ECLI:CZ:NS:2013:11.TDO.528.2013.1
sp. zn. 11 Tdo 528/2013-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 12. června 2013 dovolání podané obviněným A. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 5 To 537/2012, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 1 T 101/2012, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. H.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 1 T 101/2012, byl A. H. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za který byl podle §337 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání tří let.
Podle skutkových zjištění se obviněný trestné činnosti dopustil tím, že dne 9. 4. 2012 v době kolem 7.30 hodin ve městě V. po ulici B. ve směru od města R. na parkoviště u obchodního domu Albert řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Renault Megane, registrační značky …, přičemž byl kontrolován hlídkou Policie ČR, kdy bylo následně zjištěno, že mu trestním příkazem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 20. 3. 2007, č. j. 2 T 25/2007-31, který nabyl právní moci dne 17. 7. 2007, byl mimo jiné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání čtyř let (s přihlédnutím k dalším odsouzením v celkové době od 6. 10. 2006 do 6. 12. 2016).
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 5 To 537/2012, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Vojtěcha Hrozy dovolání. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na
§265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
V textu dovolání nejprve ocitoval obsah svého odvolání a vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu, které je podle něj na samé hranici přezkoumatelnosti, jeho odůvodnění neodpovídá požadavkům §134 odst. 2 tr. ř. ve spojení s §138 a §125 tr. ř. Soudu nalézacímu a potažmo odvolacímu obviněný vytýká, že nebylo vyhověno jeho návrhu na vyžádání lékařské zprávy ani na výslech ošetřující lékařky jeho manželky, MUDr. Vendové. Soudy obou stupňů podle obviněného porušily ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Odkázal přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04 a konstatoval, že v jeho případě došlo k „extrémně nesprávnému právnímu posouzení skutku“. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak uvedl, že odvolací soud rozhodl o zamítnutí jeho odvolání, aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí.
V závěru pak navrhl, aby dovolací soud zrušil „usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 3 To 56/2012, ze dne 11. 4. 2012“ (pozn. jde zjevně o nedopatření, v úvodu dovolání je napadené usnesení označeno správně) a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího řízení a obsahu obviněným podaného dovolání obecně vyložil oba uplatněné dovolací důvody a konstatoval, že takto vymezeným důvodům dovolání část uplatněných námitek s jistou mírou benevolence odpovídá. V prvé řadě je však podle něj třeba uvést, že z formulace podaného dovolání není zcela patrné, v jakém směru obviněný toliko rekapituluje své odvolací námitky a v jakém směru tyto své námitky činí předmětem svého dovolání.
Za obsahově neodpovídající „hmotněprávnímu“ důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podle státního zástupce považovat ty námitky, jež se opírají o údajné porušení zásad zjišťování skutkového stavu bez důvodných pochybností a volného hodnocení důkazů. Je tomu tak proto, že uvedené zásady jsou zásadami procesními a nemají přímou vazbu na hmotněprávní posouzení skutku, pro který byl obviněný trestně stíhán. Za obsahově neodpovídající tomuto dovolacímu důvodu lze považovat i námitku údajného „extrémně nesprávného právního posouzení“, čímž měl obviněný patrně na mysli tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a hmotněprávním posouzením ve smyslu jím citované judikatury Ústavního soudu. Rozhodnutí soudů v nyní projednávané věci však takovým deficitem dle názoru státního zástupce zjevně netrpí. Naopak lze konstatovat, že zejména soud nalézací věnoval obhajobě obviněného náležitou pozornost a s touto se na základě zcela postačujícího dokazování náležitě vypořádal. Podle státního zástupce neobstojí závěr, že rozhodnutí o vině je založeno na opomenutí stěžejních důkazů. Za takový opomenutý důkaz, jenž by mohl za určitých okolností představovat porušení práva obviněného na spravedlivý proces, totiž nelze považovat jakýkoli, obviněným navržený a soudy neprovedený důkaz, ale pouze takový důkaz, jehož neprovedení nebylo relevantním způsobem odůvodněno, popřípadě důkaz, jenž proveden sice byl, ale nebyl předmětem hodnotícího procesu soudů. Třebaže usnesení odvolacího soudu lze ve shodě s názorem obviněného vytknout zjevnou kusost, návrhem obviněného na doplnění dokazování se relevantním způsobem zabýval soud nalézací a jeho úvahám o nadbytečnosti požadovaného doplnění dokazování nelze ničeho vytknout. Dle názoru státního zástupce se tak o opomenutý důkaz nejednalo. Z řádně provedeného dokazování, zejména z výslechů zasahujících policistů, tak lze dovodit, že obviněný naplnil skutkovou podstatu přisouzeného přečinu jak po objektivní, tak i po subjektivní stránce.
Za relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu tak lze podle státního zástupce považovat pouze námitku spočívající v tom, že jednání obviněného nebylo trestné vzhledem k tomu, že jízda vozidlem byla vyvolána zdravotními obtížemi jeho manželky. Obviněný tak naráží na možné posouzení jeho jednání za podmínek krajní nouze, ve smyslu §28 tr. zákoníku. S takovým názorem obviněného se státní zástupce neztotožňuje. Ze skutkových zjištění soudu nalézacího, která považuje státní zástupce za úplná a správná, nevyplývá, že by se manželka obviněného nacházela v tak tísnivé situaci, jejímž jediným řešením by bylo porušení zákazu řízení obviněným. Je třeba připomenout, že institut krajní nouze je založen na principu subsidiarity, přičemž obviněnému žádné zvláštní okolnosti nebránily v tom, aby své manželce zajistil potřebnou péči jiným způsobem, byť jistě není na místě obtíže manželky obviněného jakkoli bagatelizovat. Je tak zřejmé, že právě podmínka subsidiarity jednání v krajní nouzi v případě obviněného splněna nebyla.
Vzhledem k tomu, že státní zástupce nepovažuje za naplněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně tak neshledává naplnění ani „akcesorického“ dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., v jeho druhé alternativě. Vzhledem k tomu, že odvolací soud řádně konal odvolací řízení a rozsudek soudu prvého stupně v jeho rámci věcně přezkoumal, o první alternativu tohoto dovolacího důvodu se ve věci jednat nemůže.
Závěrem vyjádření tedy státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud obviněným podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jako zjevně neopodstatněné, a toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu i v posuzovaném případě. Obviněný sice formálně tvrdí, že jím napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, ve skutečnosti však brojí proti skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení, a to jak v části věnované rekapitulaci svého odvolání, tak i v části odůvodnění svého dovolání. V jedné z námitek pak poukazuje na podle jeho názoru nedostatečnou kvalitu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, ovšem ani taková vada by nemohla být předmětem přezkumu v dovolacím řízení, neboť s ní žádný z dovolacích důvodů vymezených v §265b tr. ř. nepočítá.
Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“.
Jak již bylo výše zmíněno, označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být jen formální, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Nad rámec dovolacího řízení Nejvyšší soud dodává, že v projednávané věci nalézací soud logicky a přesvědčivě vysvětlil, jak dospěl ke svým skutkovým závěrům, přičemž odůvodnění jeho rozhodnutí nebudí pochybnosti. Provedení důkazů, kterých se obviněný domáhal, bylo zjevně nadbytečné, neboť z provedeného dokazování bylo patrné, že skutková situace byla jiná, než jak ji prezentuje obviněný, zjevně nemohlo jít o případ, kdy by jednal v krajní nouzi, neboť se nedopustil popsaného jednání z důvodu akutního nepříznivého zdravotního stavu své manželky, jak tvrdí. Proto nelze ani tuto námitku považovat za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu, jak se domnívá státní zástupce. Obviněnému totiž nejde o změnu právního posouzení skutku, ale o změnu samotných skutkových závěrů.
Správně soud prvního stupně poukázal na skutečnost, že i kdyby k obviněným popisované akutní situaci došlo, měl možnost ji řešit několika jinými způsoby. Z nich stojí za zdůraznění možnost dojít na několik desítek metrů vzdálenou čerpací stanici, která se jeví jistě vhodnější, pokud by šlo o akutní situaci, než varianta dojet do prodejny Albert, aby si tam manželka obviněného koupila vody v akci. Všechny skutkové závěry tak nasvědčují spíše tomu, že obviněný uložený trest zákazu činnosti nebere dostatečně vážně a jedná se z jeho strany o účelovou výmluvu na zdravotní stav jeho ženy.
Obviněný pak označuje jako dovolací důvod také ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Uvedený dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle
§256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
Obviněný odkázal na první alternativu, přičemž ji dále nezdůvodňuje, což by však ani nemohl, neboť, jak je patrné z výše uvedeného výkladu, situace předpokládaná touto alternativou zvoleného dovolacího důvodu v jeho věci vůbec nenastala. Druhá alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže být naplněna, pakliže obviněný svými námitkami obsahově nenaplnil namítaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný A. H. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle
§265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. června 2013
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch