ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.813.2013.1
sp. zn. 20 Cdo 813/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné EMFI Prag s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Kralupech nad Vltavou, Minická 635, identifikační číslo osoby 62578758, zastoupené JUDr. Erikou Neumannovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Marie Cibulkové 356/34, proti povinnému J. K. , za účasti vydražitele J. L., přihlášených věřitelů Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, Krajské pobočky pro hl. m. Prahu, se sídlem v Praze 1, Na Perštýně 6, Finančního úřadu ve Slaném, se sídlem ve Slaném, Pod Horou 332, ČR – Okresní správy sociálního zabezpečení Prachatice, se sídlem v Prachaticích, Vodňanská 7, zástavního věřitele CDV-1, Ltd., se sídlem Peterborough Court, 133 Fleet Street, London EC4A 2BB, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupeného JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 15, a pověřeného soudního exekutora JUDr. Milana Usnula, Exekutorský úřad Praha 9, se sídlem v Praze 9, Bryksova 763/46, zastoupeného Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Petrská 1136/12, pro 9.371,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. Nc 291/2002, o dovolání soudního exekutora JUDr. Milana Usnula proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2012, č. j. 16 Co 408/2007-129, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 29. března 2007, č. j. Nc 291/2002-63, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 rozvrhl rozdělovanou podstatu 1,567.000,- Kč tak, že částečně uspokojil pohledávku zástavního věřitele CDV-1 Ltd. ve výši 1,567.000,- Kč (§337c odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) s tím, že zbytek pohledávky zástavního věřitele 29,318.114,35 Kč zůstává neuspokojen, stejně jako zůstávají neuspokojeny pohledávky oprávněné, soudního exekutora JUDr. M. Usnula, FÚ Slaný, VZP ČR a OSSZ Prachatice. Odvolací soud s přihlédnutím k závaznému právnímu názoru vyslovenému v usnesení Nejvyššího soudu z 24. března 2011, č. j. 20 Cdo 1928/2009-120, dospěl shodně jako soud prvního stupně k závěru, že exekuční řízení realizované na základě usnesení o nařízení exekuce vydaného před 1. 1. 2008 je třeba posoudit podle exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2007. S odkazem na bod XVIII stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu k výkladu zákona č. 120/2001 Sb. (účinného do 31. 12. 2007) ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005, uveřejněného pod číslem 31/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož se pohledávka soudního exekutora na náhradu nákladů exekuce při exekuci prodejem nemovitostí uspokojí v rozvrhu rozdělované podstaty ve třetí skupině, uzavřel, že pohledávka soudního exekutora v souzené věci nemůže být uspokojena v první, ale ve třetí skupině, a že pohledávka zástavního věřitele byla přihlášena včas a je zajištěna zástavním právem, proto musí být uspokojena ve třetí skupině v prvním pořadí.
Pověřený soudní exekutor v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238a odst. 1 písm. e) o. s. ř., namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedl, že odvolací soud zařazení pohledávky soudního exekutora k uspokojení z podstaty de facto zdůvodnil pouze odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu, a jeho rozhodnutí proto není řádně odůvodněno. Nesouhlasí s přijatým závěrem soudů. Ačkoli chápe význam a účel stanovisek Nejvyššího soudu, nepovažuje názor v nich vyslovený za výjimečný a nedotknutelný, od něhož se nelze odchýlit. Citované stanovisko postrádá vnitřní konzistenci logičnost, dostatečné právní zdůvodnění a hlubší právní zhodnocení, naopak zaujímá právní závěry, se kterými se nelze ztotožnit a které nebyly nikdy přijaty širokou částí odborné veřejnosti. Dovolatel nesouhlasí se závěrem, že náklady exekuce jsou srovnatelné s pohledávkou oprávněného, neboť jsou pohledávkami zcela odlišného charakteru co do subjektu, kterému nárok svědčí, i co do právního důvodu vzniku nároku. Jestliže soudní exekutoři vykonávají pravomoc státu, musí mít také postavení obdobné postavení státu v otázce úhrad nákladů vynaložených při výkonu státní moci. Stanovisko Nejvyššího soudu není konformní s tehdy platnými předpisy, čemuž svědčí i důvodová zpráva k zákonu č. 347/2007 Sb. Úmyslem zákonodárce bylo i v rámci předešlé právní úpravy zařazovat pohledávky soudního exekutora do první rozvrhové skupiny. Zařazení nákladů exekuce do první skupiny jednoznačně vyplývá i ze vzájemné souvislosti §87 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb. a §270 odst. 3 a §337c odst. 1 písm. a) o. s. ř. Navrhl, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (srov. část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodná ustanovení, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. l o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o rozvrhu rozdělované podstaty, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. e) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo k 31. 12. 2012 zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. 2. 2012, Pl. ÚS 29/11, přičemž podle závěru uvedeného v nálezu téhož soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 i nadále použitelné), podle něhož rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatňovaným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek – je Nejvyšší soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
S ohledem k námitkám obsaženým v dovolání dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam.
Dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že v exekuci nařízené před 1. 1. 2008 (kdy se postupuje podle exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2007) se pohledávka soudního exekutora na náhradu nákladů exekuce uspokojí v rozvrhu rozdělované podstaty ve třetí skupině. Tento závěr odvolací soud zaujal v souladu se závazným právním názorem vyjádřeným v usnesení Nejvyššího soudu z 24. března 2011, č. j. 20 Cdo 1928/2009-120, jímž Nejvyšší soud zrušil předchozí rozhodnutí odvolacího soudu ve věci a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Důvodem zrušení rozhodnutí byla skutečnost, že odvolací soud v rozporu se závěry uvedenými v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu i Ústavního soudu České republiky aplikoval v souzené věci zákon č. 120/2001 Sb. již ve znění novely provedené zákonem č. 347/2007 Sb. a uspokojil pohledávku soudního exekutora na náhradu nákladů exekuce v první rozvrhové skupině.
Nejvyšší soud neshledal důvod odchýlit se od svého názoru vyjádřeného v mnoha svých dřívějších rozhodnutích (viz například usnesení ze dne 28. července 2010 sp. zn. 20 Cdo 3039/2008, ze dne 23. srpna 2011 sp. zn. 20 Cdo 400/2010 či ze dne 28. března 2012 sp. zn. 20 Cdo 3807/2010) a zejména také v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, č. j. 20 Cdo 1928/2009-120 (všechna jsou uveřejněna na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ), případně v bodě XVIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu k výkladu zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále též jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), a to ve znění účinném do 31. prosince 2007, ze dne 15. února 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005, uveřejněného pod č. 31/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu není řádně odůvodněno, uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jenž je však – jak výše uvedeno – k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezpůsobilý.
Dovolání, které není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. září 2013
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph. D.
předsedkyně senátu