ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.474.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 474/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce V. B. , bytem v H. – P., zastoupeného JUDr. Vandou Bieleckou, advokátkou se sídlem v Havířově – Městě, Pavlova 8, proti žalované R. J. , bytem v H. – P., zastoupené Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Husova 2, o určení existence práva odpovídajícího věcnému břemeni, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 112 C 170/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. července 2011, č. j. 57 Co 49/2011-174, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 2.904,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Vandy Bielecké.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Karviné (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. listopadu 2010, č. j. 112 C 170/2009-127, ve výroku I. zastavil řízení o určení, že na pozemku parc. č. 321 v katastrálním území D. T., obci Těrlicko (dále jen ,,předmětný pozemek“), vázne věcné břemeno spočívající v právu chůze, jízdy a hnaní dobytka ve prospěch vlastníků pozemku parc. č. 322 v katastrálním území D. T., obci Těrlicko. Ve výroku II. určil, že na předmětném pozemku vázne věcné břemeno práva chůze, jízdy a hnaní dobytka přes tento pozemek, a to ve prospěch vlastníků pozemků parc. č. 312, parc. č. 313, parc. č. 314 a budovy, nacházející se na pozemku parc. č. 312, to vše v katastrálním území D. T., obci Těrlicko. Ve výroku III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované proti výrokům II. a III. rozsudku soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 11. července 2011, č. j. 57 Co 49/2011-174, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. rozsudku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uplatňuje přitom dovolací důvod postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř], nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu „vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování“ [§241a odst. 3 o. s. ř.].
Dovolatelka má za to, že věcné břemeno na předmětném pozemku nevázne, neboť zápis do pozemkových knih byl učiněn k jinému pozemku, než který byl uveden ve smlouvě o zřízení služebnosti zde dne 7. května 1921, kterou uzavřeli právní předchůdci účastníků řízení.
Dovolatelka nabyla předmětný pozemek v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí s tím, že nijak zatížen není. Uvádí přitom několik otázek zásadního právního významu. Předně je otázkou zásadního právního významu, ,,zda lze v soudním řízení dospět k závěru o existenci věcného břemene toliko na neurčitých důkazních prostředcích, zejména na výpovědích svědků“. Otázkou zásadního právního významu je podle ní i to, zda ,,může soud bez dalšího dokazování jen z textu smlouvy z roku 1921 dovodit, že je chybný údaj v pozemkové knize“ a zda je možné rozsah služebnosti soudem ,,stanovovat a rozšiřovat“. Zápis v pozemkové knize podle jejího názoru není chybný, jak dovodil soud prvního stupně, ale naopak správný, neboť takto byl v pozemkové knize veden po celou dobu trvání zápisu. Smlouva o zřízení služebnosti ze dne 7. května 1921 je neplatná pro neurčitost, neboť v ní není označeno právo, které je předmětem služebnosti.
Dovolatelka dále uvedla, že nalézací soudy nesprávně odmítly provést důkaz geometrickým plánem, který by prokazoval, že pozemek, u kterého byla v pozemkové knize evidována služebnost, sousedil s předmětným pozemkem. Nesprávný je i závěr odvolacího soudu, že předmětný pozemek byl využíván jako věcné břemeno k přístupu k nemovitostem ve vlastnictví žalobce. Má za to, že ke vzniku práva odpovídajícího věcnému břemeni nemohlo dojít ani vydržením. Nalézací soudy k tomuto závěru navíc neprovedly žádné dokazování. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že otázky, které dovolatelka v dovolání uvedla, nemohou založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Uvedl, že se ztotožňuje se závěry nalézacích soudů. Má za to, že v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže dovolatelka uplatnit dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. Podle něj dovolatelce muselo být zřejmé, že na předmětném pozemku vázne věcné břemeno, neboť jej sama využívala jako přístupovou cestu.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást spisu, a dovolací soud proto na ně pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 11. července 2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání může být v řešené věci přípustné jen proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatelka v dovolání neformuluje žádnou relevantní otázku zásadního právního významu, která by měla být dovolacím soudem řešena, a existence takové otázky se nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu.
Z hlediska přípustnosti dovolání jsou bezvýznamné ty dovolací námitky, jimiž dovolatelka vystihuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. námitky prostřednictví kterých uplatňuje názor, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. totiž platí, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolatelka za otázku zásadního právního významu považuje posouzení, zda „lze v soudním řízení dospět k závěru o existenci věcného břemene toliko na neurčitých důkazních prostředcích, mezi něž řadí žalovaná zejména výpovědi svědků….i pravděpodobnostní závěry uvedené ve sděleních katastrálního úřadu“.
Tato námitka zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu založit nemůže.
Přes deklaraci zásadního právního významu, obsaženou v uvedené dovolací námitce, jde výhradně o obecné a neurčité vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů nalézacími soudy, a tudíž o výhradu vůči jejich postupu při hodnocení dokazování. Pro svou obecnost nelze ani posoudit, zda v této části dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle §241a odst. 3 o. s. ř.; v obou případech by se však jednalo o důvody, jimiž přípustnost dovolání podle v režimu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.
Dále dovolatelka zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje posouzení, zda „lze bez dalšího dokazování zjednodušeně jen z textu smlouvy z roku 1921 dovodit, že je chybný údaj v pozemkové knize, v níž má být namísto správného označení parc. č. 2881 jako pozemku sousedícího se služebným pozemkem uvedeno parc. č. 2880/1“.
Ani v tomto ohledu není podmínka zásadního právního významu rozsudku odvolacího soudu splněna.
Odvolací soud částečnou nesprávnost zápisu do pozemkové knihy nedovodil – oproti přesvědčení dovolatelky – jen z textu smlouvy z roku 1921; takový závěr ostatně odvolací soud vůbec neučinil. V této otázce odkázal na závěry soudu prvního stupně a jím provedené hodnocení dokazování. I v této části dovolání nejde o řešení právní otázky v rovině zásadní právní významnosti, ale o nepřípustnou polemiku s hodnocením důkazů provedeným nalézacími soudy.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nespočívá ani v řešení otázky, zda „je možno po předložení listiny, z níž není zřejmý a patrný rozsah služebnosti, tento rozsah svým vlastním uvážením soudem stanovovat a rozšiřovat“.
I zde se totiž jedná o opětovnou polemiku s hodnocením důkazů a závěry, které soudy přijaly a vyslovily, což ostatně výslovně připouští i dovolatelka v dovolání, poukazuje-li na to, že soudy měly provedené důkazy vyhodnotit a posoudit jinak.
Dovolatelka dále spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tom, zda „je možno zatížit její pozemek právem průjezdu, je-li nadevší pochybnost v řízení samém prokázáno, že na pozemek, jejž nyní vlastní, nemohl nikdo do roku 1995 z pozemku parc. č. 3206 vjíždět“.
Bez ohledu na to, že i v této části se jedná o polemiku se skutkovými zjištěními nalézacích soudů, dovolatelka přehlíží, že nalézací soudy svými rozhodnutím nezatížily její pozemek věcným břemenem. Rozhodnutí soudů o tom, že pozemek žalované je zatížen věcným břemenem, má deklaratorní, nikoliv konstitutivní, charakter a pouze osvědčuje již existující stav. Rozhodnutími soudů tak není věcné břemeno nově zakládáno (a tím pozemek žalované zatěžován), ale je pouze autoritativně konstatováno, že na pozemku žalované věcné břemeno vázne.
Souhrnně řečeno, žalovaná nesouhlasí se závěry, které soudy přijaly při výkladu smlouvy z roku 1921.
Dovolací soud vychází v této souvislosti z ustálené judikatury potud, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, jde o skutková zjištění; zabývá-li se tím, jaká práva a povinnosti z takového ujednání vznikají, činí závěry právní (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 4974/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8043 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2011, sp. zn. 22 Cdo 3518/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky - www.nsoud.cz ). V poměrech výkladu smlouvy týkající se věcného břemene a posouzení určitosti ujednání o věcném břemenu dovolací soud v rozsudku ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. 22 Cdo 1028/2009, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 9319, vyložil, že vůle účastníků vtělená do smlouvy v části týkající se ujednání o věcném břemenu je projevena určitě, jestli je výkladem objektivně pochopitelná; jinak řečeno, může-li typický účastník v postavení jejího adresáta tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat.
Dovolací soud již v usnesení ze dne 31. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 59/2007, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz, vyložil, že pokud je výklad smluvních ujednání v rozhodnutí odvolacího soudu spojen s jedinečným skutkovým základem, nemůže posouzení konkrétního článku smlouvy a jeho výkladu činit z dovoláním napadeného rozhodnutí zásadního právního významu. Výklad smluvního ujednání odvolacím soudem by mohl dovolací soud přezkoumat pouze v případě zjevné nepřiměřenosti závěrů odvolacího soudu (ke shodným závěrům se dovolací soud přihlásil např. v usnesení ze dne 24. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 1664/2010, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 10 708).
O takový případ se však v souzené věci nejedná.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku podrobně vyložil argumentaci, na základě které dospěl k závěru o existenci věcného břemene. Dovolací soud pro stručnost na tuto pasáž rozhodnutí odvolacího soudu odkazuje, přičemž úvahy odvolacího soudu v daném směru v žádném ohledu nelze považovat za zjevně nepřiměřené. Dovolací argumentace proti těmto závěrům se ostatně omezuje toliko na obecné vyjádření nesouhlasu dovolatelky se závěry nalézacích soudů se souběžnými výhradami vůči učiněným skutkovým zjištěním a způsobu hodnocení dokazování.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že bez ohledu na výše uvedené by rozhodnutí odvolacího soudu obstálo z hlediska svého výsledku i z dalších důvodů.
Odvolací soud totiž poukázal (nad rámec svých závěrů, na základě kterých rozhodl o existenci věcného břemene) na skutečnost, že i kdyby měl mít chybný zápis služebnosti do pozemkové knihy za následek absenci vzniku práva odpovídajícího věcnému břemenu, došlo by k jeho vzniku vydržením práva odpovídajícího věcnému břemenu, přičemž tento svůj závěr v odůvodnění rozsudku podrobně odůvodnil.
Ve vztahu k této části rozsudku odvolacího soudu pak dovolatelka uplatňuje výhradně dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř., jimiž však přípustnost dovolání založit nelze.
V rámci dovolání dovolatelka namítá, že se soudy „zcela nesprávně vypořádaly rovněž s otázkou promlčení práva odpovídajícího věcnému břemenu“. Vzhledem k tomu, že dovolací argumentace v tomto směru neobsahuje žádné odůvodnění, není zřejmé, jaké konkrétní výhrady vůči závěrům nalézacích soudů dovolatelka uplatňuje a jakými dovolacími námitkami by se měl dovolací soud.
Z povahy věci vyplývá, že při tvrzení o promlčení výkonu práva odpovídajícího věcnému břemenu může jít především o námitku, že obsah věcného břemene nebyl po zákonem stanovenou dobu vykonáván (takovou námitku ostatně uplatnila dovolatelka i v rámci odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně). Jestliže její obsah měl být i předmětem dovolacích výhrad, pak dovolatelka přehlíží, že jde opětovně o nepřípustnou polemiku se skutkovými zjištěními, neboť odvolací soud vyšel z toho, že obsah práva odpovídajícího věcnému břemenu byl setrvale vykonáván, což promítl i do svého závěru o vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu. Současně pak – s odkazem na skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně – uzavřel, že toto právo bylo vykonáváno i v následujícím období právními předchůdci žalobce i žalobcem samotným.
Dovoláním vystihuje dovolatelka též výhradu, že soudy „ponechaly bez povšimnutí i aspekt morálky a dobrých mravů, když žalobce namísto toho, aby se snažil s žalovanou dohodnout, poté, kdy zjistil, že nemá žádné věcné právo k přístupu, účelově vyhledá smlouvu sjednanou před 90ti léty, o jejíž existenci ničeho nevěděli ani jeho právní předchůdci a na jejím základě se domáhá určení existence sporného věcného břemene“.
Ani tato námitka není důvodná.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 4. května 1999, sp. zn. 22 Cdo 471/99, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 1999, č. 8, str. 429, vyložil, že uplatnění žaloby na určení vlastnictví nemůže být posuzováno jako výkon práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Dovolací soud v tomto rozhodnutí zdůraznil, že takovým rozhodnutím se žádná práva a povinnosti nezakládají, pouze se jím konstatuje, zda určitý právní vztah či právo existují nebo neexistují.
Uvedené závěry se obdobně prosadí i v poměrech žaloby o určení existence věcného břemene, neboť i takovým rozhodnutím se toliko konstatuje, že určitý právní vztah či právo existuje či neexistuje.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243b odst. 1, 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. když dovolání žalované bylo odmítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty v dané věci (vzhledem k zastoupení žalobce advokátem) sestávají (v souladu s ustanovením §137 o. s. ř.) u žalobce z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) určené z tarifní hodnoty 25.000,- Kč podle §7 bodu 5. ve spojení s §9 odst. 3 písm. c) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „vyhláška“), neboť příslušný úkon právní služby byl učiněn před 1. lednem 2013, částkou 2.100,- Kč.
Takto určená odměna společně s paušální částkou náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky) představuje 2.400,- Kč. S připočtením náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 504,- Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.) tak jde celkem o částku 2.904,- Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž byla vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Dovolací soud proto žalované uložil, aby žalobci nahradila náklady dovolacího řízení ve výši 2 904,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobce (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí či exekuce.
V Brně dne 16. září 2013
Mgr. Michal Králík, Ph. D.
předseda senátu