ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.3381.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 3381/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce Ing. J. B., zastoupeného JUDr. Josefem Petrem, advokátem, se sídlem Praha, Slezská 949/32, proti žalované městské části Praha 3, IČO 000 63 517, se sídlem Praha 3, Havlíčkovo nám. 700/9, zastoupené JUDr. Josefem Holubem, advokátem, se sídlem Kladno, Kleinerova 1504/24, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 24/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2012, č. j. 70 Co 142/2012-176, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění, tj. náhrady škody na zdraví, která mu měla vzniknout v důsledku nevyhovujícího stavu bytu, jehož je nájemcem. O odstranění závad, v jejichž důsledku se u něj rozvinulo bronchiální astma, poruchy spánku a psychické potíže, žalobce opakovaně žádal žalovanou jako vlastníka bytu již od roku 1991.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 24. 10. 2011, č.j. 12 C 24/2008-131, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. S odkazem na rozhodnutí publikované pod R 29/1983 se soud nejprve zabýval námitkou promlčení nároku. Vyšel ze zjištění, že žalobce užívá předmětný byt od 7. 6. 1989, v roce 1991 se v bytě začala projevovat vlhkost a plíseň, od roku 1992 se u žalobce objevily bolesti hlavy, následně poruchy spánku a potíže s dýcháním. V roce 2002 byl poprvé ošetřen pro záchvatovitou dušnost, poté u něj bylo diagnostikováno bronchiální astma. V této souvislosti již bylo žalobci pravomocně přiznáno bolestné v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 21 C 71/2003 (rozsudek nabyl právní moci 17. 1. 2005). Jelikož onemocnění, jehož vývoj obecně není plynulý a má spíše zhoršující se tendenci, probíhalo u žalobce standardně, zhoršení jeho stavu, k němuž v průběhu let došlo, nebylo nijak radikální a dalo se předvídat, nelze se zhoršením spojovat vznik nového nároku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 21 Cdo 752/2010). Dvouletá promlčecí doba pro uplatnění bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění (§106 odst. 1 obč. zák.) počala běžet v roce 2002, kdy bylo onemocnění diagnostikováno; ke dni podání žaloby (17. 1. 2008) byl tedy nárok promlčen. Promlčecí doba pro uplatnění nároku v souvislosti s psychickými potížemi žalobce počala běžet v roce 2001, kdy byl u žalobce diagnostikován neurastenický a depresivní syndrom.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. 5. 2012, č. j. 17 Co 142/2012-176, zrušil rozsudek prvního stupně v rozsahu, v němž vzal žalobce v rámci podaného odvolání žalobu zpět, a řízení v tomto rozsahu zastavil; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku o věci samé a změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dovodil, že za okamžik ustálení zdravotního stavu žalobce, tj. okamžik určující počátek běhu promlčecí doby pro uplatnění nároku na náhradu škody na zdraví v souvislosti s onemocněním žalobce bronchiálním astmatem, je třeba považovat okamžik, kdy žalobce získal informace o možnosti odškodnění jeho zdravotního stavu z hlediska bolestného a ztížení společenského uplatnění. Tyto informace žalobce získal nejpozději dnem, kdy se dostal do jeho dispozice znalecký posudek doc. H. ze dne 27. 2. 2004, v němž znalec vyčíslil bodové ohodnocení bolestného a ztížení společenského uplatnění za onemocnění žalobce astmatem. Astma je sice chronické onemocnění s nerovnoměrným vývojem, avšak současné medicínské poznání umožňuje znalci vyčíslit odškodnění této nemoci, aniž by poškozený byl zcela vyléčen (když úplné vyléčení není možné). Promlčecí doba tedy uplynula nejpozději v první polovině roku 2006. V otázce odškodnění psychických potíží žalobce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o promlčení nároku, když se žalobce s psychickými problémy léčí od roku 2001 a v průběhu doby nedošlo k zásadnímu zhoršení stále trvajícího onemocnění. Povědomí o tom, že v souvislosti s psychickým onemocněním může uplatnit nárok na náhradu škody, má žalobce prokazatelně od pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 21 C 71/2003 (17. 1. 2005).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále je „o. s. ř.“). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v posouzení otázky okamžiku ustálení zdravotního stavu a předpokladů vzniku nového nároku na odškodnění ztížení společenského uplatnění u chronických onemocnění. Namítá, že změny, resp. zhoršení, jeho zdravotního stavu bylo třeba posoudit jako nový nárok, neboť zhoršení v intenzitě, v jaké nastalo, nebylo v původním znaleckém posudku předvídáno, tudíž ani zohledněno v rámci bodového ohodnocení. Svědčí o tom zejména rozdíl v bodovém ohodnocení podle původního znaleckého posudku a posudku zpracovaného pro účely tohoto řízení. Vycházejíce z nesprávného závěru, že nedošlo ke vzniku nového nároku, soudy pochybily, když se nezabývaly otázkou počátku běhu nové promlčecí doby. Napadené rozhodnutí tak vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a řízení je postiženo vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně rovněž zatížil řízení vadou, když dne 26. 9. 2011 u jednání neumožnil žalobci položit znalci otázku a neprovedl úpravu protokolu. Odvolací soud pak neustanovením nového právního zástupce za advokáta, který byl na základě žalobcovy žádosti zastupování zproštěn, zbavil žalobce v odvolacím řízení právního zastoupení. Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že ho zavázal k náhradě nákladů řízení, ačkoliv jsou u něj dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, a proto měl soud postupovat podle §150 o. s. ř., a žádá o odklad vykonatelnosti nákladového výroku. Náklady dle dovolatele neměly být žalované přiznány též proto, že žalovaná má vlastní právní aparát a náklady na zastoupení advokátem nelze ve smyslu judikatury Ústavního soudu považovat za účelně vynaložené. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Pro případ zamítnutí dovolání žádá, aby žalované nebyla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Podle žalované dovolatel nepředložil dovolacímu soudu žádnou právní otázku způsobilou založit přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku. Závěr, že zhoršení zdravotního stavu žalobce nezakládá nový nárok na náhradu škody na zdraví, neboť se nevymyká obvyklému průběhu jeho onemocnění, je založen na skutkových zjištěních majících oporu v provedených důkazech. Neopodstatněné jsou rovněž námitky zpochybňující procesní postup soudů obou stupňů. Žalovaná proto ve svém vyjádření navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, popř. zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (odlišné rozhodnutí soudu prvního stupně v důsledku závazného právního názoru vyjádřeného ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu) v daném případě nejde. Přichází tedy v úvahu jen přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji podmiňuje zásadním právním významem rozhodnutí ve věci samé. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu a je pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst. 3 o. s. ř.). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. vymezil, a to pouze za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá.
Při škodě na zdraví se bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění odškodňují jednorázově (§444 odst. 1 obč. zák.).
Subjektivní promlčecí doba u nároku na odškodnění za bolest počíná běžet okamžikem, kdy se zdravotní stav poškozeného ustálil a lze objektivně provést bodové ohodnocení bolesti [srov. §8 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 440/2001 Sb. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 676/2007, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 5789]. Škoda spočívající ve ztížení společenského uplatnění vzniká, jakmile se po úrazu, onemocnění nebo jiném poškození zdraví a jeho případném léčení ustálí zdravotní stav poškozeného natolik, že je zřejmé, zda a jaké nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného má jeho změněný (zhoršený) zdravotní stav poškozeného, tedy zda a v jakém rozsahu došlo ke ztížení společenského uplatnění poškozeného. O škodě se poškozený dozví v době, kdy lze objektivně provést bodové ohodnocení ztížení jeho společenského uplatnění, neboť až tehdy má k dispozici skutkové okolnosti, z nichž lze škodu, resp. její rozsah zjistit. Posouzení otázky, kdy se zdravotní stav poškozeného ustálil, je přitom závislé na vyjádření lékaře (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2107/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2001, pod č. 36, ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1169/2000, publikovaný v Souboru pod C 569, nebo ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2682/2005). V případě pozdějšího zhoršení již ustáleného zdravotního stavu nebo projeví-li se nové následky související s původním poškozením zdraví v takové intenzitě a takovým způsobem, že původně nebyly, příp. ani nemohly být předvídané, může poškozenému vzniknout z původní škodní události další (nový) nárok na náhradu a jedině tehdy by se jednalo o další dílčí nárok, u nějž by se promlčení posuzovalo jako u nároku se samostatnou promlčecí dobou a rozdílným začátkem jejího běhu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 9/1986 a č. 79/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky téhož soudu ze dne 27. 7. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1379/96, a ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2877/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, pod č. 159, a ročník 2006, pod č. 52). Od těchto judikatorních závěrů se odvolací soud neodchýlil.
Namítá-li dovolatel nesprávnost skutkových zjištění ohledně vývoje svého zdravotního stavu a nesprávné hodnocení provedených důkazů a předestírá přitom vlastní skutkové závěry o vzniku dalšího (nového) nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž předkládá vlastní verzi skutkového stavu významného pro rozhodnutí ve věci. Nejde tedy o posouzení otázky právní, tím méně pak otázky zásadního právního významu, jak vyžaduje ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Námitka vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, uplatnitelná prostřednictvím dovolacího důvodu podle 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. není – stejně jako námitka pochybení soudu při zjišťování skutkového stavu (§241a odst. 3 o. s. ř.) – není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Vady řízení vypočtené v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tedy mimo jiné odnětí možnosti účastníka jednat před soudem v důsledku nesprávného postupu soudu v průběhu řízení), není od 1. 1. 2001 způsobilým dovolacím důvodem; k posouzení její důvodnosti slouží od uvedeného data žaloba pro zmatečnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod č. 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Pokud se dovolatel vyjadřuje k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, Nejvyšší soud připomíná, že nákladové výroky, ač jsou součástí rozsudku, mají povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu těchto nákladů právo. Dovolání žalobce bylo odmítnuto, a žalovaná by tedy měla zásadně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, avšak s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu nebyly náklady žalované městské části spojené se zastoupením advokátem v dovolacím řízení shledány účelnými, když městské části hlavního města Prahy jsou dostatečně vybaveny, aby byly zásadně schopny kvalifikovaně hájit svá práva, aniž by musely používat služby advokátů (srov. nálezy ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 3246/09, a ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 3243/09).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. června 2013
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu