř. zamítl odvolání, které obviněný podal proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně.
Toto usnesení odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím obhájkyně JUDr. Milady Nedvědické s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovoláním. V jeho stručném obsahu obviněný uvedl, že skutek popsaný ve výroku odsuzujícího rozsudku nespáchal, ale že se jej dopustila O. M., což mohl potvrdit R. K., který však nebyl v průběhu trestního řízení jako svědek slyšen. Obviněný tak byl neprávem uznán vinným, protože se skutku dopustila jiná osoba. Pokud tedy za tohoto důkazního stavu soud obviněného uznal vinným, učinil tak na základě neúplného dokazování. Krajskému soudu vytýkal, že nerespektoval jeho návrhy na doplnění dokazování učiněné v rámci podaného odvolání, a tudíž vytýkané pochybení ani v rámci řádného opravného prostředku nenapravil.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 4 T 20/2010, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 6 To 779/2010, byl zrušen ve všech výrocích a věc byla poté vrácena soudu prvního stupně k dalšímu dokazování.
Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného doručen dne 6. 6. 2012, zaslalo prostřednictvím u něj působící státní zástupkyně Nejvyššímu soudu sdělení, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Poté zkoumal, zda argumenty obviněného lze podřadit pod jím označený dovolací důvod, neboť jen dovolání, které je opřeno o některý ze zákonem vymezených důvodů, lze podrobit věcnému přezkoumání.
Obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
Tato kritéria navazují i na to, že Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a teprve v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Obviněný v podaném dovolání neuvedl žádnou námitku mající právní obsah, ale veškeré své výhrady zaměřil pouze na to, že to nebyl on, kdo čin spáchal s tím, že soudy neprovedly dokazování v souladu s jeho návrhem a nevyslechly svědka, jehož důkaz navrhoval provést. Je tedy nepochybné, že obviněný takto formulovanými výhradami ve skutečnosti popíral spáchání činu popsaného ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku, čímž vyjadřoval svůj nesouhlas se skutkovými zjištěními. Tímto postupem se domáhal, aby soudy uvěřily jeho verzi obhajoby, že čin kladený mu za vinu nespáchal. Jedná se tak výhradně o argumenty brojící proti skutkovým zjištěním, nikoliv o námitky právní povahy, jak označený dovolací důvod předpokládá.
Pro úplnost je však třeba s ohledem na obsah spisu zmínit, že obviněný požadavek na výslech svědka R. K. neučil v průběhu dokazování před soudem prvního stupně, kde nenavrhoval žádné důkazy na doplnění dokazování (č. l. 79), ale takový požadavek vznesl až v podaném odvolání (č. l. 85 a násl.). Odvolací soud pak v napadeném rozhodnutí vyložil, z jakých důvodů tento návrh neakceptoval (viz strana 2).
S ohledem na tato zjištění Nejvyšší soud neshledal pochybení v postupu soudů prvního a druhého stupně ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. potažmo v článku 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nařizujících nutnost poskytnout obviněnému přiměřenou a dostatečnou možnost zpochybnit svědectví a vyslechnout osobu, která je učinila, a to během její výpovědi nebo později (nález ze dne 2. 7. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 1/2007, uveřejněný pod č. 122 ve sv. 50 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Odvolací soud vyložil v souladu s §125 odst. 1 tr. ř., proč uvedený návrh obviněného na doplnění odvolání neakceptoval, čímž dostál svým povinnostem a nebyly proto shledány známky libovůle či zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinálních logických rozporů ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
Dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu, a zákonným způsobem opatřené důkazy byly také řádně zhodnoceny v souladu se zákonem tak, jak je požadováno v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Proto ani na základě nich učiněná skutková zjištění nevyvolávají pochybnosti. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, na podkladě kterých důkazů zjistil průběh skutkového děje (viz str. 3 až 4 rozsudku). Skutková zjištění soudu prvního stupně, jakož i správnost aplikovaných procesních postupů a použité právní kvalifikace následně, po věcném přezkoumání rozsudku nalézacího soudu a řízení, jež jeho vydání předcházelo, potvrdil – byť s lakonickým odůvodněním – také odvolací soud (viz str. 2 až 3 jeho usnesení).
Když Nejvyšší soud zjistil, že se v projednávané věci nejedná o extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005), nemohl podané dovolání akceptovat jako učiněné v souladu s označeným dovolacím důvodem, protože obviněný relevantním způsobem nenamítal žádnou skutečnost dopadající na označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani na žádný z dalších důvodů taxativně uvedených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. Protože dovolání bylo podáno z jiných důvodů, než stanoví zákon, neměl Nejvyšší soud povinnost napadená rozhodnutí z jeho podnětu přezkoumávat, a proto ho podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. července 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová