ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.1798.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 1798/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně PPS AGRO a.s., se sídlem Strachotín, Nová 161, zastoupené JUDr. Kateřinou Pavlíkovou, advokátkou se sídlem Brno, Příkop 843/4, proti žalovaným 1) T. O. , bytem D. D., Z. 211, 2) B. M. , bytem D. D., Z. 223, a 3) D. S. , bytem D. D., P. 128, zastoupeným Mgr. Vladimírem Šteklem, advokátem se sídlem Brno, Antonína Slavíka 7, o zaplacení částky 652.878,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp.zn. 5 C 165/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. listopadu 2011, č.j. 14 Co370/2011-219, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 19.239,- Kč k rukám Mgr. Vladimíra Štekla, advokáta se sídlem Brno, Antonína Slavíka 7, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 10. 11. 2011, č.j. 14 Co 370/2011-219, potvrdil rozsudek Okresního soudu Břeclavi (soudu prvního stupně) ze dne 18. 3. 2010, č.j. 5 C 165/2006-158, ve výroku I., kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaným 1), 2) a 3) byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 652.878,- Kč s příslušenstvím, ve výroku II. o nákladech řízení jej změnil; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl (ve shodě se soudem prvního stupně) k závěru, že žaloba na zaplacení částky 652.878,- Kč s příslušenstvím (jako náhrady za vinice vysázené žalobkyní na pozemku, který užívala na základě nájemní smlouvy uzavřené s právním předchůdcem žalovaných) není důvodná. Vycházel zejména z toho, že nájemní smlouva ze dne 28. 4. 1999 (dále též jen „Nájemní smlouva z roku 1999“) uzavřená mezi žalobkyní a právním předchůdcem žalovaných, jejímž předmětem byl pozemek p.č. 1782 v k.ú. P. (dále též jen „předmětný pozemek“), je neplatná, neboť v době jejího uzavření nebyl předmětný pozemek právně volný, jelikož k němu existovalo nájemní právo založené nájemní smlouvou č. 5/95 ze dne 5. 6. 1995 (dále též jen „Nájemní smlouva z roku 1995“), uzavřenou mezi týmiž účastníky (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005, sp.zn. 26 Cdo 2033/2004, či ze dne 15. 11. 2006, sp.zn. 26 Cdo 28/2006); z textu Nájemní smlouvy z roku 1999 totiž nebylo možno (ani za pomoci výkladových pravidel obsažených v ustanovení §35 odst. 2 obč.zák.) dovodit úmysl stran dosavadní závazek změnit nebo nahradit novým. Ujednání obsažené v neplatné Nájemní smlouvě z roku 1999 o souhlasu s výsadbou vinice, je neoddělitelné od jejího dalšího obsahu, a proto z něj nelze vycházet. Nárok žalobce na náhradu za vysazené trvalé porosty nelze posoudit (s ohledem na existenci platné Nájemní smlouvy z roku 1995) jako bezdůvodné obohacení (ve smyslu §451 odst. 1 a §457 obč.zák.). Při zániku uvedené smlouvy v souvislosti s ukončením pozemkových úprav proto nemohl žalobkyni (nájemkyni) vzniknout nárok podle 667 odst. 1 obč.zák., vyžadující souhlas se změnami na pronajaté věci, ale toliko povinnost podle 667 odst. 2 obč.zák. uvést po skončení nájmu věc do původního stavu, což vylučuje právo nájemce na náhradu za provedené změny na věci, i kdyby tím došlo k jejímu zhodnocení (§667 obč.zák je speciální ve vztahu k ustanovení §451 obč.zák. o bezdůvodném obohacení). Vyhovět nároku žalobkyně nelze ani podle ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., neboť podle něj lze pouze odepřít výkon práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy, nikoliv neexistující právo založit (tedy v daném případě právo na náhradu za trvalé porosty, které nemá oporu v právních předpisech).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., aniž označila dovolací důvody. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v posouzení otázky, „zda je s ohledem na dobré mravy možné, aby na základě použití §667 obč.zák. bylo pronajímateli, jehož pozemek byl vlivem působení nájemce prokazatelně zhodnocen, umožněno, aby takto zhodnocený pozemek využíval a bral z něj užitky, aniž by se s nájemcem jakkoliv vyrovnal, a to i přesto, že pronajímatel nikdy nenamítal neoprávněnost výsadby a celou dobu jednal, jako by povolení k výsadbě bylo uděleno“. Vyjadřuje nesouhlas se závěrem soudů obou stupňů o neplatnosti Nájemní smlouvy z roku 1999 s tím, že není nutné, aby v ní byla explicitně vyjádřena obou stran zrušit nebo nahradit původní nájemní smlouvu. Uvádí dále, že je otázkou, zda nepostačuje ústní souhlas s vysázením vinice (doplňky Nájemní smlouvy z roku 1995 sice bylo možno podle jejího znění provádět pouze písemnou formou, žalovaní ani jejich právní předchůdce se však neplatnosti právního úkonu dle §40a obč.zák. nedovolali v promlčecí lhůtě). Navrhla, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Protože napadené rozhodnutí vydáno dne 10. listopadu 2011, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání v souladu s čl. II bodem 7. zákona č. 404/2012 Sb., projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.”).
Dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2012 - dále jen „o.s.ř.“ (srovnej článek II bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., jímž se mění občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé zákony); dovolacím soudem nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé zásadní právní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolatelkou označená otázka zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a tudíž ani přípustnost dovolání nezakládá. V soudní praxi je totiž dlouhodobě uznáván názor, že prostřednictvím §3 odst. 1 obč.zák. nelze založit (konstituovat) práva a povinnosti; s odkazem na toto ustanovení lze jen odmítnout ochranu (zdánlivému) výkonu práva, jenž je v rozporu s dobrými mravy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 1. 1997, sp.zn. 2 Cdon 155/96, z 28. 5. 1998, sp.zn. 3 Cdon 131/96, uveřejněný pod č. 170 v časopisu Soudní judikatura, ročník 1998, nebo jeho rozsudek z 26. 5. 2004, sp.zn. 25 Cdo 3718/2008, nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94, a ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 625/05, in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, č. 87, a sv. 48, č. 49). V poměrech projednávané věci tak nelze žalobkyni jako nájemkyni přiznat náhradu za výsadbu vinic ani za použití §3 odst. 1 obč.zák., neboť (jak správně uzavřel odvolací soud) v případě, že nebyl dán souhlas se změnami na pronajaté věci, vzniká nájemci dle §667 odst. 2 věty první obč.zák. toliko povinnost odstranit provedené změny.
Dále dovolatelka (z důvodů uvedených v dovolání) brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu (soudu prvního stupně) o absolutní neplatnosti Nájemní smlouvy z roku 1999 s tím, že úmyslem stran bylo nahradit Nájemní smlouvu z roku 1995. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. 10. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1548/1997, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a z 31. 10. 2001, sp.zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný pod č. 46 v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, a usnesení z 31. 10. 2002, sp.zn. 20 Cdo 2196/2001, a z 7. 10. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1881/2003). Zpochybňuje-li dovolatelka shora zmíněný závěr odvolacího soudu poukazem na to, co bylo obsahem vůle účastníků Nájemní smlouvy z roku 1999 a jak měl být projev jejich vůle interpretován, napadá správnost skutkového (nikoliv právního) závěru odvolacího soudu. Její námitky proto představují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., k němuž při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlížet nelze.
K tvrzení dovolatelky, že i v případě, že by Nájemní smlouva z roku 1999 byla neplatná, byl (s ohledem na okolnosti popsané v dovolání) udělen ústní souhlas s vysazením vinic, nemohl dovolací soud s ohledem na ustanovení §241a odst. 4 o.s.ř přihlédnout, neboť se jednalo o novou skutečnost uplatněnou až v dovolacím řízení.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovaným vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady se sestávají z odměny advokáta ve výši 15.000,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1, bod 8 s §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve účinném od 1. 3. 2012), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 3 x 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 3.339,- Kč představující 21% DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.)
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat na návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. dubna 2013
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc.
předsedkyně senátu