ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.1671.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 1671/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a) B. V., bytem L. a b) Bytového družstva Jungmannova 471/25, IČ 25025382, se sídlem Liberec, Jungmannova 471/25, zastoupeného JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem se sídlem Liberec 2, U Soudu 363/10, proti žalované Ing. H. B. , bytem L., zastoupené JUDr. Petrem Čížkem, advokátem se sídlem Liberec, Pražská 4, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 7 C 1354/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2012, č. j. 62 Co 437/2010, 62 Co 297/2012-386, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jablonci nad Nisou (soud prvního stupně) – poté, co je předchozí vyhovující rozsudek ze dne 23. 3. 2007, č. j. 7 C 1354/2002-197, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2009, č. j. 62 Co 336/2008-276, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení – rozsudkem ze dne 23. 9. 2009, č. j. 7 C 1354/2002-305, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 11. 2010, č. j. 7 C 1354/2002-329, a doplňujícího rozsudku ze 30. 3. 2012, č. j. 7 C 1354/2002-375, mimo jiné přivolil k výpovědi z nájmu bytu o velikosti 1+1 s příslušenstvím v přízemí vlevo domu v L. (dále též jen „byt“), kterou dalo Bytové družstvo Jungmannova 471/25 žalované dne 14. 6. 2002 a 1. 4. 2004 (výrok II.), určil tříměsíční výpovědní lhůtu (výrok III.), uložil žalované povinnost byt vyklidit do 15 dnů od zajištění náhradního ubytování (výrok IV.), rozhodl o nákladech řízení (výroky V., VI. a VII. a výrok II. doplňujícího rozsudku) a ve vztahu mezi žalobkyní b) B. V. a žalovanou žalobu zamítl (výrok I. doplňujícího rozsudku).
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 5. 12. 2012, č. j. 62 Co 437/2010, 62 Co 297/2012-386, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., III., IV., VI. a VII. potvrdil (výrok I.), výrokem II. potvrdil rovněž jeho doplňující rozsudek; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Dovolání podané žalovanou proti rozsudku odvolacího soudu, vydanému dne 5. 12. 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací v souladu s čl. II bodem 7. zákona č. 404/2012 Sb., projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále „o.s.ř.”).
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, kterému sice předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, avšak ve kterém rozhodl stejně jako ve svém předchozím vyhovujícím rozsudku, nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o.s.ř.; dovolání tak může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Dovolatelka zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v řešení otázek: 1) zda je řádná péče o nezletilé dítě vážným důvodem pro neužívání bytu ve smyslu §711 odst. 1 písm. h) občanského zákoníku ve znění do 30. 3. 2006 - dále jen „obč. zák.“ (po narození dítěte se žalovaná převážně zdržovala u své sestry, která jí s péči o dítě pomáhala), 2) zda jednání ostatních účastníků (tj. dání výpovědi z nájmu bytu za situace, kdy došlo ze strany pronajímatelů k porušování nájemní smlouvy – zamezení přístupu do domu nevydáním náhradního klíče, zrušení sklepa, odstranění jejích věcí z bytu i sklepa) bylo v rozporu s dobrými mravy, a 3) zda mohla naplnit výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. v situaci, kdy „pronajímatel úmyslně zamezí nájemci užívání bytu“. Uvedené otázky však zásadní právní napadeného rozhodnutí nezakládají. Otázky 1) a 3) již jsou v ustálené soudní praxi vyřešeny a odvolací soud se od jejich řešení neodchýlil.
Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. 3 Cdon 11/96, a v rozsudku ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 26 Cdo 226/2000, uveřejněném pod C 486 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu dovodil, že ustanovení §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. patří – vzhledem k užitému slovnímu spojení “bez vážných, resp. závažných, důvodů” – k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak ponechávají na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Obecně (z objektivního hlediska) lze mít za to, že vážnými důvody, pro něž není byt nájemcem užíván, mohou být např. ústavní léčení či nepříznivý zdravotní stav nájemce bytu (členů jeho domácnosti). Vážným důvodem neužívání bytu může být též výkon zaměstnání mimo obec, v níž se byt nachází. Je pak věcí posouzení konkrétního případu, zda zmíněné, resp. další, okolnosti, pro něž není byt nájemcem užíván, jsou v té které věci dány, přičemž je nutno zohlednit nejen zájmy nájemce, ale též oprávněné zájmy pronajímatele (vlastníka), zejména jeho zájem na řádném využití bytu. Pro úplnost zbývá dodat, že vždy musí jít o stav “přechodného” neužívání bytu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 31. 10. 1996, sp. zn. 2 Cdon 252/96, uveřejněné pod č. 14 v příloze časopisu Soudní judikatura 14/1998, a dále např. z 27. 10. 1999, sp. zn. 26 Cdo 457/98); je tedy třeba, aby okolnosti daného případu nasvědčovaly tomu, že neužívání (občasné užívání) bytu nájemcem je “dočasné”. Na takovýto stav lze usuzovat nejen z toho, po jak dlouhou dobu nájemce byt neužívá; významné mohou být i další okolnosti, svědčící o tom, že jde o dočasné neužívání bytu, tedy že po odpadnutí překážky se nájemce hodlá do bytu vrátit a užívat jej (např. to, zda a jaká činí nájemce reálná opatření k tomu, aby se po odpadnutí překážky, pro niž byt neužívá, do bytu vrátil a užíval jej, zda má v místě, kde se zdržuje, zajištěno jiné vhodné bydlení apod.). Soud přitom posuzuje existenci výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že jde o výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. a k tomuto okamžiku tedy posuzuje, zda na základě zjištěných skutečností je naplněn zákonný předpoklad uvedeného ustanovení – neexistence vážného (závažného) důvodu neužívání (občasného užívání) bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2937/99, uveřejněný pod č. 26 v časopise Soudní judikatura 2/2002). Pokud tedy v dané věci odvolací soud (soud prvního stupně) dovodil, že za vážný důvod, který by žalované bránil v užívání bytu, nelze považovat skutečnost, že žalovaná od roku 2001 po narození prvního dítěte přebývala u své sestry, která jí s péčí o dítě pomáhala, je jeho závěr v souladu s výše citovanou judikaturou, neboť – jak ostatně konstatoval ve svém rozhodnutí – v řízení nevyšly najevo žádné okolnosti, které by žalované bránily pečovat o dítě bez cizí pomoci, neboť nešlo o dítě vyžadující zvláštní péči. Odkazy dovolatelky na nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 9. 1997, sp.zn. I. ÚS 301/96 a ze dne 10. 6. 2003, sp. zn. I. ÚS 360/02 jsou nepřípadné, neboť vycházely z jiného skutkového stavu (v obou případech šlo o občasné užívání bytu z důvodu výkonu práce mimo bydliště).
Pokud jde o otázku ad 3), soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že okolnosti, pro které nájemce neplatil nájemné, nejsou právně rozhodné pro posouzení, zda je naplněna skutková podstata výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. a že povinnost zajistit plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu a povinnost platit nájemné (úhradu za užívání bytu) nemají povahu vzájemných závazků (§560 obč. zák.) a jejich plnění proto nelze vzájemně vázat, jak se mylně domnívá dovolatelka (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 24. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2083/2002, ze 7. 4. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2325/2003, a z 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002).
K otázce ad 2) je třeba uvést, že posouzení otázky, zda je výkon práva v daném případě v rozporu s dobrými mravy, odvolacím soudem (soudem prvního stupně) může dovolací soud zpochybnit jen v případě, že jde o úvahu zjevně nepřiměřenou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 871/2005 a z 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004). V posuzované věci se však o takovou situaci nejedná. Odvolací soud ve svém rozhodnutí náležitě uvedl, proč v daném případě není (dle jeho názoru) dání Výpovědi (výkon vlastnického práva) v rozporu s dobrými mravy, přihlédl v souladu s ustálenou judikaturou k okolnostem jak na straně pronajímatele, tak na straně nájemkyně, přičemž jeho úvahy nejsou zjevně nepřiměřené. Ostatně okolnosti namítané dovolatelkou soud prvního stupně zohlednil v rámci úvahy o bytové náhradě a shledal důvody hodné zvláštního zřetele pro přiznání náhradního ubytování ve smyslu §712 odst. 5 obč.zák., a nikoliv pouze přístřeší, které by žalované jinak náleželo; odvolací soud jeho rozhodnutí o bytové náhradě potvrdil.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalované není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobcům, kteří by jinak měli právo na náhradu nákladů vůči žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto, v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2013
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc.
předsedkyně senátu