ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.3529.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 3529/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) B. B. , b) D. B. , obou zastoupených JUDr. Čestmírem Kubátem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Maislova 19, proti žalovaným: 1) A. H. , 2) Z. H. , 3) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o určení vlastnického práva k pozemku, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 9 C 123/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. května 2011, č. j. 27 Co 27/2011-88, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Kladně (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. září 2010, č. j. 9 C 123/2009-56, ve výroku I. zastavil řízení ve vztahu k žalovanému 1) a 2) (výrok I. rozsudku) a ve vztahu k žalované 3) zamítl žalobu na určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. 80/4, zahrada, nacházející se v katastrálním území K. a obci Slaný (dále jen ,,předmětný pozemek“) - (výrok II. rozsudku). Ve výroku III. rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 5. května 2011, č. j. 27 Co 27/2011-88, ve výroku I. zastavil odvolací řízení ve vztahu k žalovanému 2). V ostatním rozsudek soudu prvního stupně výrokem II. potvrdil. Dále rozhodl odvolací soud ve výroku III. svého rozsudku o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za nesprávný považují postup odvolacího soudu, kterým zastavil řízení ve vztahu k žalovaným 1) a 2) a zamítl žalobu ve vztahu k žalované 3).
Žalovaní 1) a 2) se k dovolání nevyjádřili.
Žalovaná 3) se k dovolání vyjádřila tak, že se ztotožnila s dovoláním napadeným rozhodnutím odvolacího soudu.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám, společně s vyjádřením k dovolání je součástí procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Dovolání není přípustné ve vztahu k žalovaným 1) a 3) a ve vztahu k žalovanému 2) je zjevně bezdůvodné.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 5. května 2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelů podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Ve vztahu k žalovanému 2) odvolací soud odvolací řízení zastavil pro zpětvzetí odvolání.
Proti rozhodnutím odvolacího soudu, která nejsou uvedena v ustanoveních §237 - §239 o. s. ř. není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2007, sp. zn. 22 Cdo 2423/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5231).
I když odvolací soud rozhodoval formou rozsudku, výrok o zastavení odvolacího řízení pro zpětvzetí odvolání ve vztahu k žalovanému 2) má povahu usnesení. Usnesení o zastavení odvolacího řízení pro zpětvzetí odvolání však není obsaženo v žádném z ustanovení §237 - §239 o. s. ř., která vymezují rozhodnutí, proti kterým je dovolání přípustné. Závěr, že proti takovému rozhodnutí není dovolání přípustné, ostatně také bez jakýchkoliv pochybností sdílí i odborná literatura (k tomu srovnej Drápal, J., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1661).
Dovolatelé ostatně v dovolání ani neuvádějí žádnou argumentaci, která by měla vyjadřovat jejich nesouhlas se zastavením odvolacího řízení pro zpětvzetí odvolání. Nesouhlasí s tím, že řízení vůči žalovanému 2) mělo být zastaveno „z důvodu věci rozsouzené“, přehlížejí však, že z tohoto důvodu nebylo řízení vůči žalovanému 2) zastaveno.
Dovolání není přípustné ani ve vztahu k žalované 3), ve vztahu k níž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měli dovolatelé právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, jsou v tomto případě dovolatelé oprávněni napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolání nevymezuje relevantní právní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu a z obsahu dovolání taková otázka ani nevyplývá. Dovolací soud v dovolání neshledal nic, co by z rozhodnutí odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Rozsudek odvolacího soudu je ve vztahu k žalované 3) založen na dvou samostatných důvodech; jednak na závěru, že žalobci nemají na požadovaném určení naléhavý právní zájem a jednak na závěru o nedostatku jejich věcné legitimace k podání žaloby.
Dovolací soud v této souvislosti vychází z ustálených závěrů soudní praxe potud, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2006, pod pořadovým č. 48 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2011, sp. zn. 22 Cdo 4105/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Závěr o nedostatku věcné legitimace žalobce ve vztahu k žalované 3) není v dovolání žádným způsobem zpochybněn a již z tohoto důvodu rozhodnutí odvolacího soudu obstojí. Dovolatelé totiž v této souvislosti namítají toliko nesprávný závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobců na jimi požadovaném určení, ovšem nicméně ani v tomto směru není podmínka zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí splněna.
Dovolatelé ve vztahu k naléhavému právnímu zájmu na jimi požadovaném určení neformulují žádnou právní otázku, která by mohla založit zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýkají, že neprovedl navržené důkazy s tím, že „teprve po takto doplněném řízení a vyhodnocení všech skutkových zjištění bude možno učinit odpovídající právní závěry“. Výslovně v dovolání uplatňují dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jímž však přípustnost dovolání v režimu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Ve vztahu k žalovanému 1) je sice dovolání formálně přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., je však zjevně bezdůvodné.
Žalobci se domáhali v řízení určení vlastnického práva žalované 3) k předmětnému pozemku s tím, že vlastnické právo nesvědčí žalovaným 1) a 2), ale právě žalované č. 3). Jestliže však obstojí zamítavé potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu – z důvodů výše uvedených – vůči žalované 3), je pro rozhodnutí v dané věci již bezpředmětný přezkum závěru odvolacího soudu vztahujícího se k žalovanému 1). I kdyby totiž případně neobstál závěr nalézacích soudů o tom, že žalovanému 1) svědčí vlastnické právo k předmětnému pozemku, resp. závěr, že opětovnému posouzení jeho vlastnického práva brání překážka věci pravomocně rozhodnuté, jak uzavřely nalézací soudy, aniž by ovšem dovolací soud tuto otázku podrobil věcnému přezkumu, nemohlo by se to žádným způsobem dotknout té části rozsudku odvolacího soudu, podle které došlo k zamítnutí žaloby vůči žalované 3). Jinak řečeno, ani eventuální odlišný názor dovolacího soudu na posouzení vlastnického práva k předmětnému pozemku ve vztahu k žalovanému 1) by v souzené věci nemohl vést k závěru, že neobstojí zamítavé rozhodnutí vůči žalované 3), a to právě pro absenci zásadní právní významnosti rozsudku odvolacího soudu vůči žalované 3).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle §243b odst. 1, 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že úspěšným žalovaným v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měli nárok, nevznikly, neboť žalovaní 1) a 2) se k dovolání nevyjádřili a žalovaná 3) nepodala vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. května 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph. D., v. r.
předseda senátu