ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.618.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 618/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně S. B. , bytem v B., B. 5, zastoupené Mgr. Martou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Moravské nám. 15, proti žalované J. P., bytem v L. 150, S. u. L., zastoupené JUDr. Miluší Calábkovou, advokátkou se sídlem v Litovli, Jiráskova 1215, o určení, že zůstavitelka byla ke dni své smrti vlastnicí nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 29 C 123/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 7. září 2010, č. j. 69 Co 96/2010-173, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 5.300 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám její zástupkyně JUDr. Miluše Calábkové.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Olomouci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. prosince 2009, č. j. 29 C 123/2009-145, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby bylo určeno, že zůstavitelka F. B., byla ke dni své smrti vlastnicí nemovitosti - lesního pozemku parc. č. 688, zapsaného u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Olomouc, pro katastrální území a obec L., okres Olomouc. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 7. září 2010, č. j. 69 Co 96/2010-173, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jeho přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že souhlasí se závěry odvolacího soudu i soudu prvního stupně, dovolání žalobkyně není důvodné a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám, společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a dovolací soud proto na ně pro stručnost odkazuje.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 7. září 2010, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalobce podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání není přípustné.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní otázky zásadního významu.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měla dovolatelka právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jí podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadové č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666 (dále jen „Soubor“)].
V daném případě dovolatelka nevymezila žádnou právní otázku, jejíž řešení by odstraňovalo nejednotnost soudů v jejich judikatuře nebo přinášelo nové úsudky dovolacího soudu stran dosud neposuzované právní otázky či jiného posouzení již vyřešené právní otázky, a zakládalo tak přípustnost dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu. Případná existence takové otázky se nepodává ani z obsahu dovolání.
Námitky dovolatelky směřují především proti závěru odvolacího soudu, že okruh účastníků na straně žalobců je „odvislý od budoucího dědického řízení“, a že aktivně legitimován k podání takové určovací žaloby musí být každý z účastníků budoucího řízení o projednání dědictví. Jestliže zákonným dědicem po zemřelé F. B. a následně po zemřelé MUDr. D. B. není pouze žalobkyně, shledal odvolací soud „nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně“ s tím, že „aktivně legitimován k podání takové určovací žaloby musí být každý z účastníků budoucího řízení o projednání dědictví“.
Žalobce se podle konstantní judikatury může domáhat určení, že jeho právní předchůdce byl ke dni úmrtí vlastníkem nemovitosti; na základě takového určení lze žádat o projednání nemovitosti v dědickém řízení (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 1020/2005).
Nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (§159a odst. 1 o. s. ř.); z toho vyplývá, že výrok rozsudku o tom, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem nemovitosti, je závazný jen pro účastníky řízení a nikoliv pro ty dědice, kteří se tohoto řízení nezúčastnili. Pak nemůže být plně závazný ani pro soud v dědickém řízení; ostatní dědicové by totiž mohli vlastnické právo zůstavitele zpochybňovat a nebylo by vůči nim možné vyjít z toho, že o něm bylo již rozhodnuto. Proto účastníky řízení o tom, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem nemovitosti, musejí být všichni známí dědicové; pokud účastníky nejsou, nemá žalobce na určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., neboť takové rozhodnutí neodstraní stav nejistoty v právním vztahu a nemůže být spolehlivým základem pro projednání věci v dědickém řízení.
I když tedy odvolací soud nesprávně uzavřel, že žalobkyně není aktivně legitimována k podání určovací žaloby, že zůstavitelka F. B. byla ke dni své smrti vlastníkem nemovitosti (přesto, že zároveň dovodil, že žalobkyně je jedním z dědiců), je zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu správné. Jestliže se totiž řízení o žalobě neúčastnili všichni známí dědicové (ať už na straně žalující či na straně žalované), neměla žalobkyně naléhavý právní zájem na takovém určení, a bylo proto namístě žalobu zamítnout.
Vzhledem k tomuto závěru se dovolací soud již nezabýval posouzením dalších dovolacích námitek (směřujících k obhajobě žalobních tvrzení, že předchůdkyně žalobkyně nabyla pozemek na základě trhové smlouvy z 11. 12. 1939 podle zákona č. 141/1950 Sb., a že vlastnické právo k němu nepřešlo na stát podle zákona č. 46/1948 Sb.), neboť zamítá-li soud určovací žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je vyloučeno, aby se současně zabýval také věcí samou (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96).
S ohledem na výše uvedené dovolací soud neshledal v daném případě naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalované představují odměnu advokátky za její zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012 částku 5.000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem 5.300 Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1, §160 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.
V Brně dne 29. dubna 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu