ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.983.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 983/2012-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. září 2012 o dovolání obviněného Ing. J. D. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 2012, sp. zn. 3 To 15/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 74 T 54/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. D. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. 74 T 54/2011, uznal obviněného Ing. J. D. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným, že:
„dne 2. 11. 2010 v době od 10:50 hod. do 11:00 hod. v O. na ul. M. poblíž restaurace M. fyzicky napadl M. H., a to tak, že na něj nejprve ze vzdálenosti asi 15 cm plivl, načež jej dvakrát udeřil pěstí a jednou loktem do oblasti obličeje, v důsledku čehož poškozenému spadly z hlavy na zem jeho sluneční brýle zn. Porsche a začala mu téct z úst krev, čímž poškozenému způsobil drobnou tržnou ranku na dolním rtu, pohmoždění a krevní výron obou rtů, krevní výron v oblasti pravé spánkové krajiny a uvolnění čepu korunky řezáku, kterážto zranění si vyžádala dobu léčení v délce 10 dnů, a dále škodu poškozením brýlí ve výši 5.100,- Kč“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku, přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku a přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu uložil podle §146 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvaceti dvou měsíců. Současně podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému M. H. částku ve výši 5.100,- Kč, když se zbytkem nepřiznaného nároku poškozeného odkázal podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě rozhodl rozsudkem ze dne 16. 4. 2012, sp. zn. 3 To 15/2012, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově uznal obviněného vinným, že:
„dne 2. 11. 2010 v době od 10:50 hod. do 11:00 hod. v O. na ul. M. poblíž restaurace M. fyzicky napadl M. H., a to tak, že na něj nejprve ze vzdálenosti asi 15 cm plivl, načež jej dvakrát udeřil pěstí a jednou loktem do oblasti obličeje, v důsledku čehož poškozenému spadly z hlavy na zem jeho sluneční brýle zn. Porsche a začala mu téct z úst krev, čímž poškozenému způsobil drobnou tržnou ranku na dolním rtu, pohmoždění a krevní výron obou rtů, krevní výron v oblasti pravé spánkové krajiny a uvolnění čepu korunky řezáku, kterážto zranění si vyžádala dobu léčení v délce 10 dnů, kdy v důsledku bolesti byl v běžném způsobu života omezen po dobu tří až čtyř dnů, a dále škodu poškozením brýlí ve výši 5.100,- Kč“.
Odvolací soud takové jednání (popsané takřka identicky s výrokem nalézacího soudu) právně kvalifikoval jako pokus přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 trestního zákoníku a přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku. Za to obviněnému uložil podle §146 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu současně uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému M. H. částku ve výši 5.100,- Kč, když se zbytkem nepřiznaného nároku tohoto poškozeného podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný se ani s takovým rozhodnutím neztotožnil a prostřednictvím obhájce Mgr. Lumíra Kapiase podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Současně tvrdil, že existuje extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů.
Obviněný namítal, že již v podaném odvolání vyjádřil nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, že svým jednáním měl poškozenému způsobit následek zakládající jeho trestní odpovědnost. Proto již tehdy navrhoval vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, který by přesně zjistil mechanismus vzniku poranění poškozeného. Tento jeho návrh však byl soudy obou stupňů zamítnut. Odůvodnění jejich rozsudků přitom neobsahují potřebné úvahy a nezpochybnitelné závěry stran toho, proč nebylo vyhověno návrhům obhajoby.
Dovolatel dále soudům obou stupňů vytknul nepřesnou formulaci skutkové věty výroku o vině. Pokud totiž zjistily, že na poškozeného zaútočil až poté, co jej tento slovně obtěžoval, pak tato skutečnost měla najít svůj odraz ve vyjádření skutkové věty. Soudy se pak měly vypořádat i s otázkou, zda by jeho jednání nemělo být kvalifikováno podle §146a odst. 1 trestního zákoníku.
S ohledem na tyto výhrady obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a aby poté napadené rozhodnutí (po případném postupu podle §265o odst. 2 tr. ř.) zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Státní zástupce k námitce obviněného, že jeho jednání mělo být posouzeno jako mírněji trestný přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1 trestního zákoníku, uvedl, že tato námitka odkazuje na skutkový stav zjištěný soudy obou stupňů. Námitku považoval za relevantní, zároveň však za zjevně neopodstatněnou.
Státní zástupce poté, co rozvedl teoretická východiska vztahující se k trestnému činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky, konstatoval, že o zavrženíhodné a intenzivní jednání poškozeného se v dané věci zjevně nejednalo. V případě „předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného“ totiž musí být jednání poškozeného takové intenzity a závažnosti, aby bylo způsobilé vyvolat v pachateli mimořádný pocit křivdy, nespravedlnosti či jiný negativní emoční stav (např. ponížení, bezmoc), přičemž pachatel pod vlivem této emoce jedná způsobem, kterým by bez podobného vnějšího podnětu za běžných okolností nejednal. Státní zástupce zdůraznil důležitost intenzity jednání poškozeného, neboť za omluvitelnou pohnutku lze považovat jen takové jednání pachatele, které je reakcí na mimořádně silný podnět ze strany poškozeného, nikoli snad na běžně se vyskytující provokaci.
Státní zástupce považoval za prokázané, že uvedené obtěžování mělo spočívat v tom, že poškozený chtěl obviněnému vnutit výsledky expertizy DNA, z níž mělo vyplývat biologické otcovství poškozeného k matrikové dceři obviněného. Takovéto jednání lze považovat do jisté míry za konfrontační, resp. nevhodné, či urážející, ale v žádném případě je nelze podřadit pod kategorii jednání zavrženíhodného, které by bylo způsobilé vyvolat v obviněném takové hnutí mysli, jež by bylo možno považovat za omluvitelnou pohnutku ve smyslu §146a trestního zákoníku. Z tohoto hlediska proto použitou právní kvalifikaci jednání obviněného považoval za správnou.
Za relevantní považoval státní zástupce také tu námitku obviněného, že v řízení nebylo rozhodnuto o jeho důkazním návrhu na provedení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Obviněný uvedený důkazní návrh vznášel opakovaně, zejména v průběhu hlavního líčení, a vtělil tento požadavek i do odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně. Pravdou je, že neprovedení tohoto navrhovaného důkazu není v rozsudku soudu prvého stupně, ani rozsudku odvolacího soudu, nijak odůvodněno, a ani z protokolu o hlavním líčení nevyplývá, že by neprovedení tohoto důkazu předseda senátu odůvodnil. Ryze formálně by proto bylo možné považovat tento důkaz za opomenutý, ostatní dokazování týkající se povahy zranění poškozeného však poskytovalo soudům dostatečný podklad pro jejich rozhodnutí. O mechanismu vzniku poranění poškozeného si soudy mohly učinit svůj skutkový závěr také na základě své obecné zkušenosti, aniž bylo nutno ve věci přibrat znalce. Další znalecké zkoumání by tudíž bylo v rozporu s hospodárností řízení.
Uvedení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v podaném dovolání považoval státní zástupce za nedopatření. I v případě, že by byl tento dovolací důvod uplatněn vážně, je tvrzení obviněného o naplnění tohoto dovolacího důvodu zcela zjevně neopodstatněné.
V závěru svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jakéhokoli jiného, nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst.1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Jak již bylo výše uvedeno, obviněný ve svém podání uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Z logiky věci je zapotřebí zmínit nejprve důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , na jeho základě lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Vzhledem k tomu, že soud druhého stupně řádný opravný prostředek obviněného (odvolání) nezamítl, ani neodmítl, nýbrž ve věci sám znovu rozhodl rozsudkem, Nejvyšší soud má (ve shodě se státním zástupcem) za to, že ze strany dovolatele došlo nejspíš k nedopatření.
Druhý dovolatelem uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku,
ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Obviněný velkou část dovolacích námitek směřoval proti správnosti provedeného dokazování a namítal, že soudy se nesprávně spokojily pouze s odborným lékařským vyjádřením a odmítly doplnit dokazování vypracováním znaleckého posudku, který by posoudil mechanismus vzniku zranění poškozeného, navíc tento postup ani řádně nezdůvodnily.
Třebaže tato námitka příliš nekoresponduje s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba uvést, že i Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích v minulosti opakovaně připustil, že v ústavněprávní rovině se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se totiž rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 125/04 a sp. zn. I. ÚS 55/04).
Podle ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. V řízení před soudem státní zástupce a obviněný mohou na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí.
Z trestního spisu v posuzované věci vyplývá, že již v přípravném řízení byla předložena jako důkaz lékařská dokumentace poškozeného (lékařská zpráva MUDr. S. T. ze dne 24. 11. 2010; lékařská zpráva MUDr. Z. S. ze dne 2. 11. 2010, který ošetřoval poškozeného bezprostředně po incidentu; potvrzení o pracovní neschopnosti poškozeného; odborné lékařské vyjádření Fakultní nemocnice O., Ústavu soudního lékařství, ze dne 20. 12. 2010, MUDr. I. D., PhD., které stanovilo délku léčení poškozeného), přičemž z lékařské zprávy MUDr. S. T. na č. l. 36 a 37 se podává, že způsob zranění odpovídá tomu, co popsal sám poškozený. Obviněný v průběhu celého trestního řízení před soudem navrhoval další doplnění dokazování o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, který by zjistil mechanismus vzniku zranění. Tento návrh na doplnění dokazování byl soudem prvního stupně zamítnut u hlavního líčení dne 25. 10. 2011. Z podnětu odvolání obviněného soud druhého stupně dokazování doplnil, znovu vyslechl poškozeného a také svědka M. L. a rovněž provedl důkaz lékařskou zprávou MUDr. S. T.
Takto provedené dokazování bylo pro soud druhého stupně dostatečným podkladem pro zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a především pro vydání meritorního rozhodnutí. Proto další návrhy na doplnění dokazování zamítl. Tento postup soudu je ve světle dalších provedených důkazů zcela logický, jakkoliv odpovídá skutečnosti tvrzení obviněného, že neprovedení důkazu znaleckým posudkem není v rozsudku soudu prvého stupně, ale ani rozsudku odvolacího soudu, nijak odůvodněno, a ani z protokolu o hlavním líčení nevyplývá, že by neprovedení tohoto důkazu předseda senátu odůvodnil. Třebaže při formalistickém přístupu by bylo možné považovat tento důkaz za opomenutý, je třeba akcentovat, že celá řada dalších důkazů týkajících se povahy zranění poškozeného vytvořila pro oba soudy nižších instancí dostatečný podklad pro jejich rozhodnutí, nehledě na to, že o mechanismu vzniku zranění poškozeného mohly učinit skutkový závěr také na základě své obecné zkušenosti, aniž musely ve věci přibrat soudního znalce.
Tuto část úvah lze proto uzavřít, že pokud by obviněný uplatnil pouze dosud uvedené výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatel však ve svém podání uplatnil další námitku, jejíž relevanci nelze zpochybňovat, byť ji částečně podmiňoval požadavkem na úpravu (doplnění) skutkové věty odsuzujícího rozsudku. Konkrétně se jednalo o výhradu, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1 trestního zákoníku.
Nejvyšší soud však shledal, že tato námitka je zjevně neopodstatněná.
Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný svým jednáním v konkrétním případě (vedle přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku, proti němuž dovolání nesměřovalo) naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 trestního zákoníku, je rozhodující skutek popsaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu druhého stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nemenší význam ovšem má i navazující tzv. právní věta výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně, z níž se podává, že odvolací soud považoval za naplněné znaky pokusu tohoto trestného činu spočívající v tom, že obviněný se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jinému úmyslně ublížil na zdraví, avšak k dokonání trestného činu nedošlo .
Podle skutkových zjištění soudů obviněný fyzicky napadl poškozeného poté, co se jej poškozený pokoušel konfrontovat s tím, kdo je skutečný otec nezletilé, a pokoušel se mu předat příslušné dokumenty. Obviněný však na poškozeného nejprve ze vzdálenosti asi 15 cm plivl, načež jej dvakrát udeřil pěstí a jednou loktem do oblasti obličeje, v důsledku čehož poškozenému spadly z hlavy na zem jeho sluneční brýle zn. Porsche a začala mu téct z úst krev. Tímto fyzickým útokem způsobil poškozenému drobnou tržnou ranku na dolním rtu, pohmoždění a krevní výron obou rtů, krevní výron v oblasti pravé spánkové krajiny a uvolnění čepu korunky řezáku.
Žádným ze soudů nižších stupňů však nebylo zjištěno, že by se poškozený bezprostředně před incidentem dopustil na obviněném zavrženíhodného jednání nebo že by vůči obviněnému jednal tak, že by v něm vzbudil strach, úlek, zmatek nebo jiné hnutí mysli. Naopak soudy prokázaly, že mezi obviněným a poškozeným, resp. mezi družkou obviněného a poškozeným probíhají různé majetkoprávní spory a také spory o určení otcovství ke jmenované nezletilé. Právě v souvislosti s tímto sporem chtěl poškozený bezprostředně před posuzovaným incidentem vnutit obviněnému výsledky expertizy DNA, kterou si nechal vypracovat a z níž mělo vyplývat biologické otcovství poškozeného k matrikové dceři obviněného. Nejvyšší soud zastává názor (shodný s názorem státního zástupce), že takovéto jednání sice lze považovat do jisté míry za konfrontační, resp. nevhodné, v žádném případě je ale nelze podřadit pod kategorii jednání zavrženíhodného, které by bylo způsobilé vyvolat v obviněném takové hnutí mysli, jež by bylo možno považovat za omluvitelnou pohnutku a bylo podřaditelné pod privilegovanou skutkovou podstatu přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1 trestního zákoníku. Ostatně skutková zjištění obou soudů nižších instancí tomu ani neodpovídají.
Lze tedy učinit další závěr, že právní kvalifikace jednání obviněného jako pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 trestního zákoníku (jakož i přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku) je správná a zákonná.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. září 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a