ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.1507.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 1507/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Ing. J. J. , bytem P., zastoupeného JUDr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem Pardubice, nám. Republiky 53, proti žalovanému J. P., bytem P., zastoupenému Mgr. Sandrou Podskalskou, advokátkou se sídlem Brno, Údolní 33, o určení nájemného, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 11 C 210/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20. prosince 2012, č. j. 23 Co 523/2012-336, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.116,- Kč k rukám JUDr. Jana Najmana, advokáta se sídlem Pardubice, nám. Republiky 53, do tří dnů od právní moci rozhodnutí.
Odůvodnění:
Ústavní soud nálezem ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 115/08, ve spojení s usnesením ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 115/08, mimo jiné zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích (odvolací soud) ze dne 25. 10. 2007, č. j. 23 Co 389/2007-142, v části, kterou bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. 6. 2007, č. j. 11 C 210/2003-127, o zamítnutí žaloby na určení, že žalovaný je povinen platit stěžovateli nájemné ve výši 4.500,- Kč měsíčně za dobu od 6. srpna 2003 do 21. 12. 2006.
Okresní soud v Pardubicích (soud prvního stupně) – poté, co byl jeho výše uvedený zamítavý rozsudek v označené části zrušen rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 28. 4. 2011, č. j. 23 Co 389/2007-159, a poté, co byla usnesením ze dne 3. 5. 2012, č. j. 11 C 210/2003-254, připuštěna změna žaloby – rozsudkem ze dne 31. 7. 2012, č. j. 11 C 210/2003-286, určil, že žalovaný je povinen platit žalobci z titulu nájmu bytu o velikosti 2+1 s příslušenstvím ve 2. nadzemním podlaží domu v P. (dále též jen „předmětný byt“, resp. „byt“) nájemné ve výši 4.494,- Kč měsíčně počínaje dnem 6. 8. 2003 do 31. 12. 2003, ve výši 5.248,- Kč měsíčně počínaje dnem 1. 1. 2004 do 31. 12. 2004, ve výši 5.036,- Kč měsíčně počínaje dne 1. 1. 2005 do 31. 12. 2005 a ve výši 5.543,- Kč měsíčně počínaje dne 1. 1. 2006 do 20. 12. 2006 (výrok I.), v části, v níž se žalobce domáhal určení nájemného za den 21. 12. 2006, řízení zastavil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výrok III.) a o nákladech státu (výroky IV. a V.).
Odvolací soud rozsudkem ze dne 20. 12. 2012, č. j. 23 Co 523/2010-336, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I., III., IV. a V. potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že vzhledem k tomu, že po zrušení vyhlášky č. 176/1993 Sb. nálezem Ústavního soudu, se žalobce (pronajímatel) a žalovaný jako nájemce nedohodli na výši nájemného, je možno (s ohledem na judikaturu Ústavního soudu) konstitutivním rozhodnutím určit nájemné za období od podání žaloby (tj. od 6. 8. 2003) do ukončení nájemního vztahu (20. 12. 2012). Ztotožnil se rovněž se stanovenou výší nájemného, jež vyplývala ze znaleckého posudku Ing. D. Neshledal důvody pro zpochybnění jeho závěrů (znalec vycházel z relevantních pokladů a zohlednil specifika daného bytu). Pokud žalovaný poukazoval na to, že u srovnatelného bytu v témže domě bylo určeno nájemné nižší, stalo se tak v řízení, v němž soud vycházel z nesporného tvrzení účastníků o výši obvyklého nájemného v částce 3.500,- Kč; ostatně v jiné věci vedené rovněž u téhož soudu bylo u srovnatelného bytu stanoveno obvyklé nájemné ve výši 6.290,- Kč měsíčně na základě znaleckého posudku Ing. R. K. Dále konstatoval, že okolnosti nabytí vlastnického práva k bytům s regulovaným nájemným jsou v obecné rovině právně relevantní v řízení o určení nájemného, v daném případě však (i s ohledem na žalovaným poukazovaný poměr mezi cenou, za kterou žalobce dům nabyl a cenou, za kterou mu prodal předmětný byt) neshledal prostor k tomu, aby žalobci jeho požadavek nepřiznal, a to zejména s ohledem na skutečnost, že byl vázán rozhodnutími Ústavního soudu v dané věci, který předchozí zamítavá rozhodnutí, zrušil. Námitku žalovaného, že zvýšení nájemného je v rozporu se zákonem č. 107/2006 Sb., neshledal oprávněnou s ohledem pozdější účinnost tohoto předpisu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvody podle §241a odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje především v tom, že soudy obou stupňů „zcela mylným způsobem vykládají právní názor Ústavního soudu, vyslovený v předmětné věci“ a nesouhlasí s tím, aby bylo nájemné v předmětném bytě od 6. 8. 2003 „skokově zvýšeno z regulovaného nájemného přímo na obvyklé nájemné“. Dle jeho názoru mělo zvyšování probíhat postupně, jak to ostatně stanovil zákon č. 107/2006 Sb., a soudy, které při určování výše nájemného suplují funkci zákonodárce, proto měly respektovat jeho vůli. Skokový růst nájemného z 900,- Kč měsíčně na 4.494,- Kč (tj. o 400 %) je nepřípustný a v rozporu s jeho dobrou vírou a legitimním očekáváním a zasahuje do jeho ústavně chráněných práv. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. spatřuje v postupu odvolacího soudu, který se nezabýval jeho výše uvedenými dovolacími námitkami (které však uplatnil již v odvolání), ani jeho tvrzením, že regulované nájemné v rozhodné době v P. stačilo zcela pokrýt náklady pronajímatelů (viz vyjádření Městského rozvojového fondu ze dne 1. 2. 2012), a nepřihlédl ani k jeho výtkám vůči znaleckému posudku Ing. Š. (podle vyjádření Ministerstva financí ze dne 17. 2. 2004 uvedený posudek nesplnil požadavek na objektivitu a profesionalitu znaleckého posudku). Dále nesouhlasí rovněž s výrokem o náhradě nákladů řízení s tím, že již před zahájením řízení byl ochoten přistoupit na „rozumné“ a postupné zvyšování nájemného (nikoliv na skokovém zvýšení na 4.500,- Kč, jak požadoval žalobce) a měla mu být proto přiznána náhrada nákladů řízení, neboť „žaloba byla podána zbytečně“. Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně požádal o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s napadeným rozhodnutím a vyvracel dovolací námitky. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, resp. zamítnuto.
Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 20. prosince 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl v souladu čl. II bodem 7. zákona č. 404/2012 Sb., podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou tímto zákonem.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval jeho přípustností.
Dovolání v části, v níž směřovalo rovněž do potvrzujícího výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně, jakož i do výroku o nákladech odvolacího řízení, není přípustné, neboť rozhodnutí o nákladech řízení není mezi rozhodnutími vyjmenovanými v ustanovení §238, §238a a a §239. Není přípustné ani podle §237 odst. 1 o.s.ř., neboť není rozhodnutím ve věci samé (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v časopise Soudní judikatura 5/2002).
Dovolání dále směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, kterému předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť napadeným rozhodnutím nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně odvolacího soudu; není však přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., jak se mylně domnívá dovolatel. Soud prvního stupně sice rozhodl jinak než ve svém předchozím (zamítavém) rozhodnutí, avšak závazný právní názor obsažený ve zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu byl převzat z výše uvedeného kasačního nálezu Ústavního soudu (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201 až 376, Komentář 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1879).
Dovolání proto může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Jak vyplývá z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) dovolatel (byť výslovně neoznačil otázku zásadního právního významu) nesouhlasí (z důvodů výše uvedených) s výší určeného nájemného. Otázka výše nájemného však zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá, neboť odvolací soud při určení výše nájemného postupoval v souladu s judikaturou Ústavního soudu, resp. Nejvyššího soudu. V odůvodnění nálezu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. Pl 20/05, uveřejněného pod č. 252/2006 Sb., Ústavní soud mimo jiné uvedl, že obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminacím výše zmíněným. Konkrétní rozhodovací postup nenabídl (aby nenahrazoval poslání soudů obecných), avšak připomněl, že je nutno se vyvarovat libovůle, rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe. K obdobnému právnímu názoru Ústavní soud dospěl např. v nálezu ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. IV. ÚS 611/05, jakož i v nálezu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 717/05, na který poukazoval dovolatel. K uvedeným právním názorům se přihlásil rovněž Nejvyšší soud, a to např. v rozsudcích ze 7. 7. 2006, sp. zn. 26 Cdo 32/2006, z 31. 8. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1039/2006, z 10. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1924/2006 a z 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3663/2007. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, který při určení nájemného vycházel ze znaleckého posudku (jež stanovil tzv. obvyklé nájemné), přičemž se náležitě vypořádal s námitkami žalovaného, zvážil všechny okolnosti případu a své úvahy dostatečně zdůvodnil. Je třeba přisvědčit i jeho názoru, že v rámci úvahy o výši nájemného je nerozhodná skutečnost, že koncem roku 2006 žalobce od žalovaného získal finanční prostředky z prodeje předmětného bytu. Z nálezu Ústavního soudu ostatně nevyplývá, že by nebylo možné určit nájemné ve výši nájemného obvyklého, je v něm pouze naznačeno, jakými hledisky je třeba se řídit při určení nájemného, a dovolací soud je toho názoru, že odvolací soud (soud prvního stupně) z mezí stanovených výše uvedenou judikaturou nevybočil. Při určování nájemného pak není možné zohlednit sociální situaci nájemce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2006, sp. zn. 26 Cdo 32/2006). Odvolacímu soudu dále nelze oprávněně vytýkat, že se neřídil zákonem č. 107/2006 Sb., který nabyl účinnosti dne 31. 3. 2006, neboť ten upravoval zvyšování nájemného až od 1. 1. 2007.
Dovolatel dále namítal, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. však přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura 7/2004, a ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, dále nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07 a ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde, neboť se bezprostředně nejedná o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu; není proto splněna podmínka existence (procesně)právní otázky zásadního právního významu. Ostatně - jak vyplývá z obsahu napadeného rozhodnutí – odvolací soud se s odvolacími námitkami žalovaného dostatečně vypořádal a rovněž náležitě zdůvodnil, proč při určování výše nájemného vycházel ze znaleckého posudku Ing. D.
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§243 o.s.ř.), jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalovaného není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. S ohledem na to, že Ústavní soud nálezem ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb. (s platností a účinností k 7. 5. 2013), zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb., postupoval Nejvyšší soud při určení výše nákladů dovolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „vyhláška č. 177/1996.“). Tyto náklady se sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 9.940,- Kč (§7 bod 6, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), a z částky 2.150,- Kč představující 21% DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 19. září 2013
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc.
předsedkyně senátu