ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.75.2012.2
sp. zn. 22 Cdo 75/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) B. L. , bytem v P., zastoupené JUDr. Janem Oškrdalem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 65, b) J. L. , bytem v P., c) J. L. , bytem v P., d) T. L. , bytem v P., e) D. L. , bytem v P., žalobci b) – e) zastoupeni Mgr. Alanem Vitoušem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 23, proti žalované RNDr. M. M. , bytem v P., zastoupené JUDr. Otakarem Švorčíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Hálkova 2, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 35/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2011, č. j. 17 Co 147/2010-201, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 1 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. listopadu 2010, č. j. 18 C 35/2008-164, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k domu na pozemku v obci Praha, katastrální území M. S., a nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně a). Uložil jí, aby zaplatila „na vyrovnání spoluvlastnických podílů“ žalobcům b), c) a e) každému částku 1.625.000,- Kč, žalobci d) 4.875.000,- Kč a žalované částku 19.500.000,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení. Vyhověl tak návrhu žalobců, zatímco žalovaná požadovala, aby žaloba byla zamítnuta.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 31. května 2011, č. j. 17 Co 147/2010-201, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky nemovitostí, a to tak, že jim náleží podíly žalobkyni a) ideální ¼, žalobcům b), c) a e) každému ideální 1/24, žalobci d) ideální 1/8 a žalované ideální ½. Dům nelze reálně rozdělit. Okolnosti uváděné žalovanou na podporu jejího návrhu, že je namístě žalobu zamítnout, rovněž nepovažoval za takové intenzity, aby je bylo možno kvalifikovat jako důvody zvláštního zřetele hodné, které by umožňovaly zamítnutí žaloby podle §142 odst. 2 občanského zákoníku (dále „obč. zák.“). Žalovaná v domě žila od narození, má k němu citový vztah a podle zjištění odvolacího soudu se podílela se na správě domu v dřívějších letech na základě dohody se spoluvlastnicemi takřka výlučně placením pojištění, daně z nemovitostí, vodného, stočného a pod. (odvolací soud doplnil dokazování listinami předloženými žalovanou již soudu prvního stupně). Avšak dům není řádně udržován (podle znaleckého posudku jde o minimální či vůbec žádnou údržbu) a žalovaná se v domě převážně nezdržuje. Z toho důvodu také nereagovala na návrhy žalobkyně a) ohledně hospodaření s domem. Za těchto okolností je namístě zrušení podílového spoluvlastnictví k nemovitostem a jejich přikázání žalobkyni a), která prokázala, že má prostředky na zaplacení náhrad ostatním spoluvlastníkům (§142 odst. 1 obč. zák.). Jestliže žalovaná v domě převážně nebydlí, nebude jí způsobena žádná závažná újma, a to i přihlédnutím k tomu, že v Praze vlastní ještě další činžovní dům a ještě objekt určený k trvalému bydlení. Pokud sama uváděla, že se zdržuje převážně v P., kde pečuje o starší příbuznou, nemůže být relevantní ani její námitka o dosažitelnosti lékařské péče z předmětného společného domu. Při určení výše náhrad za spoluvlastnické podíly soudy vycházely z tržní ceny nemovitostí zjištěné ze znaleckého posudku.
Dovolatelka v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu namítla, že řízení před odvolacím soudem je zatíženo vadou, neboť „odvolací soud provedl pouze izolovaně jeden důkaz účty předloženými žalovanou) a v ostatním vyšel ze zjištění soudu prvního stupně.“ Za otázku zásadního významu považuje, zda je zachována zásada ústnosti a přímosti, když odvolací soud provede izolovaně jeden důkaz (v daném případě soudem prvního stupně zamítnutý) a zároveň neprovede ostatní před soudem prvního stupně neprovedené důkazy. Dovozuje, že pokud by odvolací soud zopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně a provedl všechny důkazy žalovanou navržené, ale soudem prvního stupně neprovedené, musel by dospět k závěru, že jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro zamítnutí žaloby. Zjistil by totiž, že míra účasti žalované na správě nemovití byla oproti žalobcům vysoká, že žalovaná se starala o nemovitosti jako celek, žalobkyně a) investovala jen do prostor, které užívala, a další žalobci žádnou péči o dům neprojevili. Proto žalovaná považuje za otázku zásadního významu, „zda může být ze spoluvlastnictví může být vyloučen spoluvlastník, který se nejvíce (prakticky výhradně) zasloužil o zachování společné věci.“ Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 – dále o. s. ř. (srov. Článek II. – Přechodná ustanovení, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.).
Dovolání, které žalovaná proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podala, není podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) přípustné.
Dovolání může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatelka oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností.
Dovolatelka sice uvedla, že vymezuje právní otázku, týkající se procesního postupu odvolacího soudu, ale nemůže jít o otázku zásadního významu. Dovolací soud opakovaně uvedl, že účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá – v procesním slova smyslu – právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srov. §157 odst. 2 o. s. ř.), z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srov. shodně například právní závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005 a usnesení téhož soudu ze dne 10. listopadu 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009 a rozsudku téhož soudu ze dne 13. srpna 2009, sp. zn. 28 Cdo 2712/2008, dále též nálezy Ústavního soudu ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 87/1999 a ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09). Této své povinnosti odvolací soud v posuzované věci dostál, jak se podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí, a přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí tak nemůže být založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
K další dovolatelkou předestřené právní otázce lze uvést, že v usnesení ze dne 22. září 2011, sp. zn. 22 Cdo 4099/2009, dovolací soud uvedl: „Možnost zamítnutí návrhu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je výjimkou ze zásady, že nikdo nemůže být nucen setrvat v podílovém spoluvlastnictví. Zamítnutí návrhu podle §142 odst. 2 občanského zákoníku přichází v úvahu jen v mimořádných případech, jsou-li dány „důvody zvláštního zřetele hodné“. Úvahu o tom, zda byly dány mimořádné podmínky pro zamítnutí návrhu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, může dovolací soud zpochybnit, jen jde-li o úvahu zjevně nepřiměřenou. Úvaha odvolacího soudu, na kterou se pro stručnost odkazuje, zjevně nepřiměřená není.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobcům nevznikly takové náklady, jejichž náhradu by mohli požadovat.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. května 2013
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu