ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.1089.2013.1
sp. zn. 20 Cdo 1089/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., ve věci žalobkyně L. P. , zastoupené Mgr. Helenou Peterkovou, advokátkou se sídlem v Hradištku, Brunšov 473, proti žalované České kanceláři pojistitelů , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, identifikační číslo osoby 700 99 618, zastoupené JUDr. Tomášem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 6, Tychonova 3/44, o vyloučení nemovitostí z exekuce, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 5 C 92/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 2012, č. j. 20 Co 468/2012 - 120, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem krajský soud potvrdil rozsudek ze dne 9. 3. 2012, č. j. 5 C 92/2011 - 82, kterým Okresní soud v Benešově zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby z exekuce vedené oprávněnou Českou kanceláří pojistitelů (dále též jen „Kancelář“) proti povinnému J. P., nar. nařízené usnesením téhož soudu ze dne 22. 12. 2010, č. j. 7 EXE 5603/2010 - 14, 25 EX 14790/10, a prováděné soudním exekutorem JUDr. Janem Grosamem, Exekutorský úřad Praha 6, byla vyloučena rozestavěná stavba na pozemku st. p. č. 334 a pozemky st. p. č. 334 a p. č. 979/15, vše v k.ú. P., obec S.-P., zapsané na LV č. 859 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Benešov, a jímž dále rozhodl o náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že exekuce proti manželovi žalobkyně byla nařízena podle vykonatelného platebního rozkazu vydaného Okresním soudem v Benešově dne 27. 10. 2009 pod č. j. 8 C 96/2009 - 36, pravomocného dne 21. 11. 2009, že závazek povinného vznikl za trvání manželství žalobkyně a J. P. z titulu nároku žalované na regresní náhradu vůči odpovědné osobě (povinnému) podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění účinném do 31. 12. 2007, jenž stanoví, že výplatou plnění z garančního fondu vzniká Kanceláři nárok vůči tomu, kdo odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla, za kterou odpovídá osoba bez pojištění odpovědnosti, na náhradu toho, co za něho plnila včetně nákladů na jinou osobu pověřenou Kanceláří vyřízením případu a poskytnutím plnění poškozenému nebo uplatněním nároku [§24 odst. 2 písm. b), §24 odst. 8 zákona č. 168/1999 Sb.], že Allianz pojišťovna a.s. uhradila poškozenému škodu způsobenou povinným při dopravní nehodě dne 18. 4. 2005, kterou způsobil s nákladním vozidlem, jehož byl vlastníkem a provozovatelem, aniž ke dni nehody měl sjednáno pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, že žalovaná vyplatila této pojišťovně částku 219.591,- Kč z garančního fondu dne 5. 4. 2007, že dne 6. 8. 2007 nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 3. 5. 2007, č. j. 6 C 56/2007 - 11, jímž bylo rozhodnuto, že společné jmění manželů (dále též jen „SJM“) L. P. a J. P., kteří uzavřeli manželství dne 24. 11. 1990, se zužuje až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti, že dne 15. 8. 2007 manželé uzavřeli dohodu o vypořádání SJM, na základě níž se žalobkyně stala výlučnou vlastnicí mj. shora uvedených nemovitostí v k.ú. P., které manželé nabyli do SJM (pozn. NS - a v níž manželé mj. prohlásili, že na úplné vyrovnání podílů z titulu vypořádání SJM si nebudou ničeho vyplácet), že v katastru nemovitostí je žalobkyně zapsána jako výlučná vlastnice předmětných nemovitostí (s právními účinky vkladu ke dni 22. 8. 2007) a že dne 3. 4. 2011, pod č. j. 025 Ex 14790/10 - 9 a č. j. 025 Ex 14790/10 - 10, vydal jmenovaný soudní exekutor exekuční příkazy, jimiž proti povinnému nařídil provedení exekuce prodejem označených nemovitostí a zřízením soudcovského zástavního práva na nich.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba není důvodná. Shodně s ním odkázal na §262a odst. 1 o. s. ř., jež lze analogicky aplikovat i v případech, kdy SJM bylo zúženo rozhodnutím soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2010, sp. zn. 20 Cdo 432/2010, a rozsudek téhož soudu ze dne 30. listopadu 2010, sp. zn. 20 Cdo 370/2009), a na §150 odst. 2 obč. zák., podle kterého práva věřitelů nesmí být dohodou manželů o vypořádání jejich společného jmění dotčena. Poukázal taktéž na rozsudek Nejvyššího soud 28. července 2004, sp. zn. 20 Cdo 1389/2003, podle nějž žaloba na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí nemůže být úspěšná, jestliže vymáhaná pohledávka vznikla (za trvání manželství jednomu z manželů) před uzavřením smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu SJM; tento závěr lze podle krajského soudu použít nejen v případech (posléze uzavřených) smluv o zúžení SJM, ale i smluv o jeho vypořádání po předchozím zrušení rozhodnutím soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2011, sp. zn. 20 Cdo 3005/2009, na nějž poukázal již okresní soud). Za správný taktéž považoval odkaz soudu prvního stupně na rozsudek ze dne 27. září 2007, sp. zn. 20 Cdo 2085/2009 (správně 20 Cdo 2085/2006), v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že věřitel vymahatelné pohledávky, jež vznikla před uzavřením dohody o vypořádání SJM dlužníka a jeho manžela, má právo ji vymoci i z majetku patřícího (původně) do SJM vypořádaného dohodou tak, že jeho výlučným vlastníkem se stává manžel dlužníka. Krajský soud uzavřel, že vznikl-li závazek povinného za trvání manželství dne 5. 4. 2007, tedy dříve, než pravomocným rozsudkem soudu bylo zúženo SJM žalobkyně a povinného a než byla uzavřena dohoda o vypořádání zúženého SJM, nelze pro účely exekuce přihlédnout ani k zúžení SJM rozsudkem soudu ani k následnému vypořádání „zaniklého“ SJM dohodou; neúčinnost takové dohody totiž nastává bez dalšího podle §150 odst. 2 obč. zák. (viz judikát 20 Cdo 2085/2006), byť by naplňovala podmínky pro aplikaci §42a obč. zák. o odporovatelnosti právním úkonům (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2011, sp. zn. 22 Cdo 3215/2009). Žalobkyní namítaná okolnost, že žalovaná vyzvala povinného k úhradě pohledávky ve lhůtě do 6. 12. 2007 a že požadovala úrok z prodlení až od 7. 12. 2007, není pro právní posouzení věci významná.
Výslovně proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z „§237“ o. s. ř., a podává je z důvodu podle „§241a odst. 1“ o. s. ř., neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Poukazuje na judikáty Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2011, sp. zn. 20 Cdo 2610/2009, ze dne 31. červnece 2008, sp. zn. 20 Cdo 1849/2006, ze dne 27. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 1476/2000, a ze dne 15. března 2007, sp. zn. 20 Cdo 3297/2006, v nichž tento soud mj. dovodil, že k vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů, lze nařídit výkon rozhodnutí i na majetek patřící do zaniklého SJM, avšak pouze tehdy, jestliže po zániku SJM nedošlo k jeho vypořádání (ať již dohodou či rozhodnutím soudu nebo na základě domněnky podle §150 odst. 4 obč. zák.). V této souvislosti dovolatelka namítá, že v jejím případě došlo po právní moci rozsudku o zúžení SJM k vypořádání zaniklého SJM dohodou, vloženou do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 22. 8. 2007, a že žalovaná podala návrh na nařízení exekuce až dne 14. 9. 2010. Pokud soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí o to, že pohledávka žalované vznikla „za trvání SJM“, pak poukazuje na to, že povinný neměl o existenci vymáhané pohledávky „ani tušení“ a že se o ní dozvěděl až z první žádosti žalované o zaplacení ze dne 8. 11. 2007; z toho dovozuje, že zúžení a následné vypořádání SJM nesměřovalo k poškození věřitele, ale bylo obvyklým a zákonným úkonem, spojeným s podnikáním jednoho z manželů. Oprávněnost přesvědčení povinného o tom, že jeho závazek vůči žalované vznikl později, podporuje podle dovolatelky i upozornění žalované na nebezpečí vymáhání souvisejících nákladů po splatnosti závazku, tj. „od 7. 12. 2007“. Dále namítá, že závěry, ke kterým Nejvyšší soud dospěl v judikátech citovaných soudy obou stupňů, jsou odlišné od těch, na které poukazuje ona, přičemž rozdíl je zejména v tom, že Nejvyšší soud v nich řeší možnost výkonu rozhodnutí na majetek patřící do SJM, aniž by se však zabýval situací, kdy je tento majetek již vypořádán a toto vypořádání je např. řádně vloženo do katastru nemovitostí. Navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku a poté aby jej „podle §243d písm. b) o. s. ř. změnil a žalobě o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí v celém jejím rozsahu vyhověl“.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (viz čl. II, bod 12. části první zák. č. 7/2009 Sb. a článek II, bod 7. části první zákona č. 404/2012 Sb.) a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, dospěl po přezkoumání věci k závěru, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. Protože použití §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je v daném případě vyloučeno, zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., který ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Při přezkumu napadeného rozhodnutí - tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek - je Nejvyšší soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Dovolatelka argument ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu sice přednesla, avšak hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.
Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích vysvětlil, že vlastnické právo (třetí osoby, popř. manžela povinného) je - typickým - právem nepřipouštějícím výkon rozhodnutí (exekuci) jen tehdy, představuje-li nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) neoprávněný zásah do tohoto práva, tedy nemá-li vlastník povinnost strpět úhradu dluhu povinného ze své výkonem rozhodnutí postižené věci (práva či jiné majetkové hodnoty). Právní povinnost strpět úhradu dluhu povinného ze svého majetku má vlastník tehdy, získal-li vlastnictví na základě neúčinného nebo odporovatelného právního úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 20 Cdo 2085/2006, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročníku 2008, pod číslem 72, v němž vyslovil závěr, že „věřitel vymahatelné pohledávky, jež vznikla před uzavřením dohody o vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manžela, má právo ji vymoci i z majetku patřícího (původně) do společného jmění a vypořádaného dohodou tak, že jeho výlučným vlastníkem se stává manžel dlužníka“, a že „aby ustanovení §150 odst. 2 obč. zák. nebylo obsoletní právní normou, je namístě takový výklad, podle něhož zásah do práv uvedených osob (věřitelů) má za následek bez dalšího (tedy bez nutnosti domáhat se vyslovení právní neúčinnosti soudem podle §42a obč. zák.) neúčinnost dohody o vypořádání společného jmění manželů, přičemž z toho, že neúčinnost - na rozdíl od odporovatelnosti - nastává přímo ze zákona, vyplývá, že ji lze uplatnit námitkou ve sporu (nebo v jiném řízení); žalobu o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí, opírající se o vlastnické právo žalobce k exekucí postižené věci, soud zamítne, jestliže námitka žalovaného je důvodná, popřípadě vyjde-li za řízení jinak najevo, že žalobce vlastnictví získal na základě vůči žalovanému neúčinné dohody o vypořádání společného jmění manželů“. Od těchto závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v této věci.
Podle §150 odst. 2 obč. zák., ve znění účinném od 1. 8. 1998, práva věřitelů nesmí být dohodou (o vypořádání SJM) dotčena. Uvedené ustanovení představuje - vedle ustanovení §143a odst. 4 obč. zák., které se týká smluv o rozšíření nebo zúžení stanoveného rozsahu SJM a smluv o vyhrazení vzniku SJM ke dni zániku manželství - ochranu věřitelů, do jejichž práva na uspokojení pohledávek proti jednomu z manželů jako dlužníku nesmí dohoda o vypořádání SJM zasáhnout. Dohoda o vypořádání SJM se ve smyslu §150 odst. 2 obč. zák. dotýká práva věřitele tehdy, jestliže vede ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v jejím důsledku věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoli - nebýt takové dohody - by se z majetku dlužníka uspokojil.
Právě o takovou dohodu se jedná v souzené věci, neboť ze SJM žalobkyně a povinného byl vyveden předmětný nemovitý majetek (jenž byl postižen exekucí), byť žalovaná vyzvala povinného k úhradě pohledávky ve lhůtě do 6. 12. 2007 a úrok z prodlení požadovala až od 7. 12. 2007.
Věřitel vymahatelné pohledávky, jež vznikla před uzavřením dohody o vypořádání (zúženého) společného jmění dlužníka a jeho manžela, má proto právo ji vymoci i z majetku patřícího (původně) do společného jmění a vypořádaného dohodou tak, že jeho výlučným vlastníkem se stává manžel dlužníka; stručně řečeno, postavení (práva) věřitele se dohodou o vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manžela nemůže zhoršit (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2012, sp. zn. 20 Cdo 1985/2010, rozsudek ze dne 25. listopadu 2010, sp. zn. 21 Cdo 4817/2009, či usnesení ze dne 12. prosince 2012, sp. zn. 20 Cdo 3435/2011).
Dovolací soud současně podotýká, že závěry, které přijal v naposledy citovaných rozhodnutích, v nichž rozhodoval o dovoláních v řízeních o excindačních žalobách (v rozsudku ze dne 25. listopadu 2010, sp. zn. 21 Cdo 4817/2009, rozhodoval obdobně o dovolání v řízení o žalobě o vyhovění návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí), se týkaly nemovitého majetku patřícího (původně) do společného jmění manželů a vypořádaného dohodou (rozhodnutím soudu) tak, že jeho výlučným vlastníkem se stává manžel dlužníka, jenž byl následně zapsán jako výlučný vlastník těchto nemovitostí do Katastru nemovitostí ČR. Dovolatelčina námitka, že odvolací soud rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, proto přípustnost dovolání není způsobilá založit.
Právní názor odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně), že závazek povinného vznikl za trvání jeho manželství se žalobkyní dne 5. 4. 2007, a to z titulu nároku žalované na regresní plnění vůči odpovědné osobě (povinnému) podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění účinném do 31. 12. 2007, vyplývá z výslovného znění §24 odst. 2 písm. b) tohoto zákona, podle kterého Kancelář poskytuje z garančního fondu poškozenému plnění za škodu způsobenou provozem vozidla, za kterou odpovídá osoba bez pojištění odpovědnosti, a z odstavce 8 tohoto ustanovení, jež stanoví, že výplatou plnění z garančního fondu vzniká Kanceláři nárok vůči tomu, kdo odpovídá za škodu podle odstavce 2 písm. a) a b), na náhradu toho, co za něho plnila včetně nákladů na jinou osobu pověřenou Kanceláří vyřízením případu a poskytnutím plnění poškozenému nebo uplatněním nároku. Jestliže v posuzované věci bylo zjištěno, že Kancelář provedla výplatu plnění z garančního fondu dne 5. 4. 2007, vznikl jí tímto dnem nárok vůči povinnému jakožto osobě odpovědné za škodu podle §24 odst. 2 písm. b) citovaného zákona na náhradu toho, co za něho plnila. Námitka dovolatelky, že závazek povinného vznikl „později“ a že se o jeho existenci dozvěděl až ze žádosti žalované o zaplacení ze dne 8. 11. 2007, tedy napadené rozhodnutí taktéž zásadně právně významným nečiní.
Pokud pak dovolatelka poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2011, sp. zn. 20 Cdo 2610/2009, ze dne 31. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 1849/2006, ze dne 27. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 1476/2000, a ze dne 15. března 2007, sp. zn. 20 Cdo 3297/2006, v nichž tento soud mj. dovodil, že k vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů, lze nařídit výkon rozhodnutí i na majetek patřící do zaniklého SJM, avšak pouze tehdy, jestliže po zániku SJM nedošlo k jeho vypořádání (ať již dohodou či rozhodnutím soudu nebo na základě domněnky podle §150 odst. 4 obč. zák.), a v této souvislosti namítá, že v jejím případě došlo po právní moci rozsudku o zúžení SJM k vypořádání zaniklého SJM dohodou, vloženou do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 22. 8. 2007, pak je třeba jen uvést, že tato rozhodnutí se vztahují výhradně k aplikaci §262a o. s. ř. či §42 exekučního řádu, která se použijí i při nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postihujícího (postihující) majetek ze zaniklého (nejen tedy pouze zúženého) společného jmění manželů, avšak pouze tehdy, jestliže po zániku SJM nedošlo k jeho vypořádání (ať již dohodou či rozhodnutím soudu nebo na základě domněnky podle §150 odst. 4 obč. zák.).
V dovolání namítaná okolnost, že zúžení a následné vypořádání SJM nesměřovalo k poškození žalované jako věřitelky, ale bylo obvyklým a zákonným úkonem, spojeným s podnikáním jednoho z manželů, je vzhledem k ustanovení §150 odst. 2 obč. zák. (§149 odst. 4 obč. zák.) a citované judikatuře k němu se vztahující, zcela bezpředmětná.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve výroku o věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně směřující proti tomuto výroku podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení, není přípustné podle žádného z ustanovení §237 až §239 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně na jejich náhradu nemá právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2013
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu