ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.3734.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 3734/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: 1) J. M. , bytem ve V. 16, 2) L. M., bytem tamtéž, obou zastoupených JUDr. Radovanem Rumlerem, advokátem se sídlem v Boskovicích, Nám. 9. května 10, proti žalovaným: 1) M. M. , bytem ve V. 134, 2) M. M. , bytem tamtéž, oběma zastoupeným JUDr. Radomírem Linkensederem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 2a, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 10 C 132/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. května 2012, č. j. 44 Co 163/2010-201, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Blansku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. ledna 2010, č. j. 10 C 132/2008-175, ve výroku I. uznal žalované povinnými odstranit na vlastní náklady stavbu oplocení nacházející se na pozemku parc. č. 206 v obci a katastrálním území V., specifikovanou v protokolu o kontrolním zaměření stavebního objektu, který je nedílnou součástí tohoto rozhodnutí. Ve výrocích II. a III. rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. května 2012, č. j. 44 Co 163/2010-201, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, aniž by se jakkoli zabývali jeho přípustností a konkretizací dovolacího důvodu, který uplatňují, poukazem na odpovídající zákonné ustanovení občanského soudního řádu.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 16. května 2012, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měli dovolatelé právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, jsou v tomto případě dovolatelé oprávněni napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu– www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolání nevymezuje relevantní právní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu a z obsahu dovolání taková otázka ani nevyplývá. Dovolací soud v dovolání neshledal nic, co by z rozhodnutí odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na skutkovém zjištění, že „dotčená část plotu žalovaných stojí – v geometrickém určení vyplývajícím z přílohy rozsudku – vně hranice pozemku č. 205 žalovaných a uvnitř pozemku č. 206 žalobců“.
Dovolatelé v dovolání s tímto pro věc zásadním skutkovým zjištěním polemizují potud, že nebylo „jednoznačně a objektivně prokázáno, že část plotu, o který se v podstatě jedná, se nachází na pozemku žalobců“. Současně namítají, že soudy nesprávně vyhodnotily svědecké výpovědi, jestliže učinily příslušná skutková zjištění na jejich základě; dovolatelé mají totiž za to, že tyto výpovědi nelze považovat za hodnověrné, jsou neobjektivní „s cílem vyhovět žalobcům učinit nezákonný zásah do vlastnických práv žalovaných“.
Těmito výhradami dovolatelé nezpochybňují právní posouzení věci, ale skutková zjištění, na který nalézací soudy svá rozhodnutí založily. Tím však v dovolacím řízení nepřípustně požadují přezkum skutkových zjištění podstatných pro právní posouzení věci; takto uplatněné dovolací důvody nemohou založit přípustnost dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle §243b odst. 1, 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. neboť procesně úspěšným žalobcům v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měli nárok, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. července 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu