ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.903.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 903/2012-46
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. srpna 2012 o dovolání obviněného D. D. D., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. 8 To 486/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 T 31/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. D. D. odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 10. 2011, sp. zn. 7 T 31/2010, uznal obviněného D. D.D. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným skutky blíže popsanými v citovaném rozhodnutí, které právně posoudil v bodech 1) a 2) jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), v bodech 3), 4), 5) a 6) jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zák. (ten jako spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák., jak je zřejmé ze str. 44 odůvodnění rozsudku, byť z jeho výroku to zřetelně nevyplývá) a v bodě 7) jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák., za což mu uložil podle §187 odst. 2 tr. zák. za použití §42 odst. 1 a §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi a půl roku, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci a jiné majetkové hodnoty (v rozsudku blíže vyjmenované). Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil rovněž povinnost nahradit poškozené E.ON Česká republika se sídlem L., Č. B., škodu ve výši 250.421,- Kč, když se zbytkem nároku odkázal tuto poškozenou podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Na toto řízení pak odkázal podle téhož ustanovení i poškozenou Českou spořitelnu, a. s., se sídlem O., P., s celým jejím nárokem na náhradu škody.
Proti takovému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. 8 To 486/2011, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný ani s tímto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Petra Nováka podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel nejprve namítl, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily jeho jednání, když žádným provedeným důkazem nebylo prokázáno, že by se souzeného jednání dopustil právě on. Orgány činnými v trestním řízení nebyl předložen žádný, ani nepřímý důkaz o tom, že by se podílel na zřízení, budování a provozu pěstírny konopí. Následně rozebral jednotlivé důkazy, zejména sledování osob a nákup materiálu v hobby marketu. Uvedl, že v případě sledování osob nebylo prokázáno, o čem se sledované osoby baví a bez tohoto zjištění se nemůže jednat o důkaz o spáchání trestného činu. Zpochybnil také zjištění, že měl zajišťovat nákup předmětů
pro pěstování konopí, nebylo ani prokázáno, k jakému účelu tyto předměty měly sloužit. Soudům vytkl, že provedené důkazy hodnotily v rozporu se zásadou in dubio pro reo.
Obdobné argumenty obviněný uplatnil také k provozu pěstírny v L. Nebylo prý prokázáno, že by měl s jejím provozem cokoli společného, majitelům nemovitostí nebyl vůbec znám a ani jedna ze zajištěných daktyloskopických stop nebyla jeho.
Dovolatel dále poukázal na rozhodnutí v jiné své trestní věci, kde byl obžaloby zproštěn, a vyslovil názor, že důkazní situace v posuzované věci je té předchozí obdobná, že rozhodnutí soudů není založeno na jednoznačně zjištěných a prokázaných faktech a že závěry o vině nelze založit na pouhé pravděpodobnosti.
Obviněný rovněž nesouhlasil se závěrem, že měl přímo uvedenou činnost organizovat. Nebylo prý zjištěno, že by zajistil a sjednal prostory, zařídil je vybavením a rostlinami, zřídil či zajistil nelegální připojení na elektrickou síť, sjednal pracovníky pro jejich provoz a zajišťoval jejich potřeby, řídil vlastní chod pěstíren a zajišťoval odbyt produktů a celkovou ekonomiku provozu. Odvolací soud v tomto směru ignoroval jeho obhajobu. Za absurdní považoval obvinění z neoprávněných odběrů elektrické energie, neboť nebylo prokázáno, že by neoprávněné připojení provedl, nebo že by takovou práci někomu zadal.
V další části svého podání dovolatel uplatnil námitky vztahující se k trestnému činu úvěrového podvodu. Tvrdil, že nevěděl, že potvrzení o údajném zaměstnání bylo spořitelně předloženo, že materiály pro vyřízení úvěru předkládal jako celek tak, jak je připravil zprostředkovatel, že příslušná úvěrová dokumentace byla zpracována v českém jazyce a že neměl přehled o všech podkladech, které byly spořitelně předloženy. Vyjádřil domněnku, že tato trestná činnost by mohla být výsledkem jednání jiných osob a poukázal přitom na zainteresovanost obchodních zástupců peněžních ústavů na poskytování úvěrů. Vzhledem k tomu, že pro uzavření předmětné úvěrové smlouvy užil prostředníka, zpochybnil závěr soudů o svém zavinění ve formě úmyslu. Mohlo se jednat maximálně o nedbalost, která však v daném případě není trestná. Navíc zdůraznil, že úvěr byl v plné míře použit ke stanovenému účelu a je řádně splácen a zároveň zajištěn nemovitostí, jejíž hodnota je vyšší, než výše nesplaceného úvěru. Těmito okolnostmi se údajně soudy dostatečně nezabývaly.
V závěru dovolání obviněný odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) týkající se naplnění jím uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v případě tzv. extrémního rozporu a domníval se, že tento extrémní rozpor je v jeho případě dán. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil a aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující. Zároveň navrhl, aby poté Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl, eventuálně aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc „přikázal soudu k novému projednání“.
K podanému dovolání se podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že uplatněnému důvodu dovolání odpovídá pouze dílčí část námitek dovolatele.
Státní zástupce ke skutkovým závěrům soudů nižších stupňů uvedl, že soudy provedly ve věci dostatečné dokazování, a to v rozsahu odpovídajícím požadavkům uvedeným v §2 odst. 5 tr. ř., a na základě takto provedeného dokazování pak učinily odpovídající skutková zjištění.
O vině obviněného trestným činem nedovolené výroby a držení omamných
a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák.
a trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2, odst. 3 písm. a) tr. zák. svědčí zejména provedené operativně pátrací úkony, s nimiž koresponduje výpověď utajeného svědka, pracovníka policie, který ve věci prováděl sledování osob. Zejména z protokolu o sledování osob a věcí, resp. z dalších záznamů týkajících se monitorování pohybu obviněného, zcela jednoznačně vyplývá účast obviněného na zajišťování provozu předmětných pěstíren v B. a v L. Další skupinu důkazů podstatnou pro skutková zjištění soudů pak představují provedené odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, které korespondují s dalšími důkazy.
Z obsahu telefonických hovorů je podle názoru státního zástupce evidentní, že obviněný si počínal vědomě, s cílem produkce marihuany tzv. indoor způsobem a její následnou distribucí. Sama trestná činnost a zejména její rozsah je spolehlivě dokumentován zejména protokoly o uskutečněných domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor a na ně navazujícími znaleckými posudky a výsledky odborných zkoumání. Z těchto důkazů je pak mj. patrné i nelegální zapojení elektrické energie tak, aby její odběr nebyl energetickou společností zaznamenán a účtován. Souhrn přímých a nepřímých důkazů přitom jednoznačně tvoří uzavřený řetězec svědčící závěru o vině obviněného, přičemž tyto důkazy zároveň obsahově vylučují závěr jiný.
S jistou mírou benevolence považoval státní zástupce za obsahově naplňující deklarovaný dovolací důvod pouze námitku, která zpochybňuje zavinění ve formě úmyslu ve vztahu k trestnému činu úvěrového podvodu. Současně však dodal, že vina obviněného tímto trestným činem byla rovněž dostatečně prokázána. Skutkové závěry jsou ve vztahu k naplnění subjektivní stránky zcela přesvědčivě vyjádřeny na stranách 40 až 43 rozsudku soudu prvého stupně, resp. na stranách 6 a 7 usnesení odvolacího soudu. Nad rámec této argumentace ve vztahu k subjektivní stránce jednání obviněného dodal, že tvrzení obviněného o údajné horší orientaci v dokladech psaných v českém jazyce zpochybňuje svědkyně N. H. L., která k osobě obviněného uvedla, že sám příležitostně překládal do českého jazyka. Stejná skutečnost vyplynula i z výpovědi svědka M. F.
Pouze pro úplnost státní zástupce vytknul soudu prvého stupně, že v právní větě rozsudku ve vztahu k trestnému činu nedovolené výroby a držení omamných
a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. absentuje vyjádření, že takto si obviněný počínal „ve značném rozsahu“. Přitom závěr o tom, že obviněný uvedenou skutkovou podstatu naplnil v obou alternativách, tj. jak ve větším rozsahu, tak jako člen organizované skupiny, rozvedl nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku na stranách 45 a 46. Na samotnou právní kvalifikaci a postavení obviněného však tato nesrovnalost vliv nemá.
S ohledem na uvedené státní zástupce považoval námitky obviněného uplatněné v dovolání za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku,
ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil
a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Použitou argumentací totiž zásadně napadal rozsah, resp. kvalitu provedeného dokazování soudy obou stupňů a způsob provedení důkazů z jejich strany, čímž primárně napadal správnost učiněných skutkových zjištění [konkrétně ohledně skutku pod bodem 1) namítal, že nebylo prokazatelně zjištěno, že by zřídil, budoval a provozoval jakoukoliv pěstírnu marihuany, že z provedeného dokazování, zejména sledování osob, vůbec nebylo zřejmé, že když do objektů vstupoval, že by o nějaké pěstírně věděl, zpochybnil i vědomost o nelegálních odběrech elektrické energie, apod.; stran skutku pod bodem 2) tvrdil, že nevěděl, že falešné potvrzení bylo předáno spořitelně, apod.]. Právě v důsledku toho se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé (v podrobnostech stačí odkázat na odůvodnění zmiňovaných rozhodnutí).
Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Pokud by výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. srpna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a