ECLI:CZ:NS:2013:11.TDO.1282.2012.1
sp. zn. 11 Tdo 1282/2012-60
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 24. září 2013 dovolání obviněného M. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 2. 2012, sp. zn. 3 To 12/2012, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 71 T 117/2011 ze dne ze dne 3. 11. 2011, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu se dovolání obv. M. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. 71 T 117/2011, byl obv. M. K. (spolu s M. H.) uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 k §205 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 k §205 odst. 2 tr. zákoníku (skutky 1, 4). Současně byl uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (skutek 3).
Za skutky pod body 1) a 4) byl obv. M. K. podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 14 (čtrnácti) měsíců .
Za zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (bod 3), byl obv. K. za použití ust. §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků a podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Dále byl obviněnému podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci – injekční stříkačky (tzv. inzulínky) a podle §228 odst. 1 tr. ř. byla M. K. a M. H. stanovena povinnost společně a nerozdílně uhradit škodu poškozenému R. B. ve výši 2.044,- Kč.
Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 72 T 130/2010, který nabyl právní moci dne 13. 6. 2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Dále byl M. K. zproštěn od obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 5 Zt 92/2011, v bodech 1) a 2).
Tento rozsudek obv. M. K. napadl odvoláním .
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 2. 2012 sp. zn. 3 To 12/2012, z podnětu tohoto odvolání v napadeném rozsudku zrušil výrok o vině a výrok o úhrnném trestu ve vztahu ke skutkům popsaným pod body 1) a 4) a za podmínek ust. §259 odst. 3 tr. ř. nově uznal obv. M. K. vinného z přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) odst. 2 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným, podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, za což byl nově odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců a podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. V ostatních částech zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Podle skutkových zjištění soudů I. a II. stupně:
1. obv. M. K. společně s obv. M. H. dne 10. 3. 2011 v době od 14,50 hod. do 15, 00 hod. v O. – M. H., na ul. Ž., před domem č. ..., ve vzájemné součinnosti a po předchozí dohodě, vedeni zištným záměrem zmocnit se cizí věci, rozbili skleněnou výplň okna levých dveří uzamčeného nákladního vozidla zn. Renault Premium, přičemž byli na místě vyrušeni, a proto aniž by z vozidla cokoliv odcizili, se společně dali na útěk, čímž poškozenému R. B. způsobili škodu ve výši 2.044,- Kč,
2. obv. M. K. dne 11. 4. 2011 v době kolem 21,30 hod. v O. – M. O., na ul. J., na parkovišti poblíž restaurace Pod Platanem, po předchozím rozbití skleněné výplně pravých zadních dveří vnikl do zde zaparkovaného uzamčeného osobního motorového vozidla zn. Peugeot 207 SW, z něhož následně odcizil černou plátěnou tašku s notebookem, zn. Acer, nezjištěného výrobního čísla, vč. nabíječky, čímž způsobil poškozené příspěvkové organizaci Těšínské divadlo Český Těšín, se sídlem Ostravská 67/1326, Český Těšín, škodu odcizením v celkové výši 22.400,- Kč a dále nabíječku mobilního telefonu v hodnotě 50,- Kč, kilometrickou banku ČD v hodnotě 1.300,-Kč, 19 ks stravenek zn. v celkové hodnotě 760,- Kč a písemnosti, čímž způsobil poškozenému B. K. celkovou škodu odcizením ve výši 2.110,- Kč a škodu poškozením vozidla ve výši 2.130,- Kč.
3. obv. M. K. dne 10. 3. 2011 v době kolem 15,00 hod. na ulici Ž., v O. – M. H., poté co byl zadržen při odchodu z místa činu poškozeným T. V., v úmyslu předejít následnému předání orgánům Policie ČR, se zadržený aktivně bránil, vytrhl se z držení a dal se na útěk, při kterém byl pronásledován poškozeným M. D. a v době, kdy se poškozený M. D. k němu přiblížil a chtěl jej zadržet, opakovaně vyhrožoval poškozenému M. D. i tak, že jestli jej nenechá, tak jej pobodá, že má u sebe nůž a stříkačky a že má AIDS a žloutenku, přičemž v levé ruce držel blíže neidentifikovaný předmět, kterým šermoval a naznačoval bodání směrem k poškozenému, který z obavy o své zdraví pronásledování zanechal.
[Pozn.: Odvolací soud přečísloval skutky tak, že skutek, který uvedl soud I. stupně pod bodem 4) je v rozhodnutí soudu II. stupně uveden jako skutek pod bodem 2)].
Proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 2. 2012, sp. zn. 3 To 12/2012, podal obviněný prostřednictvím advokáta Mgr. Václava Kokošínského dovolání , a to proti výrokům o vině i o trestu, s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. , neboť dle jeho mínění napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení všech dovoláním napadených skutků a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a dále z důvodu, že tímto rozsudkem bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Ve svém (velmi rozsáhlém) dovolání obviněný s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že skutek uvedený pod bodem 1), je ve skutkové části výroku o vině (napadeného rozhodnutí soudu II. stupně) popsán tak, že nevykazuje zákonné znaky dílčího útoku přečinu krádeže .
Podle názoru obviněného ze skutkové věty nevyplývá, jaké konkrétní jednání obv. K. soud právně přiřadil k právní kvalifikaci pokusu přečinu krádeže, když použil formulaci o vzájemné součinnosti s druhým pachatelem. Ve skutkové větě chybí jakákoliv zmínka o spolupráci obou obviněných při rozbití skleněné výplně a také skutková zjištění konkrétního jednání každého z nich. Napadené rozhodnutí tedy dostatečně nespecifikuje objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu pokusu přečinu krádeže.
Podle názoru obviněného ze skutkových okolností nevyplývá ani naplnění zákonných znaků subjektivní stránky vytýkaného pokusu o přečin krádeže, neboť dle jeho náhledu je tento zákonný znak ve skutkové větě pouze konstatován, a to vložením právního pojmu „vedeni zištným záměrem zmocnit se cizí věci“ , ale samotný úmysl obviněného není podložen žádným skutkovým zjištěním. Ve skutkové větě navíc není ani uvedeno, jaké konkrétní cizí věci se obviněný chtěl vlastně zmocnit.
Následně obviněný svým dovoláním namítl existenci extrémního nesouladu mezi vykonanými důkazy na straně jedné a skutkovými závěry a z nich plynoucími právními závěry na straně druhé. Tento závažný nesoulad shledává v tom, že neexistují vůči jeho osobě žádné důkazy, které jej usvědčují ze spáchání uvedeného jednání. Je sice pravdou, že v jeho neprospěch vypovídala řada svědků. Dovolatel však zdůraznil, že výpověď spoluobviněného M. H. není důvěryhodná, neboť obv. H. je závislý na návykových látkách a v důsledku toho má problémy se svým psychickým stavem. A co se týče dalších vyslechnutých svědků, tak nikdo z nich neviděl, že by obžalovaní společně rozbili skleněné výplně okna dveří uvedeného nákladního automobilu, takže otázka vzájemné součinnosti, předchozí dohody i zištného záměru nebyly v soudním řízení nijak prokázány. Soud však i přes absenci jakéhokoliv přímého důkazu dospěl k napadeným skutkovým a právním závěrům. Na svém právu na spravedlivý proces byl však dovolatel zkrácen také tím, že v přípravném řízení orgány činné v trestním řízení odmítly jeho návrh na provedení rekognice se svědky.
Dovolatel současně odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedeném v §265a odst. 2 tr. ř., a to přesto, že byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konkrétně tento dovolací důvod shledává i v tom, že Krajský soud v Ostravě při ukládání trestu odnětí svobody obviněnému nesprávně uložil dva samostatné tresty odnětí svobody , ačkoliv správně mu měl být uložen pouze jeden souhrnný trest.
Celou řadu námitek pak dovolatel vznesl s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s poukazem na to, že skutek popsaný v rozsudku Okresního soudu v Ostravě pod bodem 3) podle jeho názoru nevykazuje zákonné znaky zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku.
Obviněný uvedl, že ze skutkových okolností, které soud I. stupně zjistil a ve skutkové větě popsal, není možné konstatovat naplnění objektivní stránky . Především je to z důvodu, že z právní věty vyplynulo, že soudy považovaly zločin vydírání za spáchaný tím, že obviněný jiného pod pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal , zatímco on nutil poškozeného, aby ho nechal, tedy ho „vyzýval k nekonání“, což dle obviněného znaky skutkové podstaty zločinu vydírání nenaplnilo.
Dále dle obviněného nebyla naplněna ani subjektivní stránka uvedeného zločinu – tj. zavinění, které by vyjadřovalo úmysl nutit jiného, aby něco konal. Tento zákonný znak je ve skutkové větě výroku o vině pouze konstatován vložením právního obratu „v úmyslu předejít následnému předání orgánům Policie ČR“ , a to přesto, že poškozený se nijak nevyjádřil, z jakého důvodu obviněného pronásleduje a obviněný neuvedl, z jakého důvodu před poškozeným utíká.
Dále v této souvislosti obviněný namítl, že ze skutkových okolností nevyplynulo naplnění dalšího zákonného znaku objektivní stránky – a to znak spáchání činu se zbraní . Skutkové tvrzení o tom, že „v levé ruce držel blíže neidentifikovatelný předmět“, je nesprávným právním posouzením uvedeného skutku, protože takový předmět nelze právně identifikovat jako zbraň. V této souvislosti soudy nižších stupňů nijak právně neodůvodnily, z jaké skutkové okolnosti dovodily, že tento předmět mohl učinit útok proti tělu poškozeného důraznějším. V řízení totiž nebyla vůbec vyloučena možnost, že se jednalo o předmět, který by neměl takovou vlastnost.
Dovolatel také namítl, že ohledně vydírání soudy nižších stupňů aplikovaly hmotné právo na skutek, který nebyl totožný s žalovaným skutkem. Obviněný ocitoval obžalobu pod body 2) a 5) a následně uvedl, že ve věci údajného vydírání nebyla dodržena totožnost skutku , kterou spojuje osoba, vůči které měl jako obviněný spáchat vytýkaný zločin. To je dle obviněného také důvod nesprávného právního posouzení napadeného skutku, a proto i z tohoto důvodu navrhoval věc zrušit a vrátit k došetření do fáze přípravného řízení.
Následně dovolatel uvedl, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nelze právně dovodit, že se obviněný popsaného jednání vůbec dopustil. Dovolatel se pokusil racionálně ospravedlnit své jednání vysvětlením, že z pronásledování ze strany poškozeného D. nemohl poznat, že jde o pokus zadržení jeho osoby pro Policii ČR. Proto se tomuto jednání pokoušel bránit. Jeho jednání je tedy nutné právně hodnotit jako jednání učiněné ve skutkovém omylu , nebo jako nutnou obranu , neboť danou situaci vyhodnotil tak, že se oprávněně brání hrozícímu útoku ze strany M. D. Z tohoto pohledu měly soudy nižších stupňů jeho výhružky, směřované vůči poškozenému D., posoudit jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku.
Tuto část dovolání pak (podobně jako u přečinu krádeže) dovolatel uzavřel námitkou reálné existence extrémního nesouladu mezi vykonanými důkazy a skutkovými závěry na straně jedné a z nich plynoucími právními závěry soudu na straně druhé. Podle dovolatele soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích nesprávně vyhodnotily skutková zjištění vyplývající z výpovědi svědků a poškozených – obviněný má za to, že tyto výpovědi netvoří jednoznačně usvědčující ucelený řetězec důkazů, neboť svědkové a poškození si podle jeho názoru v zásadních skutečnostech protiřečí. Na důkaz svého tvrzení pak uvedl výčet svědeckých citací, kterými se pokusil doložit, že nebyl svědky ani poškozeným D. identifikován jako pachatel.
Proto dovolatel Nejvyššímu soudu navrhuje, aby byly ze skutkové věty vypuštěny části, které se v rámci dokazování nepodařilo prokázat. Jedná se jednak část skutkové věty o „použití neidentifikovatelného předmětu obviněným a naznačování bodavých pohybů“ , dále část, ve které je uvedeno, že „ poškozený pronásledování zanechal z obavy o své zdraví“ . Dále dovolatel žádá ze skutkové věty bodu 3) vypustit právní kvalifikaci spáchání vydírání pohrůžkou násilím, když žádnou pohrůžku násilím pachatel nepoužil a rovněž navrhuje, aby Nejvyšší soud vypustil nebo změnil právní kvalifikaci zločinu vydírání ve znaku „jiného nutil, aby něco konal“ , neboť obviněný měl naopak nutit poškozeného, aby něco nekonal, resp. aby jej nechal. Konečně obviněný nesouhlasí, že se soudem popsaného jednání dopustil „v úmyslu předejít následnému předání orgánům Policie ČR“ , neboť ani to nebylo důkazně prokázáno.
Závěrem svého dovolání pak obviněný požadoval, aby Nejvyšší soud podanému dovolání vyhověl, a aby dle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 2. 2012, sp. zn. 3 To 12/2012, stejně jako rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. 71 T 117/2011, a aby podle §265k odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí na citovaná rozhodnutí obsahově navazující, a aby podle §265 l tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebo aby Nejvyšší soud v tomto smyslu sám rozhodl a obviněného zprostil v bodě 3) a v bodě 5) podané obžaloby okresního státního zástupce v Ostravě a aby v bodě 2) výroku o vině Krajského soudu v Ostravě upustil od uložení souhrnného trestu.
V případě, že dovolací soud tomuto návrhu nevyhoví, obviněný navrhnul, aby byl odsouzen pro skutek popsaném v bodě 3) výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, pro přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, a aby mu Nejvyšší soud uložil trest při spodní hranici trestní sazby.
K projednávanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce, působící u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ve svém stanovisku úvodně předeslal, že věcně lze některé námitky obviněného připustit, celkově by však případná změna rozhodnutí ze strany Nejvyššího soudu nevedla ke změně postavení obviněného.
Odkaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce odmítl s odůvodněním, že odvolání obviněného nebylo zamítnuto. Odvolací soud totiž nepostupoval podle §256 tr. ř. Následně se státní zástupce ve svém vyjádření zabýval námitkami subsumovanými pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Co se týče skutku pod bodem 1), tak uvedl, že námitky obviněného vyhodnotil buď jako zjevně neopodstatněné, nebo nepokrývající žádný z dovolacích důvodů. Podle státního zástupce není ve skutkové větě nutné (jak se obviněný ústy svého obhájce domnívá) přesně specifikovat jednání každého z obviněných, případně přesně popisovat jejich záměr. V namítané relaci „skutková věta – právní posouzení skutku“ žádné pochybení neshledal, pouze dodal, že záměr obviněného lze v tomto případě jednoduše odvodit od seznatelného projevu obviněného (neboť zjevně nerozbil okno vozidla, protože by se chtěl majiteli pomstít). Použitá formulace užitá soudem rozhodně není neurčitým právním pojmem.
Ani ze strany relace „skutkových zjištění – skutkových závěrů“ státní zástupce pochybení neshledal. Má však za to, že obviněný argumentačně opustil definiční pole §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a pustil se do polemiky, co vzal soud za prokázané a co naopak za prokázané považuje obviněný. Navíc obviněný mimo floskule, že „druhý obviněný je nevěrohodný“ nenabízí nic dalšího. Dovolatel však hlavně přehlédl, že soud I. stupně jasně označil důkazy, z nichž při ustálení skutkové věty vyšel, tyto důkazy byly řádně provedeny, a proto není důvod do tohoto rozhodní nijak zasahovat. Podle jeho názoru obviněný polemizuje se skutkovými závěry soudu I. stupně, nikoliv se závěry právními, a proto odmítá přisvědčit i námitce obviněného o extrémním nesouladu, a to ani formálně, neboť obviněný ve své argumentaci ve své podstatě nenapadá základ skutkových zjištění , ale pouze nabízí jakousi svou verzi skutkového děje , vycházeje z toho, že se skutku pod bodem 1) nedopustil, přičemž závěr soudu je zcela opačný.
Státní zástupce má za to, že obviněný použil přiléhavou argumentaci pouze ve věci skutku popsaného pod bodem 3), právně kvalifikovaného jako vydírání. Podle jeho názoru soud skutečně nesprávně formuloval právní větu rozsudku, neboť obviněný měl jiného nutit, aby něco nekonal, resp. opomenul to, na co měl právo – tj. zadržení obviněného. Daná vada však podle státního zástupce nemá na postavení obviněného žádný vliv a zrušením rozhodnutí by nedošlo ke změně jeho postavení, neboť by ze strany soudu došlo pouze k opravě právní věty, která však nezakládá důvod zásahu do právní moci předmětného soudního rozhodnutí.
Za zjevně neopodstatněnou pak státní zástupce vyhodnotil námitku obviněného, že nebyla naplněna kvalifikovaná skutková podstata trestného činu vydírání v pojmu spáchání činu se zbraní . V této souvislosti odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, a na jejím základě konstatuje, že oba soudy nižších instancí se zcela správně držely přiléhavé interpretace dané právní normy.
Dále odmítá přisvědčit námitkám obviněného o tom, že u skutku 3) šlo z jeho strany buď o nutnou obranu, skutkový omyl nebo případně méně závažný trestný čin . Podle názoru státního zástupce tyto námitky dovolatele stojí zcela na skutkové argumentaci obviněného, tedy „na čemsi, co v řízení nebylo prokázáno“, zatímco oba soudy nižších instancí podle jeho náhledu zvolily a aplikovaly v relaci „skutek – právní kvalifikace“ správnou normu zvláštní části trestního zákoníku.
K námitkám dovolatele o ukládání trestů (kdy za zločin vydírání byl uložen trest souhrnný a za přečin krádeže trest samostatný) má státní zástupce za to, že ani v tomto ohledu odvolací soud nepochybil. Majetková kriminalita obviněného byla soudem posouzena jako jeden pokračující trestný čin, přičemž dokonání nastalo až poté, co byl vůči obviněnému vyhlášen jiný odsuzující rozsudek. Soud tedy postupoval správně, pokud zločin vydírání oddělil od zbytku žalovaných deliktů, neboť nespadá z hlediska jednoty skutku mezi dílčí útoky majetkové kriminality. Správně tak byl uložen trest souhrnný. Výsledné tresty jsou pro obviněného příznivější.
V závěru svého stanoviska státní zástupce uzavřel, že dovolání obviněného, přestože se zčásti jeví jako důvodné, tak by při kasaci rozhodnutí obou ve věci činných soudů neznamenalo ve výsledku změnu jeho postavení. A jelikož není řešená otázka po právní stránce zásadního významu, státní zástupce závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestného řádu – tzn. zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě u věcně a místně příslušného soudu v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. ř., i oprávněnou osobou v souladu s ust. §265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené §265f tr. ř. Po prostudování dovolání Nejvyšší soud shledal, že dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, a proto předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné .
V obecné rovině podle ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. dubna 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Podstatou právního posouzení skutku je aplikace hmotného (trestního) práva na skutkový stav, který zjistily soudy I. a II. stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudy, a nikoli jak se jeho zjištění domáhají dovolatelé. V dovolání je podle tohoto dovolacího důvodu možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy nižších instancí, nenaplňuje znaky trestného činu, jimiž byl ten který obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Proto mimo rámec tohoto dovolacího důvodu stojí námitky na porušení procesních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. září 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03) a dále námitky skutkové povahy, tj. námitky, jimiž se dovolatelé domáhají jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sami prosazují.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí , a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů I. a II. stupně byla přezkoumávána ještě III. instancí (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. května 2004, sp. zn. IV. ÚS 76/03). Nejvyšší soud proto správnost a úplnost skutkových zjištění v tomto stádiu řízení neposuzuje, mj. také proto, že není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako III. přezkumný stupeň, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na zásady vyplývající z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces lze o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v případě tvrzené nesprávnosti skutkových zjištění uvažovat jen zcela výjimečně, jen pokud objektivně existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem dovolání a současně přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je dán, zejména pokud skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod. Teprve poté, co dovolatel vznesl takto formulovanou námitku, Nejvyšší soud zhodnotí, zda je tato námitka relevantní a následně posoudí její oprávněnost. Pokud by však dovolatel tuto výhradu pouze vyslovil, ale už ji nezdůvodnil, nebo pokud by dovolatel namítl extrémní nesoulad pouze účelově (tj. z důvodu, že soud II. stupně odmítl provést důkazy jím navrhované, nebo že se neztotožnil s tím, jak soudy nižších instancí vyhodnotily provedené důkazy), Nejvyšší soud tuto námitku odmítne jako neopodstatněnou.
V projednávaném případě obv. K. většinu svých námitek subsumoval pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v rámci nich vyjádřil své přesvědčení, že soudy nižších stupňů zcela zásadně pochybily v právním hodnocení skutkových zjištění, konkrétně – při kvalifikaci dílčího skutku trestného činu krádeže ze dne 10. 3. 2011 popsané pod bodem 1) a při právní kvalifikaci trestného činu vydírání z téhož data, popsaném pod bodem 3).
Podle dovolatele soudy nižších instancí při právní kvalifikaci skutku pod bodem 1) nedostatečně specifikovaly naplnění objektivní i subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu krádeže, čímž ze strany soudů I. a II. stupně došlo k nesprávnému právnímu posouzení předmětného skutku. Obviněný K. tvrdil, že z předmětného skutku byl usvědčen i přes faktickou neexistenci usvědčujících důkazů , čímž naznačil, že podle jeho mínění skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají obsahovou vazbu na provedené důkazy, v důsledku čehož došlo k závažnému hmotněprávnímu pochybení. Proto také obviněný konstatoval existenci zásadního rozporu mezi vykonanými důkazy na straně jedné, a skutkovými závěry a z nich plynoucími právními závěry na straně druhé.
Jak bylo řečeno výše, Nejvyšší soud správnost a úplnost skutkových zjištění přezkoumává zcela výjimečně, resp. pouze tehdy, pokud dovolatel namítne existenci zcela zásadního pochybení ze strany soudů I. a II. stupně. V projednávaném případě k tomu dovolatel zadal důvod.
Aby byl posuzovaný skutek správně právně kvalifikován jako trestný čin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) odst. 2 tr. zákoníku, musí být naplněny zákonem předepsané znaky. Objektivní stránka tohoto trestného činu spočívá v přisvojení si cizí věci vloupáním, kterým pachatel způsobí škodu na cizím majetku v nikoliv nepatrné výši. Současně je podmínkou, aby pachatel byl za takový čin odsouzen v posledních třech letech. Cizí věcí se rozumí movitá věc, která mu nenáleží a kterou do spáchání skutku neměl ve své trvalé dispozici. Za škodu nikoliv nepatrnou je považována majetková újma ve výši nejméně 5.000,- Kč, a je tímto trestným činem způsobena také v případě, že pachatel v rámci pokračování (§116 tr. zákoníku) způsobil jedním skutkem škodu v částce nižší, ale dalším skutkem celková škoda vzroste či překročí předepsanou hranici. Pokus je jednání, kterého se pachatel dopustil v úmyslu spáchat daný trestný čin, ale k dokonání tohoto skutku z nějakého důvodu nedošlo. Po subjektivní stránce je vyžadován úmysl pachatele v době kdy se věci zmocnil.
Obviněný ve svém dovolání napadl rozhodnutí soudů nižších stupňů, že ve svých rozhodnutích nedostatečně specifikovaly objektivní stránku přečinu krádeže, neboť z pokusu o krádež nebyl usvědčen žádnými důkazy, takže popis skutku je nedostatečný, mj. i proto, že v něm absentuje rovněž popis vzájemné součinnosti s druhým pachatelem.
Nejvyšší soud při svém přezkumu zjistil, že obv. K. byl z trestného činu krádeže usvědčen svědeckými výpověďmi (zejména B. D., M. D., D. H. a I. U. a částečně P. M. – když současně byl těmito svědky identifikován jako pachatel tohoto skutku) a dále řadou listinných důkazů (úředními zprávami Policie ČR, lékařskými zprávami a znaleckým posudkem).
Za klíčové se jeví zejména svědectví B. D., která před soudem I. stupně vypověděla, že oba obviněné viděla „jak seskočili ze stupačky a odcházeli“ , zatímco ona „to sledovala přes kabinu kamionu“, a když „kabinu kamionu obešla, uviděla, že je skutečně rozbité levé boční sklo u řidiče.“ Z toho vyplynulo, že svědkyně D. pachatele při krádeži vyrušila, a proto nedošlo k dokonání skutku. Mimo to tato svědkyně oba obviněné bezpečně identifikovala, neboť když odcházeli od kamionu „tak se ještě otáčeli a dívali se“ , takže odcházejícím pachatelům viděla do obličeje. Vzápětí byli oba obvinění zadrženi. K tomu svědkyně uvedla: „Když jsme šli s těma hochama, že je půjdou chytit, tak obžalovaní šli čelně proti nám.“ Navíc svědkyně si byla při identifikaci obou obviněných naprosto jistá, neboť „pracuje s lidmi x let a má na tváře paměť.“ (č.l. 447-449). Další svědkové popsali skutek obou obviněných ze svého úhlu pohledu, přičemž v podstatných bodech jejich svědectví byla kompatibilní, takže soudy na jejich základě považovaly předmětný skutek za jednoznačně prokázaný. Obviněný K. byl rovněž svědecky bezpečně identifikován, mimo B. D. také M. D., D. H. a I. U. a částečně P. M.
I přes tyto svědecké výpovědi dovolatel skutková zjištění zpochybňuje a i nadále tvrdí, že neexistují vůči jeho osobě žádné usvědčující důkazy, „neboť nikdo ze svědků neviděl, že by se obžalovaní měli dopustit rozbití skleněné výplně okna dveří uvedeného nákladního automobilu, takže otázka konkrétní součinnosti, předchozí dohody a zištného záměru nebyly v soudním řízení ničím prokázána“. Z toho vyplývá, že dovolatel vyhodnotil provedené důkazy zcela odlišně než soudy I. a II. stupně a všechny skutkové závěry neguje prostým setrváváním na svém tvrzení, že se skutku nedopustil. Nejvyšší soud na podkladě výše uvedených skutečností dospěl k závěru, že pokus o přečin krádeže ze dne 10. 3. 2011 byl dostatečně prokázán.
Souběžná dovolatelova námitka směřující k popisu předmětného skutku , zejména co se týče takových podrobností, jako je rozdělení úkolů u obou obviněných před a během páchání skutku je ryze účelová. Je pravdou, že soudy I. a II. stupně mohly uvést do skutkové věty výčet věcí zanechaných v kabině nákladního vozu poškozeným B., nicméně absence této informace nic nemění na tom, že z hlediska objektivní stránky je skutek spolehlivě prokázán i dostatečně popsán.
To platí i o dovolatelově námitce o nenaplnění subjektivní stránky posuzovaného pokusu o krádež, v rámci které zdůraznil, že jeho údajný zištný úmysl byl soudy nižších stupňů pouze konstatován (vložením právního obratu „vedeni zištným záměrem zmocnit se cizí věci“ ), ale fakticky nebyl podložen žádným důkazem. Nicméně záměr obv. K. (i jeho spolupachatele H.) soudy I. a II. stupně jednoznačně odvodily od jeho důkazně prokázaného skutku a nepřímo jej potvrdily i další skutečnosti, jako např. jejich dlouhodobá závislost na tvrdých drogách a z toho vyplývající bohatá majetková trestná činnost, kterou soudy nižších stupňů při ukládání trestu rovněž akceptovaly. (Pro úplnost je vhodné doplnit, že v přípravném řízení se k tomuto skutku doznal spoluobviněný H. přičemž tato výpověď byla učiněna procesně přípustným způsobem, za přítomnosti obhájce – č.l. 95.)
Co se týče dovolatelových námitek k právní kvalifikaci tohoto skutku , Nejvyšší soud konstatuje, že přestože charakter dovolatelových výhrad je hmotněprávní, a tedy formálně správný, z dovolatelovy argumentace je zjevné, že obviněný i po rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě setrval na své obhajobě založené na tvrzení, že se předmětného skutku nedopustil a na tomto základě dále vede polemiku o skutkových závěrech soudů nižších instancí, se kterými se neztotožnil. Nejvyšší soud však po důkladném přezkumu v postupu těchto soudů neshledal závady, a proto výše popsané dovolatelovy výhrady odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Podobně dovolatel argumentoval u skutku popsaného pod bodem 3) z 10. 3. 2011, který podle mínění obviněného nenaplnil znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku . I v této části dovolání obviněný namítl, že soudy I. a II. stupně z právního hlediska posoudily tento skutek nesprávně, protože důkazně neprokázaly naplnění objektivní a subjektivní stránky vytýkaného zločinu. A i tuto námitku obviněný prohloubil svým tvrzením o reálné existenci zásadního rozporu mezi vykonanými důkazy na straně jedné, a skutkovými závěry a z nich plynoucími právními závěry na straně druhé. Jelikož námitky obviněného mají hmotněprávní charakter, dovolání ve vztahu k nim bylo podáno v souladu s označeným dovolacím důvodem, a proto Nejvyšší soud ve vztahu k nim zkoumal, zda argumenty dovolatele jsou opodstatněné.
Aby byl výše popsaný skutek správně kvalifikován jako trestný čin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, musí být naplněny níže uvedené, zákonem požadované znaky. Objektivní stránka tohoto trestného činu předpokládá, že pachatel nutil jinou osobu k tomu, aby proti své vůli něco konala, něco opominula nebo strpěla, a tohoto cíle dosáhl násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy. Pachatel tedy naplní objektivní stránku tohoto trestného činu, když přinutí poškozeného, aby proti své vůli něco konal (tj. aby něco vydal, provedl, zařídil či vyklidil), nebo opominul (v důsledku čeho poškozený nevykoná to, co by za běžných okolností vykonal), nebo strpěl donucované jednání nebo jiné odmítané praktiky. Podstatné je také to, že během páchání tohoto trestného činu poškozený dobře vnímá, k čemu jej pachatel svým jednáním nutí (pokud by tomu tak nebylo, jednalo by se o pokus vydírání na nezpůsobilém předmětu útoku). Pokud pachatel vysloví pohrůžku násilí či jiné těžké újmy, v kontextu páchání trestné činnosti musí vždy sledovat neoprávněný, resp. protizákonný cíl. Subjektivní stránka tohoto trestného činu je naplněna úmyslným zaviněním.
Při posuzování této námitky se jeví jako podstatné to, že skutky popsané pod body 1) a 3) spolu úzce souvisí, neboť k nim z časového hlediska došlo bezprostředně po sobě. Pokud však obviněný postavil svou obhajobu (i své dovolání) na tom, že se krádeže z 10. 3. 2011 nedopustil, logicky navazuje také tvrzením, že neví, proč byl pronásledován. K jednotlivým dovolatelovým námitkám Nejvyšší soud uvádí toto:
Obviněný ve svém dovolání uvedl, že k naplnění objektivní stránky nemohlo dojít, neboť během pronásledování ze strany poškozeného D. se dovolatel aktivně bránil tím, že ho „vyzýval k nekonání“ , nikoliv k tomu, aby „něco konal“.
Z dokazování vyplynulo, že ve chvíli, kdy poškozený D. doběhl prchajícího obv. K., ten se pootočil a opakovaně mu vyhrožoval „aby ho nechal být, že je nakažený, že má žloutenku a AIDS a že ho pobodá“ (č.l. 445 an.). Jinými slovy obviněný v daný moment vyzýval svého pronásledovatele k upuštění od toho, v čem by pokračoval, kdyby mu obviněný nevyhrožoval způsobením vážné zdravotní újmy [ Svědek D.: „Když jsem utíkal za tím mužem, tak na mě řval nechte mě být, že je nakažený, že má žloutenku a že má AIDS, že mě pobodá, že má stříkačku a nůž (…) stříkačku jsem v jeho ruce viděl. (…) Je pravdou, že výhružky ve mě obavu vyvolaly, že by splnil čím vyhrožoval, č.l. 445-446].
Tedy – podstatou dovolatelovy námitky bylo tvrzení, že se aktivně bránil útoku ze strany pronásledovatele výzvou k nekonání . Ale dovolatel zjevně již neakceptoval další skutková zjištění, která z dokazování vyplynula – především, že se aktivně bránil nejen verbální výzvou, ale protiútokem, spočívajícím ve výhružkách násilím, které použije, pokud poškozený D. neupustí od jeho dalšího pronásledování. V posuzovaném případě má tedy „opominutí“ charakter přinucení pronásledovatele k pasivitě, zatímco ten měl v úmyslu zadržet prchajícího pachatele a předat ho přivolané hlídce Policie ČR.
Přezkumem provedených důkazů tedy bylo zjištěno, že objektivní stránka trestného činu vydírání , spočívající v opominutí, resp. v nevykonání toho, co by poškozený vykonal, kdyby mu obviněný nevyhrožoval, v daném skutku byla naplněna.
Současně dovolatel vyjádřil svou pochybnost, že svým jednáním nenaplnil ani subjektivní stránku tohoto trestného činu. Neboli podle názoru obviněného soudy nižších stupňů neprokázaly zavinění, které by vyjadřovalo jeho úmysl přinutit jiného, aby něco konal. Na svou obranu dovolatel uvedl, že „poškozený se slovně nijak nevyjádřil, proč jej pronásleduje“ , a proto z jeho jednání nemohl poznat, že jde o pokus zadržení pro Policii ČR. Proto také zdůrazňuje, že jeho jednání je nutné právně hodnotit jako jednání učiněné ve skutkovém omylu nebo jednání v nutné obraně .
I tyto námitky obviněného Nejvyšší soud odmítl. Z učiněných svědeckých výpovědí bylo jednoznačně prokázáno, že obv. K. se předmětného pokusu o krádež dopustil, a proto byl následný útěk reakcí na zadržení obou obviněných. Z toho také vyplynulo vyvrácení dovolatelovy obhajoby, že v daný okamžik jednal ve stavu skutkového omylu , neboť údajně neměl tušení z jakého důvodu je pronásledován. Stejně tak dovolatelovo tvrzení o tom, že jednal v nutné obraně je zcela absurdní. Nutná obrana (ve smyslu §29 tr. zákoníku) předpokládá, že obviněný odrazil bezprostřední útok, který směřoval na zájem chráněný trestním zákoníkem. V takové situaci se však dovolatel jednoznačně nenacházel. Je zcela nepřijatelné, že by poškozený D. svým útokem (resp. pronásledováním prchajícího pachatele) směřoval proti zájmům chráněným trestním zákoníkem, zatímco obv. K. svým protiútokem (resp. svými výhružkami o způsobení vážné zdravotní újmy poškozenému, pokud jej nenechá uprchnout) hájil společenské hodnoty, chráněné trestním zákoníkem.
Další výhrada, kterou dovolatel vznesl v souvislosti se skutkem popsaným pod bodem 3), se týká použití zbraně. Podle dovolatele ze zjištěných skutkových okolností nevyplynulo naplnění znaku „spáchání činu se zbraní“ , neboť blíže neidentifikovaný předmět, který držel v levé ruce, podle jeho názoru nelze označit jako zbraň.
Z legální definice (§118 tr. zákoníku) vyplývá, že zbraň je cokoli (jakýkoliv předmět), čím je možné učinit útok vůči tělu oběti důraznějším. Z toho plyne, že za zbraň jsou považovány jednak prostředky v technickém slova smyslu (např. zbraně palné, sečné a bodné), dále jiné prostředky, kterými lze zesílit nátlak (např. kámen, železná tyč), ale také prostředky, kterými lze dosáhnout ovlivnění psychiky poškozeného natolik, aby jednal podle vůle pachatele. Proto za zbraň je třeba považovat i předmět, který pachatel použije v úmyslu vyvolat v poškozeném obavu z hrozícího násilí, nebo jiné vážné újmy na zdraví. Spácháním vydírání se zbraní ve smyslu §118 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku předpokládá nejen užití zbraně k fyzickému násilí, ale rovněž její použití ve smyslu hrozby, jejímž cílem je zapůsobit na psychiku poškozeného, aby pachatel dosáhl předpokládaného záměru (srov. např. č. 25/1983-II. Sb. rozh. tr., rozhodnutí NS sp. zn. Tdo 253/2004, sp. zn. 8 Tdo 1553/2006, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod T 960, apod.)
Z toho lze dovodit, že zbraní je i objektivně málo nebezpečná injekční stříkačka s jehlou (tzv. inzulínka), která sice sama o sobě může stěží způsobit útočníkovi závažné poranění, ale ve spojení s výhružkou o jejím předchozím použití u osoby trpící závažnou infekční nemocí (žloutenka, AIDS) se stává zbraní, způsobilou vzbudit u pronásledovatele reálnou obavu z přenosu infekčního onemocnění, resp. obavu ze způsobení vážné zdravotní újmy s dalekosáhlými následky. Navíc obv. K. svou výhružku ještě zesílil tím, že s tímto předmětem (o kterém tvrdil, že je to nakažená stříkačka s jehlou) „šermoval“, čímž svému pronásledovateli vyhrožoval nejen verbálně, ale reálně demonstroval své odhodlání zbraň bezprostředně použít. Soudy nižších stupňů tedy jednoznačně nepochybily, když skutková zjištění týkající se předmětu, kterým obviněný zastrašoval svého pronásledovatele, subsumovaly pod §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a v rámci tohoto ustanovení je interpretovaly.
Další námitka směřuje k popisu skutku pod bodem 3). Dovolatel v rámci ní namítl, že soud nesprávně formuloval právní větu rozsudku, neboť čin tak, jak je popsaný, není podle jeho názoru možné kvalifikovat jako trestný čin vydírání.
V rámci této výhrady dovolatel formálně přiléhavě Nejvyšší soud upozornil, že zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku se měl podle soudů I. a II. stupně dopustit tak, že „poškozenému D. opakovaně vyhrožoval, že jestli jej nenechá, tak jej pobodá…“ , tedy že „jiného pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal a spáchal takový čin se zbraní“ . Podstatou jeho výhrady je důraz na textovou nepřesnost právní věty, která spočívá v tom, že obviněný měl jiného nutit, aby něco nekonal , tj. aby upustil od toho, na co měl v dané situaci právo, tedy aby pokračoval v zadržování obviněného. Právní věta však vyznívá ve smyslu výzvy obviněného vůči jeho pronásledovateli „aby něco konal“, což podle dovolatele neodpovídá zjištěné skutečnosti.
Tuto námitku Nejvyšší soud vyhodnotil za oprávněnou , neboť formulace právní věty skutečně obsahuje výše uvedené zkreslení. Jedná se však o nepodstatnou vadu a její oprava by neměla na postavení obviněného žádný účinek. V dané situaci tedy Nejvyšší soud vyhodnotil, že nemá smysl, aby kvůli této formální chybě rušil celé rozhodnutí a následně jej vracel Krajskému soudu v Ostravě, aby ten předmětnou formulaci právní věty opravil bez toho, aby se tato změna projevila na právním postavení odsouzeného, resp. na výši jeho trestu. Z tohoto důvodu byla tato vada vyhodnocena jako oprávněná, ale významově zanedbatelná.
Konečně dovolatel ohledně tohoto skutku vznesl výhradu spočívající v nedodržení totožnosti skutku , když uvedl, že soudy nižších stupňů aplikovaly hmotné právo na skutek, který není identický se skutkem žalovaným. Obviněný ve svém dovolání ocitoval obžalobu, a poté zdůraznil, že „ z takto zcela odlišně popsaného skutku vyplývá, že nebyla dodržena totožnost skutku, kterou spojuje právě osoba, vůči které měl obviněný spáchat vytýkaný zločin“, a proto i z tohoto důvodu shledal nesprávné právní posouzení napadeného skutku.
Z takto popsané námitky však Nejvyššímu soudu nebylo zcela zřejmé, co měl dovolatel konkrétně na mysli výrokem o „zcela odlišně popsaném skutku“, když projednávaný skutek popsaný v obžalobě i v rozsudku je textově téměř shodný – až na odchylku, týkající se předmětu, kterým obviněný útočil na poškozeného.
Je pravdou, že podle zásady obžalovací (§2 odst. 8; §220 odst. 1 tr. řádu) může soud rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, podanému proti určité osobě. Pro vymezení skutku je relevantní jednání a následek. Jednání musí být kauzální k trestně právnímu následku, přičemž následek je chápán jako konkrétní újma. Požadavek vyplývající z obžalovací zásady však neznamená , že mezi zněním skutkové věty v žalobním návrhu na straně jedné a zněním v rozsudku na straně druhé musí být absolutní shoda. Pokud při jednání u soudu byl projednávaný skutek provedenými důkazy upřesněn, je soud oprávněn taková zpřesnění do svých skutkových zjištění převzít – pokud se tím nezmění podstata skutku , a tedy nedojde k porušení totožnosti skutku. Totožnost skutku je zachována, pokud je zachována totožnost jednání, nebo totožnost následku (viz. např. R 9/1972, R 23/1972, R 33/1974, R 1/1996, R 40/2001, apod.)
V projednávaném skutku spočívá jednání obv. K. v pohrůžce násilím, které plánoval použít, pokud poškozený D. okamžitě neupustí od dalšího pronásledování. Následkem tohoto skutku bylo ukončení pronásledování. Nejvyšší soud při porovnání obou textových verzí popsaného skutku neshledal, že by totožnost nebyla zachována, neboť jak jednání, tak následek předmětného skutku je zcela zjevně identický. Z tohoto důvodu i tuto dovolatelovu námitku odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poslední námitkou, podřazenou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolatelovo tvrzení, že Krajský soud v Ostravě obviněnému údajně nesprávně uložil dva samostatné tresty odnětí svobody , když podle obviněného mu však měl být správně uložen pouze jeden souhrnný trest. Tuto svou námitku však obviněný pouze konstatoval, ale nepodložil ji žádným argumentem, na základě kterého by dovolacímu soudu objasnil, z jakých důvodů proti uloženým trestům brojí.
Nejvyšší soud ze spisového materiálu ověřil, že Okresní soud v Ostravě (na s. 30, č.l. 543 an.) za skutky popsané v rozsudku tohoto soudu pod body 1 a 4 ( nyní 1 a 2 ), které byly právně kvalifikovány jako pokračující trestný čin krádeže, uložil obv. K. trest v mezích nejpřísnější trestní sazby – takže za přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, kde rozpětí trestní sazby odnětí svobody činí 6 měsíců až 3 roky, byl tímto soudem uložen úhrnný trest v trvání 14 měsíců.
Současně za skutek popsaný pod bodem 3) , který byl právně kvalifikován jako trestný čin vydírání a kterého se obviněný dopustil dne 11. 3. 2011, tedy dříve, než byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 72 T 130/2010-116, pro spáchání trestného činu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku dle §234 odst. 1 tr. zákoníku (č.l. 369), uložil soud obv. K. trest v rozmezí nejpřísnější sazby – takže za trestný čin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, kde rozpětí trestní sazby odnětí svobody je od 2 do 8 let, byl tímto soudem uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků.
Krajský soud v Ostravě ve svém rozsudku (na s. 7, č.l. 578 an.) vyhodnotil tresty uložené soudem I. stupně jako správné. Ve svém rozhodnutí však konstatoval, že Okresní soud v Ostravě při svém rozhodování ještě neměl k dispozici rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 706/2011 ze dne 14. 11. 2011, které přímo dopadá na posuzovaný případ. Z tohoto rozhodnutí vyplynulo, že přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) – e) tr. zákoníku a krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku se nemají posuzovat jako jednočinný souběh dvou skutkových podstat, ale jako jediný trestný čin.
Z tohoto důvodu Krajský soud v Ostravě napadený rozsudek ve vztahu k obv. K. zrušil – a to ve výroku o vině pod body 1, 4 (nyní 1, 2) a ve výroku o uloženém úhrnném trestu, a nově uznal obv. K. vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku. V důsledku toho byl obv. K. nově uložen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku samostatný trest odnětí svobody , a to v rámci zákonné trestní sazby v rozmezí od 6 měsíců do 3 let, v trvání 12 měsíců . Trest za skutek popsaný pod bodem 3) z 11. 3. 2011, který byl právně kvalifikován jako trestný čin vydírání (a kterého se obviněný dopustil dříve, než byl vyhlášen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 72 T 130/2010) zůstal Krajským soudem v Ostravě nezměněn.
Nejvyšší soud po přezkumu konstatoval, že Krajský soud v Ostravě postupoval zcela správně.
Mimo výše uvedeného dovolatel vznesl výhradu, kterou podřadil pod dovolací důvod podle ust. §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , ve které namítl, že Krajský soud v Ostravě rozhodnul o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl v řízení mu přecházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V obecné rovině Nejvyšší soud předesílá, že tímto dovolacím důvodem je dotčeno rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v ust. 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř.,
a) přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo
b) ačkoliv byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ust. §265b odst. 1 tr. ř.
Z toho vyplývá, že toto ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obsahuje dvě alternativy důvodů dovolání. Pod první variantu spadají případy, kdy byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí nalézacího soudu z ryze formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř., bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř. Pod druhou alternativu spadají případy, kdy bylo zamítnuto podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. řádu s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v rámci řádného přezkumného řízení, které provedeno nebylo , ačkoliv dle ustanovení trestního řádu provedeno být mělo, v důsledku čehož byl obviněný zkrácen ve svém právu na přístup k soudu II. stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 916/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2003, svazek 20, pod č. 491).
Pokud však soud II. stupně napadené rozhodnutí na podkladě řádného opravného prostředku věcně přezkoumal a následně tento opravný prostředek neshledal důvodným a zamítl jej dle §256 tr. ř., je možné dovolací důvod dle ust. §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatit jen v jeho druhé alternativě , tj. pokud bylo v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený pod §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2002, sp. zn. 6 Tdo 115/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2002, svazek 18, pod č. T 423). Tedy – podstatou druhé alternativy je skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu II. stupně, ale tento soud, přestože v řádném opravném řízení napadené rozhodnutí soudu I. stupně věcně přezkoumával, vytýkanou vadu neodstranil.
Obviněný K. vznesl námitku, subsumovanou pod tento dovolací důvod s odkazem na jeho druhou variantu, protože podle jeho názoru bylo jeho odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně zamítnuto, přestože byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel však patrně přehlédl, že prvotní podmínkou pro právoplatné vznesení této námitky je skutečnost, že soud II. stupně jeho odvolání neoprávněně odmítnul (pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř.), nebo zamítnul [buď z formálních důvodů, nebo pokud bylo řízení zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř.].
Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 2. 2012 sp. zn. 3 To 12/2012, však vyplývá, že ten projednávanou věc podle výše uvedených ustanovení neodmítnul, ani nezamítnul, ale ve věci věcně rozhodl – a to tak, že v napadeném rozsudku zrušil výrok o vině a výrok o úhrnném trestu ve vztahu ke skutku popsanému pod body 1) a 4), a za podmínek ust. §259 odst. 3 tr. ř. nově uznal obv. M. K. vinným z přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) odst. 2 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným, podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, za což byl nově odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců a podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. V ostatních částech zůstal rozsudek Okresního soudu v Ostravě nezměněn.
Protože odvolací soud odvolání obv. K. nezamítnul, ale jeho odvoláním se věcně zabýval s výše uvedeným výsledkem, podmínky dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nejsou splněny, a proto byla tato námitka obv. K. Nejvyšším soudem odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Po přezkumu shledal Nejvyšší soud dovolání obv. K. částečně opodstatněné v části týkající se skutku popsaném pod bodem 3). Zároveň ale dospěl k závěru, že tato vada není zásadního právního významu a není proto důvod ji napravovat kasačním rozhodnutím, resp. vydáním nového rozhodnutí ve věci. V opačném případě by další projednávání mělo za následek pouhou drobnou opravu právní věty, která však nijak neovlivní právní postavení obviněného K., ani výši jeho trestu. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dovolání obv. M. K. odmítl, a to s odkazem na ust. §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
Za podmínek uvedených v ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. řádu).
V Brně dne 24. září 2013
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman