ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.653.2013.1
sp. zn. 20 Cdo 653/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné České spořitelny, a.s. , se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, identifikační číslo osoby 452 44 782, adresa pro doručování: Olomouc, Tř. Svobody 19, proti povinným 1) D. K. , a 2) S. K. , oběma zastoupeným Mgr. Michalem Šebánkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Matoušova 515/12, pro 2.486.789,78 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 34 Nc 6665/2009, o dovolání povinných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2011, č. j. 28 Co 499/2011 - 130, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2011, č. j. 28 Co 499/2011 - 130, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. srpna 2011, č. j. 34 Nc 6665/2009 - 112, se ruší a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze shora označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 22. 8. 2011, č. j. 34 Nc 6665/2009 - 112, jímž Obvodní soud pro Prahu 6 zamítl návrh povinných na zastavení exekuce (nařízené usnesením téhož soudu ze dne 21. 10. 2009, č. j. 34 Nc 6665/2009 - 8, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2011, č. j. 28 Co 598/2010 - 76, podle rozhodčího nálezu sepsaného rozhodcem JUDr. Tomášem Vymazalem dne 8. 7. 2008 pod sp. zn. 5057/2008, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 2.486.789,78 Kč se 14,5 % p.a. úrokem z prodlení od 27. 5. 2008 do zaplacení, pro zaplacení poplatku za rozhodčí řízení ve výši 96.164,35 Kč, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 94.785,90 Kč, a pro náklady exekuce a náklady oprávněné, které budou v průběhu řízení stanoveny). Povinní návrh na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. odůvodnili tím, že rozhodčí doložka, uzavřená ve smlouvě o úvěru ze dne 14. 8. 2007, je neplatná, neboť v ní není stanoveno konkrétní jméno rozhodce (rozhodců), který (kteří) budou rozhodovat v případě sporu mezi stranami, proto rozhodce neměl pravomoc vydat rozhodčí nález, a že tedy předmětná věc nebyla vyjmuta z pravomoci obecných soudů. Protože se jedná o smlouvu spotřebitelskou, poukázali na úpravu obsaženou v §55 a 56 obč. zák. a ve Směrnici Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách a dále na konkrétní rozhodnutí Evropského soudního dvora. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že důvod k zastavení exekuce není dán, jelikož judikatura Nejvyššího soudu týkající se této problematiky dospěla k závěru, že pokud byla mezi účastníky uzavřena rozhodčí doložka, byť neplatně, pak je pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu založena a obrana žalovaných by spočívala v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu. Podmínkou toho, aby majetkový spor byl vyňat z pravomoci soudů a mohl být rozhodnut v rozhodčím řízení, je existence rozhodčí smlouvy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 20 Cdo 3284/2008). Uzavřel, že netvrdili-li povinní, že mezi účastníky rozhodčí doložka uzavřena nebyla, nýbrž pouze zpochybňovali její platnost, je správný závěr soudu prvního stupně, že v takovém případě není v kompetenci exekučního soudu její platnost přezkoumávat; námitkami povinných se soud mohl zabývat jen v řízení o zrušení rozhodčího nálezu.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali povinní dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podávají je z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť je v něm řešena otázka, „zda i neplatná rozhodčí doložka je postavena na roveň neexistující rozhodčí smlouvě z hlediska otázky existence vykonatelného rozhodčího nálezu a možnosti přezkumu existence vykonatelného způsobilého exekučního titulu i v exekučním řízení, resp. v řízení o zastavení exekuce (popř. výkonu rozhodnutí); přitom je nepochybné, že i konstantní judikatura Nejvyššího soudu přezkum existence vykonatelného titulu v rámci exekučního řízení umožňuje, resp. ho exekučním soudům ukládá, a tato věc je soudy v dosavadní praxi rozhodována rozdílně“. Dovolatelé nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu, že není v kompetenci exekučního soudu přezkoumávat platnost rozhodčí doložky a že jejich námitkami se soud mohl zabývat výhradně v řízení o zrušení rozhodčího nálezu, a namítají, že odvolací soud, byť odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, žádná jeho konkrétní rozhodnutí necitoval. Jak ovšem vyplývá z ustálené judikatury (viz mutatis mutandis např. rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 224/2008 a sp. zn. 20 Cdo 4807/2007), exekuční soud se sice nemůže v řízení o nařízení exekuce zabývat věcnou správností exekučního titulu, je však povinen zkoumat, zda titul přestavuje některé z rozhodnutí podle §274 o. s. ř., tedy mj. zkoumá, zda exekuční titul vydal orgán (subjekt) v rámci své pravomoci, a pokud by tomu tak nebylo, nelze exekuci nařídit, protože neexistuje způsobilý titul. Jde přitom o takovou vadu podkladu pro výkon (exekuci), která má za následek, že jeho nucený výkon je nepřípustný. Podle dovolatelů se tudíž odvolací soud „zúžením posouzení způsobilosti titulu pouze na existenci rozhodčí smlouvy od této závazné judikatury odklonil“; žádný právní předpis ovšem přezkum platnosti rozhodčí doložky v řízení o zastavení exekuce nezakazuje, což vyplývá i z §268 o. s. ř. Dále poukazují na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2011, sp. zn. 20 Cdo 1828/2011, z jehož právní věty vyplývá, že „soud je povinen zastavit výkon rozhodnutí (exekuci) vždy, existuje-li taková relevantní skutečnost, vzhledem ke které by provedení výkonu bylo nepřípustné…“. Z toho je zřejmé, že již nařízenou exekuci lze zastavit, zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, z důvodu, že nebyla uzavřena žádná (tedy i neplatná) rozhodčí doložka. Neplatnost rozhodčí doložky, resp. i následná neplatnost způsobu jmenování rozhodce, je právě takovouto skutečností, pro kterou je namístě exekuci zastavit. Tentýž závěr vyplývá i z R 83/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož právní věta zní: „Není-li uzavřena rozhodčí smlouva, není vydaný rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítal“. Podle povinných proto bylo povinností soudů obou stupňů v řízení o zastavení exekuce posoudit existenci rozhodčího nálezu i s ohledem na jimi namítanou neplatnost rozhodčí doložky; neobstojí proto jejich názor, že lze přezkoumávat pouze exekuční tituly, které byly vydány, ačkoliv rozhodčí smlouva neexistovala. Navrhli, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (viz čl. II Přechodných ustanovení, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb. a článek II, bod 7. části první zákona č. 404/2012 Sb.) a po zjištění, že bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem, dospěl k závěru, že dovolání povinných je podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo sice dnem 31. 12. 2012 zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, avšak podle nálezu téhož soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 i nadále použitelné) přípustné, neboť má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. pro řešení otázek, zda exekučnímu soudu přísluší zkoumat platnost rozhodčí doložky, a zda v případě, že rozhodčí smlouva (doložka) mezi účastníky uzavřena byla, byť podle §39 obč. zák. neplatně z důvodu, že rozhodčí nález vydal rozhodce, jehož výběr se neuskutečnil podle transparentních pravidel, resp. rozhodce byl určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu založena, přičemž obrana povinných může spočívat jen v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu. Po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je důvodné.
Právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (práva hmotného i procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Podle §268 odst. l písm. h) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.
Podle §269 odst. 1 o. s. ř. nařízený výkon rozhodnutí zastaví soud na návrh nebo i bez návrhu.
Podle §52 odst. 1 exekučního řádu nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu je (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 20 Cdo 3284/2008, uveřejněné pod číslem 83/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) založeno na závěru, že byla-li mezi účastníky uzavřena rozhodčí doložka, byť neplatně, je pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu založena, přičemž obrana povinných může spočívat jen v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky; na základě tohoto závěru pak uzavřel, že důvod k zastavení exekuce není dán. S tímto závěrem se dovolací soud neztotožňuje, jelikož tento právní názor dovolacího soudu, z něhož odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel, byl překonán závěry uvedenými v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012 .
V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud především vycházel z ustálené soudní praxe, podle níž soud při nařízení exekuce zkoumá, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného a zda vymáhané právo není prekludováno, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, jelikož obsahem rozhodnutí (jiného titulu), jehož exekuce se navrhuje, je vázán a je povinen z něj vycházet [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení téhož soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 21. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, a ze dne 5. srpna 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)].
Dále v citovaném rozhodnutí poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, která současně přijala a odůvodnila závěr, jejž zastává i odborná literatura (srov. JUDr. Vladimír Kurka, JUDr. Ljubomír Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha a.s., Praha - Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, Praha 2004, str. 350, 351), že nařízený výkon rozhodnutí (exekuci) zastaví soud i bez návrhu (§269 odst. 1 o. s. ř.) vždy, existuje-li taková relevantní okolnost, pro niž je provedení výkonu nepřípustné. Ani případná právní moc usnesení o nařízení výkonu nezhojí vady, bránící provedení výkonu rozhodnutí a existující již v době jeho vydání. Nařízenou exekuci tedy lze zastavit také tehdy, zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal (např. nebyla-li uzavřena rozhodčí smlouva) . Dále uvedl, že Nejvyšší soud již také judikoval, že je-li exekučním titulem rozhodčí nález, lze vedle zvláštních důvodů zastavení exekuce (§35 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., ve znění účinném do 31. 3. 2012) zastavit exekuci i z důvodů uvedených v §268 o. s. ř. Rovněž již také konstatoval, že není-li uzavřena rozhodčí smlouva, není vydaný rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítl. Přitom též uzavřel, že aplikace §15 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. (ve znění účinném do 31. 3. 2012) v řízení o zastavení již nařízené exekuce není na místě (srov. odůvodnění usnesení ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 20 Cdo 3284/2008, uveřejněné pod číslem 83/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 30. října 2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2008, usnesení ze dne 22. září 2005, sp. zn. 20 Cdo 168/2005, usnesení ze dne 27. července 2011, sp. zn. 20 Cdo 2209/2011, v nichž Nejvyšší soud dále vyslovil právní názor, že „jiná situace by nastala v případě, že by rozhodčí smlouva uzavřena byla, byť neplatně. V takovém případě by pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu založena byla; obrana žalovaného by spočívala v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu“. ).
Dále Nejvyšší soud v citovaném usnesení vycházel ze závěrů přijatých v rozhodnutích uveřejněných pod čísly 45/2010 a 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a taktéž v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. srpna 2011, sp. zn. 32 Cdo 2123/2011, podle nichž „neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle §39 obč. zák. pro obcházení zákona“, a dále z nálezu Ústavního soudu ze dne 27. září 2012, sp. zn. III. ÚS 1624/12, publikovaného v systému ASPI s touto právní větou: „Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení. Nevypořádá-li se soud s námitkami účastníka o nedostatku pravomoci rozhodce, postupuje v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Přitom platí, že není-li spor rozhodován rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek takového rozhodování“ . Odkázal rovněž na předchozí nález Ústavního soudu ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, jenž byl (kromě totožné první právní věty) uveřejněn v systému ASPI s právní větou: „Právo na zákonného soudce zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze přiměřeně vztáhnout i na řízení rozhodčí. Ústavní soud zdůrazňuje požadavek na konkretizaci a individualizaci výběru rozhodce proto, že rozhodčí řízení představuje jakýsi „odklon“ od klasického soudního řízení, proti jehož výsledku existují pouze velmi omezené možnosti soudního přezkumu. Není-li tedy rozhodováno rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování“ .
V usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, Nejvyšší soud uzavřel, že „na základě závěrů uvedených v citovaných nálezech Ústavního soudu (zejména sp. zn. IV. ÚS 2735/11 a sp. zn. III. ÚS 1624/12), jimiž usměrnil judikaturu obecných soudů ve vztahu k dané problematice, lze přijmout závěr, že nevydal-li rozhodčí nález rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, resp. rozhodce byl určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a nemůže-li být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování, pak tento rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu §40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena, resp. zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu pro nepřípustnost podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit , když zákon o rozhodčím řízení nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení [přičemž podle judikatury Nejvyššího soudu - srov. usnesení tohoto soudu ze dne 28. července 2011, sp. zn. 20 Cdo 2227/2011 - takový závěr platí i bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítal]“.
Nejvyšší soud se proto citovaným usnesením odklonil od právního názoru [uvedeného v rozhodnutí ze dne 30. října 2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2006 , v usnesení ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 20 Cdo 3284/2008, uveřejněném pod číslem 83/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a řadě dalších), a to, že „jiná situace by nastala v případě, že by rozhodčí smlouva uzavřena byla, byť neplatně, a že v takovém případě by obrana žalovaného spočívala v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu“ ], pro případ, kdy v řízení bylo zjištěno, že rozhodčí smlouva neobsahovala přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a jen odkazovala na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a kdy tudíž rozhodčí nález vydal rozhodce, jenž k tomu neměl podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc, jelikož jde právě o takovou relevantní okolnost, pro niž je provedení exekuce nepřípustné.
K problematice změny judikatury a jejího vlivu na již zahájená řízení je jen pro úplnost třeba odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, v němž uvedl: Skutečnost, že Nejvyšší soud může změnit dosavadní judikaturu a učinit tak s účinností pro již probíhající řízení vyplývá přímo ze zákona. Podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), platí: „Dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu. Při postoupení věci svůj odlišný názor zdůvodní“. Toto ustanovení nelze vyložit jinak než tak, že je-li zachován předepsaný postup, je možno změnit judikaturu i s účinky pro projednávanou věc, která již byla pravomocně rozhodnuta podle překonávané judikatury. Podobně věc ostatně řeší i §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Je tak zjevné, že zákon se změnou judikatury s účinky pro probíhající řízení počítá.
V posuzované věci povinní navrhli zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. z důvodu, že rozhodčí doložka, uzavřená ve smlouvě o úvěru ze dne 14. 8. 2007, je neplatná, neboť „v ní není stanoveno konkrétní jméno rozhodce (rozhodců), který (kteří) budou rozhodovat v případě sporu mezi stranami“, z čehož dovozují, že rozhodce JUDr. Tomáš Vymazal neměl pravomoc vydat rozhodčí nález (ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. 5057/2008) a že tedy majetkový spor mezi účastníky nebyl vyňat z pravomoci obecných soudů.
S ohledem na shora uvedené závěry Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je zřejmé, že dovolání povinných je důvodné a že rozhodnutí odvolacího soudu není z hlediska dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správné. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 2, část věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i jeho rozhodnutí a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá o. s. ř.), v němž se bude zabývat tvrzeními povinných uvedenými v návrhu na zastavení exekuce; bude tedy na něm, aby posoudil, zda uzavřená rozhodčí doložka ve smlouvě o úvěru je (ne)platná, zda rozhodce měl pravomoc majetkový spor mezi účastníky rozhodnout a zda je dán důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. či nikoliv.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2013
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu