ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.998.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 998/2012-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. září 2012 o dovolání obviněné D. M., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 4 To 219/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 145/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné D. M. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 3 T 145/2011, uznal obviněnou D. M. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) vinnou, že:
1) dne 5. 6. 2011 v době od 13:00 hod. do 20:30 hod. uzamkla vchodové dveře ve svém bytě v ul. N. v B., okr. S., v úmyslu znemožnit odchod z bytu svému bývalému příteli V.M., kterého zde proti jeho vůli nedobrovolně držela a znemožňovala mu odchod z bytu,
2) dne 5. 6. 2011 kolem 19:00 hod. v chodbě bytu ve v ul. N. v B., okr. S., bodla poškozeného V. M., nůžkami na nehty do ramene, poté ho škrábala a bouchala pěstí do hlavy a držením za vlasy i jeho hlavou o zeď, a současně vyhrožovala poškozenému zabitím, a to slovy „dneska tě podříznu jako sele“, následně se ho paličkou na maso pokusila udeřit do rozkroku, a v důsledku bodnutím nůžkami mu způsobila drobná zranění na levém rameni o šířce 0,5 cm, které si vyžádalo lékařské ošetření bez nutnosti vystavení pracovní neschopnosti, a svým jednáním v poškozeném vzbudila důvodnou obavu o jeho zdraví a život,
3) dne 5. 6. 2011 kolem 20:30 hod. se opakovaně pokoušela vystrčit V. M., stojícího na venkovním parapetu otevřeného okna v kuchyni bytu v ul. N. v B. ve výšce 670 cm nad zemí, kdy se rukama držel za rám okna, v úmyslu způsobit mu těžkou újmu na zdraví, když jej opakovaně rukama prudce strčila do zad, snažila se mu strhnout ruce z rámu okna, a toto své jednání doprovázela slovy „vyhodím tě z okna“, opakovaně poškozeného udeřila prázdnou lahví do levého kolene, přičemž v případě pádu poškozeného z parapetu okna na zatravněný povrch hrozila reálná možnost těžkého zranění, a to dopadu na nohy zlomeniny dolních končetin s dobou léčení 2 – 3 měsíců, při dopadu na hýždě zlomeniny hrudníku či bederního obratle s dobou léčení kolem 6 měsíců, při dopadu na bok zlomeniny žeber a zhmoždění či trhlina některého z vnitřních orgánů, což by bylo hodnoceno jako poškození důležitého orgánu a při pádu na hlavu hrozila reálná možnost vzniku zlomeniny klenby a spodiny lebeční se zhmožděním mozku, což by bylo hodnoceno jako poškození důležitého orgánu“.
Takto popsané jednání obviněné soud právně kvalifikoval v bodě 1) jako přečin omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 trestního zákoníku, v bodě 2) jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku a v bodě 3) jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Za to jí uložil podle §145 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tři a půl roku. Současně podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou VZP ČR s jejím nárokem na náhradu škodu na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozhodnutí podala obviněná odvolání, o němž Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl usnesením ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 4 To 219/2012, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněná se s rozhodnutími soudů nižších soudů neztotožnila a prostřednictvím obhájkyně Mgr. Ilony Nepeřené podala proti nim dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Rozhodnutí obou soudů považovala za nespravedlivá a označila se za oběť, nikoli viníka.
V podrobnostech dovolatelka namítla, že soudy bezvýhradně uvěřily výpovědi poškozeného V. M. a pominuly rozpory v jeho výpovědi, jakož i rozpory ve výpovědích zasahujících hasičů. Tvrdila, že poškozený není charakterním člověkem, že ve skutečnosti jeho chování neodpovídá projevu, který prezentoval před soudem. Skutečné rysy poškozeného se snažila doložit před soudem prostřednictvím SMS zpráv, které jí po skončení jednání poslal a ve kterých ji obtěžoval a urážel.
Obviněná dále vyjádřila nespokojenost s postupem orgánů činných v trestním řízení i s chováním zasahujících hasičů. Ti s ní na místě incidentu ani nemluvili a spokojili se s tlumočením vzkazů poškozeným V. M. Nikdo se navíc nezabýval zjišťováním, v jakém stavu se ona v bytě nachází a jak se z bytu dostane. Nikdo na místě neprováděl šetření, neprověřoval pravdivost tvrzení poškozeného, ani to, že vypil velké množství alkoholu.
Postup orgánů činných v trestním řízení dovolatelka považovala za jednostranně vedený. Soud neprovedl důkazy, které k prokázání své neviny navrhovala, a to výslechy svědkyň M. D. a L. Š., a návrh na doplnění znaleckého posudku z odvětví psychiatrie znalkyně MUDr. L. F., v němž by se měla ještě vyjádřit k několikahodinové vypjaté situaci v bytě, k vlivu všech jí požitých léků na rozpoznávací a ovládací schopnosti. Soud ani dostatečně nezdůvodnil, proč návrhy na doplnění dokazování zamítl. Přitom účelem doplnění znaleckého posudku mělo být zjištění, zda je za své jednání vůbec trestně odpovědná. Na její chování totiž musela mít vliv jednak vypjatá situace, požité léky, i to, že špatně snáší psychickou zátěž.
Obviněná osobně připojila několik odstavců o tom, že je obětí bezcharakterního poškozeného, jeho křivých nařčení a obvinění. Poškozený údajně vypovídal lživě a pod vlivem alkoholu, dopouštěl se několikahodinového domácího násilí, vyhrožování a ničení majetku. Obviněná dále popisovala vzájemné soužití s poškozeným a jeho povahu s tím, že poškozený jí měl způsobit psychické i fyzické útrapy, dlouhodobé bolesti a psychické trauma.
Přípravné řízení ve věci jí nedalo dostatečný prostor prokázat svoji nevinu. První výslech na Policii ČR absolvovala až několik týdnů po incidentu, nebylo jí umožněno nahlédnout (do spisu) a vědět z čeho a proč je vyslýchána, policie se o ni nezajímala, když potřebovala pomoc a když mohli zjistit její stav a zajistit důkazy v bytě.
V závěru svého podání obviněná navrhla (aniž citovala konkrétní zákonné ustanovení), aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil obě napadená rozhodnutí a věc „přikázal k novému projednání a rozhodnutí“.
Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství písemně sdělil, že svého práva vyjádřit se věcně k podanému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. nevyužívá. Pouze vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, s rozhodnutím v neveřejném zasedání souhlasil i ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněná uplatnila důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování
a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněné, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnila
a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřela, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně napadají rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů a způsob hodnocení důkazů z jejich strany. Jak již bylo zmíněno výše, dovolatelka ve svém podání primárně namítala, že se sama stala obětí, že to byl právě poškozený, kdo ji napadal a způsobil jí fyzickou i psychickou újmu, že soudy rozhodly nespravedlivě a po neúplném dokazování, neboť neprovedly důkazy, které navrhovala, nesouhlasila ani s postupem Policie ČR při vyšetřování, atd. Teprve v důsledku toho (tedy až sekundárně) se domáhala změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a dovozovala údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byla uznána vinnou. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že obviněnou vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatelka neuplatnila žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Pokud by výhrady obviněné měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněné D. M. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř.
a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatelky, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. září 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a