ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.2950.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 2950/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně PHL – Pyramidy s. r. o., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58, IČO 28162820, zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem kanceláře v Praze 1, Široká 36/5, proti žalované České republice , Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, o určení existence věcného břemene, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 361/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2011, č. j. 28 Co 111/2011-144, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. září 2010, č. j. 11 C 361/2008-97, zamítl žalobu na určení, „že pozemek v P. v k. ú. B. je zatížen věcným břemenem opravňujícím každého vlastníka budovy, která se nachází na tomto pozemku, užívat trvale a bezúplatně tento pozemek pro účely užívání uvedené budovy, nacházející se na tomto pozemku“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 11. května 2011, č. j. 28 Co 111/2011-144, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a odůvodnila je tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání, neboť soudy obou stupňů posoudily problematiku vydržení práva odpovídající věcnému břemenu v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7 a Čl. VII. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovolání není přípustné.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní otázky zásadního významu.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měla dovolatelka právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatelka oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadové č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena. K tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666 (dále jen „Soubor“).
Dovolatelka v dovolání formuluje – podle jejího názoru – následující otázky zásadního právního významu:
A. Lze otázku dobré víry a omluvitelného omylu hodnotit pouze v obecné rovině, bez provedení navržených důkazů k tomu, z jakých konkrétních skutečností vycházela dobrá víra a v čem konkrétně spočíval omyl jednajících osob?
B. Má být hospodářská smlouva, kterou bylo v době dávno minulé zřizováno právo trvalého užívání pozemků, hodnocena podle svého tehdejšího označení nebo podle svého skutečného obsahu a smyslu (v širším kontextu)?
C. Existuje důvod, proč hodnotit rozdílně právo osobního užívání pozemků (jako právo věcné) a právo trvalého užívání pozemků (jako právo, které nemá věcnou povahu)?
Uvedené otázky zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládají.
Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, podle kterého je-li právo k cizí věci vykonáváno se souhlasem vlastníka, který může být kdykoliv odvolán, nemůže tento souhlas založit dobrou víru držitele o vzniku a existenci práva, které by mohlo mít povahu věcného břemene. Tak je tomu i v tomto případě, kdy z obsahu hospodářské smlouvy nelze dovodit závěr, že by její podstatou bylo právo užívat pozemky „na věky“, ale jednoznačně z ní vyplývá, že byly stanoveny podmínky trvalého užívání pozemků s tím, že souhlas vlastníka pozemků mohl být odvolán.
Problematikou vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 7. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 551. V uvedeném rozsudku Nejvyšší soud dovodil, že „jako podmínka vydržení nepostačuje subjektivní přesvědčení držitele o tom, že mu věc nebo právo náleží, ale je třeba, aby držitel byl v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“. Tuto podmínku vykládá publikovaná judikatura tak, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 11/1997); titul nabytí držby tu sice nemusí být, držitel však musí být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jeho držba se o takový titul opírá. Otázka existence dobré víry se posuzuje z hlediska objektivního, tedy podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží“.
Oprávněný držitel práva odpovídajícího věcnému břemenu musí být přesvědčen, že jemu, případně jeho právním předchůdcům, toto právo platně vzniklo, tedy že mu náleží právo, které vzniká na základě písemné smlouvy, k níž je třeba rozhodnutí příslušného orgánu (dříve registrace státním notářstvím), a které je časově neomezené a přechází na nového nabyvatele s přechodem či převodem vlastnictví nemovitosti, k níž se toto právo váže (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. října 2010, sp. zn. 22 Cdo 658/2010, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ). Oprávněná držba práva odpovídající věcnému břemeni vychází z omluvitelného omylu ohledně existence právní skutečnosti (titulu), který má za následek vznik věcného práva, případně jeho přechod nebo převod na držitele.
V dané věci není nic, co by mohlo zakládat dobrou víru žalobkyně, že jí z objektivního hlediska svědčí právo odpovídající věcnému břemenu, a závěry odvolacího soudu jsou proto správné.
Žalobkyně tvrdí, že se ujala držby pozemku na základě výše uvedené hospodářské smlouvy o zřízení práva trvalého užívání pozemku. Je tedy třeba posoudit, zda mohla být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že touto smlouvou bylo založeno právo odpovídající věcnému břemenu, tedy zda mohla být v omluvitelném právním omylu o právních důsledcích této smlouvy.
Smlouva o zřízení práva trvalého užívání byla pojmenovaným smluvním typem upraveným v zákoně č. 109/1964 Sb., hospodářském zákoníku, účinném v době, od které žalobkyně dovozuje dobrou víru svých právních předchůdců (§70); jejím obsahem není nic, co by se týkalo institutu zřízení věcného břemene, tím spíše pro každého vlastníka pozemku, neboť právo trvalého užívání bylo zřízeno výslovně výhradně pro subjekt v této dohodě uvedený. Hospodářský zákoník sám institut věcných břemen žádným způsobem neupravoval a použitelnost občanského zákoníku ve vztahu k užívání národního majetku se vázala podle výslovného znění zákona výhradně na fyzické osoby (v tehdejší terminologii občany) ve smyslu §71 odst. 2 hospodářského zákoníku. Nebyla splněna ani základní podmínka pro smluvní vznik věcného břemene po nabytí účinnosti novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 131/1982 Sb. – registrace smlouvy státním notářstvím (§135c odst. 1 obč. zák., ve znění po novele provedené zákonem č. 131/1982 Sb.), přičemž občanský zákoník zřízení věcného břemene smlouvou o jeho zřízení výslovně upravoval v §135c odst. 1, 2 obč. zák., ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 131/1982 Sb. Ostatně právo trvalého užívání je i současnou judikaturou chápáno jako právo obligační (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 28 Cdo 2599/2003, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2718).
Pokud tedy žalobkyně držbu svou a svých právních předchůdců opírala výhradně o smlouvu o zřízení práva trvalého užívání, nemohla být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tato smlouva založila právo odpovídající věcnému břemeni.
Dovolatelka nedůvodně poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 929/2001. V uvedeném rozhodnutí dovolací soud vyložil, že „právní omyl spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností. Občanský zákoník oproti OZO ani nedeklaruje zásadu, že neznalost zákona neomlouvá, ani nestanoví pro oprávněného držitele výjimky z této zásady, pokud jde o omluvitelný omyl. Zásada, že neznalost zákona neomlouvá, se prosazuje i nadále, i když to občanský zákoník výslovně neuvádí; přesto právní omyl nemusí vyloučit oprávněnou držbu, pokud držitel je „se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře“, že mu vykonávané právo náleží. Jinak řečeno, jde o případ, kdy se držitel omylu nemusel vyhnout ani při vynaložení obvyklé opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti případu po každém požadovat. Může jít o případ nejasného znění zákona. Za neoprávněného držitele nelze považovat toho, kdo se držby uchopí na základě jednoho z možných výkladů zákona, bylo-li k tomuto výkladu možno dojít při zachování obvyklé opatrnosti.“
Dovolatelka spojuje své přesvědčení o nejasném znění zákona s pojmem „trvalé užívání“. Dovolací soud však ve vztahu k otázce vydržení práva odpovídajícího věcného břemenu neshledal nic, co by bylo možno – s ohledem na výše uvedený výklad – považovat za nejasné znění zákona, které by umožňovalo oprávněnou držbu práva odpovídajícího věcnému břemenu.
Obdobně není důvodný ani poukaz dovolatelky na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004. Zmíněné rozhodnutí neřešilo nic, co by se vztahovalo k institutu věcných břemen, ale zabývalo se povahou institutu práva osobního užívání pozemku mimo jiné z hlediska možnosti oprávněné držby tohoto práva a transformace na právo vlastnické ve smyslu §872 odst. 1 obč. zák. Dovolací soud v uvedeném rozhodnutí současně vyložil, že i když právo osobního užívání pozemku mohlo být předmětem držby, je nutno zkoumat, zda v konkrétním případě je držba tohoto práva držbou oprávněnou či nikoliv.
Odvolací soud v souzené věci nezaložil svůj závěr o absenci držby na okolnosti, že by právo trvalého užívání pozemku nemohlo být předmětem oprávněné držby, ale na závěru, že s přihlédnutím ke všem okolnostem nemohla být žalobkyně v dobré víře, že jí svědčí právo odpovídající věcnému břemenu. Tomuto výslednému závěru nelze nic vytknout.
Směřovalo-li dále dovolání výslovně proti rozsudku odvolacího soudu v části týkající se nákladů řízení, dovolací soud konstatuje, že proti výroku o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, pod pořadovým č. 4).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., když procesně úspěšné žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2013
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu