ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.4970.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 4970/2010-312
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně A. K. , zastoupené JUDr. Zbyňkem Holým, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, proti žalovanému J. K. , zastoupenému JUDr. Petrem Morongem, advokátem se sídlem v Plzni, Brojova 16, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 8 C 10/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. května 2010, č. j. 13 Co 23/2010-279, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-jih (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. září 2009, č. j. 8 C 10/2008-236, pod bodem I. výroku přikázal ze společného jmění manželů do výlučného vlastnictví žalovaného blíže specifikované movité věci v celkové hodnotě 11.600,- Kč, pod bodem II. výroku přikázal do majetku žalovaného vklad u Poštovní spořitelny, a. s. na účtu č. 107672413/0300 se zůstatkem ke dni 8. 12. 2007 ve výši 20.931,82 Kč, pod bodem III. výroku přikázal do majetku žalovaného vklad na termínovaném účtu u Komerční banky, a. s., č. ú. 35-968360657/0100 se zůstatkem ke dni 8. 12. 2007 ve výši 5.080,49 Kč, pod bodem IV. výroku do majetku žalovaného přikázal tři dvoukřídlá a jedno jednokřídlé otvíravě sklopná plastová okna včetně vnějších i vnitřních parapetů v bytové jednotce č. 763/7 v Dobřanech na ulici Ústavní 763 v ceně 41.144,- Kč, pod bodem V. výroku do majetku žalovaného přikázal zůstatek na účtu č. 1255242802 stavebního spoření vedeného na jméno Josef Král, r. č. 621104/1342, se zůstatkem ke dni 8. 12. 2007 ve výši 138.972,78 Kč, pod bodem VI. výroku do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal nemovitosti pozemek parc. č. st. 978 – zastavěná plocha a nádvoří s garáží bez čp/če stojící na tomto pozemku, vše zapsáno na LV č. 208 pro k. ú. a obec Dobřany u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, katastrální pracoviště Plzeň-jih v hodnotě 95.000,- Kč, a bytovou jednotku č. 763/7 o velikosti 2+1 nacházející se v budově č. p. 763 stojící na pozemcích parc. č. st. 884, 1006 a 1007 se spoluvlastnickým podílem o velikosti 2/37 na společných částech domu č. p. 762, 763 a 764 a pozemcích parc. č. st. 884, 1006 a 1007, vše zapsáno na LV č. 2799 a 2615 pro k. ú. a obec Dobřany u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, katastrální pracoviště Plzeň-jih v hodnotě 800.000,- Kč. Pod bodem VII. výroku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 416.292,50 Kč s tím, že 100.000,- Kč zaplatí do jednoho měsíce od právní moci rozsudku a zbývající část ve výši 316.292,50 Kč zaplatí do tří měsíců od právní moci rozsudku. Dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení na soudním poplatku částku 1.750,- Kč a na zálohovaných nákladech řízení částku 1.646,25 Kč, celkem tedy 3.396,25 Kč, vše nejpozději do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok VIII.) a povinnost zaplatit státu na účet Okresního soudu Plzeň-jih soudní poplatek ve výši 1.750,- Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok IX.). Žalobkyni uložil povinnost doplatit státu na účet Okresního soudu Plzeň-jih doplatek soudního poplatku ve výši 1.750,- Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok X.). Dále rozhodl o tom, že nikdo z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok XI.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků zaniklo rozvodem k 8. 12. 2007, na vypořádání společného jmění manželů se účastníci nedohodli, žalobkyně se proto obrátila na soud. Mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že rozsah společného jmění manželů tvoří blíže označené movité věci v celkové hodnotě 11.600,- Kč, z nemovitostí garáž i s pozemkem v celkové hodnotě 95.000,- Kč a zůstatky na účtech u Poštovní spořitelny, a. s. ve výši 20.931,82 Kč, u Komerční banky, a. s. ve výši 5.080,49 Kč a na účtu ze stavebního spoření ve výši 138.972,78 Kč, vše ke dni zániku společného jmění manželů. Z věcí, které byly mezi účastníky sporné, zařadil soud prvního stupně přes nesouhlas žalovaného do společného jmění manželů bytovou jednotku č. 763/7 včetně spoluvlastnických podílů na společných částech domu a pozemku v celkové hodnotě 800.000,- Kč (hodnota bytu sporná nebyla), jejímž vlastníkem je v katastru nemovitostí veden výlučně žalovaný. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že byt byl pořízen za trvání manželství a žalovaný neprokázal, že by celou kupní cenu ve výši 132.177,- Kč, kterou za její pořízení zaplatil, uhradil z výlučných prostředků získaných darem od rodičů. Do společného jmění manželů dále zařadil částku 167.000,- Kč, kterou žalovaný vybral z účtu před rozvodem manželství v době, kdy spolu již účastníci nevedli společnou domácnost. Uvedl, že žalobkyně k jejímu výběru nedala souhlas, proto se jedná o neplatný právní úkon žalovaného podle §145 odst. 2 občanského zákoníku. Za prokázaný vzal vnos žalovaného ve výši 203.000,- Kč (dar od rodičů). Majetek účastníků tvořící společné jmění manželů vypořádal tak, že sečetl hodnotu vypořádávaného majetku, podle zásady o rovnosti podílů ji rozdělil na dvě poloviny a z částky, která měla žalobkyni připadnout, odečetl celou výši vnosu žalovaného. Předmětem vypořádání dále učinil i nová plastová okna v bytové jednotce, o nichž uvedl, že je žalovaný pořídil z výlučných prostředků po rozvodu manželství.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i žalovaného rozsudkem ze dne 4. května 2010, č. j. 13 Co 23/2010-279, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že do majetku žalovaného na rozdíl od soudu prvního stupně nepřikázal tři dvoukřídlá a jedno jednokřídlé otvíravě sklopná plastová okna včetně vnějších i vnitřních parapetů v bytové jednotce č. 763/7 v Dobřanech na ulici Ústavní 763 v ceně 41.144,- Kč. Ostatní výroky II. – VI. soudu prvního stupně pouze slovně upravil tak, aby bylo zcela zřejmé, co ze společného jmění účastníků připadá do výlučného majetku žalovaného. Jsou to nemovitosti – bytová jednotka o velikosti 2+1 nacházející se v budově č. p. 763 stojící na pozemcích parc. č. st. 884, 1006 a 1007 se spoluvlastnickým podílem o velikosti 2/37 na společných částech domu č. p. 762, 763 a 764 a pozemcích parc. č. st. 884, 1006 a 1007, vše zapsáno na LV č. 2799 a 2615 pro k. ú. a obec Dobřany u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, katastrální pracoviště Plzeň-jih v hodnotě 800.000,- Kč (výrok I. bod 1), pozemek parc. č. st. 978 – zastavěná plocha a nádvoří společně s garáží bez čp/če stojící na tomto pozemku, vše zapsáno na LV č. 208 pro k. ú. a obec Dobřany u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, katastrální pracoviště Plzeň-jih v hodnotě 95.000,- Kč (výrok I. bod 2), blíže specifikované movité věci v celkové hodnotě 11.600,- Kč (výrok I. bod 3), vklad u Poštovní spořitelny, a. s. na účtu č. 107672413/0300 ve výši 20.931,82 Kč (výrok I. bod 4), vklad na termínovaném účtu u Komerční banky, a. s. ve výši 5.080,49 Kč (výrok I. bod 5) a zůstatek na účtu stavebního spoření vedeného na jméno Josef Král ve výši 138.972,78 Kč (výrok I bod 6). Dále změnil výrok VII. rozsudku soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 540.028,50 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.) a znovu rozhodl i o nákladech řízení tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudy obou stupňů částky 3.396,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a žalobkyni i žalovanému uložil povinnost zaplatit doplatek soudního poplatku za řízení před soudem prvního stupně každému z nich ve výši 1.750,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Okresního soudu Plzeň-jih (výrok IV. a V.).
Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně ohledně zařazení bytové jednotky do společného jmění manželů. Uvedl, že žalovaný sice obdržel finanční dar od rodičů ve výši 200.000,- Kč, jeho rozdělením na dvě částky a uložením na dva samostatné účty však došlo ke smísení části finančních prostředků a na zaplacení kupní ceny bytu ve výši 132.177,- Kč byla z výlučných prostředků žalovaného použita pouze částka 120.000,- Kč, zatímco zbylá část byla uhrazena ze společných prostředků. Soudu prvního stupně přisvědčil i v tom smyslu, že částku 167.000,- Kč použil žalovaný výlučně ve svůj prospěch, a proto ji učinil předmětem vypořádání společného jmění účastníků. Uvedl, že žalovaný nijak neprokázal, že by uvedenou částku použil pro potřeby členů domácnosti, v době výběru uvedené částky již účastníci nežili ve společné domácnosti a na běžný chod domácnosti byl žalovaný zajištěný dostatečným příjmem. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně ohledně zařazení plastových oken v ceně 41.144,- Kč do majetku žalovaného, neboť vycházel z toho, že jsou součástí bytové jednotky a sdílí osud věci hlavní, nemůže být tedy o nich rozhodováno samostatně. Dospěl k závěru, že okna nebyla pořízena až po rozvodu manželství, ale již před rozvodem a že se v dané věci ani nemůže jednat o vnos žalovaného na společný majetek, neboť za výlučné prostředky na pořízení oken označil žalovaný prostředky naspořené ze své výplaty a „výsluhového“ příspěvku. Za chybný považoval i závěr soudu prvního stupně ohledně započtení celého vnosu žalovaného ve výši 203.000,- Kč. Dospěl k závěru, že se žalovanému podařilo prokázat pouze uhrazení částky 120.000,- Kč na zakoupení bytu a částky 38.528,- Kč na zakoupení garáže a tuto skutečnost promítl i do výsledné částky, kterou by měla obdržet žalobkyně na vypořádání svého podílu. Hodnotu vypořádávaného majetku stanovil shodně se soudem prvního stupně částkou 1.238.585,- Kč, podle zásady o rovnosti podílů ji rozdělil na dvě poloviny a z částky, která měla žalobkyni připadnout, odečetl hodnotu polovinu vnosu žalovaného na byt a na garáž.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, přičemž přípustnost dovolání dovozoval z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasil se závěry soudů o tom, že do společného jmění manželů náleží bytová jednotka se spoluvlastnickými podíly na společných částech domu a pozemku a částka 167.000,- Kč, kterou žalovaný vybral z účtu před rozvodem manželství. Z toho, jak uvedl, vyplývá i „nesprávný výpočet podílu, který žalobkyni náleží ze společného jmění“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výrokových částech označených I. bod 1., II. a III. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012 neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7 a Čl. VII. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek neznamená, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 425/2008, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Oproti přesvědčení dovolatele není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Změna rozsudku soudu prvního stupně rozhodnutím odvolacího soudu spočívá toliko v tom, že zatímco soud prvního stupně „zařadil do majetku žalovaného plastová okna v hodnotě 41.144,- Kč“ s tím, že je žalovaný „pořídil“ ze svých výlučných prostředků až po rozvodu manželství, odvolací soud dovodil, že plastová okna jsou „součástí bytové jednotky, která byla přikázána do výlučného majetku žalovaného“, byla „pořízena“ před rozvodem manželství z prostředků, které „náležely do SJM“ a není proto ani možné „započíst vnos žalovaného ve výši 41.144,- Kč“. Dále odvolací dospěl k závěru, že jako „vnos žalovaného z jeho výlučných prostředků na společný majetek“ nelze započíst celkovou částku 203.000,- Kč, uvažovanou soudem okresním, ale pouze částku 120.000,- Kč, použitou na kupní cenu bytové jednotky a částku 38.528,- Kč, použitou na kupní cenu garáže, a promítl tuto změnu do výše částky, kterou uložil žalovanému k zaplacení žalobkyni.
Tuto měnící část rozhodnutí odvolacího soudu však dovolatel žádným způsobem nenapadá. Dovolatel napadá posouzení dvou majetkových hodnot, které podle jeho názoru nalézací soudy nesprávně zahrnuly do masy společného jmění manželů: a) bytové jednotky o velikosti 2+1 nacházející se v budově č. p. 763 stojící na pozemcích parc. č. st. 884, 1006 a 1007 se spoluvlastnickým podílem o velikosti 2/37 na společných částech domu č. p. 762, 763 a 764 a pozemcích parc. č. st. 884, 1006 a 1007, vše zapsáno na LV č. 2799 a 2615 pro k. ú. a obec Dobřany u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, katastrální pracoviště Plzeň-jih v hodnotě 800.000,- Kč – zde nalézacím soudům dovolatel vytýká, že nesprávně uzavřely, že kupní cena bytové jednotky a spoluvlastnického podílu nebyla uhrazena pouze z majetku náležejícího do výlučného vlastnictví žalovaného, b) částky 167.000,- Kč, kterou vybral z účtu před rozvodem manželství – zde nalézacím soudům dovolatel vytýká, že nesprávně uzavřely, že částku 167.000,- Kč použil žalovaný jednostranně pouze ve svůj prospěch.
Posouzení uvedených nároků k vypořádání provedly soudy obou stupňů zcela shodně. Potud je rozhodnutí odvolacího soudu v daném ohledu rozhodnutím potvrzujícím.
Přípustnost dovolání je tak nutno poměřovat výhradně §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadové č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatel žádnou otázku zásadního právního nevymezuje a tato se nepodává ani z obsahu dovolání. Předmětem dovolání není nic, co by zakládalo zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Žalovaný sice v dovolání mimo jiné uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) založil svůj závěr o tom, že sice žalovaný obdržel od svých rodičů finanční dar ve výši 200.000,- Kč, na kupní cenu bytu 132.177,- Kč však byla z daru použita pouze částka 120.000,- Kč a zbytek kupní ceny byl uhrazen ze „společných prostředků, náležejících do SJM“, a že částku 167.000,- Kč, kterou žalovaný vybral z účtu před zánikem společného jmění manželů, žalovaný nepoužil na „zajištění běžných plateb v domácnosti a výživu dětí“, ale spotřeboval ji „výlučně sám v krátké době před rozvodem manželství“. Žalovaný v dovolání podrobuje kritice postup, jakým odvolací soud (resp. soud prvního stupně) k těmto skutkovým tvrzením dospěl.
V dovolání tak žalovaný zpochybňuje proces hodnocení dokazování a skutková zjištění podávající se z provedeného dokazování, ze kterého nalézací soudy vycházely při svých skutkových závěrech (namítá-li, že „soudy vůbec nepřihlédly k tomu, co bylo prokázáno v řízení, tedy jakým způsobem se s penězi hospodařilo v domácnosti účastníků tohoto řízení“) a také skutečnost, že soudy nevzaly v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru odvolatele pro posouzení věci významné [např., že „soudy nezjišťovaly náklady v této (žalovaného) domácnosti“, a že „v postupu soudů pak absentuje výklad, zda žalovaný mohl oprávněně používat tyto peníze na chod domácnosti, když od žalobkyně žádné peníze nedostával a byl to on, který hospodařil nejenom s penězi, které získával od zaměstnavatelů, ale i s penězi naspořenými“]. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje jiný názor na věc, nezpochybňuje ve skutečnosti právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující a uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (§237 odst. 3 věta druhá, část věty za středníkem o. s. ř.).
Protože dovolání žalovaného proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel nebyl úspěšný a žalobkyni náklady dovolacího řízení nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. února 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D., v. r.
předseda senátu